Polesníčci

                        

 

         Rubínek se  ráno probudil a oči měl nateklé a opuchlé od pláče.
Vstal, podíval se do zrcadla a pírka na hlavě mu trčela všemi směry, tak byla rozcuchaná.
Vůbec si s tím nelámal hlavu, otevřel dveře a skočil rovnou do závěje sněhu.
Házel se v něm, poskakoval, tak dlouho, až mu studený snížek pěkně vyhladil tvářičku, vytvořil na ní zdravý ruměnec a pírka hezky uhladil, takže vypadala jako umytá.
Pak se rozběhl pod stračí hnízdo.
,,Tak si tu Sněženku nechej, ty jedna zlodějko!" zakřičel z plných plic.

 

Barborka seděla, dívala se před sebe na Sněženku a dělala že neslyší.

 

A právě v tu chvíli si uvědomil, že se sluníčko na něho dívá a usmívá se.
Ale ne tak studeně a zimavě, ale tak nějak hezčeji, jakoby vřeleji.
V jeho paprscích se odrážel snížek, který se třpytil jako hromádka nablýskaných, bílých, lesklých perliček a oslepoval mu očka, že je blahem přivíral.
,,Juu, tohle je překrásné počasí na další procházku" řekl si tiše pro sebe.
,,Ale první odhrabu sníh a shodím rampouchy před okýnkem, ať mám výhled do lesa!" brblal si.

 

A když, už chtěl vyjít do chaloupky, aby se oblékl, všiml si jedné přimrzlé kapky na modřínku, která se stále mračila. Nevšiml si ji jenom dneska, seděla tam zamračeně už včera i předevčírem a před týdnem taky.

 

Sebral z chodbičky lopatu a odhrabával sníh před okýnkem, hekal u toho a musel se co chvíli zastavit a nabrat dech.
Potom poshazoval krápníky, ale jenom před okýnkem a šel schovat lopatu.

 

Ovšem znovu musel projít kolem modřínku, ale už mu to nedalo a rovnou se zeptal.

 

,,Kapičko, nezlob se, ale proč se pořád tak mračíš?" zajímal se.

 

,,Och, uch, och, zle je Rubínku, moc zle. Spadla jsem z oblak jako sněhová vločka. Sluníčko mě roztopilo a už jsem chtěla spadnout na zem, ale přišel mrazík a udělal ze mě zmrzlou kapku a já jsem se tu zasekla. Musím se rozpustit a spadnout na zem, aby mě zem vypila a mohla jsem se opět vypařit do oblak a zase čekat, že v dešti spadnu na zem. Takový život my kapky žijeme a když ho nenaplníme jsme nešťastné!"  pravila smutně kapka.

 

,,Hmm, ale to přece není zas tak složité, tuze rád ti pomůžu!" uvažoval Rubínek.

 

,,Ale jak?" zeptala se kapka.

 

,,Uvidíš!" odpověděl.

 

Popadl lopatu, schoval ji do předsíně a vytáhl konev na zalévání.
Potom utíkal do světničky, v kamnech to hezky praskalo, jen na ně postavil konvičku na čaj.
Když konvička bublala a voda se zavařila, Rubínek ji popadl a běžel ke kapce.
Přiložil horkou konvičku pod ní tak, aby horká pára kapičku rozpustila.

 

,,Neboj, už to bude" utěšoval ji.

 

Na kapičce se objevil šťastný výraz, celá se prodloužila, držela se už jen ručkama zhoupla se, usmála se a hup rovnou do konve na zalévání.
Rubínek vzal konev s rozpuštenou kapkou a šel s ní za chaloupku, kde měl květinovou zahrádku.
Mrknul do konve a kapka se v ní celá šťastná a rozteklá usmívala a tak začal zalévat.

 

,,Takhle se usmívala moje maminka Voděnka, když mě houpala" zavzpomínal Rubínek.
A hned jak dozaléval, ze země se zvedla pára a stoupala výš a výš.

 

,,Děkuji ti Rubínku, nikdy ti to nezapomenu!" ještě na něj zvolala.

 

A to všechno z větve borovice tiše pozorovala Barborka ani nedutala.

 

Když bylo po poledni vydal se Rubínek do lesa, hezky po vyšlapaném chodníčku, přešel znovu maliníky ostružiníky, podíval se opět na šišky, sklonil se pod větvemi smrků a znovu stál před paloučkem.
A teď mu srdíčko bouchalo divoce, div nevyskočilo a Rubínka zalila nesmírná krása.
Místo jedné sněženky byl celý palouček pokryt sněženkama.
Stály jedna vedle druhé.
Bílé, něžné hlavičky se jim prodíraly sněhem, jedny menší, jedny větší a sluníčko na ně svítilo a pomalinku je vytahovalo ze sněhobílé chumáčové peřinky.

 

,,Juchuchůůůůů" zvolal jen tak z radosti Rubínek a vrátil se usměvavý do chaloupky.
Sedl si na postel, podíval se před sebe a vytřeštil červeně oči.
Před ním stála jeho Sněženka.
Barborka mu ji vrátila.
Byla celá ovadlá a ohnutá, hlavičku položenou na květináči.

 

V tu chvíli někdo zaťukal jemně na dveře.
Rubínek otevřel a před ním stála Barborka.

 

 

,,Víš, Rubínku, tak já ti tu sněženku zase vracím, stejně mě zvadla" pravila a s hlavičkou nakloněnou na stranu po něm šlehlo její modré oko.
Avšak Rubínek měl tuze dobrou náladu, jen se zasmál a pravil.

 

 

,,Už každé malé dítě přece ví, že každá kytička se musí zalít, měla by jsi se více vzdělávat!"
Vzal konvičku s vodou a milou sněženku zalil.
Ta se po prvním doušku vody vzpřímila, potom se narovnala a její sukýnka byla zase tak pěkná jako dřív.

 

,,No, promiň " špitla Barborka.
A tu najednou vyběhla ze světnice, narovnala levé křídlo, položila ho na zem a utíkala nožkama po zemi, sem tam, tam sem, zprava doleva, zleva doprava a křídlem odhrabávala sníh na celé mýtince. Byla to pro ni hračka.

 

Rubínek vše pozoroval okýnkem a jen si tiše hvízdnul.
,,A já se s tím pářu půl dne! Páni, možná že to nebude ani tak špatné, mít za sousedku straku!"

                        

 

              A sotva vlezl do postýlky, knihu měl rozevřenou na stolku a už spal, jako když ho do vody hodí a tentokrát měl tuze krásný sen. Zdálo se mu totiž o své mamince.