Pohádka o koření

 

Ve velké krabici v kuchyňské skříňce se může skrývat nejeden poklad plný kouzel: koriandr, badyán, zázvor, hřebíček, římský kmín, šafrán, paprika, čili, oregáno, medvědí česnek, kurkuma a muškátový oříšek. Co pak ještě tam může být? Třeba  kari, majoránka, bazalka, skořice, barevný pepř, bobkový list, nové koření?

Jak se voňavý poklad dá v kuchyni utajit? Nedá? Nebo je dobře schovaný a zavřený? Máte ho taky doma? Linou se z něj vůně? Jsou balíčky a nebo sáčky a nebo skleničky dobře zavřené a navenek nevoní? Ať je to tak a nebo jinak, věřte, že se koření opravdu umí silně rozvonět a lákat nás na dobroty, které se zrovna vaří.  Umí také pálit, škrábat, řezat a rozplakat nešťastníka, který s ním nevědomky a nebo nešikovně zachází! Takové drobné malé kuličky čerstvého pepře přemohou a doženou k pláči i opravodvého velkého siláka, který je omlylem rozkousne!

Je kouzelné? Že není? Jak to tedy dělá, že přemůže I dědečka nebo tatínka nebo strýce? A už jste ho někdy doma slyšeli?

 

„Ach ne! Nechceme být mleté!“ Vykřikly najednou sedmibarevné kuličky pepře, když zaslechly známé zvuky hmoždíře a jeho  rytmické vyťukávání:

 

„Tlouky , tlouky, kluci, holky,

mám tu práci

teď není čas na legraci!

 

Ťuk, ťuky, ťuk,

kuchyní zní hluk,

 

Pepříci, oříšky a máci,

mám tu s váma práci

teď není čas na legraci!

 

Ultuču vás na prášek

Šup do buchet a omáček!”

 

Mleté skořici to nedalo, a rýpla si do pepře: “No, no, no! To je cavyků, pro krátkou chvilku v hmoždíři! Já jsem mletá a podívejte, stále voním, a jsem v suchu! Nic se mi nestalo a nestane, pomletá jdu lépe uzavřít do sáčku a neproděravím ho.”  Ale v krabici byla i nemletá skořice, která snila o tom, že na Vánoce ozdobí adventní věnec a  stůl a bude vonět v celé své kráse. Ozvala se také : ”Ale já jsem v celku a sáček nemám děravý! Je velmi pevný a mletí mi rozhodně v mých plánech nepomůže! Ne, ne, nééé...“ Kdyby mohla, skořice by se celkově dost rozbulela, asi jako vánoční svíčka, když už hoří déle a parafín ji stéká dolů.  K pepřovým kuličkám a celé skořici se přidalo nové koření: “Já taky nechci být na prášek! A už docela vyděšeně vykřiklo: „Maminka mně z polévky po uvaření vyndává, a jak by vylovila rozmělněný prášek?!“

Koření se začalo v sáčcích neposedně ošívat a postrkovat, jakoby hledalo cestu ven ze zavřené krabice. Vědělo, že krabice jej chrání před zvlhnutím a vyvanutím, ale přesto, představa pomletí a nebo nepomletí se zdála děsivější, než rozmočený sáček. Začalo si přát být oddělené: mleté zvlášť od nemletého, aby nemleté nemohlo proděravět i tak dost pevné sáčky.

A jak to nakonec dopadlo? Uhodnete?

Máme teď takovou zvláštní kořeněnou dobu, plnou tajemných  příchutí, mocí a čar. Uvidíme, zda tisíciletá síla hmoždíře teď najednou všechno rozdrtí a budeme na stejno..? Bude nevraživost koření pokračovat, dokud  se naše krabice nerozdělí na mleté a nemleté natrvalo? Nebo to bude jako dříve a mleté i nemleté koření bude pospolu a v suchu?