O zimním spánku Želw

Milé děti!!!
Povím vám POPRVÉ pohádku s dobrým koncem...
Byla zima. Šel leden za prosincem, a za nimi únor. Všude ležely hromady a HROMADY sněhu, kosa jako na Sibiři, dědkové a babičky chodili v beranicích a reptali, že toto není možný, ať už s tím naše vláda něco udělá. A vláda nic. Protože tomuto nikdo neuměl poručit, počasí a příroda si dělali, co chtěli. A kašlali na hloupé lidstvo a užívali si pocitu vítězství.
Tu i Želwice se rozhodla, že si bude dělat, co se jí zlíbí a proto se, samozřejmě jako každá (a to zůrazňuju) NORMÁLNÍ želva, uložila ku zimnímu spánku. Lehla si do pelíšku, zavřela očka a usnula spánkem spravedlivým (hahaha :-D)... Každý lomil rukama nohama, zuby a nehty, jen Želwice si pěkně spinkala a kašlala na problémy se sněhem, mrazem, závějemi a dalšími "problémy"... Ona si prostince spinkala...
Zimní spánek však netrvá věčně... Přijde jaro a všechno se zazelená (tráva, salámy v hypersupermárketech a možná i já...). Ptáci zase začnou řvát a kytky budou smrdět... Tu Želwice se prubudí, vyloupne jedno voko... A s výrazem "podrbejte mi záda" se otočí líně na druhý bok... Posléze však otevře i druhé oko a rozhodne se, že přece jen se vstávat musí. S touto činorodou myšlenkou opět oko zavře a chvíli ještě chrní. Avšak co by člověk nechtěl, sluníčko Želwici zase polechtá a ona musí svůj boj se vstáváním vzdát. Je to pro ni velmi, ale VELMI těžké a namáhavé dávat světu takové oběti... "Sakra! Už nikdy více..." zakleje do ticha Želwice a přece jen vstane. V krunýři jí křupne, v kříži ji loupne, ale nakonec přece jen se vysápe na všechny čtyři (po zimě teda asi 3, protože beztak zapomněla počítat, ale co se dá dělat...).