O knize úplnosti

No, spíše bych měla napsat kniha vědění, ale to je vlastně fuk. Skutečnost je taková, že tento předmět existoval, třebaže teď už je snad dávno zničený, roztrhané stránky byly snad spáleny, popel odnesen vodou, která vtéká do podzemí, kde mizí mezi štěrkem. Snad, ale jisté to není. Protože kdokoli se k této knize dostane na tak dlouho, aby pochopil, proč tato kniha nesmí existovat, proč musí být tento, na první pohled nevinný, kus papíru sprovozen ze světa, proč je tak nebezpečný pouhým svým bytím, ten už buď není schopen ničeho, natož likvidace knihy, nebo se bojí i pouhého dotyku pergamenových stran. Nikdo není schopen vzdorovat jí, ani já, třebaže jsem se o to pokoušela dlouho, až příliš dlouho na pouhopouhou kněžku Čtyř živlů...
Nese ji Aeren, nejstarší z mých dcer. Nikdo jiný už nezbyl, komu bych věřila. Pokud byť jednou nahlédne v starobylou knihu, není již pro ni záchrany – i ji spoutá vědění, jenž přináší ta kniha.
Čím že je tak strašná? Je v ní všechno. Úplně. Do posledních podrobností – co se dělo, děje, i co teprve přinesou vody příštích dnů.
A v tom spočívá ta hrůza - nikdo neunese drtivou sílu vědění. Ani já ne. A proto teď umírám. Aby nezbyl již nikdo, kdo zná příliš mnoho, mnohem víc, než bych unesla ve dnech svého stáří...