Lionell

Roku 1420 panovala v Zemi sedmi Lvů spalující vedra. Za těchto pekelných žárů se králi Silliusovi a jeho ženě Hespě narodil chlapeček, aby hned vzápětí po narození přišel o matku a stal se tak polovičním sirotkem. Bůh Solos mu daroval jméno Lionell.
Lionell vyrůstal na královském dvoře a tak byl v mnoha věcech odlišný od jiných dětí, ale v mnohém se jim podobal – třeba tím, že byl vybíravý v jídle, což občas dohánělo jeho chůvu k šílenství.
S otcem se Lionell příliš nevídal, neboť ten byl zaneprázdněn vladařskými povinnostmi. Našel si na svého syna čas jen aby jej připravil na magické Darování. V Zemi sedmi Lvů totiž každá dívka a každý chlapec, kteří dosáhli sedmnácti let, museli předstoupit před kněžstvo, které každému z nich udělilo symbol jednoho ze sedmi Lvů
"Lionelli, vyjmenuj všech sedm Lvů!" přikázal král Sillius snad už posté svému synovi.
"Lev síly, Lev přátelství, Lev čistého srdce, Lev porozumění, Lev moudrosti, Lev moci a Lev lásky." odvětil znuděně Lionell.
"Správně. A který bude přidělen tobě?" otázal se s nadějí v hlase Sillius.
"Lev moci", odtušil Lionell.
"A proč?"
"Protože jsem tvůj syn."
"Velmi dobře, synu."
"Ale otče," zaprotestoval Lionell, "nemůže se stát, že bych dostal jiného Lva?"
"Ne!" zahřměl Sillius. "V naší rodině jsme vždycky měli Lvy moci. Proto jsme nejváženější královský rod." Lionell se zamyslel. "A jakého Lva vlastně měla matka?" otázal se náhle.
"Ani si už nevzpomínám." zahučel jeho otec.
"Ale no tak, otče, musíš si přece pamatovat na Lva své ženy." naléhal Lionell.
"Hespa byla jiná než my," připustil po chvíli král. "Nikdy do naší rodiny zcela nezapadla. Vždy se něčím vymykala. Měla... měla Lva porozumění." pronesl hlasem, v němž byla cítit jakási hořkost.
"Na tom přece není nic špatného!" podivil se Lionell.
"Nic nechápeš, Lionelli. Jsme vážený královský rod, ale jen do té doby, dokud máme rukou moc. Proto musíš dostat toho Lva, abys zaujal po mé smrti místo na trůně." řekl se vší vážností král Sillius a tím považoval debatu za uzavřenou.
Ne tak Lionell. Vládnout se mu nechtělo ani za mák a postupem času se Darování obával víc a víc.
Tok dějin ale nelze zastavit a tak, než se nadál, stál Lionell ve zlatém rouchu, které ho neskutečně škrtilo, před oltářem v chrámu boha Solose. Vedle něj stálo ještě několik mladých lidí, kteří stejně jako on čekali na Darování. Nikdo však nepřitahoval více pozornosti nežli královský syn.
Náhle se jakoby odnikud vynořili kněží, kteří začali zpívat nudnou a neuvěřitelně uspávající píseň, jejíž délka připadala Lionellovi nekonečná.
Když kněží umlkli, všichni lidé jako na povel povstali a obrátili pozornost k hlavnímu knězi, který se od ostatních lišil velkou nádobou, kterou držel v ruce.
"Drazí!" zahájil svou řeč kněz. "Vážení občané Země sedmi Lvů! Obřad Darování je posvátnost, kterou provozujeme již staletí. Bohové prostřednictvím nás kněží", pokynul směrem k ostatním knězům, "promlouvají k vám lidem, darují vám život i smrt. Pomáhají vám ve vašich útrapách. Jejich posláním je i darovat každému z vás jeho Lva. Vítám vás na dnešním Darování a myslím, že bude nejlépe, když přistoupíme rovnou k věci." Hlavní kněz se usmál a lid se na jeho pokyn posadil.
"Než našim mladým synům a dcerám rozdám jejich Lvy, mám k nim ještě pár slov. Předem je chci upozornit, aby dnešní Darování nebrali na lehkou váhu, neboť Lev, kterého dnes dostanou, je bude provázet po celý život. Vidím však na jejich tvářích, že se nemohou dočkat, tak snad abych to už déle neprotahoval. Až přečtu vaše jméno, mí mladí přátelé, vystoupíte sem na tuto vyvýšeninu."
Lionell si nervózně přerovnával v hlavě, kam má jít a co má udělat, když v tom kněz přečetl první jméno.