Lionell- kapitola III.

Aniž by se na svou sošku Lionell podíval, zvedl ji vítězoslavně nad hlavu.
V chrámu zavládlo ticho. Všichni se dívali na Lionella. Tady něco nehraje, pomyslel si. Opatrně stáhl ruku dolů a podíval se na svou sošku.
"Ne!", zakřičel," To nemůže být můj Lev. Je to omyl. Spletli jste se. Já nemůžu mít... Lva lásky." zaúpěl Lionell a odhodil sošku pryč.
Davem zahučel pobouření.
Ale než se kdo nadál, rozběhl se král Sillius k hlavnímu kněžímu s mečem v ruce. "Je to můj syn. Hlupáci!", křičel.
"Ale no tak, králi," konejšil ho kněz, na jehož tváři se mihl náznak strachu,"bohové takto rozhodli a jejich volbu musíme respektovat, protože je jistě správná."
"Není," pronesl král ledově a v příští chvíli probodl kněžímu srdce a ten se skácel k zemi.
Lidé začali křičet a naříkat, spílali králi Silliusovi, ale ten tam stál, jakoby se ho to netýkalo.
"Otče?" zašeptal nevěřícně Lionell.
"Tady vidíš, Lionelli," obrátil se k němu král, "že vládnutí je občas nutno přinášet oběti. Říkám ti- je to dřina, ale dá se to zvládnout. A nedívej se na mě tak děsuplně. Každý jednou zemřeme."
"Ale otče... ty... Co se to s tebou děje?" panikařil Lionell.
Kolem krále se začala vytvářet žlutá koule, která byla čím dál neprostupnější.
"Lionelli! Štír!" stačil ještě ze sebe dostat král. Je smutné říci, že ho v tu chvíli už nikdo neslyšel.
Pak z té koule vyšlehly plameny a král zmizel úplně.
"Kde je?" hlesl Lionell.
"Tam, kde má být. Vražda kněze musí být potrestána," odpověděl jeden z knězů. "A ty, Lionelli, se tímto stáváš novým králem Země sedmi Lvů," pronesl slavnostně.
"No tak to teda ani náhodou!", zaprotestoval Lionell, "Podívejte, je mi sedmnáct a můj otec právě zmizel bůhví kam. Chci říct- velmi si vážím vaší nabídky, ale moje odpověď je: Ne, děkuji."
Hlavní soudce, který až do této chvíle seděl a vyčkával, se postavil a řekl: "Podle platných zákonů se po nečekaném úmrtí či zmizení panovníka stává nástupcem nejbližší příbuzný a nejlépe syn. Tedy Vy, Vaše Veličenstvo. V případě, že tento úkol nepřijmete, je Vaší povinností ustanovit nového vládce Země sedmi Lvů. Nebo tedy svého otce, abych tak řekl, no... víte... najít."Soudce ukončil svou řeč, otřel si zpocené čelo a posadil se.
"Takže," začal opatrně Lionell, "je možné, že bych otce našel a přivedl zpět?"
Kněz si zhluboka povzdechl. "Teoreticky... to možné je," zabručel,"V tom případě by ses však musel vydat daleko. Hodně daleko."
"Jak daleko?" kuňkl Lionell.
"Až na konec světa."