Mikulášek

"Mami, já nechci do školy. Prosím!" Prosil Anička maminku, protože dnes do školy li přijít Mikuláš, čert a anděl´.
"Ale neboj se!" Aniččina maminka ji uklidňovala.
Když už po přemlouvání dorazila Aničk do školy, čerti byli naštěstí pryč!
"Děti, druhou hodinu půjdeme do tlocvičny, podívat se n Mikuláše, ano?" Anička chodila do druhé třídy a z Mikuláe měla oprvdu husí kůži. Moc se ho bojí. Někdy si ze strachu nechce bát ani sladkosti, které rozdávají.
Když zazvonilo, děti posvačili, jelikož díky Mikoláši měli zkrácenou výuku. Potom se spočítali a odšli do tělocvičny.
"Ale... Koho pak tady vidím? Naše milé druháčky? Kdopak zlobil? Tonda? Nebo Zdenda? Nevím, nevím. Podívám se do své knihy. Andílku, kde mám knihu?" Mikuláš hledal, ale nenašel."Tak kde je?!"
"Já nevím!"
"Prosím vás, děti, pomožte nám najít mou knihu zlobivých i hodných dětiček!"
Každý ji hledal. nička na svůk strach zapomněla, protože byla hodná a chtěl, aby se kniha našla. Čerti také hledali.
"Tady je!!" Jeden žáček zvedl nad hlavu velkou, těžkou knihu.
"Děkuji ti... hm... Adámku."
Když přečetli, kdo zlobí, kdo je hodný a rozdali dětem sladkosti, děti se vidali do tříd. Aničce se tento rok Mikláš moc líbil. Nevěděla proč, ale asi kvůli ztracené knize.
Maminka si pro Aničku přišla hned, jak měli končit.
"Tak o, jak se ti líbil dnešní den?" Zeptala se maminka Aničky a podala ji přitom punčochu.
"Bylo to.. dobré.Jéé! Děkuji mami." Anička si vzala sldkosti, které v tom byly a schovala si je do batůžku.