Jak jsem ke štěstí přišel

Plavil jsem se už třetí den. Na lodi jsem byl sám a docházel mi chléb i voda. Špatně jsem se připravil na hledání štěstí ve světě. Asi jsem právě chyběl ve škole, když nás to měli naučit.
Hvězdy na nebi se kývaly spolu s Měsícem a mojí lodí. Vlastně loďkou, možná dokonce lodičkou. Bylo na ní dost místa sotva pro mě a pro všechnu vodu, kterou mi vlny dovnitř dobromyslně podávaly. S poděkováním jsem jim jí vracel, protože jsem pranic nechtěl, aby kvůli mně měly žízeň.
Už ani nevím, jak je to dlouho, co jsem se vydal do světa. Někdy mám pocit, že jsem se na cestě už narodil. Dobře vím, že to mě jenom zkouší moje paměť, ale přece. Občas se mi zdá, že se pořád plavím po širém moři kamsi do neznáma. Ne, promiňte, to se mi nezdá, to je přece pravda. Už se mi samým vyčerpáním motají myšlenky.
Ráno vyšlo Slunce. Úplně celé červené se vyhouplo nad hladinu moře. Zdálo se mi, že po stranách z něho ještě padají poslední kapky. Však se za chvíli osuší. Jsem mu vděčný, že se na noc chodí koupat do moře, protože jinak by voda v něm byla jistojistě studená jak led. Zamával jsem mu. Myslím, že se na mě Sluníčko usmálo, ale jenom tak nenápadně. Musí svítit pro všechny bez rozdílu a to až do večera. Pak se zase pro všechny bez rozdílu schová.
Bylo to myslím kolem poledne, kdy mě vyrušil racek. Majestátně si plachtil vzduchem a rozhlížel se do dálky. Na chvíli se ve vzduchu zastavil a pak, jakoby mi chtěl ukázat cestu, se otočil a pomalu letěl zpět odkud nejspíše přiletěl. Kde je racek tam je země. A kde je země, tam je záchrana. Napnul jsem pořádně plachtu a natočil ji proti větru. Ten mě teď ponese stejně jako racka. Lehl jsem si, opřel si hlavu a představoval si, že stejně jako racek letím. Chvílemi jsem myslím letěl, ale pokaždé, když jsem se narovnal, abych se podíval jak jsem vysoko, musel jsem spadnout zpátky, protože jsem byl pořád na hladině moře. Sluníčko už mělo půlku svojí cesty téměř za sebou, když jsem v dálce spatřil ostrov. Opatrně, možná trochu ostýchavě, se ke mně přibližoval a zvětšoval se. Neodvažoval jsem se ani pohnout, abych ho náhodou nevyplašil. Když jsem se dostal dost blízko, aby viděl, že jsem docela hodný člověk, přestal se ostýchat a rázem jsem byl na břehu.
Lodičku jsem vytáhl sebou na pláž, dost daleko za hranici příboje. Příboj, to je pěkný rošťák. Půjčí si loďku když se vám to nejméně hodí, ale vrátit ji, to se mu pranic nechce! Ani jsem se nestihl pořádně rozkoukat a kde se vzala tu se vzala, stála u mě ostrovní víla. Byla o něco menší než já, ale krásná až oči přecházely. Uličnicky se usmívala a oči jí jiskřily víc než tisíc diamantů. Vlasy měla tmavé, dlouhé až k ramenům a sčesané tak, aby nezakrývaly její růžolící se líčka.
„Vítám tě Námořníků u mě na ostrově.“ Měla medový hlas a já jsem najednou neměl zemi pod nohama, ale stál jsem na lodi uprostřed těch nejrozdováděnějších vln, jaké si umíte představit.
„Zdravím tě Vílo, děkuji ti za milé přivítání. Nejsem však námořník, já se jen po cestě plavím na malinké lodi a hledám.“
„A co jsi ztratil, že tě hledání přivedlo až na můj ostrov?“
„Inu, neztratil jsem nic. Tedy alespoň myslím. Já hledám nenalezené, já se totiž sháním po štěstí!“
„Tak je to tedy. Ale asi tě zklamu, já ho tady nikde neviděla a nepamatuji se, kdy tu někdo byl naposledy, že by ho snad mohl zde zapomenout.“ Odpověděla mi úplně nevinně. Šibalský úsměv mě však nenechával na pochybách, že si ze mě tropí žerty.
„Ach já chudák nešťastný, celý svět jsem prohledal a tak se plavím plavím a najdu tvůj ostrov. Myslím, že je to snad jediné místo, kde jsem ještě nehledal, ale jestli štěstí není tady, tak kde by bylo?“
„Možná jsem se spletla a třeba tu někde je.“ Trochu se mračila a vypadala zamyšleně.
„Smím se tu porozhlédnout?“
„Porozhlédni se, jak je libo. Jen pozor na kamarádku Veverku, nemá ráda, když jí někdo ruší ve spánku.“
„Takže ty tu nepřebýváš sama, že?“
„Samotné by mi tu přeci bylo smutno. Pojď, Sluníčko už jde spát a my bychom měli také. Ještě Ti musím ustlat, tak ať nemeškáme.“
„Kde máš vlastně dům?“
„Odtud až sem.“ Ukázala bezelstně od jednoho konce ostrova až k druhému.
„To máš věru velký dům. Takový dům, ten musí mít velkou střechu. A ve velké střeše, tam se snadno najde malá škvíra. A malá škvíra stačí, aby do domu zatékalo.“ Dívám se na Vílu. Vítr si pohrává s jejími tmavými vlasy a rozhání vlnky po její bílé sukýnce. Ten okamžik byl tak krásný, jak už jsem si dlouho nepamatoval.
„Však zatékat může, my vodu odnosíme v mžiku do moře a tam se jí vejde spousta. Ale už pojď, zítra se přeci chceš vydat hledat štěstí na ostrově, tak ať nejsi ospalý. Ještě ho pak přehlédneš a bude tě to zbytečně mrzet.“ Měla pravdu a já byl po cestě pěkně unavený. Sluníčko už se šlo opět koupat do moře a my měly nejvyšší čas jít na kutě. Každý jsme ulehli pod jedním stromem a přikryly se palmovými listy. Víla usnula svým něžným vílím spánkem a já, unavený jak pes, usnul tvrdě jako dudek.

Pokračování příště.