O Lavičkách

Hodiny obíjely půlnoc, přesto bylo tenkrát ve městě živo. Slavil se totiž Silvestr. Lidé praskali rachejtle a pouštěli ohňostroje, psi a kočky zalézali pod stoly a každý, kdo nechtěl být v noci rušen, si zadělal uši nebo pořádně utěsnil okna.
To ale lavičky nemohly. Některým hluk nevadil, poněvadž na něj byly zvyklé, ale jedna lavička se vystrašeně krčila pod stromy v nejodlehlejší části městského parku. Byla to krásná dubová lavička. Nemohla si zakrýt uši, protože žádné neměla a také věděla, že musí po celou dobu zůstat stát na místě. Je to její povinnost.
Lavička byla ve svém domově pramálo šťastná. Vzpomínala na krásná léta svého života, kdy si jako mladý stromek hrála s větrem, a když z ní po pár letech udělal jeden hodný tesař lavici do školy. Moc se jí ve škole líbilo a naučila se mnoho věcí. Bohužel přišla zlá doba a škola už neměla peníze na provoz, a proto začal školník rozprodávat všechny školní potřeby, mezi nimi i lavice.
Naštěstí se lavička, pro svou krásu a starobylou hodnotu, dostala do muzea. „Nádherné muzeum,“ pomyslela si, když poprvé viděla svůj nový domov. Jenomže i muzeum se dostalo do problémů a lavička se stala majetkem města. Místo čestného místa na radnici či v kostele, jak doufala, jí přidělili tu nejhorší práci: Lavička v parku. Jistě, lavičky, které stojí na nádraží nebo na zastávkách měly těžší život, ale alespoň se dozvídaly o zajímavých událostech ze světa. Tak informovány ale lavičky v parku nebývaly.
Jen někdy, vzácně.
Náhle se lavička probrala ze svého snění. Někdo si na ni sednul. Smutně se podívala na návštěvníka. Jak předpokládala – chlapec v zablácených botách s cigaretou v puse jí klidně šlapal po zádech. Jaká ostuda! Hoch se smál a zavolal svoje kamarády. Chlapci po lavičce skákali, až jí nalomili několik prken. Nakonec jí cigarety naházeli pod nohy.
Lavička to všechno snášela bez jediného pohybu. Doufala, že už bude mít po zbytek noci klid. Mýlila se.
Po pár minutách přišla nějaká dívka. Sedla si na lavičku a omylem na ni rozlila nějaké pití. Rychle odešla a ani skvrnu neutřela.
Lavička myslela na krásná léta svého dětství. Ukápla jí slza.
Náhle přiběhli další chlapci a celou ji postříkali nesmyslnými hesly a podpisy pomocí barevných sprejů. Lavička začala plakat. Když by si toho někdo všimnul, nejspíš by si myslel, že je to jen sníh, který taje. Ale kdepak, byly to slzy. Slzy plné smutku a zklamání.
Mnoho dalších nocí v parku lavička prožila. Některé byly lepší, ale některé mnohem horší.
Lavička však chřadla. Její prkna už nedržela jako dříve, hřeby zrezivěly a ona sama cítila, že dlouho nevydrží.
Tu, snad to byl zázrak nebo náhoda, si na ni sednul nějaký starší pán. Nic jí neprovedl, jen seděl a pozoroval svou paní, jak si hraje s dětmi.
Pán se smál a lavičku hladil. Všimnul si jejích krásných vyřezaných vzorů na opěradle a usmál se. „To je mi ale pěkná náhoda!“ Lavička se zarazila a náhle si vzpomněla. Její starý pan učitel, který ji měl vždycky tak rád! Pan učitel si tedy od města lavičku koupil a nakonec si ji vzal domů.
Po mnoho let ještě lavička žila se starým pánem, a když zemřel, tak si ji vzali jeho děti, potom jejich děti, a tak dále a tak dále.
A lavička byla konečně šťastná.
Bohužel, dobrých starých pánů není mnoho, a tak všude na světě čekají lavičky na svého „pana učitele“ proto jim, prosím, jejich čekání neznepříjemňujte a chovejte se k nim alespoň trochu lépe.