Omnia vincit amor II.

Rytířova nová paní se mohla péčí přetrhnout. Ikdyž měli dost služebnictva, byla to ona kdo mu přinesl něco k jídlu, kdo mu před spaním načechral polštář a kdo se k němu s láskou před spaním přivinul.
Jednoho dne ale začal být její drahý nějaký podivný, pořád jí opakoval jak je krásná a jak jí má rád, a přesto se držel co nejdál a věnoval jí jen velmi málo času. Říkala si že to bude jeho povinnostmi a snažila se nepřidělávat mu další starosti.
Ráno se pak probudila dřív než obvykle a potichu se vyplížila na balkon aby si urovnala myšlenky, které ji trápili celou noc. Chvíli tam stála, dívala se do krajiny a odmítala si připustit jedinou věc. Ať dělala pro něj cokoliv, on nechtěl. Chtěl být svobodný, nevázat se a nemuset na nikoho dalšího brát ohledy. Sám nevěděl jak má svůj čas rozdlit mezi rodinu, přátele a ji. Ikdyž asi nechtěl dával jí pocit že je až ta poslední důležitá, která by měla něco vědět.
Tiše to trpěla. Přikládala to jeho starostem a tomu co všechno měl v poslední době za sebou. Nechávala mu čas a prostor.
Při východu slunce ucítila jeho ruce na svých zádech. "Nerozumíme si", řekl. "Každý žijeme ve svém světě a já nevím jak k tobě najít cestu. Určitě se ale najde někdo kdo tě bude mít rád, i s tvými zálibami. Mám tě rád a jsi moc krásná"
Ona tam jen tiše stála, slzy se jí koulely po tvářích a nevěděla co bude dál. Na jejím srdci zůstala další hluboká rána a ani ona sama nevěděla jestli už bude napořád sama, protože s ní žádný chlap nevydrží..