O Goťákovi

V jedné ulici, na konci malého městečka, se nacházela vilová čtvrť. Každá vilka byla velice osobitá a opravdu pěkná na pohled. A mezi těmito výstavními baráčky stál na kopci jeden mohutný, starobylý dům, který jako jediný žádný krasavec nebyl. Vymlácená okna a odlupující se omítka mluvila za své. Každý baráček měl své obyvatele, ale ten starý dům byl sám. Moc se mu stýskalo, je to už hodně dávno, kdy byl plný života. Majitel zemřel a nikdo se tam už od té doby nenastěhoval.
No a tyhle baráčky si mezi sebou povídají. Nejraději v noci, když je všude klid a majitelé spí. Vy asi netušíte, že si domečky povídají, že? Ale slyšel to už každý z vás. To různé praskání, bouchání…, už víte? Takže ano, to je jejich řeč.

„Já už vážně nevím, co mám dělat.“ Stěžovala si růžová vilka ostatním.
„Co se stalo?“ zeptal se světle zelenkavý baráček a žlutá vila zvědavě napínala hromosvod.
„Ále, zas ten pes. Počůral mi obložení… No to se dělá?“
„Sacrebleu! Ó to je nechutné, mon Dieu!“ vyjekl honosný dům, postavený ve francouzském stylu.
„Joo, máš recht Fráňo. To to tý ženský nevadí?“ Zeptal se Zelenáč a vyblafnul z komína pořádnou dávku kouře.
„Hele, Zelenáčku, pokud chceš, abych tě ještě měla ráda, tak už nekuř, je ti to jasný? Usazuje se mi toto úplně všude.“ Pronesla sladkým hláskem bílá hacienda.
„O-o-omlouvám se, slečno Bílá, opravdu nerad bych vám poškodil fasádu. Hned to napravím.“ Řekl Zelenáč a snažil se uhasit kotel.
„To by bylo, jste krásná dáma, slečno.“ Zaznělo z konce ulice. Byl to domeček, sice docela malý, ale úplně nově postavený.“

Slečna Bílá chtěla na lichotky odpovědět, ale v tom vyběhl rozzuřený pán ze zeleného domu a ječel něco o tom, že se mu asi rozbila kamna, protože dřevo v nich ne a ne chytit. Musel to být hloupý pán, jinak by si totiž uvědomil, že nezáleží na kamnech, ale na dřevu a v tomto případě ani ne tak na dřevu, jako na Zelenáčovi. Jenže lidé jsou většinou hluší a slepí k tomu, co mají přímo pod nosem.
Baráčky si ho dál nevšímaly a pokračovaly v rozhovoru.

„Děkuji, vy lichotníku.“ Vyhrkla slečna Bílá dřív, než by ji někdo přerušil.
„Chtěl jsem se zeptat, proč si s námi nepovídá i ten velikej?“ zeptal se Nováček a zíral na zchátralý dům.
„Myslíš pana tupého, starého a ošklivého?“ zachichotala se Růženka.
„ To je Goťák. Je nafoukaný, nechce si povídat, ale s tím ošklivcem bych stejně ani neutrousila brý den.“ Řekla jízlivým tónem slečna Bílá, který se ničím nepodobal předchozímu sladkému hlásku.
„Aha, no jo… hahaha….“

Ale kdepak nafoukaný. Tak rád by si povídal, ale načančané domečky ho nesnášely a smály se mu za zády za to, jak vypadá. Proto radši mlčel. Ale bedlivě naslouchal a smutně je pozoroval.
Asi se divíte, proč se jmenuje zrovna Goťák, že? Nepleťte si to s tím slavným zpěvákem, i když pojmenovat baráček po člověku by byla pocta, ale je to pouze odvozené od slohu, v němž byl postaven – a tím je sloh gotický.




A tak Goťák chátral dál a nikdo si ho nevšímal. Jedině kdo ho občas navštívil, byla krysa Rejpalka, která hledala něco k snědku, a v útrobách se mu usadil párek zmijí. Ale co je to za společnost. Tohle by žádný dům netěšilo. Baráček bez lidí je jako matka bez dítěte.
Jednoho krásného dne se ulicí procházela dívka. Zlaté vlásky volně plandající od toho, jak ustavičně vesele hopkala po chodníku a červené šatičky na ní svítily o sto šest. Goťák na ni tiše hleděl a ona se zastavila a podívala se na něj. Výraz v její tváři byl tak laskavý, až pohladil Goťáka po děravé duši. Holčička se zase rozeběhla a hopkala ještě veseleji, než předtím kdovíkam.
Goťák byl stále jak v sedmém nebi a začal si ze samé radosti pobrukovat písničku. Slečna Bílá otočila okna v sloup a Růženka se zajíkavě chechtala, že nebyla ze sebe schopná vydat ani slovíčko.

„Mistře zpěváku… Pane Goťáku…“ Zahučela slečna Bílá.

Goťák se zarazil a až teď si uvědomil, že je asi všem pro smích.

„Hele ty nádhero. Snad ses nezamiloval? Do člověka? Prosím tě, to nemůže fungovat a i kdyby… Čím ji chceš jako oslnit? Kdybych si já měla vybrat, tak tě radši srovnám se zemí, ty strašáku.“ Zakončila svou řeč slečna Bílá a tentokrát ona vypustila ohromný množství černého kouře směrem přímo na Goťáka.

Tak tohle bylo už moc i na něj. Vjela do něj obrovská zlost a tak ji ze sebe doslova vychrlil, až mu upadla korouhvička.

„Tak to jsi přehnala ty naparující se imitace na vilu. Já jsem tu byl mnoho let před vámi všemi, vy jste si ještě hrály s žížalami, když já tu stál. Je mi jedno, jak vypadám, nezáleží přece na zevnějšku, ale to co má dům v srdci. A já tam mám lásku! A nestydím se za to!“
„Hm, je vidět, že jsi starý, nemusíš to proto ještě řvát na lesy. A propo komu tu lásku chceš dát? Kryse? Hahaha…“ uzemnila paní Bílá rozčíleného Goťáka a vyfoukla druhou várku dýmu.

Goťák už nic neříkal, jen koukal do dáli ještě smutněji, než kdy dřív.


Druhý den byla zima. Něco zvláštního bylo ve vzduchu. Takové divné napětí. Dokonce i baráčky byly dnes podezřele potichu. Goťákovi se to vůbec nelíbilo. A pak se najednou spustil příšerný liják. Hromy burácely jak vzteklé a blesky osvětlovaly potemnělou oblohu, jak ohňostroj. Do toho všeho se zvedl silný vichr a Goťák cítil, jak mu ošlehává už tak zničené zdi.
A pak ji uviděl. Tu křehkou dívku, jak bezradně utíká po chodníku. Mířila k němu. Ona vážně mířila k němu. Goťák rychle otevřel dveře a dívka vběhla dovnitř. Klepala se zimou, ale nebála se. Opatrně stoupala po schodech do vyšších pater a dýchala starobylý a zatuchlý vzduch. Líbilo se jí to. Goťák byl v sedmém nebi. Tak moc si tento okamžik přál a on vážně nastal. Holčička hurikán přečkala v bezpečí v Goťákově náručí. Pak ho pohladila po zdi a zašeptala - děkuju.

Od této chvíle už nebylo nic jako dřív. Nafoukané domečky to téměř nepřežily. Růžence hurikán odnesl střechu, Zelenáč to odnesl s probouranými stěnami, Fráňa byl zatopený z nedalekého potůčku až ke stropu, Nováček to celkem ustál a slečna Bílá dopadla nejhůř. Doslova ji to rozmetalo po celé ulici.
Zato Goťák přečkal vše ve zdraví, i když těch děr měl o něco víc. Ale za to, že holčičce pomohl a poskytl ji úkryt, se její tatínek rozhodl Goťáka odkoupit, celého ho opravit a pak se do něj s celou rodinou nastěhovat. Konečně po 236 letech, bude mít Goťák koho ochraňovat.

A ještě přece jenom něco. Až uslyšíte doma praskání a podobné zvuky, nebojte se. To si jen váš domeček povídá o tom, jak hrdina Goťák zachránil malou holčičku.