Jaro

Léto smutně upínalo svoji pozornost na sněhem zavátou cestu. Čekalo, až zpatří první znaky Jara. Kalendář už ukazoval 22. března a přesto nikde ani náznak zelené trávy, ani houf vykukujících a smějících se sněženek.
Po celém obdobném paláci se šeptalo, že bylo Jaro uneseno zimou, která byla letos tolik studená, že to nevydrželo ani její jindy odolné srdce. Zpívali si o tom růže v jarní zahradě a povídali si o tom kapky padající z rampouchů zimního křídla. Všichni měli strach z narušení rovnováhy. Strachovali se o unesené Jaro, ale i o pomatenou zimu.
Léto bylo v paláci samotné, společnost mu dělal jen uzavřený Podzim. Nezbývalo mu proto nic jiného, než vydat se s žádostí o pomoc k němu.
,,Drahý Podzime, podívej se na mne, potřebuji pomoc. Jaro stále ještě nepřevzalo moc nad zámkem vlády. Mám strach. Víš, co to pro mně znamená, pokud zima zůstane na křesle moci? Víš, co to zamená pro nás všechny? Narušení rovnováhy! Neni možné, abych sklízelo plody, které Zima zahubila, tvé listí nemůže padat z holých stromů! Znamenalo by to její věčnou nadvládu...a to ty přece nechceš."
,,Jak můžeš vědět, co chci a co ne? Bylo jsi snad někdy mnou? Zažilo si někdy to zklamání, kdy cítíš tu obrovskou volnost, když padáš jako listí k zemi, abys vzápětí zjistila, že jakmile dopadneš, je vítr jediným hybatelem tvého života? Nezažilo...jak teda můžeš vědět co chci? Ty jsi jako Léto oblíbené, ale na mne by si stejně téměř nikdo nevzpomněl. Mne mají rádi jen smutní lidé, kteří se rádi sami brouzdají listím. Za mého období nikdo neběhá s úsměvem po poli...ale jestli chceš, pomohu ti."
,,Ano, prosím pomoc..." žádalo Léto. Cítilo se tak sobecky, nikdy si nevšímalo problémů ostatních. Nikdy ho ani nenapadlo, že by to mohli mít i ostatní těžké, myslelo jen na sebe.
Podzim se bezeslova odebral k velkým stříbrným vratům. Odejmul z nich zlatou závoru a nechal do podzimního sálu proudit oslnivé sluneční světlo.
,,Neboj se a běž, jen paprsky slunce znají tu správnou cestu k zámku vlády."
Léto se sklouzlo po tom nejdelším paprsku, který vedl přímo na místo. Nemohlo uvěřit svým očím. Vidělo uvězněné Jaro v cele z ledu. Na kraji smutných očí mělo zamrzlé slzičky.
,,Co tu chceš? Ještě nenastal tvůj čas! A doufám, že už nikdy nenastane." řekla Zima a spalovala Léto děsivým pohledem.
,,Přišel jsem tě poprosit, přestaň. Proč chceš být věčná, když víš, že to neni možné? Svět nemůže být pod tvou přikrývkou po celé roky." žadonilo Léto.
Zima se začala děsivě smát:,,Že nemůže? To se teprv uvidí!" Ztišila hlas a odvrátila se k jednomu ze svých ledových zrcadel. ,,Myslíš si, že mě to baví? Vážně si mysliš, že se vyžívám v té bolesti, kterou mi každý rok Jaro způsobuje? Rostliny mě probodávají svými květy a zem pije moje srdce, hltá moji duši a jediné co mi nechává je bolest..."
Léto k Zimě pomalu přistoupilo, upřeně se dívalo do jejích chladných očí a objalo jí.
,,Nejsi jediná, kdo má starosi, nejseš to jenom ty, kdo se trápí. Ale možná, budeme-li držet pospolu, bude naše bolest menší, protože budeme vědět, že pro ti ní nejsme sami. Že je tu vždy někdo, kdo nám může pomoct."
Ze stěn zámku pomalu stékal led, ale Zima se usmívala. Na rukou Jara začali vyrážet drobné sněženky, které začali prorážet i okolní sněhovou pokrývkou. V jeho vlasech se stáčeli růže a hrozily Zimě svými trny. Spustilo svůj krásný zpěv rodícího se života a plakalo. Plakalo štěstím.