Malý Blesk

Od té doby co Dušička přišla na svět uplynulo šest let a už zcela zapomněla, jak lamentovala, že se vůbec nemůže v tom malém lidském těle hýbat, nemůže volně lítat sem a tam a nikdo její řeči nerozumí. Z Dušičky se stal nefalšovaný lidský kluk. Běhá jako vítr, aby ho maminka nechytila, leze po stromech jako opice a jen co ráno otevře pusu, mluví a mluví, až mu táta kolikrát hrozí, že mu ji zalepí lepicí páskou.
„Mamííí, ženou se černé mraky“, křičí Ondra na celé kolo a běží se schovat domů pod deku. Na co si ještě nezvykl a čeho se bojí jsou strašidelné bouřkové mračno a ohňové rachejtle, které z něj chrlí na všechny strany.
Najednou někdo zaťuká na okno pokoje. Nejdříve si myslí, že se mu to zdálo, ale když se klepání zopakovalo, jeho klučičí zvědavost zvítězila. Docela zapomněl na blížící se bouřku a vrhnul se k oknu. Na římse okna poskakuje a nakukuje do místnosti Malý Blesk. Jiskří jako vánoční prskavka, která ovšem jen tak nezhasne. To je paráda, rozzáří se Ondrovi očiska. Ohnivý panáček připomíná zalomenou šipku, kterou již tolikrát viděl jako výstražné znamení. Ví od tatínka, že elektřina lidem pomáhá, že bez ní by mu nehrála ani televize, ale může být móóóc nebezpečná. Přesto neodolal a okno otevřel.
Kdo jsi?“ ptá se skřítka. „A kdo jsi ty?“ odpovídá Malý Blesk otázkou. Pojď dovnitř, zve Ondřej Bleska, venku se žene bouřka. „Já se vůbec nebojím“, naparoval se Ondra. „A čeho by ses taky bál“, začal se Malý Blesk smát až se za břicho popadal. „To jsou mí příbuzní“. „ Jednou za čas, chtějí být na obloze všichni a je z toho mela.“ „ Z velkého horka se odpařuje voda z vašich řek a oceánů.“ „Vytvoří se těžké studené mraky, mají plné břicha vody a potřebují pršet.“ „Lehčím teplým mrakům se ale z oblohy nechce.“ „A jak se přetlačují vzniká obrovská energie.“ „Jako by jsi křesal dvěma kameny oheň“, vysvětluje Blesk. „Do toho se přižene bratranec Vítr, sestřenice Kroupy a už to lítá.“ „Starý Strýček Hrom hromuje a všechny nás hubuje“. „Je to lepší než lidský ohňostroj“, pochvaluje si Malý Blesk. „Když se vybouříme a Sluníčko nás svými paprsky rozežene, přijde mezi nás teta Duha“. „To je teprve krása“, nadšeně prská Malý Blesk. Tu si ale všimne lidského kluka, který se krčí za postelí a vůbec jeho nadšení nesdílí.
„Neboj se“ snaží se Ondru uklidnit a sedne si mu na rameno. „Stejně jako se někdy hádají lidské rodiny, tak se mezi sebou pře i naše příbuzenstvo.“ „Přírodní živly, tak nám říkáte.“ „A máte pravdu“, pokyvuje hlavou Blesk „Někdy způsobíme při hádkách u vás na zemi pořádnou spoušť“, dodává trochu provinile Malý Blesk. „Třískáme blesky o zem“, „ale bohužel někdy zrovna tam, kde stojí dům, strom nebo stoh a hned je všechno v plamenech .“ „Shazujeme střechy, polámeme celý les jako zápalky, protože naneštěstí zrovna stály v cestě.“ „Máme v sobě spoustu energie a obrovskou sílu.“ „Nemůžeme ji v sobě udržet a neumíme ji ovlivnit“, snažil se jejich řádění aspoň trochu omluvit. „No a strejda Tornádo, ten dokáže odnést dům i s autem“, vychloubá se Malý Blesk. „Celý dům i s autem?“, vykulí oči Ondřej, „ten ale musí být silný“. „Hmm“ hrdě pokyvuje hlavou Malý Blesk.
„Až nás příště uvidíš na obloze, stačí když se schováš domů, do školy nebo obchodu. „Taky v autě jsi v bezpečí.“ „ A když Tě překvapíme venku zalez pod most nebo se jen přikrč k zemi, ale néééé pod stromy“, varuje Malý Blesk. „Sopek a Zemětřesení se bát nemusíš“, „v oblasti kde bydlíš, tito moji vzdálení příbuzní nežijí,“ poučuje a Ondřej pozorně poslouchá. „A strejda Tornádo pobývá až za oceánem“. „Kdyby nás chtěl někdy navštívit, určitě se to dozvíš mnohem dříve, abys stačil z jeho větrné trasy odjet hóóódně daleko“, udílí rady.
„Ale teď už se musím vrátit na nebe“ řekl Malý Blesk svému malému lidskému kamarádovi a samou nedočkavostí začne jiskřit a růst „A přiletíš za mnou zase?“ zeptal se Ondra. „Určitě se zase uvidíme“. „Jakmile budeme mít cestu kolem, zaťukám Ti na okno“ zavolal Malý Blesk a vystřelil s obrovskou řachou na černou oblohu, až se celá rozsvítila. „Domluveno,“ křičí za ním.
Ondrášek zavřel okno, opřel se lokty o parapet a sledoval na obloze řádění velké rodiny svého nového přítele. Ale už se pranic nebál. Už ví proč a jak vznikají blesky. Porozuměl tomu co se na nebi děje a jak se při bouřce chovat. A když Sluníčko nebesa rozsoudilo a na obzoru se objevila teta Duha, usmál se na ni a zavolal: „Pozdravuj mého kamaráda Malého Bleska!“ Duha se na oplátku rozzářila těmi nejzářivějšími barvami a Ondřej si byl jist, že jeho pozdravení, určitě vyřídí.