Jak Lojzík I. spadl do povidel

Jak Lojzík I. spadl do povidel

Povidla, když se vaří v kotlíku,
vesnicí to voní, od domků až k lesíku.
Princ Lojzík stojí na ně nedočkavě v první řadě,
chce je přinést své malé kamarádce Mlsné Majdě.
„Vždyť se dočkáš, Lojzíku,
jen, prosím tě, nespadni do kotlíku.“

Na podzim bylo v království Laskavo živo. Všichni měli plné ruce práce. Lidé obírali ze stromů jablíčka a hrušky, pod stromy sbírali trnky a švestky. Z polí se sklízela úroda obilí, brambor, řepy a kdoví čeho všeho. Z lesů se vozilo dříví na topení a plno hříbků na sušení.
Paní královna Maruška Usměvavá se s kuchařem Pupíkem zase přetahovala o vařečku. Vařili šťouchané brambory s pečeným králíkem pro všechny, kdo přijdou po práci na oběd.
Pan král Toník Usměvavý IV. na vše dohlížel a do velkého sešitu zapisoval úrodu, aby se na všechny lidi, kteří pracují, dostalo. Jen pekař Jindra Vdoleček se s hospodským Pepou Díží hádali o každou spadlou trnku. Jeden chtěl z trnek vařit sladká povidla, druhý zase pálit voňavou slivovici.
Princ Lojzík I. Usměvavý běhal s ostatními dětmi mezi vykopanými řádky od brambor a sbíral zvadlou bramborovou nať na oheň. „Upečeme si brambory!“ volaly děti jedno přes druhé, „opečeme, osolíme, hurá! Budou výborné!“
Prince Lojzíka I. nešlo mezi dětmi rozeznat, byl stejně ušmudlaný jako všichni ostatní a svoji princovskou korunku půjčil Mlsné Majdě, které moc slušela. Drak Prak svojí velkou hlavou foukal dětem do ohýnku a dával na ně pozor, aby se jim něco nestalo.
„Já bych si dala pečený brambor s povidly,“ vzdychla Majda Mlsná a neslušně si olízla jazykem pusu kolem dokola. Lojzík I., princ království Laskava, se rozběhl do pekárny, kde se vařila povidla. Bylo to právě v té době, kdy se hádal pekař Vdoleček s hospodským Pepou Díží o kyblík modrých švestek.
„Povidla!“ volal pekař Vdoleček „Slivovice!“ křičel hospodský Díže a táhl k sobě kyblík plný sladkých švestek.
Princ slušně pozdravil: „Brý den.“ A zavolal: „Prosím, můžu dostat trochu povidel?“ Ti dva kmotři ho však neslyšeli a dál se tahali o švestky. Naklonil se tedy Lojzík I. sám s naběračkou nad velkou díži a snažil se nabrat co nejvíc povidel pro kamarádku Majdu.
„Žbluňk,“ ozvalo se a princ vězel až po uši v sladkých povidlech. Dělal rukama plác, plác a lízal přitom povidla.
„Co to?“ ptal se Jindra Vdoleček, pekař království Laskava. „Kdo to?“ ptal se hospodský Pepa Díže a položil ukořistěný kyblík se švestkami na podlahu.
„Já,“ zavolal docela tiše Lojzík I. a v povidlech se začaly dělat malé bublinky.
„To je nadělení!“ spráskla ruce paní pekařka Alenka Vdolečková a běžela pro vařečku. „Sousede, pomozte mi prosím s tím klukem,“ řekl pekař hospodskému a oba táhli prince za ruce z díže ven. Když ho vytáhli, musel stát dlouho hezky rovně, aby z něj pekařka mohla vařečkou seškrabat všechna nalepená povidla. Pak připravila spoustu těsta a udělala z něho buchtičky, do těch nastrkala povidla. Dala je do vyhřáté trouby a pekla. Páni, to vám byly výborné povidlové buchty!
„Utíkej domů, kluku,“ řekl pekař Vdoleček a jeho žena Alenka Vdolečková přibalila princi plnou ošatku buchet na cestu.
„Pozdravuj maminku i pana krále,“ zasmáli se všichni a mávali na prince. Ten se však k odchodu neměl. „Prosím,“ provinile sklopil oči Lojzík I., „mohl bych dostat ještě trošku povidel pro Mlsnou Majdu?“
Na hradě již Lojzíka I. všichni dlouho vyhlíželi s večeří. „Chceš buchty na večeři, Lojzíku?“ zeptala se maminka. „Mně dnes povidlové moc nechutnají,“ přiznal se malý princ. K tomu však, že spadl do povidel, se nepřiznal, ještě by se mu děti smály. Mlsná Majda se na něj hezky usmála, když jí přinesl sladká povidla.

Není hanba,jestli se něco poplete,
hanbou je, když se to nerozplete.