Sluneční dostavník

Bylo, nebylo…

Toto je příběh a u těch není důležité, jestli byly nebo nebyly. Tenhle třeba nebyl, ale kdo ví…? Je to příběh o Slunci, slunečnicích, černých děrách a děrách v kapsách. Je o lidech a o skřítcích a o Yettiích.

 

Zkrátka a dobře, jednoho dne nevyšlo Slunce.

Nebylo na tom nic moc divného, ono bylo ještě dost brzy, takže si toho nikdo nevšiml.

Až teď. Šárka vyšla z domu a podívala se na nebe. „Co se to děje, že dneska nevyšlo Slunce?“ pomyslela si. Potom zaslechla tenký pláč. Šla za zvukem a za keřem růží našla na zahradní zídce skřítka. Byl vysoký jako středně velká panenka, měl velké uši a malý klobouk. Seděl na zídce a plakal jako malé dítě.

Šárka byla slušně vychovaná, takže zakašlala, aby na sebe upozornila a zeptala se: „Dobrý den, kdo jste a proč pláčete?“

Skřítek přestal plakat, jako by jej někdo vypnul, vyskočil a zvesela pravil: „Já jsem kouzelný skřítek Jeminkot, Šárko. Jsem tolik kouzelný kolik mám na hlavě vlasů.“ A smeknul klobouk. V tom se Šárka skoro rozesmála, protože skřítek byl úplně plešatý. „Jelikož nevyšlo Slunce, tak pláču. Je to tuze smutné a já to nedokáži napravit.“

Potom Jeminkot uronil jednu velikou slzu a zadíval se na nebe.

„A jakto že nevyšlo? Slunce přece vychází každý den, ne?“

„Jeminkote, to je právě ten problém. Je mi jasné, že o těchhle věcech nic nevíš, protože jsi člověk, ale tohle je práce skřítků. Jenom díky nám Slunce každý den vychází.“

„A jak to?“

„Jak? Jo, to ti nesmím říct. Je to totiž hrozně tajné. Jedině kdyby...“ Jeminkot se tajemně usmál a v očích u zatančily dovádivé jiskřičky, „Jedině kdybys mi chtěla pomoct.“ Řekl vítězoslavně.

„Dobře,“ přikývla Šárka, „Pomůžu ti. Co mám dělat?“

„Je to trochu složitější, nejdřív se musíme dostat na konec duhy. Je tam totiž stanice slunečního dostavníku.“

„Sluneční dostavník?“

„Jo, chyť se mě!“

Šárka se chytila skřítka za nohu a udělala dobře, protože Jeminkot začal mávat ušima a oba se vznesli do vzduchu. Vyletěli až nad mraky a skřítek mezitím povídal.

„Je to asi tři týdny, co jsem tu práci začal dělat. Ještě přede mnou to dělal můj strejda Šmankot, jeho syn a můj bratranec Šlapín jezdí s tím dostavníkem. Je to celý o tom, že Slunci se nijak moc nechce vstávat a navíc nemá odhad na čas. Jeminkote, vždyť třeba v zimě se mu tak nechce, že vstává později a dřív si jde lehnout, s tím nic nenaděláš. Je to teda tak, že se o to musí postarat skřítci. Jó, většinou stačí Slunce zavolat a ono vyjde, ale někdy je potřeba ho trochu přemlouvat. Ještě včera vstalo docela samo, ale dneska… Jeminkote, jeminkote! Já vůbec nechápu co se ti s ním stalo. Jak říkám, naprosto odmítlo dneska vyjít.“

Šárka si pomyslela, že to je od Slunce pěkně hloupé. Ale ještě jedna věc jí vrtala hlavou.

„Jeminkote?“

„Jo?“

„Proč každou větu začínáš na J?“

„Jeminkote, to já ti nepovím. Jenom na to zkus přijít sama!“

„Hmm, tak to nevím, nechám se podat.“

„Jsem prostě takový.“ Řekl Jeminkot šťastně.

Ale to už se v dálce objevila duha a skřítek šel na přistání. Duha končila v malém jezírku, které bylo plné barevných odlesků. Vedle jezírka byla zastávka a na zastávce stál sluneční dostavník.

„Jé, ahoj Šlapíne, podívej, potkal jsem Šárku a ona nám pomůže!“

„No tak to nevím, jestli to bude co platné. Nikdy jsem nic takového nezažil a nevím, proč by to měla vyřešit zrovna Šárka. No, za zkoušku nic nedáme. Nastupte si.“ Řekl Šlapín smutně.

V dostavníku sedělo několik skřítků a starší vlk.

„Promiňte, vy začínáte všechny věty na N?“ zeptala se Šlapína všetečná Šárka.

„Ne, proč?“ Odpověděl skřítek. Potom vytáhl odněkud velkou vrtuli, na které byly připevněné slunečnice a nasadil ji dopředu na dostavník. Vrtule se začala otáčet a točila se čím dál rychleji, až se dal sluneční dostavník do pohybu.

„Jak to, že se ta vrtule točí?“ zeptala se Šárka.

„Protože každá slunečnice se snaží otočit ke Slunci,“ vysvětloval Šlapín. „Proto se s tímhle dostavníkem dostaneš jenom ke Slunci.

A skutečně, dostavník zrychloval až se odlepil od země a mířil za obzor, tam kde bylo schované Slunce a nechtělo vyjít.

 

„Je to divné. Jenom jsem mu řekl, aby vyšlo a hned se urazilo...“ bručel si pod vousy kouzelný skřítek Jeminkot.

„Proč jsme tam nedoletěli, Jeminkote?“

„Je to hrozně daleko a navíc nevím, jestli bych tam trefil. Já jsem ke Slunci vždycky jezdil slunečním dostvníkem.“ odpověděl skřítek.

A tak jeli a jeli, vrtule se slunečnicemi se točila a kolem ubíhalo ráno, kdy nevyšlo Slunce. Až dorazili ke Slunci. Většina skřítků se rozešla po práci, takže v dostavníku zůstal jenom Jeminkot, Šlapín, Šárka a vlk.

„Tak jsme tady,“ povzdechl si Šlapín.

„Jéj, Slunce! Jak se máš?“ zeptal se Jeminkot a přišel až úplně ke Slunci.

„Špatně,“ odpovědělo Slunce, „Dneska nevyjdu.“

„Je to pořád to stejné,“ zamručel Jeminkot. „Ještě o tom přemýšlej, Slunce. Jenom pomysli, kolik lidí tam dole na tebe čeká!“ přemlouval je.

„A proč nechceš vyjít?“ zeptala se Šárka.

„Protože se bojím.“

„A čeho se bojíš?“

„Bojím se tmy.“ řeklo Slunce.

„Cože?“ řekl Šlapín, „Jak se může bát tmy?“ nechápal Jeminkot.

„Jak se můžeš bát tmy?“ zeptala se Šárka.

„Vždycky kolem mě bylo světlo. Když jsem vycházelo, bylo už trochu vidět. Dokonce i když bylo zataženo. Ale v noci jsem nikdy nesvítilo.“ odpovědělo smutně Slunce.

„Jeminkote!“

„To je pravda,“ potvrdil Šlapín.

„No jo, ale co teď?“ spráskla ruce Šárka. „Jeminkote, nemůžeš nějak zakouzlit, aby bylo trochu světlo, nebo aby se Slunce tolik nebálo?“

„Jsem kouzelný skřítek, Šárko. Jsem ale tolik kouzelný, kolik mám na hlavě vlasů.“ řekl Jeminkot a smekl klobouk, takže bylo vidět jak je plešatý.

„A nemohli bysme Slunci dát nějakou baterku, aby si mohlo svítit?“

Skřítci se na sebe podívali a potom se podívali na Slunce a na Šárku. „To by snad šlo,“ začal váhavě Šlapín.

„Jeminkote, to je skvělý nápad!“ vyskočil Jeminkot. „Jenom co si o tom myslí Slunce?“

„No,“ začalo neochotně Slunce, „Možná že… Jak svítí ta vaše baterka?“

„Asi takhle,“ řekla Šárka a vytáhla baterku.

„Je to rozhodně lepší než nic!“ zvolal Jeminkot.

„Hmm, možná že by to šlo.“ pookřálo Slunce trochu.

„Jeminkote, tak se do toho dej!“ povzbuzoval Slunce kouzelný skřítek. „Jenom té tmě ukaž zač je toho Slunce! Jdi a přejdi celou oblohu!“

Slunce se pomalu vydalo po obloze a nakouklo přes obzor. Nebylo tam nic vidět, tak si posvítilo baterkou.

Najednou se ale ozvalo Chramst! Smls! Slup! Blíz! Mňam! Mlask! a Chroust! A světlo z baterky zmizelo. A baterka taky. A po chvíli se ozvalo ještě Grk!

Slunce se honem rychle vrátilo a celé se třáslo strachy.

„Co to bylo?“ lekla se Šárka

„To byl Žrak.“ řekl pochmurně Šlapín. „Je to obluda, která žere všechno, na co přijde, dokonce i světlo. Jediné co nežere je tma, protože tma se hrozně špatně tráví. Proto Žraka nidky neuvidíš, protože sežere všechno světlo a schová se ve tmě. Máme štěstí, že nám nesežral Slunce.“

Slunce vystrašeně souhlasilo, že je to štěstí.

„Je to zlé. Jak teď může Slunce chodit po obloze, když tu řádí Žrak a všechno sežere?“ zabědoval Jeminkot.

„A nemůžeme ho nějak zabít, nebo zhnat?“ ptala se Šárka.

„Jó, to by asi nešlo. Jediná možnost by byla ho přinutit sníst strašně strašně moc tmy, protože tma se hrozně špatně tráví, takže by mu bylo strašně strašně špatně. Jenom potom by mohl ohtáhnout. Jenomže on vždycky všechnu tmu vyplivne.“ povzdechl si Jeminkot.

„A co tu tmu nějak zamaskovat? Třeba aby nevypadala jako tma ale vypadala jako světlo.“ přemýšlela Šárka.

„To by asi nešlo, ono se světlo od tmy docela dost liší.“ ušklíbl se Šlapín.

„Jo, ale to by přece šlo! Jakpak ne, vždyť buď je někde světlo, nebo tma, ne? Jenom je potřeba vzít třeba krabici a nasvítit do ní a těsně před tím, než ji Žrak sežere, zhasnout, takže sežere krabici tmy a ne světla, takže mu bude strašně strašně špatně a odtáhne!“ usmál se Jeminkot.

„A myslíš, že ji nevyplivne?“ zeptal se pochybovačně Šlapín.

„Jó, to nevím, ale zkusit by se to dalo, ne?“

„Hmm, a máme krabici?“

„Já mám krabičku na svačinu.“ oznámila Šárka a zamávala jí nad hlavou.

A tak vzali skřítci svítilnu a svítili s ní do krabičky na svačinu a tyčí ji posouvali směrem k obzoru a pečlivě poslouchali, aby věděli kdy se blíží Žrak.

„Už, už!“ zašeptal vzrušeně Šlapín, „Zhasni to!“

A Jeminkot zhasl svítilnu. Ozvalo se Chramst! Smls! Slup! Blíz! Mňam! Mlask! a Chroust! A o něco později Grk! Ale potom se ozvalo Pliv! a na skřítky dopadla celá svačinová porce tmy, až se skutáleli zpátky ke Slunci.

 

„Jeminkote, tak to nevyšlo.“ povzdechl si skřítek.

„A já jsem přišla o krabičku na svačinu,“ řekla Šárka. „Měla jsem v ní koláč od maminky.“

„To je škoda,“ poznamenalo Slunce, které se přišlo podívat jak to dopadne.

„Podívejte, a nešlo by upéct koláč ze tmy?“ napadlo Šárku.

„Je k tomu potřeba spousta kouzlení. Já jsem ale kouzelný jen tolik, kolik mám na hlavě vlasů.“ smekl Jeminkot klobouk a zaleskla se jeho pleš.

„To říkáš pořád. Nešlo by ti ty vlasy nějak nechat dorůst?“

Bratranci se na sebe podívali. „Jeminkote, to mě nikdy nenapadlo! Jenomže jak, bez kouzlení?“

„No,“ začalo zeširoka Slunce, „Na měsíci třeba žijou takoví jakoby lidi, nebo medvědi a ti jsou úplně celí chlupatí. Moc chlupatí, vlasy na hlavě jim sahají až na zem a chlupy na nohách až ke hlavě.“

„Cože? O čem to mluví?“ ptala se zmatená Šárka.

„O Yettiích.“ řekl Šlapín.

„Ale Yettiové žijí na Zemi v hodně vysokých horách.“ namítla.

„Jo, jenže to jsou ti, kterým se podařilo slézt z měsíce když byl těsně nad těma horama.“ vysvětloval Jeminkot. „Jsou hrozně chlupatí protože na měsíci je velká zima. Jestli někde ví něco o růstu vlasů tak tam.“ zaradoval se.

„To byl skvělý nápad!“ vykřiklo Slunce a poplácalo Šárku po zádech, přestože to nebyl vlastně její nápad.

„Ale jak se tam dostaneme? Sluneční dostavník přece jezdí jenom ke Slunci!“ zoufala si Šárka.

„No, to teď není tak jisté. Už dlouho jsem to chtěl vyzkoušet.“ usmál se Šlapín.

„Co?“ zeptali se všichni tři (kromě Jeminkota, ten se zeptal: „Jeminkote, co?“).

„Pohon na vlčí vytí!“ řekl vítězoslavně. „Proč mysíte, že s sebou mám toho vlka?“

„Jo ten je tvůj! Já myslel, že se chtěl prostě svézt.“ zasmál se kouzelný skřítek.

„Mám schovaný vlčí vytí v pytli. Ten dám dopředu a vlčí vytí jde vždycky na měsíc!“ vysvětloval jim Šlapín, zatímco umisťoval pytel.

„A proč s sebou máš teda toho vlka?“ zeptala se Šárka.

„No přece kdyby nám vytí došlo.“ odpověděl skřítek.

Všichni si nastoupili a Slunce jim mávalo. „To je skvělé! Přeji vám hodně štěstí.“

Sluneční dostavník se dal do pohybu směrem k měsíci.

 

„Odkud se tady vlastně vzal ten Žrak?“ ptala se po cestě Šárka.

„Jó, to nikdo neví. Já myslím, že prostě přišel odněkud, kde už nebylo co žrát.“ tvrdil Jeminkot.

„A jak vypadá?“ zajímala se dál.

„Jak vypadá… Jak bych ti to – to máš tak. Jelikož vždycky sežere všechno světlo, nikdo ho nikdy nemůže vidět. Já ale myslím, že bude černej, aby se dobře schoval ve tmě, a že bude mít velikou hubu. Jako aby mohl všechno sežrat. Jinak nevím…“ uvažoval kouzelný skřítek.

„Hmm, není támhleto už měsíc?“ ukázala Šárka.

„Já tam nevidím, můžu ti vylézt na rameno?“ hekal Jeminkot.

„Jasně, jen si posluž. Jak ses tady objevil?“ zeptala se, protože skřítek se ocitl hned na jejím rameni. Ten se tvářil stejně zmateně.

„Já nevím! Jenom jsem chtěl vyšplhat po tvých vlasech a jak jsem začal, najednou jsem byl tady!“

„A není to tak, že ses dotkl svou hlavou mých vlasů a vyčaroval ses nahoru?“ zeptala se s podezřením.

„Jak to? Já jsem přece jen tolik kouzelný, kolik mám na hlavě vlasů!“

„Ano, ale třeba to nemusí být tvoje vlasy, stačí moje...“ trpělivě vysvětlovala Šárka.

„Jo, to by mohlo fungovat? Jeminkote, počkej, zkusíme to!“

„Tak třeba zkus udělat aby bylo vidět na cestu.“

Skřítek vzal do ruky pramen Šárčiných vlasů a přiložil si je na hlavu. V té chvíli se kolem dostavníku objevilo světlo, které jim ozařovalo cestu. „Hurá!“ vykřikl.

Jenže přímo před nimi, na cestě k měsíci, ležela velká hromada tmy. A ta hromada udělala Chramst! Slup! Smls! Blíz! Mňam! Mlask! a Chroust! A světlo bylo pryč.

„Jeminkote. Já si myslím, že teď Žrakovi neutečeme.“ zašeptal skřítek.

A taky že neutekli.

 

„Kde jsme?“ ozvala se tiše Šárka.

„Kdo jsme?“ zabručel zezdola Šlapínův hlas.

„Já nevím. Je to ale zvláštní, že, není tu tma, ale není nic vidět.“ řekl zkoumavě Jeminkot.

„Sežral nás Žrak?“ zeptala se Šárka.

„Ne, to bysme byli mrtví.“ řekl Šlapín. „A já se mrtvý necítím.“ dodal rychle a hlasitě.

„To jsem ráda.“

„Já bych řekl, že Žrak sežral dostavník.“

„Aha…“

„Jenomže my jsme v něm.“

„Cože?“ ozvalo se naráz od Šárky i Šlapína.

„Je to jako s práškem. Je potřeba sníst prášek, ale ten je strašně hnusnej. Jednoduše se vezme sklenice vody a rozmíchá se tam. Je to způsob, jak do sebe dostaneš prášek, ale nesníš ho. Jenom vypiješ sklenici vody.“

„Takže nás sežral nebo ne?“

„Já bych řekl, že sežral dostavník, ale nás má jenom v sobě. Je to dost zvláštní situace a, abych tak řekl, prekérní…“

„Nemůžeš nás odsud nějak odčarovat?“

„Je mi líto, ale máš hrozně dlouhý vlasy, takže se mi jich na hlavu moc nevejde. Jenom sebe bych asi odčarovat dokázal. Jenomže to by ode mě bylo neslušné.“

„Ale vůbec ne, mohl bys přece zavolat pomoc, no ne?“ rozzářila se Šárka.

„Jenomže. Já neznám nikoho, kdo by se dobrovoně přiblížil ke Žrakovi. Jasný?“ upozornil Jeminkot.

„Tak si někoho najdi, třeba nějakýho člověka!“ naléhala na něj.

„Jo, to by mohlo fungovat. Jasně, já půjdu pro pomoc a vy mezitím vymyslíte jak Žraka porazíme, jo?“

„Dobře, hodně štěstí. Tady mám vlasy.“ podávala mu Šárka pramen. Chvilku trvalo, než se našli, protože se neviděli, i když nebylo tma.

Pak bylo slyšet: „Jemin…“ A pak už nic.

„Je pryč?“

„Ano, myslím, že ano. Co myslíš, podaří se mu vrátit se?“

„No, moc nadějí bych do něho nevkládal. Ale stejně nemáme na výběr. Můžeme zatím něco vymyslet.“

A tak přemýšleli.

 

„…kote!“ řekl zmatený skřítek, když se objevil na jedné dobře udržované zahrádce.

Kluk, který ležel celý zamazaný na zemi na něj vyjeveně hleděl.

„Jé, co jsi to dělal?“ vyhrkl skřítek, protože se trochu lekl.

„Já jsem nějak nepřeskočil plot,“ ukázal na nízký plot vedle. „Prostě to najednou nešlo.“

Jeminkot se pozorně podíval. „Jo, jo. Jenomže to jsi nemohl přeskočit ne plot, ale to, co je za ním.“ pravil vědoucně.

„A co to je?“ zeptal se podezřívavě kluk.

„Je to Záplotník Nepřeskočitelný.“

Kluk se zmateně rozhlížel. „Nevidím ho!“

„Je totiž za plotem.“ prohlásil rozhodně skřítek. „Je vždycky za plotem.“

„Hmm, a co jsi zač ty?“

„Já jsem kouzelný skřítek Jeminkot. Jsem tolik kouzelný, kolik mám na hlavě vlasů.“ pravil Jeminkot a smeknul klobouk.

„Aha, skřítek. A nevíš náhodou, proč dneska nevyšlo Slunce?“

„Jo, to náhodou vím. Je to proto, že se Slunce bojí na oblohu, aby je nesežral Žrak.“

„Cože?“

Jeminkot mu to vysvětlil, jednak proto, že chtěl být slušný, ale i proto, že tenhle kluk vypadal celkem přemýšlivě a stejně někoho potřeboval, kdo by mu pomohl se záchranou.

„Aha, takže se musíme dostat ke Slunci?“ ujasňoval si kluk.

„Jenom přibližně, ale neboj. Jak tam budeme, Žrak si nás už najde sám.“

„A máš nějaký plán?“

„Já? Já přímo ne, ale můj bratranec určitě má.“ řekl skřítek a doufal, že je to pravda.

„Dobře, máš nějakou vrtuli?“

„Jestli mám vrtuli? Jakou?“

„Potřebujeme vrtuli, jestli se máme dostat ke Slunci. Víš co, já o jedné vím. Tak sežeň slunečnice a já seženu vrtuli, ano?“

„Jasně! Jenom pár slunečnic a jsme tam!“ zahlaholil Jeminkot a vydal se hledat slunečnice.

Když se vrátil, kluk právě přidělával vrtuli na jízdní kolo.

„Je to bezpečné?“ zeptal se skřítek pochybovačně.

„Ovšem. A navíc jsi říkal, že Žrak sežral Sluneční dostavník, takže nám stejně nic jiného nezbývá.“ odpověděl kluk.

Sotva připevnili slunečnice na vrtuli, začala se otáčet a za chvíli je už nesla směrem ke Slunci.

 

„Co tu děláte?“ zeptalo se Slunce překvapeně.

„Jeminkote, Sluneční dostavník sežral Žrak a já jsem se vydal pro pomoc.“ vysvětloval skřítek.

„Počkej a jak ses dostal ze Žraka?“

„Jelikož on sežral jenom dostavník, ale já jsem byl uvnitř, takže mě nesežral. Jenom jsem se odtam musel odčarovat.“

„Jak, když nemáš zádné vlasy?“ nechápal kluk.

„Jednoduše jsem si dal na hlavu Šárčiny vlasy.“

„Aha, tobě stačí jakékoli vlasy? Tak proč jsi to nařekl hned?“ řekl kluk a sáhl si do pravé kapsy. Chvíli tam šátral a vytáhl panenku. Té sundal z hlavy paruku a podal ji skřítkovi. Jeminkot si ji nasadil a radostně vyletěl do vzduchu.

„Jakto že nosiš v kapse panenky?“ zeptal se zvědavě.

„To máš tak,“ odpověděl kluk, „Mám v kapse díru, takže se mi tam všechno vejde. No, tak tam nosím skoro všechno.“

„Je to praktické,“ ocenil skřítek.

„Tak teď nás můžeš přikouzlit do Žraka?“

„Jakže? Jako dovnitř? Jeminkote, proč?“

„No, musíme je zachránit. Kdybychom teď Žraka zahnali, nepomohli bysme jim. A kdyby nás sežral, byli bysme mrtví.“ vysvětloval kluk.

„Jistě, jistě. Jenom se mě chytni za ruku.“

 

„Není tu tma.“ oznámil kluk.

„Jenže tady není nic vidět.“

„To jsi ty, Jeminkote?“

„Jasně, Šárko. Je tu Šlapín?“

„Jo, tady. Kdo to s tebou přišel?“

„Je to kluk.“ řekl skřítek.

„A jmenuje se nějak?“ zeptala se Šárka

„Asi jo, ale už si to nepamatuju.“ řekl kluk. „Můžete mi říkat kluku.“

„To je hloupé. Můžu ti říkat Filip?“

„Jo, můžeš.“ řekl Filip.

„Jak jste na tom, přišli jste na něco?“ zjišťoval Jeminkot.

„Ano a ne,“ začal Šlapín.

„Přišli jsme na to, že jelikož Žrak sežere všechno kromě tmy, tak je tady všechno kromě tmy. Takže tady musíme udělat tmu, do které se schováme, a kterou potom Žrak vyplivne.“ vysvětlovala Šárka.

„Ale potom nás bude chtít sežrat a to budeme mrtví!“ namítl Filip.

„Já už něco vymyslím.“ uklidňoval je kouzelný skřítek, „Já mám totiž spoustu vlasů. Jelikož mi je dal Filip.“

„Třeba mu upečeš ten koláč ze tmy?“ vyzvídala Šárka.

„Jo, to bych mohl.“

„Ale pořád nemáme tu tmu.“ připomenul Šlapín.

„A jak vznikne tma?“ zeptal se Filip.

„Jedině tak, že uděláš světlo a pak ho rychle zhasneš.“ vysvětloval Jeminkot.

„Ale nemáme světlo.“ poznamenal Šlapín.

„Já mám baterku.“ řekl Filip a z pravé kapsy vytáhl baterku.

„Jak ale vytvoříme dost světla, aby pak vzniklo dost tmy, abychom se do ní všichni vešli?“ zachmuřil se Jeminkot.

„No, já bych něco zkusil.“ řekl Filip zamyšleně, „Chyťte se za ruce.“

To zabralo chvilku času, protože se neviděli a každý byl jinak vysoký. Potom vzal Filip baterku, posvítil si jí do levé kapsy, zhasnul ji a obrátil kapsu naruby. Najednou bylo všude kolem strašně, strašně moc tmy. Ozvalo se hlasité Pliv! a najednou byli venku. Poznali to podle toho, že tady byla tma.

„Rychle, Jeminkote, udělej koláč ze tmy!“

„Jeminkote, už to bude. Juj, a je to.“

Ve vzduchu se objevil krásný koláč, který vůbec nevypadal, že je ze tmy, takže Šárka by si s chutí kousek dala, kdyby nevěděla, že tma se hrozně špatně tráví a že je v koláči strašně strašně moc tmy. Chvíli se nic nedělo, ale potom se ozvalo Chramst! Smls! Slup! Blíz! Mlask! Mňam! a Chroup! A koláč byl pryč. A o něco později Grk!

Jenže potom se Žrakovi udělalo strašně strašně špatně a odtáhl pryč.

„Hurá!“ zakřičeli všichni (jenom Jeminkot zvolal: „Jó, hurá!“).

„Jdeme za Sluncem! Je potřeba ho konečně přemluvit!“ zvolal kouzelný skřítek.

Všichni se chytli za ruce a Jeminkot je tam přenesl kouzlem.

„Slunce, Slunce, už můžeš bez obav vyjít, Žrak už je pryč!“ volala Šárka, „A už ani není taková tma.“

A byla to pravda. Slunce tedy trochu bázlivě nakouklo přes obzor a vidělo, že se snad není čeho bát.

„Děkuju vám mockrát,“ řeklo. „Můžu pro vás naoplátku něco udělat?“

„Jeminkote, ta paruka nebyly pravé vlasy zvyklé na kouzlení a docela všechny mi vypadaly. Jestli já nebudu muset přece jen na ten měsíc.“ zabědoval skřítek.

„Tak já tě tam vezmu,“ nabídlo se Slunce.

„Jé, můžeme jet taky?“ vykřikla nadšeně Šárka

„Jestli chcete…“ podivilo se Slunce.

„Samozřejmě,“ řekli Filip se Šlapínem. „Jenom si naložím své kolo, jestli můžu.“ podotkl Filip.

„Jasně,“ zahlásilo Slunce a rozhodným krokem se rozběhlo po obloze.

Tak se den, kdy nevyšlo Slunce změnil v den, kdy Slunce vyšlo opravdu velmi pozdě. A protože už bylo dost pozdě, proběhlo oblohu hodně rychle, aby to do večera stihlo. Po cestě vysadilo skřítky i děti na měsíci, ještě jednou jim poděkovalo a rozloučilo se.

 

Na měsíci byla opravdu zima. Ale chvíli se to dá přežít. A bylo tam spoustu Yettiů. Byli tak chlupatí, že jim vlasy na hlavě sahaly až na zem a chlupy na nohách až k hlavě. A bydleli ve velikých iglúch, které zdálky vypadaly jako tmavé kruhy.

„Já jsem si vždycky myslela, že to jsou krátery!“ zašeptala Šárka.

„Já zase že díry v sýru.“ odpověděl Filip.

„Já vám přeji dobrý den,“ pozdravil Jeminkot. „Já jsem kouzelný skřítek. Jsem právě tolik kouzelný, kolik mám na havě vlasů.“ pravil a smekl.

Nejbližší Yetti se zvučně rozesmál: „Ha, Ha, Ha, Ha! Jak ty přežívat zima, có? Kouzelný skřítek bez vlasů být jako Yetti bez chlupů! Ha, Ha, Ha!“

„Jistěže, máte naprostou pravdu. Jen jsem se chtěl zeptat vás, odborníků, jestli nemáte nějaký recept na růst vlasů.“ zeptal se s nadějí.

„Jó, to máme! Tady pojď, něco ti na to dát!“ řekl Yetti, vzal ho do velké tlapy a odnesl ho k nedalekému iglú.

„J-jak se v-vlastně do-dostanem-me dom-m-mů?“ zeptala se Šárka, které už začínala být velká zima.

„No, na Slunečním dostavníku jsme mívali veliký kámen. Kameny, jak známo jsou přitahovány k zemi stejně jako slunečnice ke slunci.“ odpověděl zamyšleně Šlapín, který byl vůči chladu odolnější, ale taky mu to začalo vrtat hlavou.

„J-jak ve-velký k-k-kámen to m-má bý-ýt?“ zadrkotal zuby Filip.

„Ne těžší než my všichni dohromady, ale těžší než pes.“ odhadoval Šlapín.

Filip sáhl do kapsy a vytáhl kámen o něco těžší, než pes.

„K-kde s-s-se tam-m vz-z-al t-ten kám-men?“ ptala se Šárka.

„M-m-mám v kap-pse dí-díru. V-ve-vejde s-se mi t-ta-tam sko-koro v-všech-chno.“ poznamenal Filip.

V té chvíli se objevil Jeminkot s krabičkou nějakého krému větší, než byl sám. Yetti mu srdečně potřásl rukou, přičemž ho několikrát zvedl ze země, ale byla taková zima, že už to skřítkovi ani nevadilo. A pak už se všichni chytili kamene, který začal zrychlovat směrem k zemi. Šárka Yettiům zamávala a potom byl měsíc už tak daleko, že se iglú změnily na tmavé kruhy, které připomínaly spíš krátery nebo díry v sýru.

 

Skřítci vyrobili nový sluneční dostavník a kromě slunečnic, velkého kamene a vlčího vytí v něm vozili i koláč ze tmy. Jeminkotovi vyrostly vlasy na hlavě až na zem a chlupy na nohou až k hlavě, což nebylo zase až tak moc, když uvážíme jeho výšku, a byl tolik kouzelný, kolik měl vlasů na hlavě. Filip a Šárka potom chodili na stejnou školu, ale to je trochu jiný příběh.

 

Konec.