Mravenčí epopej - 3. kapitola

Jako menší kluk jsem často přemýšlel nad tím, jaké vzdálenosti platí v divokém a nebezpečném mravenčím světě. Kilometry? Míle? Námořní míle nebo parseky? Je pro mravence jeden lidský krok jako kilometr? Co když mravenec narazí na kaluž? Je to pro něj obrovská vodní hladina bez konce nebo jenom rybník, ve kterém si nachytá pár ryb? Tyto a mnohé další otázky provázely moje dětství. Sice nejsem námořník, ale vždycky jsem toužil něco změřit v námořních mílích. Snad právě proto vám chci říct, že cíl Rudolfovi cesty byl vzdálený od jeho domovského mraveniště tří námořní míle. Samozřejmě chápu, že mezi vámi není každý námořník. Pro jistotu vám tedy délku Rudolfovi pouti napíšu i v klasické, pro evropany nejpřirozenější, jednotce vzdálenosti. V metrech to tedy dělá 5 556 metrů což činí 5,5 kilometrů. Je tu bohužel jeden problém, který musím vyřešit. Například Britové metry neuznávají. To víte, za louží jménem La Manche mají vždycky něco speciálního. Tak tedy ještě pro Angličany, Skoty, Irčany, Velšany a Američany. Pro vás byla cesta mravence Rudolfa dlouhá 3 míle a 1 824 stop.

Určitě znáte ten pocit, když poprvé vyrážíte sami na nějakou dalekou cestu. To vzrušení, chvění a očekávání, zároveň spojené se strachem a obavou, jak to všechno dopadne a zda se vrátíte bez ručičky nebo nožičky. Na toto musel myslet i hloupý Honza, když poprvé vyrážel do světa. Ani slavný Jindřich, kamarád čerta, vodníka a manžel mlynářky Elišky nevěděl co ho na konci jeho dobrodružství čeká.

Nemyslete si, takovéto obavy měl samozřejmě i Rudolf. Když došel na kraj lesní mýtinky, která obklopovala jeho rodné mraveniště ohlédl se. Za ostružiním, maliním a kapradím spatřoval malou hromádku. Kolem ní pobíhali mravenci nic netušící a nezajímající se o jeho cestu a jeho trápení. Nebe se zatáhlo šedou dekou mraků a do Rudolfova facetovaného oka spadla první kapička. Ne, nebyla to dešťová kapka, ale veliká slza. Náš hrdina slzu setřel kapesníkem, zhluboka se nadechl, pomyslel na královnu Bětu, utáhl si baťůžek na ramenou a vyrazil.

A tak šel. Šel po hlíně, šel po kamenech, šel po trávě a jehličí. Šel ve vodě, šel pod vodou, šel na vodě! První den Rudolfovi cesty byl, i přes neustálý déšť, úspěšný. Po poledni nasadil ještě rychlejší tempo chůze než před polednem, a tak urazil poměrně slušný kus cesty. Čas ovšem utíkal jako splašený a Ruda ho neměl, jak dohonit, nezvládl by to ani ve svých zbrusu nových botách. Ještě před soumrakem si Rudolf našel pěkné suché místečko ve stínu mohutného šípkového keře. Sundal svoji obuv, kterou pořádně rozevřel a nechal vyschnout s vyjmutou vkládací stélkou, protože věděl, že dochází ke zvlhnutí vnitřku obuvi způsobené pocením nohou a je to skvělé prostředí pro tvorbu bakterií a mykóz. Poté již pouze rozbalil karimatku, spacák a chystal se ke spánku. Když tu najednou, za sebou uslyšel hlas.

„Přece nepůjdeš spát bez večeře?“ hlas to byl příjemný a podbízivý, ale i tak našeho mravenečka pěkně polekal. No řekněte, nelekli byste se v setmělém lese i vy? Rudolf se trhnutím otočil. Za jeho zády, na bělostném špagátku vysel tvor, který měl osm nohou a čtyři páry očí. Bohužel Ruda neznal a nikdy neslyšel o takovém tvorovi. Vy určitě víte, že ta bělostná, stříbřitá šňůrka, ale pavučina a že ten tvor, který má osm nohou není například beruška, ale pavouk. On to vlastně není pavouk nýbrž pavoučice. Pavoučice Jarmila. „Přece nepůjdeš spát bez večeře?“ zopakovala Jarmila svoji otázku. Rudolf z toho leknutí doslova ztratil řeč. Nezmohl se na slovo. Jen zavrtěl hlavou a dál zíral na osm nohou a dva páry černých kukadel. Jarmila se spustila na zem a pokračovala: „Pojď ke mně nahoru, mám tam něco k zakousnutí, skvělé pochoutky, měkkou postel a hlavně sucho. Prostě a jednoduše všechno na co si vzpomeneš mravenečku.“ Jarmila ani nečekala na odpověď, vzala Rudu za ramena a už ho tlačila do horních pater jejího keře. Chudák Rudolf se naivně usmál a kapánek pookřál. Potěšilo jej, že slušná zvířata ještě nevymřela. Na mravencovu obranu. Kdo z vás by odolal teplé večeři a noci v měkké postýlce? Ruda Nebude muset spát na deští a možná i proto radostně přidal do kroku. Vám arachnofobikům a asi ani těm, kteří se pavouků nebojíte či neštítíte nemusím říkat do jaké kaše se Ruda hned na začátku své pouti namočil.