Pohádka pro Andílka

Vstávám tak, jako každý den. A oblékám se tak, jak se sluší.
Začínám šedými závoji povinnosti a odpovědnosti. Přidám starost a vážnost a protože se blíží sychravý podzim přidám zklamání, smutek a dnes poprvé i černý závoj beznaděje. Je těžký a nelíbí se mi, ale zima už je za dveřmi.
Vyjdu ven a překvapeně zůstanu stát. Přede mnou stojí malý andílek, v ruce drží notýsek a kouká se na mě vážně a vyčítavě.
Ptám se ho co tu dělá a on na to, že přišel za mnou, že ja anděl strážný a že ho potřebuji. Nestačím se ani nadechnout a on hned pokračuje. S údivem poslouchám jak mě začíná kárat za mou nerozvážnost, zbrklost a nezodpovědnost a hned přidává hromádku rad co a jak mám dělat dál a co a jak musím napravit.
Konečně popadnu dech a začnu se bránit, „Určitě sis mne s někým spletl malý andílku, spletl sis dveře - to bude tím. Já přeci jsem vážná, zodpovědná a vím, jak žít. Já už jsem dospělá – nevidíš mé závoje?
Andílek zmlkne dlouho si mě prohlíží třpytivýma očima. Pak se zeptá „Co je to dospělá? A o jakých závojích to mluvíš?“
Znervózním a začnu se prohlížet, ale ano všechno je v pořádku, jsou na svých místech. „No přece tyhle, jsou šedé a černé a nosím už je dlouho.“ Andílek se zamyslí a pak mi mlčky podá malé zrcátko. Jako omámená se dívám do zrcátka. Žádné závoje na sobě nemám. Konečně pochopím, jak mě vidí ten malý andílek. On se na mě dívá, tak jak se na mě naposledy díval můj táta. Vidí malou rozpustilou holku, která potřebuje ochranu. Když se pak podívám andílkovi do očí. Uvidím za jeho přísností laskavost a touhu a snahu pomoci mi. Cítím jak pod tím pohledem závoje mizí a mě je najednou úžasně lehko a teplo. Co na tom, že začíná podzim – sluníčko přeci pořád hřeje. Žádné závoje nepotřebuji. I v zimě se můžu vždycky zahřát, tak jako na jaře, všechno je stejně krásné a já se nikdy nezměnila, jsem vážně pořád ta rozpustilá a lehkomyslná holka, to se jen pokřivil můj pohled na svět. Začnu se smát a mám chuť andílka políbit. Jeho vážná tvářička se pomalu rozjasňuje, až se rozesměje taky. Najednou přede mnou nestojí malý andílek, ale opravdový Strážný Anděl. Právě se mu podařil zázrak.
Poslední zbytky závojů jsem spálila. Můj Anděl je nevidí, ale co kdyby se mu do nich zapletly nohy. Nikdy nedovolím, aby se mu mojí vinou dostaly k tělu zklamání, smutek a beznaděj. Nedovolím, aby se na jeho laskavé tváři objevily stíny.
Anděl odletěl daleko – má pořád spoustu práce, vždyť závoje jsou dnes v módě. Ale vím, že se vrátí a bude se se mnou smát a hřát se na sluníčku a já ho budu hlídat, aby nikdy nezatoužil zahřát se závojem. Vždyť i Strážní Andělé potřebují pohladit na duši. Dám si dobrý pozor, aby u mě už práci neměl, ale aby si ke mně vždycky rád přiletěl odpočinout a nabrat sílu.
Mám ho moc ráda.