Smrt, láska a znovuzrození černé Emy

Byla jednou jedna smutná žena. Jmenovala se Ema. Pracovala jako švadlena ve velkém koncernu.

Celoročně každé ráno černá Ema přišla do práce a všem nalila kávu. Položila ji na konferenční stůl a s úsměvem šla pracovat.
Každé ráno, pro svoje milované lidi, bez kterých nemohla existovat. Jedno ráno bylo výjimečné tím, že se kolem ní mihl jeden velmi, velmi smutný kolega.
"Emo, můžu si vzít trochu tvého úsměvu? Je docela rozkošný." Tak si tedy vzal kolega asi tři čtvrtiny jejího úsměvu.

Čas plynul, ale černé Emě začal úsměv docela scházet. Bylo ho čím dál tím méně. Vařila kafe se se stejným elánem, ale bez úsměvu. Její "neúsměv" se odrážel do kávy. Samo sebou si toho kolegové všimli a přestali kávu pít. Byla již hořká. Na dně kelímků se dalo s trochou zkoumání nalézt několik velkých lžic socu, a tudíž bylo všechno maximálně odporné.

Namísto pití kávy se kolegové černé Emy posměšně ptali:
"EMO! UMÍRÁŠ???"
Ema se zahanbeně podívala do šicího stroje, za kterým seděla. "Ano, umírám," přitakala nakonec a šila dál.

Tak šel den za dnem. Ema umírala za šicím strojem. Kolegové ji ignorovali, považovali její umírání za pouhopouhý žert. Iluzi. Těžko říct.
A tak umírala dál.

A každé ráno.
"Umíráš?"
"Umírám."
"Umíráš?"
"Umírám."
"Umíráš?"
"Umírám."

Až zničeho nic přestala Ema kávu vařit. Najednou se kolegové začali pídit po kávě, kterou Ema láskyplně připravovala všem, které denně potkávala. Stála tam. Byla jí hromada, hromada lahodné kávy, plesnivějící, nevyužitá. Kolegové se zalekli, kde je Ema?
KDE JE EMA???

Proč nevaří kávu?
Proč???
Hledali ji po celém pracovišti. Emooo, Emičkooo... Firma propadla panice. Kde je černá Ema???
V tom se objevil kolega, ten, který vzal Emě smích. Smál se od ucha k uchu. Zamrkal. "Já ji najdu."

Prošel celý koncern, dav šel jako omráčený za ním. Báli se o Emu. Báli se, že umírá kvůli nim.
Konečně došel kolega na cílovou rovinku. K jejímu šicímu stroji. Šil sám od sebe. Na placu neměl ale látku. Tvořil chuchvalce nití, které padaly dolů a napůl visící zakrývaly celé tělo stroje. Kolega se sklonil a odhalil dlouhé provazy nití.

Ležela tam.
Její vlasy již nebyly černé. Vlastně černá Ema nebyla černá. Její vlasy byly nechutně popelavé. Obličej zkroucený do podivně vyděšeně úsměvného úšklebku byl zanesen prachem. Oblečení bylo děravé. Jak to?
"Emo, EMIČKO!" rozplakali se kolegové. "Kde se bereš pod strojem?!"
"Beru," pohnula rty.
"Emo, EMIČKO, kdo tě tam hodil?" ptali se kolegové.
"Ležím tu už několik měsíců," pohnula rty.
"Emo, EMIČKO... to přece není možné!"
"Ale je."
"Není!"
"Ale je."
"Emo!" vykřikla jedna z kolegyň. "Jak to může být možné?"
"Ale je."

Kolegové se zamysleli. Kdy naposledy Emu vnímali?
Zmíněná kolegyně se zamyslela. Nakonec vyrukovala s dotazem:
"EMO! UMÍRÁŠ?"
"Ne," přivřela Ema oči. "Umírala jsem celou dobu. Celou dobu jsem umírala, ale ještě jsem to přežila. Teď ale umírám tady, ve špíně, v prachu, pod šicím strojem. Konečně mě našel... on... mám ho ráda."
"Miluješ ho?" ptali se kolegové. Ema zavrtěla hlavou. Otevřela oči.
"Dala bych za něj život. Ale nemiluji ho. Dala bych za něj ruku do ohně. Ale nemiluji ho. Snesla bych mu modré z nebe. Ale nemiluji ho. Ráda jsem mu dala úsměv. Jemu je alespoň užitečný. Ne, nemiluju ho a neumírám. Já jsem totiž už umřela."

"Nemluv tak, Emo!" řekla kolegyně a stiskla její ruku, navzdory tomu, že byla chladná a tuhá. Jako ruka mrtvého člověka. Ale Ema přece ještě... vlastně ne, nemluvila. Ztěžka dýchala a ležela pod stolem. Kolegyně se prudce otočila na kolegu.
"TY!!!" vykřikla. "Darovala ti úsměv a teď... umírá!!!"
"Mrzí mě to," řekl kolega a pořád se usmíval.
"Mrzí? UMÍRÁ!!!"
"Ne..." špitla Ema pod strojem. "Já už umřela..."
"Nesmíš, miláčku!" smál se kolega, přičemž smích přešel v neskonalý záchvat smíchu. "Nesmíš miláčku, žiješ, ještě žiješ! A teď..."
Klekl si k ní a přitiskl své rty k těm jejím. Co dál povídat. Ztuhl a padl, naopak Ema vyskočila... a usmívala se.
Už nikdy nezčernala, naopak, zbělela. vařila dál kávu. Kolegové si její kávu vychutnávali plnými doušky.

Jenže už nikdy nemusela šít. Pod jejím šicím strojem ležel na pedále nyní kolega. Ztuhlý, s potem na spáncích, tvář bez mimiky. Ema sem tam přišla pod jehlu přihodit střihy, ale o všechno bylo postaráno.

Myslíte, že kolega zůstal opuštěný, jako tehdy Ema? Nene.
Chodila jej oprašovat.
Krmit.
Líbala ho na čelo.
V noci ho brala domů, položila jej na kanape a ráno zase vozila zpět a položila jej na pedál.
Nemilovala jej. Ale byla mu vděčná za to, že existuje. Sice neměl její úsměv, ale každý den jej mohl vídat.
Umíral.
Avšak s ní nikdy neumřel.