Černá Ema a pavouk

Za sedmero fabrikami, za sedmero supermarkety a za sedmero vysokými školami žila naše stará známá černá Ema ve své garsonce s napůl mrtvým kolegou, jehož úšklebek byl parodií jejího myšlení.

Jak jinak říct, že její den spočíval ve vaření kávy a spravování látky na stroji, kde ležel a pracoval Kolega, než tak, že spočíval ve vaření kávy a spravování látky na stroji, kde ležel kolega? Jinak se to říct nedá, protože její den v tom spočíval. Tuhle epizodu mě přinutil napsat fakt, že Ema nesnášela pavouky.

Co bylo pro ni tak rozrušující, jako pavouk visící nad postelí?

Dědeček s babičkou pavouky ignorovali, otec je chytal a házel ven. Mlátil botou. Všechno. Ema se jich štítila.
Až jednou, když u sebe poprvé měla Kolegu. Po zemi lezl velký pavouk. Už jej chtěla zašlápnout, ale všimla si jeho nožek, bezmocně kmitajících a nevědomých si rady. V duchu si představila ty nožky, jak se stočí do klubíčka, když přišlápne dřevákem tělíčko k podlaze.

Koukala na pavouka, jak se dezorientovaně potuloval po kuchyni. Sebrala ze zvyku dřevák a chystala se k útoku. Najednou se z křesla ozvalo syčení a chrčení. Zvedla hlavu. Kolegův prázdný obličej jako by chtěl křičet a oči jako by chtěly zabíjet.

Ema se ještě jednou podívala na pavouka. Obula si botu, sklonila se a pavouka láskyplně sebrala do rukou a odnesla k vikýři. Chtěla jej vyhodit ven, jenže pavouk jako by na důkaz díku spustil pavučinu a mával na Emu nožičkami...

Od té doby Ema pavouky nezabíjela.