Ovce

„Vážená paní ředitelko,“ stálo na čistě bílém, skoro nepopsaném papíře uprostřed stolu z mahoganu. Pero začalo vypouštět mraky písmen splývajících do dlouhých a obsáhlých vět. Tady, v honosné kanceláři mého otce, plné drahého dřeva a pozlacených doplňků, se rozhodovalo o mém osudu. Záviselo jen na jeho diplomatických schopnostech, které už mne tolikrát vysvobodily ze spárů bestie.
Bylo mi 17. Studoval jsem jedinou střední školu ve městě a těšil jsem se velké – negativní – slávě. Byl jsem z těch, kterým život společně se studii proklouzával mezi prsty čím dál tím víc, držíc se okraje propasti pouze díky protekci tatíčka. Záleželo mu na tom, aby, jako nejbohatší a nejmocnější muž ve městě, nepřišel o své renomé kvůli flegmatickému synáčkovi, jehož jedinou zábavou je veršovat na větvích stromů na okraji Velkého lesa.
Již svítilo slunce, ptáci poletovali a zpívali a do pokoje foukal otevřeným oknem příjemný chladivý vítr. Bylo jaro. Nemotorně jsem se zvedl z vyhřátých peřin a šel postavit na ranní čaj. Otec, posedávající v jednom z robustních křesel prostorné jídelny, nervózně poklepával prsty tak, že z toho sel mráz po zádech i na druhé straně domu sedícímu kocourovi. Ale on nepřicházel. „Už tu měl dávno být! Za co ho platím?!“ vykřikl do ticha. „Crr!“ zazvonil zvonek a zpoza dveří se ozvalo: „pošta!“ Šklebící se pán domu se za mumlání něčeho ve smyslu: „už bylo na čase“ zvedl a dobelhal ke dveřím aby si vyzvedl kýžený artefakt – totiž odpověď. Rozlepil obálku, aby si uvědomil, že si zapomněl brýle a neví kde. Když za sebou se supěním zavřel dveře do chodby, ze které vybíhalo jak nahoru, tak dolů nejedno schodiště a dveře. Mosazné svícny plápolaly slabým světlem stačícím tak akorát na to, abyste se v pečlivě uklizené místnosti nezabili. Otcovo hledání trvalo dlouho a mě to nedalo. Musel jsem se podívat sám. Rychle jsem očima probíhal text, při čemž jsem narazil na věci týkající se omlouvání, smlouvání a – peněz. Dlouho jsem se nad úplatkem nezastavoval a hledal soudné rozhodnutí dál. Našel jsem – „Váš syn tedy úspěšně dokončí studium.“
A tak zase posedávám na stromě, básním a říkám si, jak je život krásný. Dokud Vám ho řídí někdo jiný.