Životní pohádka

Jednoho dne se rozhodly víly v kouzelném lese, že vyzkouší, co jim jejich babičky ponechaly v pamětech. Nalezly tam polovinu receptu, u nějž nebylo, co z něho vzejde.
Jedna z víl, jménem Zvědavost, přemluvila ostatní, že právě tento recept mají oživit.
I našly ve svém lese tu nejkrásnější bílou růži široko daleko, vložily ji do nejčistšího mléka a sledovaly, co se bude dít. Nejprve se nedělo nic, ale potom víly s úžasem sledovaly, jak bílá růže mizí a z hladiny mléka vystupují téměř nehmotné nitky. Bylo jich víc a víc, až se zrodila celá duše.
„Páni, co teď s ní?“ Daly víly hlavy dohromady a potom se obrátily k té nové duši.
„Duše, jsi zrozena z toho nejčistšího, co kouzelný les obsahovat. Tvojí příměsí je nevadnoucí krása, čistota a nevinnost. Daleko od naší země existuje zem lidí, kam bys nyní měla jít a poznávat ten kraj, abys jednoho dne mohla přinést nám všem něco moc důležitého. Nebude to ale pro tebe jednoduché. Do cesty ti osud připraví mnoho nástrah a často budeš jen ty sama mezi tisíci bojovat za sebe a svoje sny. Nevíme, zda to zvládneš, neboť ti přísluší také neobyčejná křehkost. V našem světě si však nesmíme ponechat žádnou čerstvě zrozenou duši. Pošleme tě tedy tam, aby ses narodila v lidské podobě.“
A jak víly řekly, tak také udělaly. Kouzlem poslaly tu vzácnou duši do světa lidí. V tu chvíli se v jedné z mnoha rozlehlých končin lidské země narodilo malé děvčátko...
 
Ve světě lidí jej uvítaly hned tři víly, které ji měly opatrovat. Byla to Láska, Radost a Starost.
Skrze její rodiče k té malé holčičce promlouvaly každým novým dnem do nějž se probudila, každou minutou, kdy vnímala svět, každou vteřinou jejího života. Holčička rostla a v zemi víl ji pozorovaly také ty, které se zasloužily o její duši.
Viděly malé bílé poupě, ukryté v tom dítěti a čekaly, jak bude rozkvétat. Šest let si malá holčička hrála a učila se poznávat svět, až nastal čas první velké změny. Všechny víly, a nejvíce Zvědavost, byly přitom, když šla poprvé do školy. V životě každého dítěte je tento den zlomový, neboť mění vše, na co byl dosud ten drobeček zvyklý. Přivádí bezbranné lidské mládě mezi jiná lidská mláďata, aby je naučil spolu žít, kamarádit a přijímat nové věci.
Čím víc uplynulo školních dní, tím více se ale ukazovalo, že ona duše stvořená z bílé růže má před sebou velikou překážku. Tak, jako si ani sebekrásnější bílá růže neprorazí svou cestu ke světlu mezi obyčejnými, ale silnými květinami na louce, tak se tahle duše nedokázala probít mezi ostatními. Květiny závidí růžím jejich krásu a přízeň, jakou mají u všech stvoření.
Víly milují růže, jasmín a lilie. Z těchto květin se však duše netvoří, a protože tahle byla jediná a naprosto jedinečná, ostatní ji za to nenáviděli o to víc, o co víc ji víly obdivovaly. Neměla to lehké. Víte, jak vypadá smutná růže? 

A když tak víly viděly tu růži se svěšenými lístky, neboli holčičku se svěšenou hlavou, došlo jim, že bude třeba najít jiné tak zvláštní stvoření, aby nezůstala sama.
„Nemáme růži, ani mléko, nemáme lilie a ani jasmín, z čeho ji vyrobíme?“
Protože to neměla být tak vzácná duše, jen jiná, než ty běžné, které jsou z pampelišek, tulipánů, sedmikrásek a petrklíčů, našly víly fialky, kterých se při výrobě duší tolik nepoužívá, vložily je do vody ze studánky zrození a čekaly.
Duše, která se zrodila, nebyla tak krásná, ani tak čistá, ale byla podivná a mělo to postačit.
„Fialko, v zemi lidí na tebe čeká vzácná, převzácná duše, zrozená z mléka a bílé růže. Ty ji musíš najít a postarat se o ni. Abys ji ale dokázala najít, pomůže ti naše sestra jménem Náhoda. Nemusíš mít strach. Poznáš tu růži, jakmile bude stát před tebou.“
A milé víly vyslaly i tuto duši do země lidí, tentokrát ovšem vstoupila do již existujícího těla.
Víla Náhoda byla stále při ní, a tak se proroctví naplnilo a fialková duše se setkala s růží. Nyní již to převzácné stvoření nemuselo být samo. Víly pozorovaly tu zvláštní dvojici po několik let a viděly mnoho problémů. Svolaly tedy poradu.
„Víly, vidíte, že ta duše zrozená z fialek nám růži spíše ničí, než aby ji chránila, jak jsme si představovaly. Budeme muset zasáhnout...“
Jedna z víl, jménem Přátelství, sestoupila mezi ty znesvářené duše, na pokraji zhroucení, aby jedné z nich zamotala hlavu a ujasnila pohled. Stalo se... Od té chvíle byla fialková duše připravena tu druhou ne jen chránit, ale zemřít pro ni...
 
Víly se zděsily, když uviděly jejich přečistou, krásnou růži, která již rozkvetla a byla nyní krásnější, než cokoliv, co kdy kouzelný les stvořil, dokonce než samy víly...
Byla ale smutná. Klaněla k zemi hlavu, místo aby dávala světu na obdiv dokonalost, kterou víly kdysi stvořily. Vyhýbala se ostatním lidem, protože ti byli jako houští kopřiv, čekající na to, aby ublížily. Zdecimovaná strachem, příliš dlouho trvajícím smutkem, bolestí, utlačování ze strany ostatních, to nebylo to, co víly chtěly. Možná, že ublížily té duši, když ji seslali mezi lidi, kteří jsou příliš hrubí na něco tak vzácného. Seslaly ji mezi lidi zaslepené sobeckostí tak, že neviděli její kouzelnou auru, která jí byla dána od samého zrození.
„Co budeme dělat?“ Promluvily víly.
Poté se slova chopila víla Naděje.
„Je to nyní osmnáct let, co jsme tady z těch magických substancí vytvořily duši a tu potom poslaly žít, jako to malé děvčátko. Z holčičky je už mladá dáma. Dávno vyměnila zástěrku a punčocháče za nevtíravě elegantní šaty. Dávno už tomu, kdy to bylo malé poupátko, teprve čekající na svou chvíli. Teď je už dospělá... Přežila mnoho let školy, hrubé chování lidí, přežila mnoho bolestivých ran, má spoustu šrámů, ale je tady a pořád žije. Myslím si, že teď je ta chvíle, kdy spousta z nás půjde, a ulehčí další cestu naší krásné bílé Růži.“
Domluvila a víly propukly v hlasitý jásot. To je řešení. To udělají. A tak se víly Naděje, Láska, Radost, Štěstí, Víra a mnoho dalších, těch nejlepších a nejpotřebnějších v lidském světě, vydaly na cestu. Měly by každou chvíli dorazit...