Ostravské pohádky, legendy a mýty

(Vychází jako příloha osvětové publikace Moderním poustevníkem snadno a rychle)


Předmluva

Celý název té knihy zní Moderním poustevníkem snadno a rychle i bez vší, aneb Souputníci Svinovské svatyně. Napsal ji můj učitel, mudrc a militantní básník, trojctihodný Míla Řepa, by šířil pravdu o cestě moderního poustevnictví k těm, kteří budou ochotni (popřípadě donuceni) ji přijmout za svou. Vašeho skromného autora pak pověřil činností sběratelskou, tedy shromažďováním fragmentů mytologie Metanové metropole. Nevím, proč tomu můj učitel chtěl, zda chtěl pozvednout duchovní úroveň Ostravanů čtením pohádek, nebo si myslel, že si každý koupí jeho knihu kvůli lákavé příloze (s ostravským drakem na obalu), ale od jisté doby se na domácí úkoly od svého mistra nevyptávám. Nerad bych visel další noc hlavou dolů ze Svinovských mostů.
Ale k věci. Jak je dopodrobna popsáno v přiložené knize, moderní poustevník (neboli urban hermit, což sice není překlad doslovný, ale vlastně velmi dobře vystihuje podstatu věci) žije zpravidla v hromadných betonových jeskyních, přičemž obývá jednu, nebo více slojí. Existují např. varianty: 3 sloje + 1, 1 sloj + sloj na přípravu jídla, pro zvlášť asketické jedince i minisloje. Slojový systém má obvykle tu vlastnost, že skvěle nese zvuk, takže obyvatel má neustále velmi dobrou představu o tom, co právě dělají obyvatelé slojí okolních. Někteří bohatší postevníci bydlí dokonce v chatrčích, či samostatných postevnách, což ovšem celé věci příliš neprospívá, neboť zde není tak koncentrován tzv. efekt kolektivní samoty (EKS). Ten spočívá v tom, že mnohý jedinec, žijící ve velkém společenství, se paradoxně cítí osamocen, přestože je vlastně neustále obklopen jinými jedinci. K tomu se váže základní definice moderního poustevnictví: Moderním poustevníkem se stává ten, kdo dokáže EKS využít ve prospěch svého duchovního rozvoje.
Jak na to, to se dozvíte v samotné knize, teď už budou následovat příběhy, které se mi podařilo během minulých dní sebrat. Většina z nich byla vyslechnuta v nočních tramvajích, navracivších se ze Stodolní, v lokálech pochybné pověsti, na veřejných WC, jeden byl prožit na vlastní kůži a kvůli jednomu musel být dokonce uplacen vysoký činitel.






Ostravský drak aneb pravda o skutečné příčině zastavení těžby

„Od te doby se na ten dym z kominu divam tak ňak jinak“
-slova stareho haviře

Draci jsou v našich končinách bezesporu velmi vzácní. Jsme na vážkách, jestli tu prašivou vycpaninu, co hrdě visí v Brně na radnici, počítat mezi tento vznešený druh, ale živého draka má jednoznačně jedině Černé město (neplést s Černou horou). Kuriózní na tom také je, že o tom skoro nikdo nemá tušení a to ani z místních obyvatel. Budiž tedy toto výzvou všem senzacechtivým zahraničním turistům, kteří se sem teď přivalí jako velká voda, aby se u nás chovali slušně.
V dávných dobách, když ještě nebyl internet a místo mobilu se používala holubí pošta, došlo v ostravském podzemí k něčemu, co bychom možná našli v Pánu prstenů, ale nikoli v Průvodci moderními dějinami Evropy. Horníci kutali stále hloub a hloub, až se jednoho dne prokopali do rozlehlé podzemní prostory. O tom, co tam nalezli, je hrůza psát, omezím se tedy jen na pár slov. Oheň. Síra. Děs. Žádné uhlí. Všichni z této osudné šichty, kteří střet s drakem nějakým zázrakem přežili, dostali přísný zákaz se o tom kdekoli šířit. Uhlobaroni (v té době se jim ovšem říkalo jinak, protože uhlobaronství se stalo buržoazním přežitkem) zasedli ke kulatému stolu Nejvyšší Briketové Rady a začali jednat. Kam s ním? Nikdo nevěděl. A tak museli logicky poslat pro hrdinu.
Jmenoval se Karel Vokurka a hrdinování měl úředním rozhodnutím zakázáno (hrdinství byl také buržoazní přežitek). A tak si ho zavolali na uhelný kobereček a řekli mu: „Karle, víš jak to chodí. Měli bychom pro tebe takový návrh. Dokonce by sis mohl dočasně hrát na hrdinu a dostal bys půl hutě a čerstvě vystudovanou sekretáčku k tomu. Ale musel bys pro nás něco domluvit.“ Samozřejmě šlo o jednání s drakem. Karel se tedy dlouho nerozmýšlel (to popravdě takový hrdina ani neumí), vzal si do ranečku láhev rumu, pět rohlíků, opásal se škrtícím kabelem, nasadil si černé brýle, rozcuchal vlasy a vyrazil. Jenomže zjistil, že si zapomněl čelovku, takže se zase vrátil. Mezitím ovšem dopil rum, takže musel pro další láhev. Po cestě usnul a když se vzbudil, tak už měl obchod zavřeno, takže musel počkat až do rána. Ale nakonec vše dobře dopadlo a Karel se ladně snášel důlním výtahem do útrob neznáma. Sestupoval k trhlině a brodil se kosterními pozůstatky příliš pomalých horníků. A pak ho uviděl.
Drak jej ovšem uviděl daleko dřív a vyslal jeho směrem mohutný sloup ohně, který by stačil na ogrilování jídla pro celé publikum Festivalu Krvavých Kašpárků. Karel Vokurka ovšem pracoval 20 let u vysokých pecí a navíc měl tmavé brýle, takže se mu nic nestalo. Drak viděl, že s tak drsným typem nepořídí zhola nic a proto zvolil jinou taktiku. Nasadil téměř kočičí modulaci hlasu a nevinně pronesl: „Copak bys rád, maličký?“
„Jen jsem se tě přišel zeptat, jestli by ti nevadilo, kdyby si tě každý den vyfotilo dvě stě japonských turistů“, odvětil Karel v podobném duchu.
„Co je to za nesmysl? V Japonsku mám bratránka, ale o žádné turisty nestojím! A o žádné kutající pidimužíky teprv ne!“
„Tady jsou i permoníci?“
„Mám na mysli ty špinavé smradlavé chlapy, co se živí uhlím“
„Aha, chápu“, odvětil Karel. „V tom případě má město pro tebe alternativní návrh. No a pokud ani ten nepřijmeš, mám tě upozornit, že by taky mohlo vyjít nové vydání Průvodce Ostravou s tebou jako hlavní atrakcí.“

A tak se nakonec hrdinný Karel Vokurka s drakem domluvil. Drak od té doby prostě občas vychrlí oheň do složité sestavy trubek a slouží jako univerzální zdroj energie pro všechny fabriky a hutě ve městě. Pokud tedy uvidíte oblaka kouře, vznášející se nad ostravskými komíny, nyní víte, odkud skutečně pochází. Ale brňákům ani muk.




Jak se stal ďábel studentem Fakulty Umění

Říká se, že peklo nikdy nespí. Pokud je to pravda, nikoho by nemělo překvapit, že si pro své pobočky vybírá odpovídající místa. Představte si tedy Lucifera, kterak uslyšel o slavné ulici, co taktéž nikdy nezavírá svá železobetonová víčka (ačkoliv nad ránem mívá dosti často všelijaký zákal vědomí) a okamžitě začal nadšeně zařizovat novou kancelář v inkriminovaném místě. Tak nějak vznikla pekelná pobočka na Stodolní. Ostrava sice kandiduje na titul Hlavního města evropské kultury, ale Stodolní strít by mohla být směle nominována na Hlavní třídu dekadentů, soutěžit o diplom Centrály Zvratků&Střepů, vepsat se do Guinessovy knihy rekordů jako místo s největší koncentrací agresivních lidí na metr čtvereční. Ďáblům se tam neskutečně dařilo. Pokušitelům se lidé doslova vrhali do náručí v rozvášněných davových vlnách a ještě jim za to platili. Ve 4 ráno byl leckterý návštěvník ochoten prodat svou duši za láhev pálenky, i když s podpisem na smlouvu to bylo horší.
Personál pekelné pobočky tvořilo všehovšudy deset pokušitelů, osm trapičů, šest dušokazů, čtyři svůdci, tři snožráči, dvě sekretářky, dva ajťáci a jeden pekelný manažer. Vchod byl velmi rafinovaně utajen, celá kancelář se totiž zvenku tvářila jako prodejna školních učebnic, aby odradil všechny náhodné kolemjdoucí. Odsud ďáblové o víkendu vyráželi na své noční šichty, přes týden většinou jen seděli v kanclu, pili pekelné černé kafe a vyprávěli si o svých obětech. Jedním z pokušitelů byl i mladý Honza Zachariáš. Byl v kolektivu celkem nový, jeho úkolem bylo většinou našeptávat tzv. technikou vnitřního hlasu. Většinou šlo pouze o to, jak zlomit již dost notně zdrchané Zbytky Morálky a vystrčit neodbytný frňák kategorického imperativu ze dveří na mráz. Pak vznikaly ony dialogy, které vám možná něco říkají:
„Už bych vážně měl jít dom.“
„Ale no tak, ještě jednu si dej, však zítra nikam nemusíš.“
„No fajn, ale „zítra“ už je trochu i dneska.“
„Záleží na tom? Co doma? Doma to znáš...no ták, však jen chvilku ještě, no stress.“
„Ále už fakt jenom jedno...“
A tak nějak podobně. Ale každopádně to nebyla špatná práce, Honza se díky ní seznámil s hodně zajímavými lidmi, nemusel zvedat nic těžkého a za každého úspěšně našeptaného dostával příplatek. Dokonce se proslýchalo, že s takovou to velmi brzy dotáhne na podbízeče, ne-li na trapiče. Všechno prostě bylo v pořádku, dokud se náš Honza Zachariáš nezamiloval.
Pro ďábla je láska na pracovišti (a ďáblové jsou na pracovišti vlastně furt) velkým průserem v kariéře. Něco jako kdyby vysokoškolského učitele literatury přistihli při četbě Stmívání. Ale málo platné, v obojím případě jste v tom najednou až po uši a už se to s váma veze. Objektem Honzova citu byla ještě navíc jeho oběť (klientka), malířka a studentka Fakulty Umění v jednom. Ani jedno z toho ho neodradilo, což vypovídá buď o velké přitažlivosti, nebo nezkušenosti ďábla. Ale možná byl zrovna prostě přepracovaný. Měl za sebou dlouhé našeptávání jednomu mladému muži, kterého měl za úkol přesvědčit, že čtyři dny beze spánku jsou ještě v normě. Nakonec se mu to podařilo, ale trvalo mu to mnohem déle, než původně odhadoval, pročež rychle pádil z Bogoty do Kofáče, kde měl slečně Karolíně jemně naznačit, že i v 5 ráno jsou poblíž stále otevřené podniky, kam se dá v případě zavření ostatních uchýlit. Vstoupil, prodral se skrz barikády mrtvých těl k jejímu stolu a ustrnul. Při spatření její tváře mu bylo, jako když poprvé spatřil New Záhořovo lože Deluxe II. Vyvedlo jej to z míry natolik, že se nevědomky odneviditelnil.
„Čau,“ pronesla slečna nezaujatě. „Co je?“
„Čau,“ zopakoval pokušitel Honza Zachariáš mechanicky. A jelikož mu nikdo nevysvětlil, jak v takových situacích pokračovat (v Řešení neřestí, ani Metodologiích hříchu o tom nic nebylo), otočil se na patě a odkráčel z Kofáče. Ještěže ďábel už víc zrudnout nemůže.
Jak se dalo čekat, ruplo mu z toho v bedně natolik, že se v následujícíh dnech tajně místo práce věnoval voyerské činnosti, sledoval Karolínu při vrstvení pigmentu na plátna a připravoval si plán, jak se k ní dostat nějak přirozeně. Připadalo mu, že bez umu umění u ní nebude mít pražádnou šanci. Jednoho dne tedy dal konečně výpověď v pekelné pobočce, za našetřené peníze nakoupil barvy, štětce, plátna a pronajal si ateliér. Původně patřil jednomu odpadlému andělu (Neplést s padlým andělem. Odpadlý anděl padá dál, ale ne tak hluboko.), který ovšem zjistil, že nemůže bydlet v bytě s výhledem na nebe. Příliš mu to připomínalo bývalého šéfa. V tomto prostoru tedy vznikala ďáblova díla. Když namaloval první sérii pláten, řekl si, že lepší už to nebude a poslal přihlásku na FU.
U přijímaček byl vystaven proudu všetečných otázek uměleckých guruů. „To je vaše normální barva v obličeji?“ tázal se Velký Dan Balabán. „Jakou roli hrají ve vašich obrazech červená, černá a oranžová? A proč jste nepoužil žádnou jinou barvu?“ chtěl vědět Džordž Surůvka. „Ty seš takovej rebel, co?“ dovtípila se Denisa Fialová. A další a další, ještě zákeřnější dotazy pršely na hlavu ubohého ďábla. Chvíli to vypadalo, že jeho odvážný pokus skončí fiaskem, když tu náhle povstal František Kowolowski, který dosud mlčel, gestem ruky si zjednal ticho a pronesl: „Kolegové, já si myslím, že v těch rozích se skrývá nějaký brutální koncept.“ Proti tomu nešla vznést žádná námitka, tudíž bylo rozhodnuto. Ďábel Honza Zachariáš se stal studentem Fakulty Umění.
Koneckonců, proč taky ne? Jak praví staré poustevnické přísloví: Kdo se narodil v pekle, tomu očistec neublíží.



Kratochvílná historie o Jiříkovi z Porubské země, kterak úkoly královské plnil a princezny i suvenýrů jiných rozličných přehršel sobě dobyl


Bylo nebylo (záleží na tom, ke které filozofické škole patříte), za devatero fabrikami, devatero haldami a devadesátero hospodami žil byl mladý jinoch, jménem Jiřík, řečený Porubský (Všichni v jeho zemi byli řečení Porubští. Z toho vyplývaly jisté administrativní zmatky, ale o tom tady řeč není). Žil v pohraniční oblasti království, kam se ani tramvaj neodvážila odbočit, a jediný klášter globusiánů svědčil o přítomnosti civilizace. Jednoho dne se zrovna vracel z procházky po Plesenském hvozdu, když potkal před domem svého otce. Ten na něj zachmuřeně pohlédl a pravil: „Za týden už budeš plnoletý. Vzhledem k tomu, že jsi ze všech dvaatřiceti bratrů nejstarší, měl bys...ehm...podle prastaré tradice odejít do světa na zkušenou. A to co nejrychleji!“ A tak milý Jiří sbalil sakypaky, pět švestek, nohy na ramena, svůj raneček a vyrazil. Rozloučil se s bratry (najednou), s rodiči, rodným dobytkem, rodným domem, neúrodnou půdou a kráčel stále na východ, z kopce, do bájné země, o které toho tolik slyšel. Do Centrálie.
Cesta byla dlouhá a těžká. V přístavu vozovenském nastoupil na koráb číslo osm, na kterém poté strávil mnoho krušných chvil, daleko od domova, sám mezi smrdutými námořníky, špinavými dělníky a ukřičenými studenty středních škol. U břehů legendární Svinovské Svatyně minul koráb hranice a pokračoval stále dál. Nové a nové, podivuhodné země, hluboké lesy, vysoké hory, Mariánské hory, třpytily se v dálce sotva na dohled z paluby. Nakonec však konečně koráb zakotvil v největším přístavišti Centrálijském. Jiřík se vymotal z davu ostatních cestujících, celý zmatený z nového prostředí a hledal místo, kde by nejlépe nabral nějaké ty zkušenosti. Jak tak brousil kolem břehu, spatřil před sebou vývěsní štít slovutné a legendární krčmy U Zrzavé Méry. Radostně vykročil k jejímu prahu, když tu se u něj odkudsi zjevil podivný dědeček. Měl placatou čepici, sportovní tašku a usmíval se tak, jako kdyby ho nikdo jinou grimasu ani nenaučil. „Nekoupil byste knížku, mladý pane?“ otázal se zdvořile, rozloživ přitom svou kabelu před Jiříkovo vidění. Jiřík, protože byl slušně vychovaný, zdvořile prohrabal knihy a nakonec si vybral román Jak se stát sexy santusákem. Vtiskl dědovi do ruky zlatku a pokračoval za svým cílem. Vtom si náhle uvědomil, že zapomněl poděkovat. Když se ale otočil, stařík už tam nebyl. Zmizel, jako by se do země propadl. (Ve skutečnosti ho unesli mimozemšťani, ale to už je jiná pohádka.)
Zrzavá Méry byla kčma plná různých druhů dobrodruhů. Sotva se Jiřík usadil ke stolu, již před ním z rukou hospodského Kouzelníka přistálo pivo Hójgárdrn, znamenité pověsti i chuti. Zvolna tedy upíjel, nasával čerstvý hospodský vzduch do plic a čekal, až k němu přijde osud. A ten se skutečně nenechal dvakrát pobízet. Přišel v podobě hospodského válečníka Limuzína, sedl si blízko k Jiříkovi a oslovil jej větou:“Tak co, půjdeš se taky zůčastnit turnaje?“
„Jakého turnaje?“ divil se Jiřík.
„No, on to vlastně není zrovna turnaj v pravém slova smyslu. Ty nejsi zdejší, nemám pravdu? Pak věz, že náš král, trojctihodný Náj Kár Rex I., dal vyhlásit, že ruku jeho jediné dcery, přesličné princezny Emy, dostane ten, který splní všechny jeho podmínky v jakémsi zápolení. O co přesně jde, to nikdo neví. Ale získat princeznu a dědictví koruny centrálijské k tomu bude zajisté terno. Dnes je právě onen den, kdy se dav uchazečů odebéře k Citadele, by se bližšího infa dozvěděli. Chceš-li, můžeš tam jíti se mnou“.
„Ale jistě, něco takového by určitě udělalo našim radost,“ děl Jiřík. „Jen mi pověz, jak chceš zdolat všechny nástrahy a nebezpečenství? Královské úkoly budou zajisté těžké“.
„Mám takové malé tajemství,“ odvětil Limuzín. „Ale že jsi to ty, podělím se o ně s tebou“. Při těch slovech vytáhl z tlumoku kulatý předmět, v plátně zabalený.
„Tohle je puerh, tajemná alchymistická matérie z daleké Číny. Legendy praví, že puerh vyléčí všechny choroby a neduhy lidské, dodá ti jasnozřivosti a posílí na duchu i na těle. Na, kousek ti dám.“ Odsekl kus mečem a podal ho Jiříkovi, ten drahocenný dar dobře uschoval.
„Děkuji ti, příteli, snad budu možnost ti tuto laskavost oplatit,“ řekl Jiřík.
„Nemáč zač, teď bychom ale měli dopít a vydat se k Citadele, než tam propukne davové šílenství.“
Sláva té věže byla známá ve všech zemích na míle daleko. Říkalo se, že je to nejvyšší věž na celém širém světě. V noci planula podivnými ohni do tmy, neboť tehdy v ní prováděl Magický Řád Půlnoční haldy své rituály. Přes den byla za pár měďáků otevřena všem obyvatelům království i cizím poutníkům, kteří z ní takto mohli obdivovat výhled do celé Centrálie. Naši dva přátelé se postavili do fronty před ní a již za pár hodin drželi v rukou obálku s úkoly. Jelikož se už předtím dohodli, že je půjdou plnit každý zvlášť, aby to bylo fér, nyní se rozloučili. Jiřík rozbalil obálku, vytáhl příslušný pergamen a četl:
1)Zabít obra Kreatora.
2)Nalézt cestu do Staroděr a přinést odtamtud Kouzelný hermelín
3)Přinést princeznin prsten z ohnivých útrob Hory Emina osudu.
Úkoly to nebyly nikterak lehké, to se ovšem dalo čekat. Jiřík byl ale odhodlán necouvnout před těžkostmi (domů se koneckonců vrátit nemohl, jeho dvaatřicetina dětského pokoje byla už rozdělena mezi zbývající bratry), takže se směle vrhl na první úkol.
Nejprve podle telefonního seznamu zjistil, kde obr Kreator bydlí (šlo o tvrz Temný Prostor). Poté udělal rychlý průzkum veřejného mínění (prošel klíčové hostince se znamenitou pověstí, nejvíce se toho samozřejmě dozvěděl v Alibabovi, místě proslulém častým zjevováním se kouzelných bytostí), kterým zjistil, že zmíněný obr terorizuje již měsíce okolní obyvatelstvo produkcí velmi hlasitého metalu. Rozhodl se vydat se večer do jeho teritoria, ovšem nejprve potřeboval důkladný maskovací oděv. Začernil si vlasy uhlím, zašel do rokáče, kde nakoupil několik vhodných připínacích metalových erbů, slušivé brnění s kapucí, okované elasťáky a u kováře si nechal vyrobit tradiční botky, díky jejímž podpadkům byl teď o dvě hlavy vyšší. Takhle vybaven se vydal večer na metalový bál na Temný Prostor, kde se nechal heroldem ohlásit jako sir Slajerus. Tu spatřil obra, kterak sedí na svém trůnu z lidských lebek, popíjí popovou krev a naslouchá hudcům na podiu. Aby mohl Jiřík provést svůj plán, musel si nejdřív poradit s lordem Zvukařem, který měl celý večírek na starosti. Ale již brzy viděl, že to nebude žádný problém. Jako všichni lidé tohoto druhu si lord Zvukař rád přihnul a samozřejmě se i rád nechal pozvat. Po několika alkokolech se konečně odporoučel do polohy supermana s hlavou na stole a Jiřík tak mohl provést svůj plán. Ve vhodné chvíli přiskočil k mixáku a vytasil tajnou zbraň, zděděnou po pradědovi Porubákovi. Kouzelný obouruční syntetizátor s klávesami z rohu jednorožce a diamantovými potenciometry. Zapojil jej do mixážního pultu a během okamžiku zaplavila Temný Prostor burácející melodie Enjoy The Silence od Depeche Mode. Obr Kreator zařval strašným hlasem a vrhl se ke své šest set šedesáti šesti strunné kytaře, aby kontroval ďábelským sólem, ale zvuk synťáku mu podrazil na nohy, takže se skácel na podlahu, kde se ještě několik chvil zmítal, kopal nohama a drásal nehty špinavou podlahu tvrze, než konečně vydechl naposled. Všichni jeho přisluhovači, metaloví démoni a moderní upírky, uprchli před mocnou Depeche Mode magií během několika prvních tónů. A tak se stal Jiřík vítězem nad obrem Kreatorem, na důkaz čehož si vzal jeho trsátko.
Staroděry. Tajemné místo, které musel Jiřík dle zadání druhého úkolu nalézt. Ale nedařilo se mu to, tentokrát hospodští mudrci jen krčili rameny. V nejhlubším zoufalství sáhl k instanci nejvyšší a pokusil se Staroděry vygůglit. Dostal však jen takovouto odpověď:
Na váš předmět vyhledávání - Staroděry - nebyl nalezen žádný odkaz.
Návrhy:
Ujistěte se, že všechna slova jsou napsána správně.
Zkuste jiná klíčová slova.
Zkuste obecnější klíčová slova.

Jak zní stará pravda, co gůgl nenajde, neexistuje. Ale Jiřík se přesto nevzdával, věřil, že královský úkol musí být nějakým způsobem splnitelný. Jednoho dne zrovna seděl na lavičce v Sadu sadistů a přemýšlel, co dál. Z čiré nudy se prohraboval ve svém ranci, přičemž zavadil o zakoupenou publikaci Jak se stát sexy santusákem. Fajn, trocha lehké literatury by neškodila, pomyslel si Jiřík a knihu otevřel. Věřte nevěřte, z rozevřených listů vypadl na zem papír s detailním popisem cesty do Staroděr. (Onen pán s knížkami byl samozřejmě kouzelný dědeček. To jen taková poznámka pro hnidopichy.) Jiřík studoval popis a zjišťoval, že toto bude ještě hodně těžký úkol. Nejprve bylo nutno získat zobák Černého ptakokopytopyska, ohavné nestvůry, která v těchto dnech uzurpuje zájezdní hostinec U Závodníka, čímž vyhnala zákazníky i stejnojmennou galerii. Zobákem pak uhníst vlastní uleželé sny do trubičky, kterou bylo nutno za úplňku položit na hrob dějepisáře a třikrát zopakovat magickou formuli LEJDYGAGAJEKŮL. Teprve potom se měl otevřít magický portál do Staroděr. Jiřík tedy nemeškal, sehnal teplé oblečení, mačky, sněžnice, pořádný batoh, horského vůdce, stádo jaků a vyrazil na výšlap do Mariánských hor.
Legendární hostinec U Závodníka stál na samém vrcholu Hulvácké hory. Její úpatí bylo obydleno především skřety, gobliny a podobnými bytostmi, které se rády sdružovaly kolem Vyhlídalovské tvrze a také často přepadaly pocestné, jdoucí skrz Novoveský hvozd. S pomocí horského vůdce se nakonec vyšplhal až k místu, kde se proti obzoru tyčila temná silueta Závodníka. Tam jej ovšem opustil jak šerpa, tak i ten nejstatečnější jak a dál musel sám. Hrozivá pověst Černého ptakokopytopyska všechny vyděsila. Jiřík měl ovšem pro strach uděláno, koneckonců se nezalekl ani metalového obra, tak proč by se měl lekat teď, žeano. Za pár okamžiků stál tedy před Závodnickými vraty, s klikou ohmatanou generacemi pivních válečníků, rumových těžkooděnců a vinných veteránů. Vzal za ní (čímž se jeho dlaň stala novým domovem pro 6000000 bakterií) a s těžkým srdcem vstoupil dovnitř. Černý ptakokopytopysk byl nestvůrného vzhledu, s kachním zobákem, koňskými kopyty, bobřím ocasem, kapsou na zádech, čepicí s rovným kšiltem a malými, slídivými očky. Ty právě teď upíral na Jiříka Porubského. Ten však nezaváhal ani minutu, jelikož si dobře pamatoval, co ho ve škole o ptakokopytopyscích učili ve škole. (V Plesenském hvozdu se navíc tato zvířata vyskytovala na každém rohu). Vytáhl z batohu obří plakát Evy a Vaška a přišpendlil ho na zeď, dřív, než se jeho protivník vůbec stačil vzpamatovat. Pak vytáhl amplión a sputil bojový pokřik: „JEDNU BÍLOU ORCHIDEJ, DALS MI NIC VÍC...“ Účinek byl okamžitý. Jak známo, sebevětší drsňák, padouch, nebo nestvůrák nevydrží ani zmínku o Evě a Vaškovi, to je prostě moc těžký kalibr. Kdyby tenkrát při obléhání Jericha byli na světě Eva a Vašek, stačil by obléhatelům obyčejný kazeťák. Jiřík neúnavně křičel dál, přičemž zasypával svíjejícího se ptakokopytopyska dalšími plakáty, podepsanými fotografiemi, hrnečky s portréty Evy a Vaška a dalším fetišem. Konečně toho měla obluda plné kecky a vypustila duši. Jiřík zkušeně provedl amputaci zobáku a vydal se na zpáteční cestu.
Sny si nechal odborně uhníst na festivalu Dream Factory a zamířil na nejbližší hřbitov. Nějaký čas mu zabralo, než našel hrob dějepisáře. Všichni dobře víme, o jaký neuvěřitelně odolný a houževnatý živočišný druh se jedná. Nakonec objevil náhrobek magistra Kačeny, který tragicky zesnul, když se v jedné ze závěrečných písemek dočetl, že druhá světová válka skončila v roce 1989 vítězstvím Vietnamu nad Rakouskem – Uherskem, čímž vznikla Sámova říše. Byl pohřben pod bustou Komenského, k nohám mu navršili přezůvky nejdrzejších žáků a na hruď položili jeho oblíbené ukazovátko. Na hlavu Komenského teď ještě Jiřík položil snotrubku a dle předpisu třikrát zopakoval magickou formuli. „Lejdygagajekůl! Lejdygagajekůl! Lejdygagajekůl!“ Nad hrobem se to zablesklo a objevilo se něco, co vypadalo jako Hvězdná brána, kdyby ten film ovšem natočili v Turecku někdy v roce 1950. Prošel jí a ocitl se ve Staroděrách.
Nejdřív si připadal, že se octl v muzeu pozinkovaných figurín Kašpárků po bombardování. Pak mu to spíše připomínalo ples dobrovolných hasičů s S/M sklony. Nakonec se sám se sebou shodl, že Staroděry prostě vypadají jako Staroděry – 100% věrny svému názvu. Asi jako když jedete z Barcelony do Madridu a místo toho vystoupíte v Arize. (Schválně si to někdy zkuste.) Chvíli se procházel po pusté, nekonečně dlouhé a temné ulici, po které se semtam prohnal kýčovitý chuchvalec křoví, který pranic nedbal na to, že jeho existence je filmovým klišé, maximálně se semtam zpoza rohu vystrčil čumák potulného psa. Jiřík si vzpomněl na víkend, který kdysi strávil v Paskovském hrabství, nemělo to do tohoto místa daleko. Na pozadí černého nebe viděl jakousi vysokou budovu, zamířil tedy z nedostatku lepšího cíle k ní. Když se k ní trochu více přiblížil, spatřil na průčelí jakousi ceduli s nápisem. Stálo tam: Vyšší odborná škola nihilismu a militantní poezie. Nevypadala příliš používaně, možná už byla dávno zrušená. Nicméně, jedno z oken v přízemí svítilo. Jiřík si dodal odvahy a zaklepal na dveře. Chvíli se nedělo nic. Pak se ozvalo zarachocení klíče v zámku a posléze odsunutí něčeho těžkého, zřejmě závory. Dveře se pomalu otvíraly a zpoza nich vyhlédla tvář, visící na zbytku těla, které jakoby k ní nepatřilo odjakživa. Spíše to vyhlíželo, jakoby si tělo koupilo tvář na jakémsi obskurním bleším trhu. Pro lepší představu si zkuste skřížit Mikuláše s Fredym Krugerem. (Raději ale jen imaginárně.)
Podivná postava si chvíli prohlížela Jiříka a pak procedila skrze zuby: „Nevučujem. Mame prazniny uš dvadce lét, mladej pán.“
„Já ale nejdu do školy,“ odvětil Jiřík. „Nikdy jsem tam nechodil. Jsem z tak chudé rodiny, že číst a psát mě musel naučit pes pomocného učitele a to jsem se ještě dělil s deseti bratry o jedinou aktovku. Zajímal by mě spíš kouzelný hermelín. Nevíte, kde by byl k dostání?“
„Jó, tak kozelnej hermoš je taji uvniř, synku. Jesli chceš, mužeš si ho jít vyzvednout. Ale být tebou, raši to vzdéj, nikomu se to ještě nepovedlo.“
„A co je na tom tak těžkého,“ podivil se Jiřík.
„To máš tak,“ vysvětloval školník. „Dyby si moch každéj vyzvednout magohermoš dle libosti, nebyl by tak vzácnej. Jistě chápeš, že musí bejt zabezepčenej tak, aby bylo dost těžký ho vodsaď vodnýst. Ale jako jak řikám, jesli chceš, můžeš to skusit.“
„No, s prázdnou odsud neodejdu, bylo už tak dost těžké se sem vůbec dostat. Tak mě vysvětlete, co je třeba udělat.“
Školník jej beze slova vyzval, aby šel za ním. Zavedl ho skrz temnou budovu školy do druhého patra, kde stanul u jakýchsi železných dveří. „Hermoš je za těma dveřma. Budu čekat dole, až tě to přestane bavit, klidně odejdi.“ Nějak nápadně rychle odchází pryč, napadlo Jiříka. Ale co měl dělat. Úkol zněl jasně, dostat hermelín za každou cenu. Opatrně tedy otevřel železné dveře a dostal takovou pecku do nosu, že odletěl na opačnou stranu chodby. Jiřík totiž netušil, že svou magickou podstatu využívá Kouzelný hermelín k tomu, aby mohl nerušeně zrát tisíce let. Jistě chápete, že po takové době získá každá potravina, zvláště sýr, jistý nezaměnitelný odér, který může být pro nepřipraveného jaksi příliš silný. Chvíli tedy zůstal sedět na zemi opřen o stěnu a přemýšlel, co dál. Pak dostal nápad. Vytáhl vak Černého ptakokopytopyska, který si prozíravě odřízl po jeho porážce. Dobře věděl, že vaky kouzelných vačnatců vytvářejí samostatný vačnatecký paralelní vesmír a že do jeho vaku je tedy možno uložit naprosto cokoliv. Zhluboka se nadechl a zadržel dech. Pak vpadl do místnosti a několika skoky doskákal až k poklopu, pod kterým se nacházel hermelín. Rychle jej popadl a strčil do vaku. Vyběhl zpět za dveře a s úlevou zavřel dveře, dole pak triumfálně ukázal vak nevěřícímu školníkovi. Tak Jiřík z Poruby konečně dokončil svůj druhý, přetěžký úkol a mohl přistoupit k plnění posledního. A jakže se dostal ze Staroděr zpět do svého světa? Inu, to je jednoduché, přeci korábem jménem Devětatřicet.
Hora Emina osudu se tyčí nad Centrálií jako ohnivé memento, těhotenské břicho Matky Země, nebo možná spíš zapomenutý golfový míček obrů, polozabořený do hlíny. Jak si tam tak stojí, kouří se z ní a zarůstá travou a křovinami, už poměrně hodně lidí napadlo, že by to byl ideální cíl na nedělní vycházku. Ale Hora je zrádná – mnoho poutníků se z ní nikdy nevrátilo, snad se propadli pod zem, snad byli otráveni jedovatými plyny, snad jim došla svačina, kdo ví. A přesně sem se teď musel Jiřík vypravit, aby splnil třetí úkol. Když spatřil Horu zdálky, připadalo mu nalezení princeznina prstenu jako naprosto nemožný úkol. Měl sto chutí se otočit na patě a jet domů. Pak ale pomyslel na všechny ty, které by takovýmto rozhodnutím zklamal: rodiče, bratry, bardy, sochaře, dějepisce, dějepisáře a další a další. Ne, musel jít dál, neochvějně hrát svou roli. Úpatí hory bylo prosto turistických značek, cesta se často ztrácela v houfech keřů struskovníků a halďáků, Jirka tedy našlapoval obzvláště obezřetně a využíval svůj pověstný porubsko-holubí instinkt. Občas se z nitra hory ozvalo zlověstné zadunění, asi jako když celé italské městečko poobědvá zkažené těstoviny a pak bojuje s následky. Svahy Hory byly vysoké a strmé, povrch často podkluzoval a Jiříkovi už párkrát podjely nohy a sjel o kus dolů. Nevzdával to však a bojoval dál. Už byl v poslední třetině stoupání, když tu najednou zapracovaly zákony schválnosti, Jiřík šlápl permoníkům přímo do okna a elegantně prohučel do nitra Hory. (Čímž se nám odhaluje pravá příčina ztrácení poutníků na tomto místě.) Naštěstí nedopadl nijak hluboko, takže mohl rozžehnout kapesní lucernu a pozorovat to hemžení kolem. Pidimuži a pidiženy pobíhali jako zjednaní a nevybíravě kleli. Vtom se prodral kupředu výše postavený permoník, tajemník Výboru pro propadávající turisty a láteřil: „To už je tenhle tejden třetí na tom samym místě! Tu škodu si zaplatíš, mladej! Co vás to, lidi, vede, dupat nám furt po střeše? Podle výzkumů chce dneska být každej třetí našinec sklářem, protože má zajištěnou práci nadosmrti. To je jediný pozitivum, ale mě se to teda vůbec nelíbí.“ Jiřík se v rámci možností stísněného prostoru narovnal a slušně se permoníkovi omluvil: „Omlouvám se za ten vpád, pane, zvenčí to okno nebylo vůbec vidět, bylo pěkně špinavý.“
„Ale to okno má být ksakru špinavý! K čemu by nám bylo okno, který by propouštělo světlo? My tady potřebujem mít pěkně tmu, víme? Radši mi pověz, proč jsi tam nahoru šel, ať to můžu uvýst do záznamu.“
„Hledal jsem pouze princeznin prsten, měl by být někde tady. Nevíte něco o něm náhodou?“
„Aha, tak to je jiná,“ oddechl si tajemník. „Prsten máme my. A to ti povim, budeš muset splnit pěkně náročnej úkol, než ho dostaneš. Tajemník pro Výbor pěkně náročnejch úkolů ti vysvětli víc, poď za mnou.“
Za chvíli už stál (nebo spíš klečel) Jiřík tváří v tvář tajemníkovi pro VPNÚ, který ho poučoval: „Zadání úkolu je poměrně jednoduché. Musíš prostě uhlídat stádo královských krtků po celou noc. Pokud bude ráno byť jen jeden jediný chybět, musíš se vrátit s nepořízenou. Pokud ti úkol připadá jednoduchý, věz, že není. Ještě máme pro tebe jedno takové malé překvapení, který ti ho pěkně znepříjemní. Nech se překvapit.“
Prostor, na kterém měl Jiřík hlídat krtky, byl poměrně malý a navíc protkán spoustou chodeb, musel tedy dávat dobrý pozor, aby mu nějaký ze stáda neutekl. Po chvíli zpozoroval, že se k němu blíží nějaká podivná postava. Měla na nose brýle, šesivé vlasy, károvaný svetr a v ruce skripta. Okamžitě pochopil, že se stal obětí smrtelně nebezpečného teroru. Byl to totiž obávaný Podzemní filolog, který přišel, aby vedl celonoční přednášku z fonetiky a fonologie. Již po pěti minutách musel Jirka bojovat s padajícími očními víčky a navíc s utíkajícími krtky, kteří intuitivně vytušili přítomnost čehosi ďábelského a pokoušeli se vzít nohy na...ehm...ramena. V posledním záchvatu jasného vědomí si vzpomněl na dosud nevyužitý dar válečníka Limuzína. To byla jeho spása. Vyňal svůj ešus, rozdělal oheň a uvařil obzvláště silný puerh. Po prvních několika doušcích pocítil, jak se mu vrací síla, svazky pulzující energie bubnují do nervových zakončení, panenky se rozšiřují a vlasy na hlavě vstávají jako nohy kankánových tanečnic. Po vypití několika dalších ešusů puerhu nejenže stíhal levou zadní ohlídat krtky, ale ještě celou noc diskutoval s Podzemním filologem a pohádal se s ním ohledně konstriktiv. Nevýhoda byla, že pak neusnul ještě další čtyři dny.
Tajemník pro VPNÚ předal – i když se zřejmou nevolí – Jiříkovi princeznin prsten a doprovodil jej k dolní bráně. Ta byla naštěstí tak široká,že se jí mohl pohodlně protáhnout i člověk. Pak už nastoupil na triumfální cestu k Citadele, dal se ohlásit u krále a s pocitem dobře vykonané práce mu ukázal Kreatorovo trsátko, Kouzelný hermelín (ten opravdu jen na chvilku) a princeznin prsten. Oproti všemu očekávání jej král neobjal a nevyzval jej, aby mu říkal „tatínku“, ale místo toho strašlivě zesinal ve tváři, pak zrudnul a zařval: „Jak je možné, že takový vandrák dokázal splnit ty úkoly? Který hňup je vymýšlel?“ Poté, co mu došlo, že všechny úkoly vymyslel on sám, to raději zestručnil: „Vyhnat z Citadely! A ať mi už nikdy nechodí na oči!“
Tak nespravedlnost opět zvítězila a Jiřík, hluboce uražen a vnitřně vyhořen, uchýlil se do chlácholivých zdí nonstop krčmy U Alibaby, kde propíjel svůj žal po mnoho dní a nocí. Nakonec jej tam našel ve zbídačeném stavu potulný bard Kája z Vyječína. Vyslechl Jiříkův příběh a hluboce na něj zapůsobil. Poté, co na něj zapůsobilo jisté množství různých kvašených nápojů, složil chytlavý hit jménem Balada o hrozné křivdě na panici Jiříkovi Porubském, zkráceně Balakřivjirub. V refrénu se zpívalo něco jako:
Bojte se vy teď Jiříka,
duch té křivdy trvá déle,
spravedlnost však nám říká,
že nakope vás...
ná ná ná ná...

A tak dále, a tak podobně. V krčmě se onen šlágr tak líbil, že jej zpívali se všemi štamgasty až do bílého rána (u štamgastů dokonce zvítězila chuť zpívat nad chutí zpít se do němoty) a další večer jej naučili další hosty. Třetí den bleskl Jiříkovi hlavou geniální nápad, jak se ještě naposledy pokusit získat princeznu. Dovedl Káju a sbor opilců na největší centrálijské náměstí, dal Kájovi do ruky Kreatorovo trsátko a vyzval jej: „Hraj. Tak, jakos´ ještě nikdy nehrál, jen ať všichni zví pravdu o Balakřivjirubu!“ Kája tedy hrábl do strun a celé náměstí zadunělo díky kouzelnému trsátku. Sbor nádherně vypitých hrdel se do toho opřel a za chvíli slyšela půlka říše Jiříkův příběh. Píseň byla tak chytlavá, že se kolem ních zakrátko shromáždil veliký dav, který vyžadoval další a další opakování.
Celá snaha se ze začátku zdála být marná, král totiž celý happening ignoroval. Nenechal sice vojáky shromáždění rozehnat, což byl částečný úspěch, ale jinak vůbec nereagoval. Vzápětí se však události odvíjely tak rychle, že už je ignorovat nemohl. Z Jiříka a Káji se přes noc staly slavné osobnosti, napsali ještě spoustu dalších písní (např. Kam táhnou ptakopysci, Dědeček Sekyrka sekáč, Cool král, Draci jsou už out a mnoho dalších skvělých hitů.), které byly vřele přijímány neustále se rozrůstajícím publikem. Jejich první album na CR-RW (Camenný Disk – Rezonující Wirválem) bylo rozebráno během několik dní. Brzy měl Jiřík tolik peněz, že se mohl provokativně přestěhovat do luxusního měšťanského domu přímo naproti Citadele. Rodičům a bratrům koupil zámeček v Porubské zemi, aby nepřišli zkrátka.
No abych to zkrátil, stal se z něj tak velevážený a převelice bohatý občan, že jednoho krásného dne přemohl král svou hrdost a přišel se mu osobně omluvit, přičemž mu nabídl princeznu k sňatku, dokud je ještě mladá. Jiřík samozřejmě souhlasil a tak byla velkolepá, okázalá a po všech stránkách kýčovitá a hektická svatba, jakou známe z ruských filmů. A pak žili...jakž takž...nějak...až do smrti. Ale, milé děti, nemyslete si, že to byla nějaká procházka růžovou zahradou. Princezna mu dávala pěkné kapky, zakazovala mu koncerty, afterparty i grupies, Jiřík musel z nahrávacího studia hned domů a nemohl ani na důležité kapelní porady do restaurace. Ale nakonec si na to zvykl. Všichni si nakonec zvykneme. A kdyby náhodou ne, tak se sejdeme u Alibaby.



Legenda o vzniku Svinovské Svatyně

Praha má Hrad. Brno má Špilas. Ostrava má Svinovské mosty. Jsou jednou z prvních věcí, kterou cizinci v Ostravě uvidí, když vystoupí z vlaku a dle slov většiny z nich, nikde na světě neexistuje druhá podobná stavba. Pro moderní poustevníky jsou Svinovské mosty kontemplárnou, Svatyní a místem, kde první Otec Zakladatel dosáhl osvícení. Také je zde nemalá koncentrace žebravých asketických mnichů, živících se převážně krabicovým vínem a vajgly. Toto společenství s pozoruhodnými vnitřními zákony a zvyklostmi nazývejme pracovně Synové Svinova. Ale nebylo tomu tak vždycky. Byly doby, zaniklé dávno v prachu dávné minulosti, kdy byla Ostrava bez své dominanty a zlatý věk ji teprve čekal. Tuto část ostravské historie označujeme jako temný středověk, úsvit rodu homo ostraviensis apod. Tak se pohodlně usaďte, nachystejte si olivy, pistáciovou zmrzlinu a půlku melounu, vyprávění začíná.
V dobách, kdy ještě praotec Čech tahal kačera (a to je historicky doloženo), putoval už slezskými hvozdy statečný kmen chacharů se svým ještě statečnějším vůdcem, bohatýrem Jindrou. Kdoví, jak se tam ocitli, možná byli vyhnáni ze své země, možná jim jen nechutnalo polské pivo, možná hledali kraj bohatší na mléko, strdí, uhlí a medvědy. Faktem je, že jednoho dne donutil Jindra celý svůj doprovod vylézt na Lysou horu a ti z něj poté vymámili slib, že se usadí někde jinde, pokud možno v údolí. Tehdy se Jindrovi zjevil bůh Radegast a ukázal mu, kde má položit základní kámen města.(Zlí jazykové ovšem tvrdí, že šel ožralý do stanu a zakopl o šutr.) Tak vznikla osada, kterou pojmenovali schválně Ostrava, aby se později měli lingvisté kvůli čemu hádat.
Lidu se dařilo dobře. Místní medvědí komunitě o něco hůře. Ale to už je jiná pohádka. Kde jsem to skončil...jo, lidé přežili prvních pár zim a podařilo se jim na drsné ostravské půdě i něco vypěstovat. Pěstovali hlavně chmel, konopí a mák, protože věděli, že zimy jinak bývají dlouhé a nudné. Ve volném čase se rozmnožovali a vykořisťovali medvědy. Ale zanedlouho narazili na první nepřátelské kmeny. Na jejich území si dělali zálusk zejména turci, keltové, opaváci a barbarští nájezdníci z Hranic na Moravě. Neminul měsíc, kdy by udatní chacharští obránci neodrazili nějaký ten útok. Ty byly stále četnější a nebezpečnější, až hrozilo nebezpečí, že by chachaři útokům podlehli. Jinam se ovšem rozhodně stěhovat nechtěli a tak se Jindra jednoho dne sebral a vydal se opět na Lysou horu, kde obětoval Radegastovi opaváka a vzýval jej: „Ó Radegaste! Bože chacharstva! Dej mi radu, jak se bránit před nepřáteli! Jak je zahnat na útěk? A kdy budeme konečně vařit dobré pivo?“ Radegast jej podle legendy ovšem opět vyslyšel a odpověděl mu: „Můj synu, slyš slova svého boha! Postav stavbu, jakou ještě lidské oko nespatřilo, tak hrozivou, že obrátí nepřátele tvé na útěk! S pivem měj trpělivost, jednoho dne v této zemi dobré bude. Hlavně ho pak nezapomeňte pojmenovat po mě!“ Tím vize končila.
Jindra se zachoval podle božího slova a dal stavět monstrózní stavbu, která s ďábelskou rafinovaností skloubila to nejlepší z egyptských pyramid, Babylónské věže a Stonehenge. Když byly Svinovské mosty hotovy, nepřátelé se jich opravdu polekali natolik, že si ještě dnes drží od Ostravy uctivý odstup. A jak už víme, dnes zde leží významné centrum dopravy, obchodu, náboženství a výtvarného umění, které svým věhlasem předčí Paříž i New York. Díky mocným tepnám čisté duchovní energie, která zde proudí, často dochází na Svinovských mostech k zázrakům, např. vyléčení nevyléčitelně nemocných, levitaci osob a předmětů, zvláštním vizím, zjevením apod. No. A teď si vemte, že je chtějí přestavět. Kacíři!







Dlouhý život tramvaje číslo 4

Jsem tramvaj číslo 4. Ale vždycky tomu tak nebývalo. Možná byste tomu nevěřili, ale byly doby, kdy jsem nemíval kovoplastové tělo, smýkající se po kolejích z Martinova na Plynárny a zase zpátky. Kdysi jsem se totiž jmenoval Karel Vydršť a chodil jsem po dvou nohách stejně jako vy. Ale zhřešil jsem, přátelé, zhřešil jsem a to hrozně. Jezdíval jsem totiž až příliš často načerno, dokonce jsem si padělával měsíčníky a klamal revizory. Dožil jsem se požehnaného věku a umíral v klidu a pokoji. Nikdy jsem nevěřil na posmrtný život. Proto mne velmi překvapilo, když jsem se ze světelného tunelu vynořil na druhém konci natřen modrou barvou, vybaven koly a trolejemi, odsouzen k neklidnému pendlování po ocelových glajzách. To nejvyšší duch tramvajáků, strašlivý skřet Šéfšalin, mne takto potrestal. A jelikož jsem jezdil načerno opravdu hodně, nikdy mne nenechá ani dojet na Muglinovskou.
Nesnáším kočárky a psy, vždycky mi zašpiní útroby. A komu by se líbilo, když mu jeho útroby zaplní řvoucí haranti, smradlaví bezdomovci, nebo rozvášnění důchodci? A teď si vemte, že mě alespoň jednou týdně nějaký dobrodinec pozvrací. Proto také samozřejmě nesnáším Stodolní, tam je největší riziko. Ale opilci se najdou všude, pomalu začínám trpět paranoiou, že mne vyhledávají cíleně. Vždy, když spatří můj lesklý, modravý trup, popadne je neodolatelné puzení jej pozvracet. A nemohu s tím nic nadělat, to je na tom to nejhorší. Maximálně tak prudce zabrzdit a doufat, že ztratí rovnováhu. Odpočinout si mohu jen někdy v depu, tam si při troše štěstí i občas pokecám s ostatními tramvajemi. Většina z nich jsou proměnění lidé, které stejně jako mne Šéfšalin takto potrestal. Výjimku tvoří skutečné tramvaje, těm říkáme rýloši a moc s nima člověk nepokecá. Nám, proměněncům, se říká fejkoši, jakože nejsme doopravdický tramvaje. Jelikož jsme tak trochu hrdí na svoji lidskou minulost, oslovujem se navzájem lidskýma jménama, který jsme dřív měli. Takže je tu třeba tramvaj Janička, jedna z devítek, tu potkávám jenom když se míjíme, takže si sotva stačíme prohodit pár slov. Janička se mi fakt líbí. Obdivuji její krásná, perfektně tvarovaná přední světla a pyšně se tyčící troleje. Jejím proviněním bylo to, že kradla jízdní řády ze zastávek městské hromadné dopravy a doma si jima tapetovala zeď. Bohužel, nikdy jsem se nemohl Janičky ani dotknout, to ty blbé koleje prostě neumožňují.
Další tramvají, kterou dobře znám, je Milan, taky jedna ze čtyřek. Milanův případ je velmi kuriózní. V minulém životě byl totiž tramvajákem a shodou okolností jezdil zrova se čtyřkou. Jednoho dne jel opět s tramvají po obvyklé trase a přistihl svou ženu, jak sedí v autě s jiným mužem, přestože měla být na služební cestě. Neudržel se a s celou tramvají to do nich napálil. To se mu nevyplatilo, protože dotyčný řídil plně naložený kamion a tak měla celá havárie na svědomí několik životů a mnoho zraněných. V příštím životě pak musel Milan nahradit rozbitou tramvaj sám sebou. Znám ještě mnohé další pohnuté osudy fejkošů, nad kterými by se kámen ustrnul. Ale bohužel, nám není pomoci. Existuje totiž jen jeden způsob, jak zlomit kletbu a jak by mohl fejkoš nalézt věčné spočinutí. Duše člověka s tělem tramvaje by totiž musela obdržet polibek revizorky, věc, která je vzácnější než slzy Chucka Norrise a o které se říká, že jde jen o krutý žert Šéfšalina. Ano, existují sice legendy o sličné revizorce Bětušce Točené, která líbala tramvaje na potkání, ale většina z nás takové zvěsti pokládá za přinejmenším přemrštěné. Ale nezbývá, než doufat v zázrak. Do té doby, než se stane, budu dál brázdit ostravské koleje a vozit otravné pasažéry. Vzpomeňte si na mne, až do mne zasunete svůj lístek.
Váš


Karel Vydršť
alias
tramvaj č. 4




Proč je ekomagie nebezpečná

Čarodějnice Zoe Javůrková to neměla lehké. Už na studiích bylo jasné, že se nejspíše minula povoláním. U zkoušek málem propadla, když na cílenou osobu místo bradavic seslala magickou pleťovou masku, místo vichřice vyčarovala něžný větérek a při mučení obětí vždycky zavírala oči a ucpávala si uši. Úplná katastrofa byla potom její terénní praxe v lese. Zoe vpodstatě jen pobíhala mezi stromy a místo toho, aby své okolí proměnila v klasický temný hvozd vzoru A, pomáhala zraněným zvířátkům, napravovala poničený porost, odháněla vandaly, sbírala igelitové pytlíky a vůbec si počínala velmi nečernomagicky. Ale nemohla za to. Měla prostě v krvi ekoaktivismus, pozitivní myšlení a podobné příšernosti. Žádný učitel to z ní nedokázal nadobro vytlouci a tak ji nakonec sice školu nechali vychodit, ale dostala jen druhořadou čarodějnickou linenci, musela se přestěhovat do končin, kam nikdo nechtěl (až na Dubinu) a zůstala pod bedlivým dohledem čarodějnické veřejnosti. Jelikož Bělský les ze své podstaty přirozeně dekadentního prostoru houževnatě vzdoroval jejím pokusům udělat z něj hezoučké místečko, vstoupila nakonec Zoe Javůrková do Greenpeace, aby svou energii mohla lépe uplatnit. To už bylo pro její nadřízené příliš a tak ji s konečnou platností vyloučili. Sebrali jí licenci a tak od té doby mohla černou, bílou, nebo jakkoli jinak barevnou magii provozovat jenom načerno. A to si musela dávat bedlivý pozor na magopolicii, která by ji mohla velice rychle sebrat a strčit do speciálního kriminálu bez internetu.
A tak ji nakonec nečekaná návštěva, o které bude dále řeč, zastihla jako naprostého outsidera, živořícího na samém okraji čarodějnické subkultury. Návštěva přišla v úterý. Je statisticky dokázáno, že všechny důležité dějové zvraty v našich životech se odehrávají v úterý. Středa je vyhrazena pitomým nápadům, čtvrtek trudnomyslnosti, pátek hedonismu, sobota sebelítosti a v neděli se neděje nic. Pondělí je nejčastěji vyhrazeno nostalgii. Tak jednoho deštivého úterka přišel navštívit čarodějku Zoe neviditelný muflon. Slušně zaklepal kopýtkem na vrata a vyčkával. Zoe ho viděla, protože měla speciální kouzelné Čumfšechnovi brýle. Čarodějka zrovna lepila na lysohlávky varovné a osvětové etikety, když za ní muflon přišel.
„Dobrý den,“ pozdravil slušně muflon, čímž jen potvrdil pověstné mufloní slušné chování. „Paní Zoe Javůrková?“
„Slečna,“ opáčila čarodějka kysele. Nebyla právě v nejlepší náladě. Pak si povzdechla a dodala: „Čím posloužím?“
„Přicházím od Předsedy všech muflonů s úpěnlivou prosbou o pomoc. V našem lese jsou vetřelci a chtějí nás vyhnat. Chtějí i zničit les. A proto Mufloní rada rozhodla, abychom se obrátili na vás. Máme za to, že byste nám mohla pomoci.“
„Řekni mi o tom víc. Co to je za vetřelce?“
„Jsou to militantní básníci. Chtějí celý les vykácet a dřevo proměnit na knihy poezie nevalné kvality. Dle posledních výzkumů Všemufloní vědecké rady se básníci dokonce podílejí na celosvětovém drancování deštných pralesů cca 35% procenty. Bude-li to takto pokračovat dále, zlikvidují tito poetičtí fanatici veškeré přírodní bohatství planety.“
„Tak to tedy ne!“, rozhorlila se Zoe Javůrková a stoupl ji tlak na úroveň bojové pohotovosti. „Esli ještě někdo z nich napíše jediný verš, proměním ho ve škraloupsysla, přísahám na duši Garyho Snydera!“

Tak přišli do lesa, jehož název vzhledem k výskytu neviditelných muflonů ponecháváme v anonymitě. Byl to jeden z těch mála lesů, kde ještě s trochou štěstí můžete potkat nejelena, vícveverku, yesježka, nebo zajíce zelenáče. Poté, co absolvovala krátký pohovor u Mufloní rady, se Zoe vydala vyhnat militantní básníky z lesa. Ujistila se, že ji nikdo nesleduje, vyndala skládací cestovní pentagram, instantní lektvar černomága, teleskopickou hůl, oltář od švédského výrobce okultního nábytku, nafukovací knihovnu Witchipedia, tyčinku veganského salámu, houpací síť a pustila se do díla. Nejprve předběžné studium. Zoe toho o militantních básnících nevěděla mnoho, proto se o nich snažila nalézt co nejvíce informací. Za odpoledne přelouskala Průvodce po pseudopoezii, Historii radikální frakce Hálkových partizánů, Revoluci pera a dýmky a dokonce Manifest hnutí Máchás. Zjistila zajímavé věci. Například, že existuje mnoho frakcí militantních básníků, ale všichni se shodují na jakémsi ideovém minimu, tzv. Zlatém základu, který zformuloval jeden z otců hnutí, Josef Bořivoj Pišrád. Toto ideové minimum tvoří několik bodů, znějících takto:
1)Je nezbytné vnutit lidem poezii násilím, protože jinak o ni ani nezavadí.
2)Pero je mocnější meče, obzvláště, míříte-li ostrým hrotem proti očím.
3)Kdo zemře ve jménu poezie, přijde do Psallhaly.
4)Do Psallhaly přijdou také všechny odepsané psací stroje, kde budou mít dost inkoustu po celou věčnost.
5)V Psallhale NENÍ místo pro kritiky.
6)Básníci by měli ve společnosti obsadit všechny důležité pozice, počínaje od ministrů, ředitelů bank, přes členy správních rad, úředníky, až po řidiče autobusů a rozhodčí.
7)Básníci jsou nadřazeni všem ostatním členům společnosti a podle toho se k nim chovají.
Různé frakce ovšem rády přidávaly k těmto zásadám další, například fundamentalisté z již zmiňovaného hnutí Máchás považovali za nutné při šíření poezie položit vlastní život, což dělali tak, že si vzali batoh naštosovaný různými vydáními Máje, dospod položili výbušninu a šli někam na veřejné prostranství, kde nálož odpálili. Tímto způsobem rozprášili Máchovu poezii mezi dav lidí, přičemž jim pranic nevadilo, že už potom byla samosebou špatně čitelná díky explozi a smíšení s kousky jejich vlastního těla. Sekta Tro-chej-čej zase žila už několik set zavřená ve svém pouštním ašrámu, kde se její novicové snažili nalézt všechny rýmy na slovo maglajz. Nejradikálnější ovšem byli ultraminimalisté ze skupiny Nouveeveg, kteří prohlašovali, že nejvyšším ideálem vysoké poezie je poezie beze použití slov a jakýchkoliv znaků vůbec. Tito lidé vydali mnoho almanachů s různými druhy prázdných listů. Klub Borců Biedermeieru zase tvrdil, že Rukopisy jsou mimozemského původu. A tak dále, a tak podobně.
Čím více se Zoe prokousávala touto literaturou, tím více jí bylo jasné, že toto nebude lehký boj. Nejprve se rozhodla básníky otestovat něčím lehčím. Sehnala dohromady batalion yesježků a poslala jej v noci do tábora básníků, aby dupáním znepříjemňovali literákům spaní. Jaké však bylo její překvapení, když o několik hodin později, když byla zkontrolovat situaci, našla všechny yesježky stočené do klubíčka a spící kolem básnické stráže, která jim ve svitu čelovky stále dokola neúnavně recitovala Slávy dceru.
Zoe tedy sáhla na druhý den k většímu kalibru a zaslala vůdci básníků, Milanu Babkovi, zfalšované úřední psaní, kde jej z moci státu vyzývala k okamžitému opuštění Nejmenovaného lesa. Ale ani tento pokus nevyšel, protože se ukázalo, že Milan Babka neumí číst.
Čarodějka zkoušela stromy zaklít tak, aby byly nezpracovatelné na papír. Ukázalo se ale, že tato kletba má drobnou nevýhodu. Všechna lesní zvířátka, která se takto upravených stromů dotkla, okamžitě chytla jasně modrou barvu. Zoe tedy strávila další týden odeklínáním a přebarvováním zvěře na původní odstín. Mezitím musela Všemufloní radě podávat pravidelná hlášení, přičemž muflonům začala pomalu docházet trpělivost. Básníci již vykáceli dobrou třetinu lesa, špatná poezie proudila na všechny strany a nezdálo se, že by něco mohlo tento stav změnit. V nouzi nejvyšší se Zoe Javůrková odhodlala poradit se s nejvyšší instancí. Ano, uhodli jste. Rozhodla se provést jeden z nejnáročnějších magických úkolů vůbec. Invokaci Žebruflona. A Velký, Všemocný a Vševědoucí Žebruflon vyslyšel její prosby. Přišel a zjevil se, zaklepal svými ultrafialovými kopýtky uprostřed magického pentagramu. Bez jakýchkoliv otázek pronesl: „Všichni militantní básníci milují retro. Převeď je na jinou platformu.“ A to bylo vše, pak opět zmizel v oblacích kouře. Zoe dlouho do rána přemýšlela o jeho slovech, než ji začalo svítat...
V příštích dnech uspořádala v lese pro básníky workshop s názvem Využití tradičních kamenných destiček v tvůrčí činnosti. Podtitul na pozvánkách dodával: Nebaví vás už klasické knihy? Buďte skutečně cool a objevte sílu kamení! Pak už šly věci ráz na ráz. Z psaní do kamenných destiček se stala nová móda, Zoe přestala zvládat workshopy sama a přibrala několik zručných pomocníků z řad svých nejlepších žáků. Vznikaly první kamenné básnické sbírky, přičemž nikomu nevadilo, že průměrnou knihu tohoto typu musel člověk vozit v náklaďáku. Na druhou stranu, zvolený materiál zaručoval odolnost proti pokrčení stránek a vůbec vpodstatě jakémukoliv mechanickému opotřebení, které hrozí běžným knihám. Papír se nakonec téměř přestal používat k výrobě knih a neviditelní mufloni mohli být naprosto spokojeni, jejich les byl zachráněn. Zoe Javůrková za své zásluhy dostala Řád zlatého muflona a navíc na své nové živnosti velmi zbohatla. To ale vedlo časem k tomu, že zpohodlněla, postupně slevovala ze svých zásad a ve čtyřiceti z ní byla majitelka řetězce benzinových pump. Tak to vidíte. Proto je ekomagie nebezpečná. Nikdy nevíte, kam vás přivede.





Pižďuši a Jára Jaterníček


Až někdy půjdete jakýmkoliv sadem, nenápadně nahlédněte za dvacátý sedmý keř ze severozápadního směru. Při troše štěstí zahlédnete rychle mizející chomáče černo-růžové srsti, nebo alespoň šmouhu téže barvy. Pak vězte, že jste spatřili pižďucha. Každý sad má svého pižďucha. Sad bez pižďucha is very sad. Není známo, kdo a podle jakého klíče pižďuchy rozmisťuje a zda existuje nějaká vyšší moc, jakési pižďuší centrální velitelství, ale zřejmě celý systém funguje na výbornou. Zatím si aspoň nikdo nestěžoval. Ptáte se, co je prací takového průměrného pižďucha? Pokud se vám někdy v sadu ztratili klíče, deka, tričko, pes, dítě, zdravý rozum, nebo cokoliv jiného, může za to právě pižďuch. Pokud vám spadl do vody balón, následovaný mladším bratrem, je to taktéž jeho práce. Pižďuch se někdy převléká za staříka, diskutujícího s trsem hub, jindy na sebe bere podobu joggera, Jaggera, paní s psíkem, nebo zubního technika. Takto zamaskován vyráží na obhlídku svého panství, nikdy se neukazuje ve své skutečné podobě na veřejnosti. Nevíme tedy do dnešního dne, jak pižďuch ve skutešnosti vypadá, kromě toho, že je růžový a osrstěný. Ale jisté je, že má velmi svérázný a z našeho pohledu možná až trochu krutý smysl pro humor.
Tento příběh je o třech ostravských pižďuších, obývajících Komenského sady, sad Jožky Jabůrkové a Boženy Němcové. Jmenovali se Teplák, Šusťák a Maxmilián Bořivoj. Jednoho dne byli Maxmilián Bořivoj a Teplák na návštěvě u Šusťáka a hráli oblíbenou hru, při které proměňovali keře na plastelínu, ze které se pak snažili vytvořit něco, co by rozesmálo holuby. Všichni si to moc užívali, jen Maxmilián Bořivoj se tvářil kysele, ale on se tak tvářil pořád, jelikož dostal za svůj rajón sad Boženy Němcové. Teplák zrovna vytvořil z křovinové plastelíny psosviště, což holuby rozesmálo na stupeň 7,5 na smíchometru. Šusťák kontroval tvorbou sousoší dortové bitvy manželek generálů konžské armády. Maxmilián Bořivoj všechny přetrumfl, když se mu podařilo skřížit plastelínového ptakopyska a plastelínovou uklízečku. Několik holubů už od smíchu prasklo a museli nastoupit náhradníci. Odpoledne přelezlo krokem invalidy k podvečeru. Krtci se ve svých děrách se přesunuli o pár pater výš. Komáři vyrazili na noční tah plný krvemilství. Pižďuši se přesouvali do extrémnějších podob hry. Když už jim začaly docházet nápady, navrhl Maxmilián Bořivoj něco velmi nečekaného a taky nebezpečného. Lákala jej totiž představa nějakou plastelínovou figurínu oživit, učinit z ní homonkula. A jelikož byli dva jeho soudruzi už zdravě znudění, souhlasili. Jenomže se nedokázali domluvit, jak by výsledné monstrum mělo vlastně vypadat.
„Měla by mít rozhodně chapadla,“ řekl Šusťák a hned jich pár vymodeloval.
„A křidla,“ podotkl Maxmilián Bořivoj.
„Určitě musí mít aspoň dvacet očí,“ přidal se Teplák.
„Pořádné drápy.“
„Sonar.“
„Puntíky a šupiny.“
„Chobot.“
„Přídavné spalování.“
„Integrovaný vysavač.“
„Velký frajerský míchač džusů v sekundárním žaludku.“
„Zapalovač.“
„Ses zbláznil? Na co zapalovač?“
„Tak zapalovač ne. Ale větrník každopádně.“
A další a další. Ve výsledku to vypadalo, jako když kamion s rekvizitami do nějakého sci-fi filmu nabourá do zoo.
Monstrum dostalo název Jára Jaterníček, protože to bylo jediné, které se líbilo všem třem. Ovšem jeho chování neodpovídalo pižďuším představám ani omylem. Jakmile se rozkoukal, vzal totiž roha, přičemž shodil na zem bustu Komenského, k smrti vylekal několik psozevlů, ukradl jedné slečně krutě růžové brusle a na těch odfrčel někam do neznáma. Pižďuši zůstali na místě jako přilepeni božským sekunďákem. Takové fiasko neočekávali. První promluvil Maxmilián Bořivoj.
„No tedy. Nesnáším úterky.“
Naštěstí ostatní mezitím zapomněli, že to celé byl původně jeho nápad.
„Máš pravdu,“ chytil se toho hned Teplák. „Třeba ve středu by se to nestalo.“
„Ani v ostatních dnech,“ nechtěl zůstat pozadu Šusťák. „Navrhuji úterek zažalovat.“
„Ale dost planých řečí. Musíme Járu chytit, přece nám tu nebude jen tak bezprizorně pobíhat po okolí.“
Ale chytit ho bylo dost těžké, přestože se rozhodně neskrýval. Dával o sobě vědět dost zvláštním způsobem. Nebylo týdne, aby se v novinách neobjevil titulek jako: PORUBSKÁ RADNICE OBARVENA NA RŮŽOVO, NA NOVÉ VSI BYL NALEZEN KUS EGEJSKÉHO MOŘE, HEJNA DRAVÝCH LÉTAJÍCH SLEPIC OHROŽUJÍ POCESTNÉ apod. Minulý týden dokonce Jára proměnil celý vlak v ementál a nechal pasažéry i strojvedoucího, aby se z toho prokousali. Pižďuši mezitím na Járu líčili pasti se všemožnými návnadami. Zkoušeli už špek, nakládaný hermelín, pizzu, krabičku cigaret, kelímek od jogurty, podepsané foto Johna Travolty, korunovační klenoty, psí vousy, psí víno i zlaté manžestráky. No prosím. Tolik invence a vše marně.
Až jednou šel sadem Jožky Jabůrkové podivný cizinec. Měl na hlavě klobouk ve tvaru friťáku, na sobě fialovou sobolí kožešinu, kožené kalhoty, opasek z umělých stoliček, gumáky a v ruce dětskou síťku na medvědy. Jelikož ovládal způsob, jak oficiálně navštívit pižďucha (což nám stále uniká), šel rovnou za Teplákem a představil se jako Dr. Pijpytel. A dal Teplákovi překvapivou obchodní nabídku. Vyžene Járu pryč z Ostravy a to takovým způsobem, že už se nikdy nevrátí. Celá věc má háček. Doktor Pijpytel hodlá využít známé kolektivní pižďuší schopnosti věštit budoucnost pomocí psaní povídek. Jde o to, že když se sejdou tři pižďuši a více, jsou schopni napsat povídku o tom, co se skutečně stane. Průšvih je v tom, že nikdy nejsou dopředu schopni odhadnout, o čem tato povídka bude, ani jak daleko do budoucnosti se dostanou.
Po krátkém zaváhání Teplák souhlasil. Svolal Šusťáka a Maxmiliána Bořivoje a dali se do práce. Když byla povídka hotova, Doktor Pijpytel splnil svůj slib a Járu Jaterníčka skutečně vyhnal. A tady je ta povídka.



Manonmore a Furtfortuna

aneb

Epopej postmoderní doby za výhodnou cenu!


Ve světě obalů. V ráji legendárních síťovek. Za devatero horami lusuxních ledniček, za mořem mincí do vozíků, za věží Temného Čaroděje z Účtárny, za pevností Mada ti Dall, za Akčním Hvozdem, za pomníkem Hérona a Bitvy zdarma, bylo nebylo...
A jestli nebylo, tak třeba ještě někdy bude. I když, doufejme, že nebude. Ačkoliv...mohlo by být. Někdy. Někde. No prostě, asi takhle...Ve městě A. stojí Manonmore v celé své kráse. Má to vyjimečné štěstí, že patří k životní formě, která se ve 21. století na planetě Terra Prýkognita těší největšímu rozmachu ze všech. Říká se jim Něco-market, přičemž platí jednoduché pravidlo, že čím-víc-market, tím-líp-market. A Manonmore rostlo a sílilo velice rychle. Jednoho dne mu zkrátka byla jeho skořápka příliš malá, takže se jí proklovalo ven a poručilo podřízené formě, Inženýrům, aby mu postavila nový modul. Také Inženýři v té době velmi intenzivně bujeli a modulace pro ně byla hračka. Tak mělo Manonmore brzy Novou Nákupní Galerii. Následovalo Podzemní Parkoviště, Ďábelský Dětský Domeček, Retro Restauračka, Země Zazobaných Zákazníků a další a další. Díky Modulům mohlo Manonmore pojmout do svých útrob více Zdrojů. Šlo o sortu dvounohých bytostí, které Manonmore dobrovolně krmily časoenergií, obvykle ve formě mincí, bankovek, nebo elektroimpulzů. Na oplátku si pak domů odnášely Hostie s Požehnáním. Hostie byly různé, Požehnání vždy stejné: Děkujeme za Váš nákup.
Manonmore se stávalo obrem, z obyčejného super stádia se přeneslo přes hyper, mega, ultra, fest, hustofest a hustočuprbombofest, až se dopracovalo na Čuprpeklodémoňáksekáčtyvoe market. A jednoho dne spatřilo před svýma lačnýma, nikdy se nezavírajícíma očima kořist. Obyčejný obchod. Takový ten, který vám nenabídne více než 60 druhů jogurtu. Otevřelo tlamu a poprvé v životě okusilo sladkou chuť kanibalismu. Teď teprv začal jeho vývoj naplno. V následujícím měsíci pozřelo 10 supermarketů, 5 panelových domů, 1 dálniční úsek a 1 kostelík, ten ovšem víceméně neúmyslně. Projevilo se to otevřením Světa košilek a Krutých kapesníků, Rajských Ubytoven (proč dojíždět do Vašeho nákupního centra, když v něm můžete bydlet!), Podzemní cesty od Parkoviště 1 k Parkovišti 2 a Rychlého Občerstvení Křupavý Katolík (Jidášův šleh za 30,- a jiné lahůdky). Ohromná kopule MANONMORE se tyčila nad městem a nezadržitelně se valila dál na všechny strany.
Abychom to nenatahovali, během několika let se pod lesklou kopulí ocitlo celé město. V MANONMORE se žilo, pracovalo, milovalo a umíralo. Práce pro všechny, nikdo už nemusí opouštět Ráj. Ani v neděli. Zavedlo se jednotné náboženství pro všechny, víra v tzv. Vykoupitele (v Toho, kdo Sestoupí na Zem a Koupí si Vše). Rytmus života se přizpůsobil rytmu marketu. Když jel starosta na zasedání zastupitelstva, musel si vzít košík a auto nechat na Informacích. Ale starosta už byl jen pouhou loutkou, faktickou mocí disponovali Hlavní Manažer a Neonová Rada. Ale i oni se skláněli pod majestátem MANONMORE. Na první pohled neexistovaly problémy, ale to bylo jen zdání, základní potřebou byl totiž růst. A všude kolem už se rozkládala jen běžná, pustá, ač idylická, postnukleární krajina. Ale za ní přeci jen něco bylo.
Město B. potkal podobný osud jako jeho souseda, i nad ním se dnes klenula lesklá kopule. Gargantua market FURTFORTUNA. Ten se potýkal se stejným problémem vlastních hranic. Problematika dalšího rozšiřování se hnala jeho zájem daleko za periferii. A jednoho dne spatřil FURTFORTUNA MANONMORE. MANONMORE spatřilo FURTFORTUNU. Výkřiky nenávisti se nesly mnoho mil pustinou a kola osudu bičovala své koláře. Boží mlýny mlely mlynáře, kteří se v neopatrnosti přimotali mezi kameny. Manažeři běželi do zbrojnice pro Těžká kvádra a usedali na svá obáváná kožená křesla kolem Stolu Těžko Definovatelného Tvaru. Nakonec vznikly dvě frakce. Řád rytířů Čárkového kódu a a Synové sv. Nonstopa Drahoslaveného. Válka začala,-



Marcel z Nápojů (známý též jako sir Marcellus von Truňk) je jedním z rytířů řádu Čárkového kódu. Stal se také členem elitní skupiny, jež má pod vedením knížete Slevase šířit slávu Vykoupitele po okolních pohanských obchodech, hledat kacířské skupiny uvnitř vlastních lidí a vůbec provádět osvětovou a misijní činnost. Záhy se totiž zjistilo, že boj s nepřítelem je mnohem těžší, než se předpokládalo a že válka bude tedy nejspíše dlouhá a vleklá. Neonová rada z tohoto důvodu usoudila, že by bylo dobré přehodnotit taktiku a zaměřit se na boj na více frontách. Boj ideologický, jako je šíření náboženství Vykoupitele na dosud pohanských územích je dobrým příkladem takového boje.
Jednoho dne byl Marcel z Nápojů vyslán svým velitelem na samostatný úkol. Jejich kolona totiž míjela jakýsi koloniál, který však byl natolik daleko od směru pochodu a příliš malý, než aby se jím zabývala celá skupina. Kníže Slevas si tedy předvolal Marcela a řekl mu: „Rytíři z Nápojů, pohleď tam vpravo, jistě hnízdo kacířů zříš tím směrem?“
„Zřím jej, ó můj pane“, odvětil on.
„Je tedy mým přáním, bys jej prozkoumal a narazíš-li na pohanské psy, zachovej se, jak zákon našeho Vykupitele Nejdražího káže. Dostane se ti patřičné podpory a doporovodu, ale nemeškej a vyraž hned“.
Tak tedy pan von Truňk vyrazil. Dostal s sebou doprovod patnácti zbrojnošů a jako duchovní stráž pány patres Koupiáše, Akciáše a Regaluse. Samozřejmě jej také doprovázel jeho věrný sluha, Jan Levný Kravina. Zatímco hlavní voj jel dál, tato malá skupinka se od něj odpoutala a zamířila k podezřelému koloniálu, narušujícímu monotónní rovinu krajiny okolo. Bylo příšerné vedro, vzduch se chvěl a nebyl slyšet jediný zvuk. Celé místo působilo velice tísnivě, ale hlavně nudně, což jako prvního znechutilo Jana Levného, který si nakonec začal potichu pobrukovat písničku. „Satáán dává slevýý, pán páter to nevíí! Pošle čerta do prdelé, my přece máme vykupitelééé, ou jéé!“
„Nerouhej se, hlupáku“, okřikne ho sir Marcel, vida znechucené pohledy kněžích. Normálně by se možná přidal s druhou slokou (Když má Satan výprodééj, kolem kněžích habaděééj. Rvou u něj o botýý, nedělaj s tím drahotýý, ou ty!) Sluha tedy zmlkl a jelo se dál jako v němém filmu. Konečně byl koloniál tak blízko, že mohli přečíst nápis na něm. Stálo tam doslova a do písmene RMZUJ ŇÚF. „Tuhle firmu neznám,“ brblal si pod vousy Marcel. Také kněží vypadali znepokojeně, Akciáš se dokonce žehnal znamením Čárkového Kódu a Koupiáš kolem rozléval svěcenou colu. Jen Regalus, mlčenlivý kolohnát, ověšený ostnatými cenovkami, které se mu zařezávaly do masa a udržovaly jej ve 100% askezi po celý den, rozvážně postoupil kupředu a těžkou pěstí zabušil na vrata. „Hej hola! Ve jménu Svatého Vykoupitele, otevřete dveře a vpusťte jeho syny dovnitř!“ Nic.
Ticho. Takové, že bylo slyšet i skřípání zemské osy. Někdo by ji konečně měl namazat.
Bratr Regalus vzal za kliku a vstoupil bez problémů dovnitř. Zavřeno tedy nebylo. Přes rameno mu nahlížel zbytek doprovodu. Dovnitř by se stejně všichni nevešli. Za pultem tam seděla dívka, asi dvacetiletá, žvýkala žvýkačku s otevřenou pusou a četla si v jakémsi časopise. Bylo na první pohled jasné, proč předtím neslyšela výzvu pátera. Na uších měla připevněny sluchátka o velikosti babiččiných frgálů. Když spatřila naše hrdiny, sundala líně sluchátka a prohlásila: „Brejdenpánové, soryjesanitárníden, neumítečíst?“ a zase se vnořila do četby.
„Jaké jsi víry, dcero? Přiznej barvu, jsi-li kacířka! Máš-li nějaké závadné knihy, vydej je hned, sic je s bratry najdeme a bude pro tebe hůře. A my je najdeme, to mi věř!“, hřímal páter Regalus.
„Cotomelešvoe?“, otázala se sličná sluchátková děva. Páter na to chtěl ještě cosi říci, ale nestihl, neboť rytíř Marcel, dostav se konečně dovnitř obchodu, spatřil děvu a vrhl se jí k nohám.
„Ó, má drahá, co jsem se tě jen nahledal,“ spustil svou nacvičenou litanii. „Celý svět jsem projezdil, bahnem univerza provláčel jsem oudy své, abych dnes mohl mohl stanout na mileném tvém prahu a říci ti s nelíčenou upřímností: Seš fakt kost.“
„Ale pane, co to děláte, vždyť je to zcela očividně pohanská čubka-“, začal Jan Levný, ale nedokončil, neboť dostal v půli sdělení od svého pána učebnicovou facku. Rytíř Marcel skočil nyní již bez skrupulí na dívku, ta zaječela, bráníc se časopisem a pokoušeje se rytíře uškrtit kabelem od sluchátek. V tu chvíli se všechny regály, skříně a mrazící boxy roztrhly, neboť byly jen namalované. Z jejich útrob vyskákali nenávidění Synové sv. Nonstopa Drahoslaveného se zbraněmi v rukou a v hrozné přesile!
„Ach ne,“ zvolal páter Koupiáš, netuše, že právě upadá do jednoho z nejhorších literárních klišé. „Je to past!“ I to se stává.


Příloha přílohy aneb Co jsme našli na půdě

Předkládáme vám exkluzivně to nejlepší, co bylo na půdě k mání. Konkrétně jsme tam našli kouzelnou knihu Zubybuch, která se nechtěla nechat otevřít a ošklivě pokousala našeho fotografa. Poté, co se nám ji chytře podařilo uplatit burskými oříšky, z ní vypadl list, jehož obsah vám zde přetiskujeme. Nevíme, co je v knize dál, jelikož kniha už na burské oříšky nereaguje a nepodařilo se ji motivovat ani jiným druhem ořechů či jiné pochutiny. Naložte tedy s následujícími informacemi nejlépe, jak umíte.

O skřítcích a skřetech, domácích i přespolních



Víme co, víme proč. Víme dokonce, i kam. A myslíme si, že bychom se mohli dovtípit, nebo alespoň domyslet, komu a jak. Chcete to taky vědět? Tak čtěte dál. Ale pozor, velké vědění znamená velkou moc a s velkou mocí přichází velká zodpovědnost. Takže preventivně pošlete psa do exilu k sousedce, děti na letní matematický tábor, nakupte si zásobu čaje, zmrzliny a takových těch arabských placek, co vydrží vše a v případě potřeby se z nich dá vyrobit primitivní, avšak útulná chýše. Utěsněte okna, vypněte si telefon, oblečte si maskáče po dědovi a raději i antiradiační oblek. Na krk si navěšte všechny ochranné amulety, co doma najdete a dejte si očistnou koupel ( To jsem vám měl říct před tím antiradiačním oblekem, co? Nesmíte věřit všemu, co se kde dočtete ). Zapalte svíce a pro uklidnění si zahrajte znělku z večerníčku na kostelní varhany. Fajn, máte? Tak tedy, začneme...
Zapomeňte na všechny konspirační teorie o 11. září, Elvisově zlém dvojčeti, spiknutí Hitlera a Zaca Efrona, nekonečných válkách mezi vlkodlaky a upíry kvůli sporu, kdo vymyslel lepší zubní pastu a podobně. To, co se tady dočtete, vám totiž dá odpovědi na několik nejzákladnějších otázek, které si s největší pravděpodobností kladete již od dětství. K těmto otázkám patří ono slavné: „Jak se mi proboha mohla ta sluchátka tak neuvěřitelně blbě zamotat?“, nebo ještě slavnější „Jakto, že ta sekera je tak vysoká? Těch posledních deset piv si vůbec nepamatuju!“ a mnoho dalších. Ano přátelé, jsou mezi námi. Náš tým renomovaný tým výzkumníků strávil dlouhá léta nebezpečnou prací v terénu, aby vám mohl přinést následující údaje. Tak si toho, holomci, koukejte vážit.





Coboldo Echoe aneb Pizdič Sluchátkový

V dnešní době velice rozšířený, zejména ve městech, hlavně v MHD, ve školách, na pracovištích a vlastně všude, kde se vyskytují lidé, používající jakékoliv přenosné hudební přehrávače. Jeho blízkým příbuzným je Coboldo Piattina, neboli Kabelokaz, vyskytující se hojně na zkušebnách kapel jakéhokoliv ražení, spolu se Strunolamem, Blánotrhem a zatím neznámým druhem, po kterém zůstavají propálené koberce, plné popelníky a prázdné láhve.
Pizdičovým přirozeným teritoriem bývají typicky kapsy, batohy, pouzdra, nebo jakákoliv místa, kam lidé odkládají sluchátka poté, co doposlouchají hudbu. Jeho specialitou je poté kabely od sluchátek až neuvěřitelně rychle smotat, splantat, prostě vytvořit z nich takový chaos, že by se i Gordický uzel musel červenat hanbou. Jedinou zatím známou obranou proti němu je, bohužel, vůbec nevytahovat sluchátka z uší, což má samozřejmě řadu drobných nevýhod. Náš tým ovšem v současnosti velmi usilovně pracuje na nějaké účinné zbrani, takže neklesejte na mysli.




Pigmeo Ebrezza aneb Pangejtový Troll


Pokud se vám už někdy stalo, že jste v pozdních večerních ( anebo brzkých ranních ) hodinách vyšli z restauračního zařízení, byste se dali na spořádanou cestu domů, když tu náhle se zničehonic zákeřný chodník před vámi zdvihnul a udeřil vás prudce do obličeje ( a ruku na srdce, komu se tohle nikdy nestalo?! ), může za to právě tento výtečník. Našemu týmu trvalo velmi dlouho, než se jim podařilo přistihnout jej při činu. Vedoucí pracovník týmu, PhDr. Ivan Ruměnič, který se statečně přihlásil zároveň jakožto pokusná osoba, přišel při tomto riskantním výzkumu málem o zdraví, poslední zbytky důstojnosti i o manželku. Naštěstí, zveřejnění této zprávy jej jakž takž zachránilo nejen v akademických kruzích. Jako experimentální oblast byla zvolena vhodná restaurace, kterou z blíže nespecifikovaných důvodů odmítl tým výzkumníků ve své správě jmenovat. Po dlouhých týdnech a hektolitrech experimentálního moku všech kategorií se konečně podařilo Dr. Ruměničovi zahlédnout Pangejtového Trolla, kterak zdvíhá chodník před hospodou svými mohutnými pažemi. Při tomto výzkumu byl také objeven jeho příbuzný, Šotek Sekerník. Ano, to je on, ten, který sedí schován mezi pivními tácky a tajně připisuje čárky na lístek.



Nomo Contatoria aneb Kyberskřet

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak je možné, že váš supervýkonný počítač, který údajně umí vyřešit a propočítat mnoho tisíc operací za sekundu, se někdy při naprosto banálním požadavku rozklepe jak revmatická stařenka při Velkém dni slev a dlouhé vteřiny se na monitoru neděje vůbec nic, přičemž z mozku stroje se ozývají mírně rozpačité vrčivé zvuky? Vysvětlení je prosté, Kyberskřet se prostě usadí v nějakém temném koutě procesoru a přepadá pokojné kilobajty, které se k němu příliš přiblíží!



Demonieto Scuro aneb Brejlefuč

Vážení přátelé, toto je druh skřítka, který si, spolu se Sluchátkovým Pizdičem, z nějakého neznámého důvodu, nejvíce oblíbil Vašeho pokorného autora, tedy mne. Jeho nejběžnějším teritoriem jsou, těžko říct, proč, lavičky na veřejných prostranstvích, zejméná v parcích. Tohoto nepříjemného škůdce jsme také často zaznamenali v letních měsících v oblíbených turistických destinacích, zejména v blízkosti pláží, nicméně, i ve městě naprosto vnitrozemském, jako například v Zaragoze, se vám může stát, že zatímco spíte na lavičce, Brejlefuč přiběhne a vaše brejle vám šmajzne.
Je velmi šikovný, vy byste sice přísahali, že ty brýle byly ještě před chvílí ve vaší kapse a že jste je nikde nevyndavali, ovšem, oproti všem očekáváním tam nejsou. Až se mi jednoho dne dostane do rukou....



-------------------------------------------------------------------

Tak tedy, to by zatím stačilo. Velké pravdy je lepší trávit po malých kouscích, jinak by Vám mohlo udělat i špatně. Můžete si sundat ten antiradiační oblek, pokračování příště.



Vládce duší nosí pantofle

(Krátké drama o psycholozích, neexistujících světech a podivných přihodách, které se mohou v pondělí ráno přihodit, pokud člověk zapomene včas odjet na chatu. Na motivy skutečného příběhu,který se skutečně odehrál ( byl odehrán na dřevěnou loutnu prostým šumařem Kozodbalem z planety MI 123). Pokud nás chcete z jakéhokoliv důvodu žalovat, klidně můžete, ale počítejte s tím, že poté budete roztrháni na kusy podivnou nestvůrou z jiného světa, která samozřejmě neexistuje. Tečka. )


Jednou takhle ráno vyšel PhDr. Ctibor Řeháček před svou luxusní vilku a s uspokojením se protáhl. Bylo pondělí. Většina lidí nemá pondělí rádo ( přitom to zcela určitě není jeho chyba – chudák pondělí ), dnes však bylo Reháčkovi úplně jedno, co je za den. Měl dost peněz, aby si mohl dovolit odmítat klienty a brát jen ty, kteří jeho nemalé jmění zase o něco zvyšovali. A dnešní dopoledne neměl zrovna nic na práci. Zvažoval tedy, co s načatým dnem. Nejprve jej napadlo, že by jel na chatu. Nakonec se však rozhodl pouze pro krátkou ranní procházku, což, jak se později ukázalo, byla chyba. Inu, lenost se nevyplácí. Vytáhl své příšerně drahé tmavě modré pantofle značky Swei – Swai a prošel brankou ven na ulici. Jeho dům stál v luxusní čtvrti a trochu křečovitě napodoboval styl italských předválečných vil.
Tady se na chvíli zastavíme, neboť nechceme, aby tento příběh přispěl ke špatné informovanosti veřejnosti. Lidé si totiž většinou – pravděpodobně pod vlivem sledování amerických seriálů – myslí, že všichni psychologové jsou strašně bohatí a zámožní lidé. Není to pravda, skoro žádný psycholog u nás nevlastní pracovnu obloženou mahagonem, BMW a bazén na zahradě. Nicméně, ten náš měl tu kliku, že tohle všechno vlastnil. Kde že vzal tolik peněz? Nu, rozhodně to není tím, že by pracoval přes čas, bral klienty jak na běžícím páse a psal posudky rychlostí lidského psacího stroje. Je to spíše tím, že tak nějak odhadl, co lidé chtějí slyšet, dovedl obstojně vyprávět i psát a tak se tu a tam objevil v televizi, v rádiu, či občas napsal článek do nějakého časopisu. Jeho popularita postupně rostla a tak měl dnes za sebou několik vydaných knih, byl pravidelně zván do různých pořadů ( i když spíše do zábavných, než do těch odborných ) a také k němu chodily různé známé osobnosti, které si zřejmě myslely, že mít vlastního psychologa patří k samozřejmému folkóru rich and famous. Samozřejmě až na ty, které měly opravdu vážné problémy, ovšem takovíto lidé se většinou léčili po svém a to převážně tradiční kombinací drogy&alkohol. Nicméně, díky této své klientele mohl náš pan psycholog opustit stojaté vody státních služeb a konečně se pustit do dynamických a sexy peřejí soukromého podnikání. Tolik tedy k životní úrovni psychologů v českých zemích.
Ale kde jsme že to našeho hrdinu zanechali? Aha, tady ho máme: vykračuje si po sluncem zalité ulici a myslí si, kdovíjak není úžasný. Nad čím to asi zrovna přemýšlí? Inu, nejspíš nad tím, zda si koupí Chevrolet, nebo Mercedes, či nad něčím podobně důležitým, hodným osoby jeho formátu. A jak si tak přemýšlí, sune jednu povrchní myšlenku za myšlenkou ještě povrchnější, najednou něco podivného spatří. Či ještě lépe řečeno, spatří něco, co jej doslova uhodí do očí. Přímo proti němu, co by kamenem dohodil ( kdyby ovšem házení kamenem nebylo něco krajně nedůstojného na osobu jeho formátu ), kráčelo podivné individum. Tak podivné, že zauvažoval, jestli už je skutečně venku z postele a zda náhodou ještě nespí. Zamrkal a opatrně se rozhlédl kolem, jako by očekával, že se odněkud vynoří hledáček skryté kamery, podoben mýtické nestvůře či agentu sociologického výzkumu. Ulice však byla zcela liduprázdná a tak znovu upřel zrak na příchozího. Již na první pohled sis jej musel každý všimnout, neboť ačkoliv Praha byla vždy město plné různorodých exotů, jen málo jich nosilo černou středověkou plátovou zbroj, okřídlenou přilbu s hledím jako ze snů šíleného uměleckého kováře a na zádech zavěšený obouruční meč. Celá výstroj musela být velmi těžká, neznámý se však navzdory tomu pohyboval velmi rychle a – jak si náš psycholog ke svému zděšení uvědomil – jeho směrem.
„Nejspíš nějaký výstřední milionář, co jde na karneval,nebo tak něco. Jak typické“, řekl si Ctibor a otočil se na patě, aby se vrátil do své pohodlné postele. Dnešek očividně nebyl dnem, kdy by měl opouštět svůj domov. Rozhodně nebyl v náladě, kdy by se mu chtělo zeplétat rozhovor s blázny v rytířských oděvech. Rychlým krokem se tedy přenesl zpět ke své vilce, lehl si do lenošky u krbu a nalil si dvojitou skotskou, aby se trochu uklidnil po tom ošklivém ranním šoku. Pak dostal báječný nápad. Napíše další knihu, již šestou v pořadí! Bude to vrcholné dílo jeho kariéry, tím si byl jistý. Konečně vytře zrak všem těm pochybovačům a kritikům, kteří neměli nic lepšího na práci, než zesměšňovat jeho předchozí díla. „Já jim dám pisálka! Já jim dám fušeráka lidové pseudopsychologie! Já jsem náhodou odborník, aby jste věděli!“, zařval mocně a rychlým pohybem vyskočil z kanape, důsledkem čehož si pobryndal župan zbytkem skotské, rozbil skleničku a narazil si levé koleno o krb. Zaklel a raději si znova lehnul. Uznal, že dnešek opravdu není zrovna den,vhodný pro ambiciózní plány. Natáhl se pro novou sklenku, když tu se ozvaly tři hlasité rány na dveře. Někdo do nich mlátil něčím opravdu těžkým. Do jeho krásných dubových dveří! Rozhořčeně vystartoval z gauče, načež si narazil i druhé koleno.
„Zatraceně, copak dneska nebudu mít ani na chvilku klid?“, mumlal si pro sebe, belhaje se ke dveřím. „Děkuju, nemám zájem o žádné reklamní akce, boží milost, ani o -“, zarazil se, když otevřel. Na prahu stál onen známý neznámý přízrak, který potkal před pár okamžiky o několik ulic níž. Svou přilbu však teď držel v ruce, takže mu bylo vidět do tváře. Jeho pleť měla barvu asi jako mléko, které jste zapomněli pár týdnů v ledničce ( V každé ledničce se něco takového najde. Když to není mléko, je to zapomenutá okurka či zbytek jogurtu. Zéjmena prostředí velkých rodin, které mají ve zvyku nakupovat ve velkém a často odjíždět na dovolenou, jsou ke vznikání takovýchto artefaktů jako stvořené. ). K tomu přidejte modročerné vlasy, uhrančivě zelené oči bez bělma a fialové rty. Uši měl lehce do špičky a zakončené obnaženými kostmi. Pokud TOHLE byl kostým, pak sakra dobrý. „Eh...Dobrý den, vy jste od pojišťovny?“, zkusil to Řeháček. Neznámý se však hluboce uklonil a pronesl hlasem, který zněl, jako když dopadá oboruční sekera na špalek: „Eriam aep Namarhel, člen Vysoké rady království Aklah – Tisserai“.
„No bodejť“, pronesl Ctibor vševědoucně. „Co potřebujete?“
„Jste Vládce duší?
„Prosím?“
„Musíte to být vy“, odvětil Eriam. „Nad dveřmi máte tyto čtyři magické runy“. S tim vytáhl proužek pergamenu a ukázal jej zkoprnělému Řeháčkovi. Stálo na něm toto:
Psycholog si pozorně prohlédl nápis, podíval se na to, co měl napsáno nad dveřmi a pak trochu nejistě prohlásil: „Jistě, vypadá to trochu podobně, že? Ovšem, proč bych to musel být zrovna já? Co třeba kolega Dušezpyt? Moc milý chlapík, bydlí kousek odsud, myslím, že vám bude vyhovovat mnohem lépe...Tak nashledanou“, pokoušel se nenápadně zavřít dveře. Rytíř však byl neoblomný, jednu ruku v ocelové rukavici strčil mezi zavírající se vrata a druhou vytáhl zpoza pláště jakýsi balíček. Strčil jej Řeháčkovi pod nos a otázal se: „Napsal jste tento grimoár?“.
Po rozbalení se ukázalo, že jde o jeden dosti ohmataný výtisk Duše a já, poslední psychologovo dílo. „No...ano...napsal jsem to“, připustil hrdý spisovatel opatrně. „Ale kde jste to vzal a proč - “, pokračoval, ale opět mu nebylo dopřáno dokončit větu neboť Eriam se rozjařil a ukázal své dlouhé, ostré tesáky v jediném, oslňujícím úsměvu. „Takže jsem nešel nadarmo! Konečně jsem vás našel, ó mocný Vláče duší!“, vrhl se Řeháčkovi k pantoflím a začal mu do nich mlátit svých aristokratickým čelem. „Překonal jsem spoustu překážek, putoval jsem tisíce mil prostorem i tisíce let časem, abych vás našel a zeptal se vás na spoustu otázek“.
„Dobrá...“, protáhl Vládce duší, který se pořád nemohl zbavit dojmu, že se stal obětí nějakého špatného vtipu. Skrytá kamera se však stále nekonala, tak jenom pokrčil rameny a řekl: „Tak pojďte dál“.
Zavedl Eriama do své pracovny, automaticky jej uložil do terapeutického křesla, otázal se, zda chce čaj, či kávu a když dostal odpověď, že víno, zašel do sklepa, aby jeho přání vyplnil. Teprve tam mu došla absurdita jeho situace. Pomyslel si, že je přepracovaný a měl by si odpočinout. Třeba krátký pobyt v lázních by mu určitě prospěl...Po špičkách se vrátil a opatrně nakoukl do pracovny. Byl tam a právě zkoumal sošku Freuda, stojíci na stolku, jako by šlo o nějaké mocné pohanské božstvo. Náš psycholog to vzdal a vrátil se do sklepa, aby našel to nejlepší francouzské víno, co měl schováno pro zvláštní příležitosti. Koneckonců, jeho klient byl šlechtic a ti byli známi svou vybíravostí.
„Tak, s čím přicházíte?“, otázal se svého podivného klienta, když se vrátil ze sklepa, rozlil víno, nenápadně zapnul diktafon a uhnízdil se ve svém křesle.
„Přicházím s prosbou o pomoc, ó Vládče duší“, pronesl temný elf dutým hlasem. „Naše království je zmítané válkou. Stojíme proti děsivému nepříteli, který dokáže vysávat duše zemřelých a vytvářet z nich strašlivá monstra. Dlouho jsme si nevěděli rady a situace vypadala stále beznadějněji. Až pak svitla naděje, to když Kedrik Paladin, dobrodruh a cestovatel, donesl ten magický grimoár, který jste napsal. Prý ho našel v nějakých podivných ruinách mrtvého města, které obývala jakási zvláštní rasa, jakou ještě nikdy nikdo neviděl“.
„Pravděpodobně Havířov. Jednou jsem tamtudy projížděl. Opravdu otřesný zážitek“, snažil se pan psycholog pomoci svému klientu.
„Neříkal, jak se to město jmenovalo“, pokrčil Eriam rameny. „Ale našim mágům se podařilo za pomocí kouzel rozluštit váš jazyk, takže jsme si mohli onu knihu přečíst. Vysoká rada pak vyslala mne, abych vás našel a položil vám několik otázek, které by nám mohli pomoci zvítězit nad naším nepřítelem. Byl jsem obdařen kouzlem, jenž mi umožňuje mluvit vaší řečí a také vybaven spoustou talismanů, kouzelných předmětů, dostal jsem magickou zbroj a mluvící meč jménem Hyernacherdyterxentrutius IV“, poklepal na svůj obouručák. Pak se naklonil k Řeháčkovi a zašeptal: „Teď zrovna nemluví. Urazil se, protože si pořád nemůžu zapamatovat jeho jméno a říkám mu Hy“.
„Překrásné jméno. Hmm..řekl bych, že dokonale vystihuje jeho charakter žeano. A to byl první předmět, se kterým jste mluvil? Nebo už se vám to stalo někdy dřív?“ Ctibor začínal pomalu cítit pevnou půdu pod nohama.
„Ano, jednou jsem se bavil se sekyrou známého trpasličího reka Krogarssona Krogara. Ale nedokázala mluvit o ničem jiném, než o zlatě a krvi. To mi přišlo trochu povrchní“.
„Aha, takže se vám to stává jen se zbraněmi?“, zaradoval se Řeháček. „Jaký k nim máte vztah? Díváte se třeba na akční filmy? Nezakazovali vám v dětství rodiče sledovat násilí v televizi?“
„Otec mi jednou zákazal jít na gladiátorské zápasy“, připustil neochotně Eriam.
„No výborně. A jak jste tu situaci řešil?“
„Utloukl jsem ho kamennou bustou pradědečka Leithara a šel jsem na ně“.
„Ach tak...A nelitoval jste toho později?“
„No...vlastně máte pravdu“, přitakal elf. „Ten zápas stál za houby. Godrika Zlatého sežrala hned v prvním kole haterie a i tak padaly samé milosti. Za to můžou ti elfové z Pralesa Úplňku“, zašklebil se odporně. „Prej mír a lásku“.
„Víte, já myslel spíš tu otcovraždu“, pípl nesměle psycholog.
„Aha. A co s ní?“
„Jestli jste toho později nelitoval“.
„Jo tak“, řekl rytíř pomalu, jako kdyby se tu myšlenku pokoušel po malých kouscích strávit. „No vlastně, nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale ani ne. Je to rodinná tradice, neboť už právě pradědeček Leithar zabil svého otce. A možná že i jeho otec...ale tím si nejsem jist. Je to dobré a zdravé prověření potomkovy samostatnosti a schopnosti prosadit se, nemyslíte?“
„No tedy...potom je to v pořádku, samozřejmě. Samozřejmě žeano“.
Psycholog se natáhl pro sklenku s vínem, uchopil ji za stopku a decentně usrkl doušek. Rytíř následoval jeho příkladu, uchopil láhev, stojící na stole a třemi hlty ji vyprázdnil. Následovala krátká pauza, ve které Ctibor odklusal pro další víno. Tentokrát vzal raději hned dvě láhve.
„Mno“, protáhl pan Řeháček, když se opět usadil do svého křesla. „A s čím vám tedy mohu pomoci?“
„Chci odpovědi na otázky“.
„To většinou lidé chtějí. A na jaké?“
„Tedy první je taková...řekněme technická“, řekl Eriam pomalu a jakoby se trochu styděl.
„Nuže?“
„Nepřišli jsme na to, kdo jsou ti muži Vydavatel a Nakladatelství, které v knize zmiňujete na začátku. Ale musejí být velmi mocní, když jsou hned pod vašim jménem. Jsou to velmoži? Či kněží?“
„Ó no ano, samozřejmě..Eh, ti jsou velmi důležití“, protáhl Ctibor a přemýšlel, jak cizinci co nejlépe přiblížil funkci těchto nadpřirozených entit. Nakonec na to přišel. „To jsou Bohové knih, víte? Musel jsem je tam zmínit, jinak by se na mne velmi rozhněvali“.
„Hned jsme si to mysleli“, odtušil Eriam. „A vyžadují také přinášení lidských obětí?“
„Mno...to zrovna ne, ale vždycky chtějí spoustu krvavých peněz“.
„To je mnohem horší“.
„Střezte se Temných bohů Literatury a českého jazyka!“
„Krleš! Agrlah tobarg!“
„Co to znamená?“
„Nechť bohové navěky požehnají vašim prstům ať vám psaní knih nezkazí oči“.
„Opravdu? Máte velmi úsporný jazyk“.
„Díky“.
Uplynulo několik desítek minut, během nichž pan psycholog diagnostikoval většinu neuróz, traumat a psychických poruch, které se na rytíře nabalily v průběhu 1532 let jeho života. Nesmrtelnost má očividně i své nevýhody. Pak si ovšem vzpomněl na původní účel tohoto setkání a vymanil se ze své obvyklé pracovní rutiny.
„Víte, tak nějak matně si vzpomínám, že jste sem přišel, abyste mne o něco požádal, není to tak?“
„Ach, ovšem. Já vám zapomněl sdělit, že za pár okamžiků se se mnou vydáte zpět do mé země, Etherie, abyste tam čelil hordám démonů, že? Tak to se opravdu omlouvám“, pronesl Eriam konverzačním tónem.
„Pomalu, příteli“, zarazil se Řeháček. „Já mám sice cestování rád, loni jsme byli s manželkou až v Thajsku, víte? Ale všechny ty cizozemské pokrmy působí velmi neblaze na mé zažívání, tak jsem si říkal, že bych si dal letos pauzu. Jak jste říkal, že je to daleko?“
„Myslíte to tisíce let časem i prostorem?“
„Ach, to bude ono. A nebudu pak strašně starý? Víte, abych se ještě stihl přihlásit o důchod“.
„Nemusíte se vůbec ničeho obávat, Ó Vládče duší. Zestárnete jen o těch pár dní, které bude cesta trvat. Známe samozřejmě způsob, jak cestovat bezpečně a vcelku pohodlně i srkz rozdíl mezi našimi světy“.
„Aha. Takže asi tím nemyslíte České dráhy že? No, to se mi trochu ulevilo. A co z toho vlastně budu mít?“, dostal se Ctibor konečně k tomu, co chtěl říct hned na začátku rozhovoru.
„Nemusíte mít žádný strach, budete mít dost zlata i pro své krvavé bohy“, pronesl přesvědčeně Eriam a teatrálně rozhodil rukama, přičemž jednou z nich odkudsi vytáhl velký měšec zlaťáků a vysypal je před Řeháčka na podlahu. Vládce duší se sklonil a uchopil jednu z mincí do ruky. Byla mnohem těžší, než na první pohled vypadala. Na přední straně měla vyobrazen pěkný erb s dračí hlavou a na rubu byl portrét jakési staré ženské, jež až podezřele připomínala Margaret Tatcher. I přes to bylo nad vše jasné, že peníz je celý z RYZÍHO zlata. I s Tečerkama na rubu představovala malá hromádka na zemi pěkné jmění. Řeháčkův mozek se na chvíli proměnil v jednoduchou kalkulaču ( či spíše sčot ) a usoudil, že právě vyrešil své dilema. Koupí si Mercedes i Chevrolet zároveň!
„Ale to jste měl říct rovnou“, zvolal nadšeně a předvedl perfektní americký úsměv. „Kdybych věděl, že jde o tak štědře sponzorovanou zakázku, ušetřil bych vás těch všetečných otázek. Bylo to víno dobrý?“
„Bylo výtečné. Ta desátá láhev mi lahodila nejvíce. Tak tedy, pomodlete se kVydavatelství a vyražme!“
„Jen tak, v pantoflích?“
„Ó ano, ve vašich temně modrých pantoflích“.

--------------------------------------------------------------------------------------------------

O dvě hodiny později. Zarachotil klíč v zámku, dveře vrzly a do reality psychologova domu se vnořila nová bytost. Jeho žena.
„Ctiborkůů! Halóó? Jsi domáá? Nespíííš?“
V ložnici není, v lenošce u krbu taky ne, v houpacím křesle na zahradě už vůbec ne. Tak kde by mohl být. Že by...ale ne! V pracovně? V pondělí? Paní Řeháčkové chvíli trvalo, než se vyrovnala s tak podivnou myšlenkou. Ale nakonec přece jen zaklepala, vzala za kliku a vešla do pracovny.
Byla prázdná, až na obrovský, obouruční meč, který ležel rozcapený na stole.
„Dobré odpoledne, madam. Vypadáte vzdělaně. Vy určitě dokážete vyslovit Hyernacherdyterxentrutius IV, že?“
„Hy – cožeto?“
„Aaaaaaaaargggggggh!!“










Krátký epitaf na závěr

PhDr. Ctibor Řeháček ( 1952 nl. - 236 ult. ) zemřel jako hrdina, když se před pekelnými plameny Pána démonů pokoušel chránit jednou z Freudových teorií. Nevyšlo to. Démon neměl ego. Jen megaego. Ctiborovy pantofle Swei – Swai ( které jako jediné odolaly žáru ) byly vystaveny v Amiru, hlavním městě Etherijského království a lovci démonů ( Řád temných pantoflí ) se dodnes vrhají do neprozkoumaných pustin astrálních sfér s pokřikem: „Krleš! Agrlah tobarg!“








Konec světa

Bylo jednou jedno království pidimužů. A samozřejmě také pidižen, aby bylo genderové spravedlnosti učiněno zadost. Království se jmenovalo Tajnoland a rozprostíralo se v místě, které bylo sice přímo v centru Ostravy, ale velice rafinovaně umístěno tam, kde nikdo z obrů nechodil. Popravdě, nebylo moc čemu se divit. Pidimuži si pro svá sídla totiž vybrali temné a neblaze proslulé katakomby Filozofické fakulty Ostravské Univerzity. O této budově píše Průvodce světem obrů toto: Vrchní patra Tajnolandu obývá zvláštní druh obrů, který dělíme na dva poddruhy. První, hojnější poddruh, má tendenci shlukovat se před budovou a vydávat jakési zvláštní kouřové signály ze speciálních zakončení makadel, která poté zahazuje do zvláštní nádoby. Tento poddruh má také ve zvyku hromadně vykonávat jakýsi tajemný rituál, který spočívá v přijití celé skupiny obrů do jedné místnosti, kde poté velmi dlouho sedí ve strnulých pozicích, zatímco dovnitř přijde člen druhé skupiny a počíná si zpravidla velmi hlučně. Druhý poddruh se projevuje zejména dlouhodobou izolací v malých místnostech, kde přenáší hromady papírů z místa na místo a horečně konzumuje podivnou tekutinu. Nepodařilo se nám zjistit, o jaký druh tekutiny se přesně jedná, ale jeden z výzkumníků, který se jí omylem napil, poté nemohl několik dní usnout.
Tolik tedy Průvodce světem obrů. O mnoho více o obrech toho pidimuži nevěděli a bylo jim to jedno. Obři toho o nich v každém případě nevěděli vůbec, nebo jen hodně málo. Oba světy existovaly vedle sebe již celá léta a nerušily se. Jedním z pidimužů byl i dvěstěletý mladíček jménem Sebastián Přičmuch. V Tajnolandu platil spíše za outsidera a podivína, většina základních pidimužských vlastností mu totiž byla naprosto cizích. Vždyť neprojevoval pražádný zájem o mistrovství v pěstování plísně, na rozdíl od kamarádů, kteří měli ve svých skříňkách plakát s vítězkou soutěže, plísní Bohumilou, on tam měl plakát jakési kapely jménem Pidi Lidi. Ani jízda na závodních krysách jej nijak nebrala, on raději dlouhé hodiny ležel u díry ve zdi a pozoroval obry pochodující chodbami sem a tam. Jednoho dne uzavřel zvláštní sázku. Vsadil se s Praspatlalem a Druhdydruidem, že konec světa existuje. Vždyť se o tom i psalo. Stálo to v knize Malá stokilová encyklopedie všehomíra. Konec světa, cizím slovem Bohumín, se prý nalézal severovýchodně od Tajnolandu. A jelikož nebyl jiný způsob, jak sázku rozhodnout, vydal se jednoho krásného dne Sebastián na výpravu na konec světa.
Vzal s sebou ještě svého jediného kamaráda, pidimuže Karlose Uhnihnidu. Vyrazil s chatrným plánem, jak se na konec světa dostat. Nejdříve měl v plánu navštívit strýce Utřinosa, který bydlel v jakémsi podzemním sklepení kousek od velké mramorové pláně. Toto sklepení bylo dříve hojně navštěvováno jakýmsi zvláštním druhem obrů, oděným v kůži, nosícím na hlavě vyholený pruh vlasů a valícím se po zemi, ovšem tato kasta obrů byla vyhnána jinou, která se nepohybovala po nohou, ale po zvláštních kusech dřeva na kolečkách. Těm teď sklepení patřilo. Sebastiánu a Karlosovi se podařilo dostat přes mramorové pláně, aniž by je nikdo zašlápl, rozmázl po podrážce, či jinak pohmoždil, obešli Velký Kamenný Sloup, přešli přes Zemi Gejzírů a dostali se k bráně do sklepení.
„Strejdo! Strejdo Utřinose! Návštěvníci!“ volal Sebastián, nahlížeje to temnot pod obřími schody.
„Á! Můj drahý synovec! Pojďte dál!“ ozvalo se z hlubin v odpověď. Oba pidimuži tedy slezli po schodech a dostali se do sklepení, kde už je strýc čekal.
„Máte máslo?“ otázal se, jakmile je spatřil.
„Na co máslo?“
„Ale to já jen tak...Nu, co vás přivádí do mého skromného příbytku?“
„Strýčku, vím, že jste velmi zcestovalý. Povídá se, že jste byl až u Elektry. Vy byste mi jistě mohl poradit, jak se dostanu na konec světa.“
„No, zas až tak zcestovalý nejsem. Ale vím, kdo by ti mohl poradit. Navšiv skřeta Výhybkáře, ten bydlí v hnízdě obřích beden na kolečkách, prý v nich dokonce i cestoval, takže jistě ví, jak se na konec světa dostat. Počkej, nakreslím ti mapu, jak se k němu dostaneš...“

*
Cesta do hnízda obřích mobilních beden jim zabrala celý týden. Ale jim to nevadilo. Když jste tak malí, ubíhá vám čas rychle. Několikrát se museli ptát na cestu. Jednou to byl pizdič tramvajový (druh skřítka, který je zodpovědný za poruchy automatů na jízdenky) jménem Karel Krásný, jindy zase třeba pangejtový trol Rumoslav. Ale nakonec hnízdo našli. Zvenku nevypadalo nijak zvláštně, velká skleněnobetonová jeskyně, která byla plná schodišť a pobíhajících obrů. Obři, kteří přicházeli zvenčí, zpravidla vyjeli po pohybujících se schodech někam do tmy, aby se odtamtud už nikdy nevrátili. Naopak z druhé strany neustále přitékal proud obrů, kteří se hrnuli ven, aniž by bylo vidět, odkud jdou a jaký tajemný zdroj je generuje. Sebastián s Karlosem se proplétali mezi sloupy obřích nohou, hrozících jim nepěkným rozmáznutím po podlaze a přemýšleli, jak toho skřeta Výhybkáře najdou.
Když tu náhle, kde se vzal, tu se vzal, zjevil se před nimi Dobrý Duch Černých Pasažérů ( zkráceně Dodučeržer ). Ten mimochodem patří k ohroženým druhům, stejně jako Duch Poctivých Návštěvníků Diskotéky, Víla Nalezených a Vrácených Peněženek, Démon Mírumilovných Fotbalových Fanoušků aj. Dodučeržer změrčil naše hrdiny a hned spustil: “Copak, malí pánové, vás jsem tady ještě neviděl. Hledáte někoho?“
„Vždyť jsme větší než ty,“ podivil se spravedlivě Sebastián. Byla to pravda, Dodučeržer měřil ještě o dobrou čtvrť pídě méně, než pidimuži. ( Mimochodem, píď je jinak velká u skřítků, pidimužů, permoníků, trpaslíků, šotků a dalších malých národů. Dá se říct, že zhruba odpovídá délce paže průměrného dospělého jedince daného druhu. )
„Ale jinak máte pravdu, hledáme skřeta Výhybkáře,“ prokecl se hned Karlos, za což byl okamžitě opatrnějším Sebastiánem osyčen.
„Ssssss!“ Takhle to znělo.
„Ale starýho Výhybkáře přece já moc dobře znám! Pojďte, zavedu vás za ním.“
S tím vyrazil někam směrem nahoru a pidimuži měli co dělat, aby mu stačili. U jezdících schodů se rychle rozběhl a proskočil mezerou. Naši dva hrdinové se na sebe podívali, pokrčili rameny a následovaly ducha. Vždycky jste si přáli vědět, co je na DRUHÉ STRANĚ jezdících schodů, viďte? Nuže, teď se to dozvíte. Jezdící schody jsou z druhé strany růžové, vyrobené z mluvícího plyše a ostře svítící. Takové tedy jsou, když se nikdo nedívá. Jinak jsou velmi stydlivé a na veřejnosti zaujímají vždy svou neutrální barvu. Pod klenbou ze schodů se nalézal malý non-stop bar. Nad dveřmi stále slabě poblikával nápis Poddrážní Eden. Asi název. Když se na to divné slovo optal Sebastián Dodučeržera, ten se jen pousmál. „Teď jsme v poddráží, kapišto? Je nádraží, poddráží a naddráží. No a teď jsme pod nádražím, takže v poddráží. Jak to vypadá v naddráží, to nevím, nikdy jsem tam nebyl. Tam žijí jen ajznbón endžls a podobné existence. Nic pro lidi jako ty a já.“
Duch vedl pidimuže kolem boxů někam dozadu. Schody nad nimi neustále tiše šeptaly jakási slova. Znělo to jako mantra: dejvenalejvejdejvenalejvejdejvenalejvej...ale možná to byl jen klam. V posledním boxu seděla jakási bytost. Měla široký klobouk, na sobě vestu z dřívek od nanuků, kouřila vajgla, který byl stejně tak velký jako ona a na rameni jí seděla cvičená blecha. Dříve, než stačil Dodučeržer cokoliv říct, bytost típla vajgla o protější zeď a hlubokým hlasem se otázala:
„Černé, nebo zelené olivy?“
Sebastián bez přemýšlení odpověděl: „Samozřejmě, že černé. Zelené jsou jen pro burany a studenty ekonomických škol.“
„Správně. Úvodním testem jste tedy prošli. Nuže, já jsem skřet Výhybkář. Kdo jste vy a s čím za mnou přicházíte?“
Oba kamarádi mu stručně vyložili, proč přišli. Skřet se na chvíli zamyslel, zapálil si dalšího vajgla a pak řekl: „Co se týče konce světa, znám k němu cestu. Jezdí tam některé ty bedny na kolečkách, zřejmě tam mají jiné hnízdo, nebo je to pro ně možná poutní místo, to nevím. Ale pokud vám to prozradím, chtěl bych za to drobnou protislužbu. Vemte s sebou mého bratrance, skřeta Poštokaza. Již dlouho přesluhuje a zaslouží si dovolenou. A kde lépe si skřet může odpočinout, než na konci světa?“
Sebastián s Karlosem souhlasili. Co jim také zbývalo. A tak opustili bar Poddrážní Eden a vypravili se k Poštověži, která byla jen kousek od hnízda beden na kolečkách. Poštověž byla stavba hrozivá, jak ze snů šíleného architekta, který byl fanouškem Franze Kafky. Původně se v ní měla natáčet finální scéna prvního dílu filmu Matrix, ale filmaři nakonec usoudili, že by to na diváky bylo moc silné kafe. Pidimuži s tlukoucími srdci prošli dveřmi a ocitli se v Hale. Na konci Haly byla Přepážka. Před Přepážkou byla Mříž. A za Mříží seděla Krysa číslo jedna.
„Máte vyplněný podací lístek?“ Zaprskala na ně přes okénko
„No...to nemáme,“ odvětil Sebastián opatrně.
„Tak co mě vůbec zdržujete? Hybaj za Krysou číslo dvě!“
Pidimuži se přesunuli za Krysou číslo dvě, která po nich ovšem chtěla pořadní lístek, aby jim mohla vydat lístek podací. Pořadní lístek jim měla vydat Krysa číslo třináct. Ta jim ovšem zase sdělila, že potřebuje kompletní daňové přiznání, ke kterému si pánové ráčí vyzvenout příslušná lejstra u krysy číslo osm...No, nebudu vás dlouho unavovat. Nakonec se zasekli u Krysy číslo osmdesát dva, která vyžadovala notářsky ověřenou kopii maturnitního vysvědčení. To samozřejmě pidimuži neměli, neboť ač bydleli ve škole, do školy nechodili. V tu chvíli nebyli daleko od nervového zhroucení, takže se Karlos prostě neudržel a zakřičel do útrob Poštověže: „Chceme jen najít Poštokazaaaaaaaaaa!!! Nechceme už žádné papíryyyyyyyyy!“ Načež se z nedalekého odpadkového koše vysunula střapatá hlava a ozvalo se: „Říkal tady někdo moje jméno?“ A tak se naši pidimuži konečně seznámili se skřetem Poštokazem.
Poštokaz byl ten, který zodpovídá za veškeré poštovní chyby. To jsou všechny ty nedoručené dopisy, potlučené zásilky, pošťačky, házející poštu vašeho souseda do vaší schránky a naopak, rozlepující se obálky a podobné. Ten měl teď nárok na dovolenou, takže pošta zase nějakou dobu bude fungovat bezchybně. Využijte této znalosti a rychle si vyřiďte vše potřebné. Poštokaz byl nadšen myšlenkou na cestu na konec světa, když mu ji oba pidimuži vyložili. Rychle si sbalil dva malé kufříky a vytratil se z Poštověže dřív, než začly mít Krysy jakékoliv dotěrné dotazy. Následovala krátká cesta zpět za skřetem Výhybkářem, který nyní celé trojici vyložil tajemství obřích beden na kolečkách. Jejich migrace probíhaly v pravidelných intervalech. Na všechny tři to udělalo hluboký dojem. Jak mohou mít tak obrovské a neforemné věci tak neomylnou inteligenci? Ale nebyl příliš čas na hluboké úvahy, příslušná bedna na konec světa už se chystala opustit hnízdo, takže oba pidimuži i s Poštokazem poděkovali a rychle pospíchali určeným směrem.
Uvnitř bedny se pohodlně usadili. Sebastián za kloboukem jedné obryně, Karlos v srsti jejího psa a Poštokaz si zalezl do záhybů časopisu Děti a Střelivo. Všichni seděli, ani nedutali a čekali, co se bude dít. Náhle se celá krajina za oknem dala do pohybu. Vnitřní stěna jeskyně se zachvěla a brzy udělala místo kopcům, stromům a jeskyním obrů. Celé panorama zrychlovalo, až nabralo slušnou rychlost. Sebastián přemýšlel, jak to ty krabice dělají, že pohnou s celou krajinou s takovou razancí. Nikdo, ani ten nejsilnější pidimuž by to nedokázal. Ani žádný z obrů nebyl viděn při ničem takovém. A náhle Sebastián pochopil: ony obří krabice obry jistojistě ovládaly. Byly to jejich vládcové, jakási nadřazená rasa. Obři jim museli sloužit, nechat se dobrovolně pohlcovat jejich útrobami, pohybovat se v nich z místa na místo, jak se krabicím zachtělo a kdy se jim zachtělo. Sebastián si dal představoval, že krabice možná proti sobě vedou války. Nejspíš jsou nějaká znepřátelená hnízda a krabice odtamtud vyrážejí na válečná tažení. Určitě pak používají obry jako bojovníky v první linii. Taková zkušená, obrněná, bitevní krabice, když žene regiment obrů do bitvy, to musí být skvělá podívaná.
Náhle jeho úvahy přerušil příchod jiného obra. Něco řekl obrům uvnitř, ti poslušně vytáhli jakési papíry, obr do nich párkrát praštil jakýmsi zvláštním nástrojem a odporoučel se pryč. Zvláštní. Krajina za oknem náhle začala zpomalovat, až se náhle úplně zastavila. Několik obrů vystoupilo, několik jich naopak nastoupilo a jelo se dál. Sebastián pochopil. Krabice strategicky rozmisťuje vojáky a sbírá raněné. Ale na žádného nepřítele po cestě nenarazili a se nakonec za oknem objevila i cedule s magickým nápisem Bohumín. Pidimuži pochopili, že jsou v cíli. Právě stanuli na konci světa.

*
Poštokaz se nakonec do práce nevrátil. Odešel do důchodu a dožil v klidu a pokoji v Bohumíně, kde se konečně mohl naplno věnovat svému koníčku: hře na elektrický vozembouch.

*
Karlos se po návratu domů oženil se svou láskou z dětských let, Eleonorou Hermelínovou, se kterou vychoval padesát čtyři dětí, některé z nich byly jeho vlastní. O cestě na konec světa napsal i cestopis, který vždycky jednou za pár let přepsal a udělal si z toho výnosnou živnost.

*
A Sebastián, z toho se stal dobrodruh a národní hrdina Tajnolandu. Cestování v obřích bednách na kolečkách se mu tak zalíbilo, že v nich projezdil kus světa. Nikdy se neusadil, ale zato prožil opravdu šťastný a naplněný život. V posledních deseti letech svého života sepsal své vrcholné dílo, knihu s názvem Jak se věci mají. V té jednak rozvedl svou teorii o nadvládě beden nad obry a jednak konečně sdělil světu svůj nejdůležitější objev. Konec světa není v Bohumíně, jak jsme si mylně mysleli. Je na nádraží v Třinci.

*
˙





Doslov

Pokud jste dočetli až sem, je v zásadě několik možností: 1) Někdo vás donutil. 2) Tato publikace se stala učební pomůckou v oboru, který právě studujete. ( Což je podobné, jako u bodu jedna, ale přeci jen to není úplně to samé. ) 3) Věříte, že, když budete číst knížky až do konce, dostanete k večeři zákusek. 4) Opravdu se vám to líbilo. 5) Nelíbilo se vám to, ale jste masochista. 6) Jste sadista a chtěli jste se přesvědčit, zda veřejným předčítáním tohoto textu můžete potrápit jiné jedince. 7) Hledáte nový duchovní směr. 8) Právě čekáte v čekárně u zubaře.
Ať už pro vás platí kterákoliv z možností, měl bych vám jménem svého mistra poděkovat za přečtení. Věřím, že tato publikace obohatila váš duševní život a také že váš fyzický život se nyní změní. Možná, že dokonce rozšíříte řady moderních poustevníků, kdo ví. Rozhodně jste teď připraveni na četbu takového veledíla, jakým kniha Moderním poustevníkem snadno a rychle i bez vší bezesporu je. Pokud jste ji ovšem už nečetli někdy předtím.
Při psaní této publikace jsem si kladl mnoho otázek. Bude můj záměr srozumitelný všem lidem? Neměl bych raději zvolit jiný styl vypravování? Je zrovna tato alegorie vhodná? Co bude sakra k večeři? Ne všechny se mi podařilo uspokojivě zodpovědět. Je to tedy na vás.
A Ostrava, ta se také v průběhu psaní měnila. Stromy rostly. Lidé zestárli. Děti také rostly. Starci se scvrkávali. I Karolina rostla. Ale také se stalo něco hrozného. Zbourali nám kus Svinovských mostů. Kacíři.