Měsíční kámen

Před lety, v jedné zapomenuté zemi, kterou člověk skoro ani najít nemohl, žili král s královnou a měli tři dcery. Zem to byla pěkná, skoro pořád tu svítilo sluníčko a lidé se měli dobře.
Ale na zámku veselo nebylo. Zahrada byla obehnána tak vysokou zdí, že přes ni ani vidět nebylo.
To proto, že se královští rodiče báli o své dcery. Princezny nesměly ven mezi lid, aby je nemohlo potkat nic zlého. Dvěma z nich to nevadilo. Ale všude se najde někdo, kdo se jednoho dne pokusí hranice svého světa překročit... 

Jmenovala se Violet a byla nejmladší ze třech královských dcer.
 Její sestry, Laura a Jasmine, byly opravdové princezny, ale ona se něčím odlišovala. Nikdy se nenaučila vyšívat ani tančit tak, jak se po dámě jejího postavení žádalo. Ale uměla vyšplhat na nejvyšší strom v zahradě a věděla, jak správně zasadit kytičky tak, aby si nepřekážely a tvořily koberec. Ne, že by se tyto její aktivity jejím rodičům líbily, ale nepodařilo se jim ji předělat. Co se ale nelíbilo králi a královně nejvíc, a co také hraje výsadní roli v našem příběhu, byla její touha po svobodě a zvědavost.
Laura a Jasmine byly v zahradě a zámku spokojené a nikdy je nenapadlo chtít pryč.
Ale Violet byl určený prostor malý. Snila o světě za zdí, o nekonečných loukách, o moři, o lidech...
Zeď byla neproniknutelná a ona každý večer, když se dívala z okna své ložnice, toužila po jediném – opustit to přepychové vězení a být volná.
 Stejně jako její sestry, měla i ona svého koně, černou kobylku jménem Rosa. Koně z královských stájí se pásli mimo zahradu, na velikých pastvinách. Violet jednou jedinkrát směla doprovodit stájníka, když vedl koně do výběhu. Právě ta veliká louka plná pampelišek a Rosa a její radost z pohybu se jí vryla do paměti. Rosa měla podobnou povahu, jako Violet a proto tvořily dobrý tým. Obě byly trochu vzpurné, až moc temperamentní, schopné radovat se z nejdrobnějších úspěchů, obě byly sluníčka, která všude nosí světlo a také byly hodné, i přes určitou divokost, kterou v sobě měly.

Violetiny sestry byly obě klidnější, poslušnější, zahleděné spíš do sebe, než kolem sebe, milé, ale jako bez života... Nejstarší, Laura, byla ze všech tří největší flegmatik, byla až trochu pyšná, nestarala se o okolní svět, žila si ve svém vlastním. Prostřední Jasmine byla ze všech nejposlušnější, byla nadaná a její svět tvořil tanec a hudba, nic jiného.
Krásné byly všechny tři. Všechny měly vlnité vlasy téměř do pasu, útlou a drobnou postavu a jemnou tvář. Laura měla vlasy ebenově černé, ale pleť bílou jako mléko a oči tmavě modré, jako dva safíry. Jasmine byla ze všech tří nejtmavší, sluníčko barvilo její kůži dohněda a tak krásně ladila s čokoládovýma očima i tmavě hnědými vlasy.
A Violet... Nebyla by krásnější, než její sestry, kdyby neměla něco navíc, něco, co ony nikdy neměly. Jistou jiskru v očích, cosi, co z ní vyzařovalo a nenechalo ji nikdy bez povšimnutí ostatních. Lidé, kteří měli tu čest princezny vidět, obdivovali chladnou krásu Laury i Jasmine, ale před Violet padali na kolena, ji nazývali zázrakem. Měla plavé, maličko nazrzlé vlasy, na slunci se leskly jako zlato a dodávaly dívce andělský vzhled. Její pleť byla světlá, oči šedé, občas trochu do modra. Kdosi řekl, že mají barvu moře před bouří. Když se Violet zlobila, zamračila se a ty její oči uměly metat blesky. A ona taky bouřky a vůbec déšť milovala, naučila se utíkat ze zámku přes psinec, kde trávila dost času výcvikem psů, a v dešti běhala venku. Byla prostě příliš živá na princeznu. Jen díky své šťastné povaze dokázala být i tak stále veselá a užívat si život, i když byl jiný, než by chtěla. A pak přišel den, který změnil vše, co znala... 

Začal ale stejně, jako všechny ostatní – buzením.
„Slečno Violet, no tak, vstávejte... Je ráno, vaše sestry jsou už dávno na nohou...“
Snažila se neúspěšně chůva vytáhnout rozespalou princeznu z postele.
„Hmmm... Nech měě...“ Ohradila se Violet, protože ji buzení vytrhlo ze sna, a otočila se zády k chůvě. Ta samozřejmě nedala pokoj.
„Vaše výsosti, musíte vstát, takhle to přeci nejde...“
V tom se Violet prudce posadila. „
Chůvo? Co je za den??“
„Úterý, vaše výsosti...“
„Páni, to má dneska Scott zkoušky! Díky za probuzení, chůvo!“
Vyskočila a než ji stihla chůva zadržet, už běžela dolů ze schodů, přes jídelnu, kde snídal zbytek její rodiny, do psince. Scott byl lovecký pes, kterého několik měsíců cvičila, a měl skládat zkoušky.
„Ahoj tati, ahoj mami...“ Letmo políbila oba rodiče, když běžela kolem.
„Violet? Co to...? Co to má zase to dítě na sobě?“ Povzdychla si její matka, ale to už byla mladá princezna pryč.
Podobně vzdychala také chůva, když stlala Violetinu postel.
„Ta holka... Ani chvíli nepostojí... Už zase běhá po zámku v pyžamu. Ani vlasy si neučesala. Bože, kdy ta se uklidní...“ 
„No, vypadalo to jako pyžamo.“ Odpověděl v jídelně král královně a zavolal nahoru.
„Chůvo! No tak, chůvo! Pojď sem!“
„Už jdu, Vaše výsosti...“ Přispěchala ta.
„No, to je dost. Chůvo, můžeš mi nějak vysvětlit, proč má Violet na sobě pyžamo?“ Otázal se král se zvednutým obočím.
 „Vaše výsosti, snažila jsem se ji zastavit, ale víte jaká je... Když se někam rozletí, člověk ji nezastaví ani, kdyby se rozkrájel. Bůh ví, kam zase tak spěchala. To dítě je opravdu jako z divokých vajec..,“

Chtěla pokračovat, ale královna ji zarazila: „To stačí, chůvo. Mohla bys prosím převléci princezně Lauře a princezně Jasmine povlečení a vyměnit záclony? Princezna Laura si přeje modrou barvu, princezna Jasmine oranžovou. Princezna Violet si nepřeje nic, ale já si přeji, aby se převlékla a to do šatů. Děkuji.“
„Samozřejmě, Vaše výsosti...“ Odvětila chůva a odebrala se zpět do ložnic, sama pro sebe ještě hořekujíc nad Violet. Po kom ta se vyvedla... 

Violet zatím byla už dávno v psinci.
„Ahoj Johny! Tak co Scott, jak si vede?“ Vřítila se tam.
Johny měl na starosti všechny psy. Byl to milý a laskavý muž, ve kterém Violet už jako malá našla spojence.
„Ahoj, Violet. Zase v pyžamu?“ Usmál se na ni. „Scott šel právě na řadu. Teď bude muset aportovat kachnu. Z vody. Rychle mu jdi držet pěsti.“
Violet vyběhla ven. Zadržela dech a za zády zkřížila prsty. Scott se vody trochu bál a jí dalo spoustu práce ho přesvědčit, že se bát nemusí. Psovod, nejstarší Johnyho syn Vlado, dal povel. Scott ihned zareagoval, rozeběhl se k vodě a skočil do ní.
„Paráda...“ Vydechla Violet a šťastně se usmála. „Viděl jsi to? Je to přirozenej talent...“
Otočila se na Johnyho.
„Viděl, to víš, že viděl. Dobrá práce, Violet, opravdu. Kdybys nebyla princezna, mohla by ses tím z fleku živit.“
 „Johny, já nechci být princezna,“ Posmutněla trochu. „Nebaví mě to. Pořád samý pravidla a příkazy, etiketa, tohle nesmíš a támhle to a tady to musíš, a jak to, že neumíš tančit, vždyť jsi princezna...
A lekce francouzštiny... Co bych dala za to, být jako ty. Moji rodiče mě nikdy nepochopí. Myslí si, že bych měla nosit šaty a vyšívat a tančit, jako moje sestry a taky se bavit jenom s princi a tak. Jenže já chci běhat, chci jezdit na Rose i jinde, než v zahradě, cvičit psy, plavat v jezírku, lézt na stromy... Proč to nikdo nechápe?“
Vzdychla a svěsila ramena a hlavu.
„Violet,“ Nadzvedl jí Johny palcem bradu, aby se jí díval do očí. „Jsi jiná, než tvoje sestry, ale víš, že podle mého názoru jsi lepší. Jsi chytrá, krásná, pomáháš zvířatům i lidem... Dokážou tohle tvoje sestry? Jsi netypická princezna, ale věř mi Violet, smysl to má. Jednoho dne to budeš ty, kdo všechno zachrání. Vím to...“

Z rozhovoru je vyrušil Scott. Dokončil zkoušku nejlépe, jak mohl a Vlado mu dal volno. Tak se rozletěl ke své mladé cvičitelce a hezky s rozeběhem na ni skočil. Málem ji povalil, ale rázem bylo po smutku. „Scotty, miláčku!“ Objala ho princezna a chválila ho, jak je šikovnej, úžasnej a statečnej.
Scott jí olizoval tváře a vypadal nad míru šťastně. Zvlášť, když si k němu princezna lehla do trávy. Hrála si s ním. Johny i jeho syn Vlado je s úsměvem pozorovali.
„A jéje,“ Poznamenal po chvíli Vlado a ukázal k zámku, odkud k nim mířila chůva.
„Violet! Vstávej, nepřítel na obzoru!“ Varoval žertovně princeznu a ta rychle vyskočila.
Právě včas.
„Princezno Violet, co tady zase děláte! Jak to, že chodíte po venku v pyžamu? A neučesaná! Alou zpátky do zámku a pořádně se oblékněte. Co to máte za móresy tohleto... Violet, Vaše výsosti, počkejte! Vezměte si šaty, vaše matka si to přeje...!“

Ale to už byla Violet v půlce cesty k zámku. Běžela, k chůvině zděšení neměla dokonce ani boty, a její vlasy házely takové odlesky, že vypadaly jako ze zlata.
„Krásná je...“ Povzdychla si opět chůva a otočila se k Johnymu a Vladovi. „Ale vy byste se měli stydět, místo, abyste to dítě trochu vychovávali, klidně ji necháte, ať se venku promenáduje takhle neupravená.“
A pak se otočila a pomalu se vydala za princeznou. Ta již seděla ve své komnatě u zrcadla a česala si dlouhé vlasy. Oblékla si ale jezdecké kalhoty, ne šaty, jak chtěla její matka. Slíbila chůvě, že na oběd si je určitě oblékne, stáhla vlasy do copu, vzala si tenisky a vyběhla do zahrady.
Zamířila ke stáji.
„Ahoj, Marku!“ Zavolala vesele na čeledína a zamávala.
„Ahoj, Violet, mám ti chytit Rosu?“
„Ano prosím. Nemohla bych jít s tebou..?“
„Vio, je mi to líto, ale víš, že to máme zakázaný... Zůstaň tady. Blíží se tvé sestry, přivedu koně i jim.“

Křikl na své dva kamarády a vydali se dívkám pro koně. Violet, opřená o ohradu, kam koně dávali před jízdou a po ní, než se odvedli na pastvinu, si nepřítomně hrála s pramínkem žíní, uvízlým na dřevěné ohradě.
„Ahoj, Violet.“ Pozdravily ji obě její sestry a způsobně si stouply kousek od ní.
„Ahoj, Lauro, Jasmine...“ Obrátila se k nim.
Obě měly šaty. Jezdily v dámském sedle, ona upřednostňovala jízdu bez ničeho, jen na ohlávce. Rose věřila a černá klisna zase věřila jí.
„Vaše výsosti...“ Oslovil je všechny tři Mark. Koně byli tu. „Vyčistíme vám je a nasedláme, ano?“
 Dívky přikývly, až na Violet.
„Já si ji obstarám, můžu?“ A už se ladně přehoupla přes ohradu a zamířila k Rose.
„Jistě, Vaše výsosti.“ Mrkl na ni Mark.
Před její rodinou jí musel vykat, jako ostatně všichni. Violet to štvalo, ale nic s tím nemohla udělat. Vzala Rosu za ohlávku a odvedla ji do stáje, kde se pustila do čištění. Milovala to, protože byla s kobylkou sama, mohla si s ní povídat a nikdo ji neotravoval.
Lauřina kobylka, zářivě bílá, jménem Lily, byla zrovna objektem sporu mezi stájníky. Nikdo ji nechtěl čistit, protože z bílé srsti se špína nedá dostat a Laura požadovala oslnivou čistotu svého koně. Jasmine měla kobylku hnědou, jmenovala se Will a měla velkou bílou lysinku.

Violet měla Rosu hotovou rychle. Sedlat nepotřebovala. Odvedla ji zadním vchodem, tam se na ni vyhoupla a pobídla ji k chůzi. Řídila ji nohama a sedem, přidržovala se vodítka, které měla uvázané na způsob otěží. Klidná chůze ani jednu z nich nebavila. Jak jen to šlo, pobídla Violet kobylku znovu, do klusu a brzy poté do cvalu. Ten milovaly. Když spolu letěly přes trávník v královské zahradě, byly volné, protože byly spolu, byly svobodné a nespoutané, i když zavřené za hradbou zdi...
Královna se vždy velmi zlobila, když svou nejmladší viděla na koni bez sedla, sedět obkročmo a cválat po trávníku. Ale pro ni byla rychlost radostí. 

Po projížďce se již princezny musely odebrat k obědu. Violet se pod přísným dozorem chůvy musela převléknout do šatů. Vybrala si bílé se světle modrou krajkou a s nechutí se nasoukala do punčoch, spodničky bez obručí, korzetu, spodničky se třemi obručemi, svrchní sukně a vrchního dílu s rukávky, do vlasů, z nichž si pečlivě vyčesala jehličí, trávu a barevné lístky z magnolie, pod kterou s Rosou nedopatřením proletěly, vetkla stříbrnou korunku a na ruce navlékla rukavičky. Nutností byly také střevíčky s uzavřenou špičkou a sedmicentimetrovými podpatky, které nenáviděla ze všeho nejvíc. Když chůva uznala, že je upravená dosti, mohla se také odebrat k obědu.

Violet šaty nesnášela. Korzet tlačil a bránil v dýchání, obruče se všude pletly, ze střevíčků bolely nohy a z korunky zase hlava. Nechápala, jak její sestry mohou trávit v šatech celé dny, někdy i noci.
 Ale i když se velmi mračila, byla takto nastrojená nádherná a věděla to. Vypadala jako andílek, nebýt zuřivého pohledu a zlobně našpulených rtů.
„Violet, dnes ti to velmi sluší. Konečně vypadáš, jak se sluší na princeznu.“
Pochválil ji spokojeně pan král.
„Tati já tyhle šaty nenávidím!“ Vztekle zavrčela a sedla si ke stolu.
„Seď způsobně, narovnej se přece!“ Napomenula ji matka přísně. „A přestaň se tak mračit!“
Violet už se neudržela: „Pořád mi jenom něco přikazuješ a vyčítáš, kdy mi dáš konečně pokoj?! Nenávidím ty pitomý šaty a etiketu, já chci být já, ne vaše panenka!“ Rozkřikla se zuřivě.
„Violet, to stačí. Chůvo, doprovoď ji do její komnaty a oběd jí dones tam. A až se uklidníš, přijď za mnou do velkého sálu, dcerko, musím s tebou mluvit.“ Ukončil výstup klidně král.
Princezna až příliš prudce odstrčila židli, rázně odpochodovala a práskla dveřmi. Chůva ji o poznání tišeji následovala s jídlem. Král s královnou si vyměnili pohledy.
„Nechápu, že zrovna ji si chce někdo vzít,“ Vzdychla Jasmine, ale otec ji pohledem umlčel. Pak už se ozývalo jen cinkání příborů. 
„Nikdo mě nechápe, proč? Copak jsem o tolik horší, než ty mé naparáděné sestry?!“
Rozčilovala se Violet pro sebe ve své komnatě, ale pak se zahleděla z okna a její vztek zmizel.
„Chtěla bych být svobodná a volná, jako ti lidé za zdí...“
Chvíli ještě koukala a pak začala tiše zpívat. Zpěv byl jedinou dovedností, kterou měla společnou se sestrami. Měla krásný, jemný hlas, a když zpívala, oči se jí zvláštně leskly. Zpívala o dálkách, kam by se chtěla podívat, o snech, které se jí v noci zdají... 

Když šla později za svým otcem, byla už zase jako sluníčko.
„Violet, máme pro tebe s maminkou velkou novinku.“ Usmál se na ni otec, když vešla do sálu a zavřela dveře. „Ve vedlejším království žije princ Thomas. Požádal mě o tvou ruku a já mu ji přislíbil. Čeká tě velká radost, svatba bude hned příští týden.“ Řekl král.
Violet na něj ale jen vytřeštila oči a srdce jí začalo vyděšeně tlouct, jak si uvědomovala, co otec řekl. „Otče... Já se ale ještě nechci vdávat... Vždyť je mi teprve patnáct let...“
„Ano a tvé matce bylo ještě méně, když jsem si ji bral. Už jsem řekl, příští týden se vdáš a hotovo, nechci slyšet žádné námitky. Řekl si o tebe, měla bys být šťastná, konečně budeš žít jak se sluší a patří. A ne běhat někde po venku jako kdejaká děvečka na statku!“ Zvyšoval král hlas.
Violet se ještě pokusila o odpor, ale nebyl nic platný.
„Vezmeš si ho ať chceš nebo ne a povedeš život jako spořádaná královna! Budeš rodit děti a hrát na klavír, místo těch tvých hloupostí!!“
Praštil pěstí do opěrky svého trůnu a Violet se rozplakala a utekla ze sálu pryč.
„Miláčku, říkala jsem ti, že je ještě příliš mladá, nemá z toho rozum. Uvidíš, že příští týden bude nakonec ta nejšťastnější nevěsta, ona si uvědomí, co za krásný život ji čeká...“
Šeptala královna svému muži, aby ho uklidnila. 

Violet, s očima plnýma slz, utíkala po chodbě ani nevěděla, kam vlastně míří. Zapadla do prvních otevřených dveří a tam se poskládala na zem.
Uvědomovala si velmi dobře, co ji čeká. Proto tak usilovně plakala, až si ani nevšimla, kde je. Byla zoufalá, nechtěla se stát královnou a už vůbec ne obětovat své mládí a tu trošku volnosti, kterou měla. Bylo jí i tak moc málo a teď jí chtějí vzít i tu?
„To není fér! Proč zrovna já, proč neprovdají sestry, vždyť ony po tom touží... Já chci být volná, já už nechci být princezna...“
Vzlykala, ale postupně její pláč slábl s tím, jak se rozhlížela, kde vlastně je. Šlo o komnatu, kam měly odjakživa zakázaný přístup. Byla to modrá ložnice. Violet rozeznala vzadu v šeru postel a přímo nad svou hlavou velký obraz moře s lodičkami. Popošla dál a udiveně si prohlížela fotografie neznámého chlapce, který jí byl něčím přesto povědomý. Na některých fotkách byl s jejími rodiči. V hlavě jí vytanulo mnoho otázek. A v tom se otevřely dveře a v nich stála královna.

„Violet! Jak jsi... Co jsi... Ty jsi mě neposlechla, víš dobře, že sem máte vstup výslovně zakázaný! Co tu děláš?! Nedívej se kolem sebe a maž odsud pryč!“ Spustila hned.
Ale Violet na ni upřela udivené oči.
„Mami... Ty přede mnou něco tajíš? Kdo je to? Proč jsi nám zatajila ty obrázky?“
Snad naprostá nevinnost v jejích očích královnu nějak uklidnila. Zavřela tiše dveře.
„Sedni si. Ale slib mi, že nepovíš sestrám, ani nikomu jinému, co ti tu povím. Povím ti to jen proto, že ses nějakým způsobem dostala až sem. Jasné?“
Sedla si se svou dcerou na starou postel a vážně se na ni podívala.
„Ano, mami.“ Přikývla Violet.
„Než se narodila Laura, a potom také Jasmine a ty, Violinko, měla jsem s vašim tátou ještě jedno dítě. Synka. Tady to byl jeho pokoj a toto jsou jeho fotografie. Jmenoval se Kevin. Nikdy jsi nepřemýšlela má malá, proč je kolem zahrady ta velká zeď? Není tam proto, aby tě omezovala. Když bylo Kevinovi devět let a já čekala Lauru, šel se jednoho dne projít do lesíka, který tam za tou zdí leží. Nikdy se nevrátil. Někdo mi unesl mého chlapečka. Kdo ví, zda ještě vůbec žije. Nedopustím, aby se mým dceruškám stalo to samé. Proto nesmíte mimo zahradu.
Kevin zůstal v mém srdci a v tomto pokoji. Nechtěla jsem, aby vás ta tragédie ovlivňovala. Proto jste nesměly sem a nikdy jste o něm neslyšely. Je to osmnáct let, co zmizel, stejně, kolik je tvé nejstarší sestře. Rok po ní jsem porodila Jasmine a potom po dvou letech tebe, mou nejmladší. Je mi líto, že se musíš provdat první. Ale tvůj otec rozhodl a já mu v tom nemohu bránit. Musíš být statečná.“ Královna skončila a otřela si oči.
Violet na ni koukala s pusou málem dokořán.
„Mami... A co když Kevin žije?“
„To už nikdy nezjistíme, beruško. Nemysli na něj, prosím. Teď raději jdi a zopakuj si tanec... Na svatbě se bude hodně tančit.“
Tak tedy mladá princezna poděkovala a odešla do své komnaty. Stála u okna a přemýšlela o bratrovi, který zmizel. Ve svém srdci cítila, že Kevin není mrtev. A tehdy ji napadl ten šílený plán. Uteče z domova, ochrání se tak před nechtěným sňatkem, najde svého bratra a přivede ho zpátky. Tím si vykoupí svobodu. S tím se večer odstrojila a ulehla. 

Vstala uprostřed noci a potichu ve tmě našla oblečení, které si vyškemrala u Johnyho v psinci – hnědé lněné kalhoty, bílou košili a hnědou vestu a klobouk. Oblékla se a obula si pohorky, které měla přísně zakázáno nosit. Pak našla kartáč na vlasy, rozčesala si ty své nezkrotné plavé lokny a sepnula je vzadu sponou. Do batohu si dala lovecký nůž, baterku a trochu jídla a pití, které sebrala v kuchyni.
Pak přidala tužku a papír, granule pro psy, kartáč na vlasy a letní šaty, i když nevěděla, proč si je bere. Pak se tiše vykradla ze své komnaty a následně se vrátila, aby napsala vzkaz matce.
Psala, že odešla, aby se nemusela vdát a že najde Kevina a přivede ho zpět.
Potom se proplížila zámkem k psinci. Tiše vklouzla mezi psy do kotce a šeptem jim zabránila ve štěkotu. Znali ji velmi dobře. Pohladila je všechny, ale hledala mezi nimi jediného.
„Scotte... Pojď ke mně.“ Přivolala svého nejmilejšího.
Pak mu nasadila obojek a jeho vodítko si přidala do batohu. Ze zdi sundala svou loveckou kuši a přidělala si ji dozadu na batoh. Se psem v patách se konečně vykradla ze zámku ven.
Netušila, že ji pozoruje Johny. Ale nebránil jí jít. V duchu jí popřál hodně štěstí a dělal, že vůbec nic neviděl.

Violet tiše, ale rychle, běžela ke stáji. Dobře naučenými pohyby osedlala svou Rosu, protože na jízdu bez sedla ji čekala příliš dlouhá cesta, a vyvedla ji ven. Ruce se jí chvěly, když tajným vchodem pro čeledíny, před nímž spal na stráži Mark a naštěstí se neprobudil, proklouzla se svými čtyřnohými přáteli ven. Zavřela za sebou, vyšvihla se do sedla a pobídla Rosu ke klusu a pak ke cvalu.
Scott běžel hned po Rosině boku. Violetino srdce přestalo zběsile bít teprve, když byly dobré dva kilometry od zámku. Tam, v lese, sesedla z koně, uvázala ho ke stromu a lehla si na zem do trávy. Věděla, že Scott ji ochrání a tak za chvíli usnula. 

„Ale holčičko, pročpak tu ležíš tak na zemi... Vstávej, panenko...“
Vzbudil Violet laskavý hlas nějaké hodné babičky, která se nad ní skláněla. Scott stál vedle staré paní a přátelsky vrtěl ocasem.
„Dobré ráno, babičko... Nemusíte se o mě strachovat, já spím v trávě ráda.“ Posadila se princezna a usmála se nejkrásnějším úsměvem, který dovedla.
„Máš krásného pejska, panenko... Odkud jsi?“
„To vám nemůžu říct, babi... Ale kde jste se vy tu vzala?“ Vstala ze země a pohladila Scotta.
„Ále, šla jsem si támhle natrhat bylinky, když ke mně tvůj pejsek přišel... Mám je tady v košíku. Sama ho už příliš neunesu, nepomohla bys mi s ním do vesnice?“
Violet samozřejmě souhlasila, neb jí nebylo zatěžko pomoci. Stařenčin košík byl opravdu dost těžký. Princezna odvázala od stromu Rosu a vedla ji krokem na otěži. Milá babička pak ve vesnici pozvala dívku dál do své chaloupky. Ta ráda její pozvání přijala.
Uvnitř se posadila na lavici, Scott si ji lehl k nohám a stará paní jí uvařila čaj.
Chvíli si povídaly a potom se babička usmála: „Holčičko, víš, já nejsem obyčejná babička, jsem bylinkářka a umím některá kouzla, kterými lidem pomáhám. Vím, kdo jsi, jsi princezna Violet a utekla jsi ze zámku, aby ses nemusela vdát. Dobře děláš, čeká na tebe někdo, kdo tě velmi potřebuje. A protože máš dobré srdce a pomohla jsi mi, i já ti pomohu. Pojď se mnou.“
A odvedla ji do komory, kde měla bylinky. Tam sáhla na nejvyšší polici a podala dívce kožený měšec. „Otevři ho.“ Vyzvala ji.
Violet vytáhla na světlo stříbrný řetízek, na němž byl zavěšen mléčně zbarvený kámen. Hrál trochu do modra, velký byl asi jako květ z pampelišky a Violet nad ním zůstala v němém úžasu. Něco tak krásného, tajemného a dokonalého ještě nikdy neviděla.
„Vezmi si ho, Violet. Dej si ten řetízek kolem krku a nesundávej ho. Tohle je měsíční kámen a bude tě ochraňovat na tvé cestě. Tak... Vezmi ho teď do dlaně a pomysli na cestu, jež tě čeká.“
Violet si tedy zapnula řetízek kolem krku a kámen sevřela v drobné dlani.
V tu chvíli se místnost rozzářila světlem, a když princezna znovu uviděla, stála proti ní světle šedá, dokonale krásná a divoká vlčice.
„Věděla jsem, že ji dokážeš přivolat, má drahá. Bude tě provázet a ochraňovat, ale jen pokud ji dovedeš zvládnout. Jdi k ní, ať vidím, zda patří po tvůj bok.“
Tak dívka udělala dva kroky k vlčici a ta výhružně vycenila zuby. Violet necouvla. Naopak klekla a pak si stoupla na všechny čtyři, hlavu natáhla dopředu a i ona odhalila bílé zuby a zavrčela.
Vlčice se zájmem postavila sklopené uši a její výraz se zklidnil. Violet ještě jednou zavrčela a potom se odtáhla a sedla si zády k ní. To vlčici ohromilo. Ta dívka se jí nebála. Dala jí najevo svou převahu.
Tak to půvabné zvíře přišlo blíž a položilo krásnou hlavu Violet na rameno.
Neotočila se, ale položila ruku na přední tlapku vlčice. Neucukla.
Teprve potom pomalu otočila hlavu a zadívala se do hnědých očí divokého vlka. Vlčice neudělala nic, jen koukala a pomalu, velmi pomalu přibližovala čenich k obličeji Violet, až se jí jemně dotkla. Pak se stáhla.
„Já to věděla...“ Vydechla stařenka okouzleně. „Jsi její, ona je tvá. Její jméno je Flower. Odteď tě bude chránit a doprovázet, pokud nepřekročíš znovu hranice tvého města. Když se vzdálí, stačí abys vzala do dlaně svůj kámen a ona přijde a ochrání tě. Ale Violet... Musíš se změnit. Musíš změnit svou identitu, nebo tě chytí a odvedou zpět. Pomohu ti. Tímhle,“ Podala dívce bílý prášek, „obarvi srst svého koně. Ostříhej jí hřívu. A také své krásné vlasy musíš obětovat. Zvolím ti i jiné jméno. A potom můžeš odejít na svou cestu.“ A tak se také stalo.
Violet ostříhala koňské žíně, své vlasy zkrátila tak, že jí sahaly ani ne k lopatkám, z černé kobylky se stala černobílá... Pak si vzala šampon, kterým jednou z koně sundá tu bílou barvu a nakonec poklekla před stařenkou.
„Dávám ti jméno Ariana, protože jsi tak krásná, jako tvůj měsíční kámen.“ Udělala jí na čele křížek a doprovodila ji ven. Tam se Violet, teď už Ariana, vyšvihla do sedla, rozloučila se a konečně se vydala na cestu. Nevěděla kam, ale srdce jí radilo, kudy má jet.
Za klisnou běželi bok po boku vlčice Flower a lovecký pes Scott, následovali svou princeznu a paní. Sotva dojela na kopec nad vesnicí, uviděla spoustu stráží. Hledali ji po všech chalupách. Bohužel i oni ji zahlédli a přesto, že byla maskována, několik se jich za ní na kopec vydalo.
Dívka na koni byla prostě podezřelá. Ale Arianě to nevadilo. Přivolala si Scotta a rukou mu naznačila, ať si vyskočí k ní nahoru. Vytáhla ho a pruhem látky připevnila k sobě. Potom stiskla nohama boky kobylky a ta vystřelila pryč. Letěly hustým porostem do lesa, dál od vesnice, od lidí, od stráží. Letěly a nevěděly kam, ale byly spolu a to bylo dobré. Stráže ji brzy ztratili.

Vynořila se totiž na druhém konci lesa, přetryskala s Rosou louku a zmizela za kopcem. To už bylo dost daleko na to, aby tam za ní pronásledovatelé nejeli. Tam pustila Scotta a pomocí kamene přivolala Flower.
„Neboj, nepotřebuju ochranu... Jen jsem chtěla vidět, jestli jsi v pořádku, víš?“ Vysvětlila vlčici.
Rosa šla nyní krokem. Když dojeli k dalšímu lesu, tak Ariana seskočila, aby kobyle trochu ulehčila a vedla ji vedle sebe. Šly po cestě, kterou chodily asi jen srnky. Obklopovalo je ticho, zvláštní ticho. Ani ptáci tu nezpívali. Ale Ariana se nebála. Neměla ve zvyku se bát, byla na dívku dost odvážná.
Další věc, která se jejím rodičům nelíbila.
A pak, uprostřed lesa, se najednou objevili proti ní. Celá banda mužů, odhadla je na loupežníky, ostatně věděla, že se tu vyskytují. V duchu si jen povzdechla a zastavila se. Flower u ní zrovna nebyla, ale Scott začínal temně vrčet.
„Klid, chlapče.“ Položila mu ruku na hřbet. To už ti chlapi došli k ní.
„Ale, copak to tady máme...“ Pobaveně ji obestoupili. Jen za záda se jí nedostali, tam stála Rosa. „Taková hezká kočička, co s ní budeme dělat? Že bychom si ji nechali? My se o všechno dělíme, víš, kočičko?“ Smáli se.
„No, tak to budete mít asi smůlu.“ Řekla klidně Ariana a založila si ruce.
„Ale, ona se nás maličká nebojí... To je nějaké kuráže, kočičko... Kam ten spěch? Tady zůstaneš, hezky s náma, však nás už napadá, co s tebou...“ A zas se smáli.
„Nechte mě na pokoji.“ Ohradila se, a ohnala se, protože jeden z nich se dotkl jejích vlasů. Tedy přišel blíž, než chtěla dovolit. To moc nepomohlo. I přes Scottovo vrčení, jako by věděli, že ten pes není žádný obranář, se k ní stahovali blíž a blíž... Až se doopravdy naštvala.
„Řekla jsem NE! Nechte mě a koukejte táhnout, odkud jste přišli!! Jak se vůbec opovažujete překračovat mé hranice?!“ Zakřičela a její oči zase metaly blesky.
Vypadala dost zuřivě, takže od ní opravdu odstoupili dál. Ale pro jistotu na ní vytáhli zbraně. Nečekali takový odpor od tak mladého děvčete, navíc když byla sama.
„Hele, tohle ti tady jako trpět nebudem.“ Vzpamatoval se jeden z nich. Odjistil zbraň a namířil ji na ni, aby ji zastrašil. A v tom se, aniž by sáhla na svůj přívěsek, objevila Flower, skokem se vrhla mezi Arianu a loupežníky a zle na ně cenila zuby a vrčela. To je vykolejilo. Vlk? Světlá vlčice, která brání lidské mládě? Kdo to kdy viděl? Znejistěli.
„Chlapi, co tu máte?“ Ozvalo se jim za zády. To dorazil vůdce jejich tlupy na svém hnědákovi. Spatřil rozzuřenou vlčici a půvabnou dívku a celou svou tlupu, jak na ni míří zbraně.
„Uhněte mi, pitomci. Co to vyvádíte? Pusťte přece tu malou, nechte ji jít.“ Došel k ní. Flower se trochu uklidnila, ale pořád ještě vrčela.
„Neboj se, neublíží ti. Já jsem Tristan.“ Oslovil Arianu.
„Fajn. Tak si sbal tu svou tlupu nevychovanců a já si s tvým laskavým dovolením půjdu taky svou cestou. Opravdu děkuji, že ses uráčil objevit dřív, než bych byla nucena nechat ty tvé pitomce zakousnout mou vlčicí. A jen tak na okraj, nebojím se ani jich, ani tebe.“
Odsekla Ariana, potáhla za uzdečku Rosy a prošla kolem něj se zdviženou hlavou.
„Počkej, nebuď naštvaná, nevěděl jsem, co tu vyvádějí. Můžu ti nějak pomoct?“ Nevzdával se Tristan. „Umím se o sebe postarat.“ Řekla ona rázně, stále ještě byla naštvaná. Jeho oči sklouzly z její tváře níž a všiml si kamene na jejím krku. Vydechl překvapením.
„Počkej!“ Křikl na ni a doběhl ji. „Počkej... Prosím. Ty máš měsíční kámen... Odkud jsi? Kdo jsi? To na tebe čekám... Prosím krásko, neodbývej mě... Před lety, když jsem byl ještě malý a žil jsem s matkou a otcem ve vesnici, jsem vyslechl věštbu... Stálo v ní, že jednou budu bloudit lesy se svými druhy a nebudu vědět kudy kam... Což nevím. A že se v jeden den objeví dívka, která bude mít měsíční kámen a moc větší, než si dokáže představit... A ta jediná může zachránit naši cestu, která jinak vede do záhuby. Neopouštěj nás, jsi naše naděje, ať jsi kdokoliv. Prosím dovol mi a mé družině, abychom tě doprovázeli na tvé cestě...“
Tristan mluvil upřímně a smutně. Princeznu přešel vztek a její srdce tálo. Nemohla odmítnout pomoci. Nezdálo se, že by jí ten muž lhal. Jeho oči byly plné slz. Pozorně si ho prohléhla.

Tristan byl vysoký a štíhlý, snědý, díky svému životu byl samý sval... Měl milý úsměv, čokoládově hnědé oči a tmavé vlasy, které mu padaly do čela. A nevypadal, že by chtěl být zlý.
„Jestli je pravda, co mi říkáš, pak ti neodmítnu pomoci. Ale jak poznám, že mi nelžeš?“
Obrátila se k němu.
„Zeptej se jí...“ Šeptl a hlavou kývl směrem ke Flower.
„Flower, můžeš prosím prověřit tohohle muže?“ Poprosila ji tiše, skoro jen očima. Vlčice obešla Tristana třikrát dokola a stoupla si poblíž něj.
„Nádherné zvíře...“ Ocenil ji tiše. Udělal několik kroků k ní a se slovy, že jí nechce ublížit, k ní natáhl ruku. Flower ho nekousla, ani necouvla, nechala se pohladit a pak se podívala na Arianu. Její verdikt zněl jasně. Tristan mluví pravdu.
„Už mi věříš? Jsi moje naděje... Jen ty mě můžeš zachránit.“
„Věřím ti. Jmenuju se Ariana a hledám svého bratra. Musím ho zachránit. Před lety zmizel a nikdo neví kde je. Najdu ho a přivedu zpět. Odkud pocházím se mě, prosím, neptej. Doprovoď mě na mé cestě. Ale ti tví muži ať se naučí chovat.“
Na to se Tristan pousmál a slíbil, že je to sám naučí. Vzal jí pak otěže z rukou, že jí klisnu povede. Ariana šla po jeho boku a za nimi je následovali zbylí loupežníci, z nichž poslední vedl Tristanova koně. Šli mlčky, dlouho, les vystřídala louka, pak znovu les a pak už byly hory, do nichž se vydali. Museli šplhat vzhůru po strmých pěšinách, brodit se přes potoky, překonávat polomy, až nakonec došli ke skalám. 

Šli tak už mnoho dní a Ariana, ačkoliv velmi dobře stačila všem mužům, začínala být unavená.
Ani za nic by to nepřiznala, dosud si z ní dělali loupežníci, i když ji přijali mezi sebe rádi a byli ochotni se pro ni přetrhnout, legraci. Nešlo jim na rozum patnáctileté děvče, které má tolik kuráže, že se vydá samo přes lesy a hory bůh ví kam. Kdo ale zpozoroval, že je unavená, byl Tristan.
A proto, když došli ke skalám, nařídil rozbít tábor. Sám postavil stan, který si nosil na zádech, a nabídl ho Arianě. Nechtěla přijmout, ale přesvědčil ji. Sám zůstal spát venku. V noci se Ariana probudila.
I když nespala už kolik nocí, nemohla teď klidně spát. Myslela na bratra, na rodiče a sestry, na to, jestli se o ni moc bojí... A proti své vůli byla smutná. Stýskalo se jí.
Nelitovala, že utekla, ale chyběla jí něčí blízkost. Proto vylezla ze stanu a šeptem volala Scotta, aby jí byl nabízku.
„Nemůžeš spát?“ Zeptal se jí Tristan.
Trochu se ho lekla, ale pak mu odpověděla po pravdě, že ne, protože jí je smutno po rodině a bojí se o bratra, jestli ho vůbec najde.
„Ariano, sedni si na chvíli tady ke mně. Pojď, dám přes tebe kabát. Podívej se nahoru, na nebe. Já miluju hvězdy. Myslím, že se na nás dívají a vedou nás vpřed. Nemusíš se bát. Nikdy jsem ještě neviděl dívku, jako jsi ty. Jsi statečná, nebojíš se, máš dobrý srdce... Včera jsem tě pozoroval, jak jsi vysazovala do hnízda to vypadlé ptáče, cestou nahoru... Neodmítla jsi mi pomoci, i když se k tobě moji chlapi chovali dost sprostě... Ty nejsi obyčejná dívka. Jsi jako ty hvězdy. Tak záříš a vysíláš energii. A jsi tak krásná, že vedle tebe jako by ani neexistovala jiná děvčata. Vím, že mi nepovíš, odkud ses tu vzala, ale ...“
Podíval se na Arianu, jenže ta, jak si k němu sedla, usnula. Díval se na ni s něhou. Vypadala tak křehce, když spala. Byla teď už vlastně dospělá, ale přitom vypadala tak dětsky...
Nikdy by jí nemohl ublížit. Zranit něco tak krásného a nevinného...
Letmo, aniž by si uvědomoval, co dělá, pohladil její nezbedné vlasy, které výjimečně neskrýval klobouk, a musel si povzdychnout. Vydržel by se na ni dívat celou noc.
Ale venku nebylo moc teplo a ona potřebovala spát. Opatrně ji zvedl ze země. Bylo to, jako by v náručí nic nedržel, jak byla lehká. Uložil ji do stanu a pečlivě ji přikryl svým kabátem. Pak přivolal Scotta, aby si lehl k ní a zahříval ji. Sám se pak znovu uvelebil venku, a jak se díval na hvězdy, před očima měl stále její tvář. Ariana... Jeho Naděje. 

Vzbudila se, když bylo slunce už vysoko na obloze. Zjistila, že je přikrytá Tristanovým kabátem a pocítila k němu jistou dávku vděku. Vylezla ze stanu. Bylo na čase, chlapi už balili. Dala se tedy také do toho. Čekala je cesta skalami. Poměrně nebezpečná, zejména pro koně. Ty už nikdo nevedl, nechávali je, aby si cestu hledali sami.
Tristanův hnědák byl zkušený, ve skalách již mnohokrát byl, a proto šel první a vedl za sebou Rosu. Oba šli až za Tristanem a Arianou. Loupežníci pak šli za koňmi. Scott a Flower neměli s cestou problém a proto byli úplně vepředu. Cesta vedla po skalní římse, kde koním hrozilo, že se každou chvíli sesunou dolů. Tehdy poprvé se Ariana opravdu bála.
Děsila ji představa Rosy, mizející v hrozivé propasti a poté, co klisna několikrát klopýtla a těžce to vyvažovala, Ariana se rozklepala tak, že měla sama problém jít dál.
„Ariano, podej mi ruku. Musíš mi věřit. Oni to zvládnou a ty taky.“ Otočil se na ni Tristan.
Ráda mu ruku podala. Tak ji vedl za sebou. V půlce hrozivé cesty se římsa rozšířila, ale byla zpola zavalená kameny.
„Tudy koně neprojdou, musíme to odházet.“ Zavelel Tristan a skupina se dala do práce. Ariana také tahala kameny, co jí síly stačily, aby je mohla odvalit do propasti, pryč z cesty. Při jednom takovém zásahu se podívala dolů. Uviděla pod sebou skalní plošinu a na ní několik koster koní, kteří tuto cestu nezvládli. Mezi nimi ležel jeden zraněný poník, který ještě dýchal.
„Tristane... Pojď sem...“ Zavolala znepokojeně. Tristan všeho nechal a spěchal k ní.
„Co je, co se stalo?“
„Podívej...“ Ukázala na zvíře dole.
„Zastřel ho.“ Pokrčil rameny Tristan.
„Cože?? To... To přece nemůžu...“ Byla v šoku. Zamračila se na Tristana.
„Ariano... Nemůžeme ho odtamtud dostat. Umírá, copak to nevidíš? Pomoz mu odejít. Trpí tam a ty jeho trápení můžeš ukončit. Umíš střílet? Kuši máš...“ Řekl jí mírně.
Sundala si zbraň z batohu a vzala ji do rukou.
„Udělej to, je to správný.“ Řekl jistě.
Přikývla. Ale jistá si sebou moc nebyla.
„Miř na srdce, Ariano. A miř pořádně.“ Poslechla.
Namířila, jak se učila doma na terč... Srdce, musí se trefit přesně, nesmí zaváhat. Dosud nikdy na nic živého nestřílela. Něco už cestou lovit museli, ale obstarávali to muži, ona ne... Třásly se jí ruce, tak nemohla pořádně zamířit. Tristan si klekl k ní a přikryl její ruce svými, aby se přestaly tak třást. Pak konečně vyšla střela. Přesně. Poník skonal.
„Udělala jsi správnou věc.“ Řekl jen Tristan a nechal ji, šel odvalit poslední, největší kámen. Pak mohli všichni projít. Za touto římsou byla pohodlnější cesta, což byla velká úleva pro všechny. Bylo to tu velmi nevlídné. Nikde žádná zeleň, jen občas lišejníky, kterými brzo koně už nepohrdli. Nad hlavami jim létali krkavci a poněkud zlověstně je pozorovali.
„Tam nahoru,“ Ukázal jednou Tristan kamsi do mraků „jsem ještě nikdy nešel. Je tam prý hrad a v něm žije čarodějnice Estel. Tam chceš jít?“
Ariana přikývla. Tam ji táhlo srdce, tam nahoře musel být její bratr, ukryt před světem tak dokonale, že ho všichni považovali za ztraceného.
„Ariano... Může to být nebezpečné. Určitě tam chceš jít?“ Zvážněl Tristan a chytil ji za ruce.
„Ty se o mě bojíš?“ Usmála se.
Nedivila se. Za cestu, kterou spolu absolvovali, si dobře všimla Tristanovy náklonnosti a sama ji k němu také cítila.
„Samozřejmě, že ano... Estel je zlá, zákeřná, nikdo se odtamtud ještě nikdy nevrátil... A ty jsi pořád dívka, i když se nám všem vyrovnáš... Bojím se, že najde způsob, jak tě zničit a jestli se to stane, pak tenhle svět může hned zaniknout. Bez tebe, Ariano, se ztratí ze světa radost a světlo. Bez tebe...“
Hlas se mu zlomil a on jen rozhodil rukama.
„Tristane, ty víš, že musím jít... I kdybych tam nahoře zemřela, musím to alespoň zkusit... Nemusíš se mnou, ty nemusíš riskovat život... Vrať se dolů a pomoz jiné dívce, takové, která tě doprovodí k něčemu hezčímu, než je hnízdo čarodějnice... Třeba já ani nejsem tvou nadějí, nemůžu být jediná, kdo vlastní měsíční kámen...“
 Loupežníci začali svorně protáčet oči, ale ti dva si jich nevšímali.
„Nenechám tě tam jít samotnou, o tom ani nepřemýšlej. Jsi moje naděje, jen ty, nikdo jinej na celým světě to není, nemůže být. Ty jsi jediná, jedinečná. Chceš-li tam nahoru jít, půjdu s tebou. Neopustím tě, Ariano, nenechám tě odejít jen tak. A jestli máš nahoře najít smrt, najdeme ji spolu.“
„Slíbíš mi to? Že se tam na mě nevykašleš?“ Sklopila oči Ariana, aniž by věděla, kde se v ní bere najednou strach, že zůstane sama...
„Ano...“ Slíbil hned a s naprostou jistotou. „Přespíme tu a ráno zamíříme nahoru. Chlapi, vy počkáte tu s koňmi.“ Řekl pak Tristan směrem k ostatním. A tak se také stalo.
Tu noc spali klidně. Dokonce i zvířata spala. Jen vlčice Flower byla vzhůru, vzhlížela k obloze a k vrcholu temné hory a tichounce, ale přesto, vrčela. 

Tristan i Ariana se probudili brzy. Tak to i chtěli. Opustili tábor za svítání, když všechno ještě spalo, následováni jen Flower a Scottem a vydali se klikatou cestou nahoru. Nemluvili, ale jejich srdce bila v souladu. V půlce cesty nahoru nabídl Tristan Arianě svou dlaň a ona přijala. Už nebyli parťáci, teď byli mnohem víc a oba to cítili. Blízkost možné smrti je sbližovala, co bylo dříve nemožné, to najednou šlo. A tak spolu došli až nahoru. Tam se rozestoupily mraky a před nimi se vynořil černý hrad.
Vypadal hrůzostrašně, jak se tam tak tyčil na holých skaliscích, nad ním mraky byly stále, temné, skoro až černé. Chyběla jen bouřka a bylo by to jako v hororu. Nebylo cesty zpět. Prošli branou a pak už se nedalo vrátit. Hrad se zdál být opuštěný, ale oba věděli, že je to jenom klam. Někde tu byla, čekala na svou příležitost, zmije Estel, zlá čarodějnice, královna podsvětí... Čekala a chtěla ničit.

 Tristan pevně držel Arianinu ruku, aniž by si uvědomoval, že ve skutečnosti chrání ona jeho a ne naopak. Chtěl věřit, že ji ochrání. Rozhlíželi se oba, ale neviděli nic, nikoho, vůbec nikde. Vešli z nádvoří dovnitř. Komnaty byly vybavené, ale nikde nic živého...
„Ona tu je, Tristane, já ji cítím.“ Řekla najednou Ariana. Opravdu cítila. A cítila také teplo...
Teplo, které ji táhlo k sobě, tlukot srdce, dětského srdce... A ona za ním šla, nevnímala nic, než to teplo...
V poslední komnatě, na té nejvyšší věži, konečně našla cíl. Uvnitř zlaté bubliny tam seděl chlapec, kterého okamžitě poznala. Byl to její bratr, stále devítiletý, zavřený v časové smyčce, nestárnul, neměnil se...
„Kevine...“ Oslovila ho.
„Odsud ho nikdy neodvedeš, nikdy mi ho nevezmeš.“ Ozval se chladný, vysoký hlas.
Z výše svého trůnu právě sestupovala ona, Estel, samo ztělesněné zlo. Vysoká, hubená, připomínající ty krkavce venku, celá v černém, s neskutečně zlýma, černýma očima, stála před nimi.
„Mám moc, o jaké se vám ani nesnilo, vy blázni.“ Syčela výsměšně. „Přišla jsi zachránit bratříčka? Jak šlechetné... Ale já ti ho nedám. Jsi šílená, jsi blázen... Přivedla jsi mi sem i svou lásku, alespoň se budeš moci podívat, jaký konec čeká tebe. Zabiju ho prvního, abys z toho taky něco měla.“
Mluvila a bavila se, v ruce držela černé žezlo a s ním si zlověstně hrála.
Ariana se podívala na svého bratříčka, uvězněného, čekajícího na ni... Pustila Tristanovu ruku a zamířila k němu. Na to Estel čekala. Jestli je něco chránilo, byla to moc kamene na její hrudi.
Ale Tristana samotného, toho nechránilo nic.
Rozesmála se vysokým a neobyčejně krutým smíchem a ze svého žezla vyslala smrtící kouzlo přímo na něj. V té chvíli se Ariana otočila. Stačila jen vykřiknout, jen to... Někdo byl ale rychlejší. Jako se Flower držela u jejích nohou, její milovaný Scott stál za Tristanem. Jako by chtěl chránit svým tělem pána, vrhl se proti kouzlu... Ariana uviděla jen záblesk a pak... Ticho... Estel se smála. Scott ležel na podlaze. Byl mrtvý. Vykoupil svým životem ten Tristanův.

V tu chvíli Ariana ucítila jen bolest. Přestala věřit, doufat a chtít. Cítila jen vinu. Byla zodpovědná za jeho smrt... Její pes chtěl chránit Tristana, kterého ona vystavila nebezpečí... A zemřel při tom...
„Ano, tak je to správně...“ Vítězně se smála Estel.
Žal, smutek, bolest, to byly její zbraně. Ariana podléhala. Klekla k tělíčku Scotta, aby pohladila jeho hebkou srst...
„Ariano, ne...“ Zašeptal Tristan.
Byl konec... Prohráli.

Po tvářích Ariany stékaly slzy. Jenže v něčem se Estel přece spletla. Ty slzy nebyly plné nenávisti k té, která vzala jejímu kamarádovi život, byly to slzy z lásky... Z čisté a ničím nezkalené lásky k psovi, který tu teď ležel zabitý, pro to, aby oni mohli jít dál, aby mohli bojovat. Ariana si to uvědomila díky Flower, která stála u ní a tiskla se k ní. Tiše vyla a v tom zvuku bylo všechno.
Srdce princezny našlo sílu v sobě.
A jak dopadaly ty její čisté slzy na zem, jak stékaly z jejích tváří... Žezlo v ruce čarodějnice se třáslo... Ztrácela moc...
„Okamžitě přestaň, ty hloupá holko!!!“ Zakřičela na ni nenávistně a se špatně skrývaným strachem. Ariana zvedla oči. Usmála se.
„Ty nikdy nevyhraješ, nikdy, nikdy... Ty vůbec nechápeš, co to je milovat a cítit ztrátu... Nikdy to nepochopíš... Ty nemůžeš vyhrát...“
„To není pravda, ty lžeš, co ty víš o vítězství!“ Bránila se ta zlá.
„Já nikdy nechtěla vítězit Estel, mě nejde o to porážet lidi. Já chtěla milovat a být svobodná. Já už vyhrála...“
A pak, s pohledem upřeným na tu královnu temna, začala Ariana zpívat. Kámen na jejím krku zářil, její hlas, to světlo, láska, všechno dobré, co v sobě dokázala najít, prostupovalo vším, zdmi toho hradu, černými mračny, časovou bublinou, v níž byl uvězněn Kevin... Zpívala a přitom plakala, ale zpívala o lásce a naději, protože ona chápala, ona pochopila... Scott nezemřel zbytečně, zemřel z lásky k ní...
A také k tomu, co jí samotné bylo tak drahé... Zpívala a světlo prostupovalo i samotnou Estel...
A zabíjelo ji. Nemohla se bránit, proti tomu její síly zla nezmohly nic... Žezlo jí puklo v rukou a ve chvíli, kdy Arianina čistá duše prostoupila každou část hradu... Se Estel proměnila v tisíce ošklivých, ale neškodných, brouků, kteří prchali tak rychle, jak jenom mohli. Hrad se otřásl. Zlatá bublina zmizela. Bylo po všem. 

Přestala zpívat. Vydala ze sebe všechno, co mohla. Vysílená a zničená se zhroutila na podlahu vedle mrtvého psa a zůstala tam ležet.
„Kevine, pojď se mnou. Jsem Tristan, tohle je tvá sestra Ariana. Musíme odtud.“
Neztrácel čas Tristan. Vzal do náručí bezvládnou Arianu a přes rameno si přehodil i Scotta. Vlčice Flower vzala něžně do tlamy chlapcovo zápěstí a vedla ho odsud. Byl čas. Sotva vyšli z brány, hrad se dotřásl a zřítil se z vrcholku hory někam do nenávratna. Cesta do tábora uběhla rychle. Tam už všichni čekali.
„Ježíši Kriste...“ Vydechli snad všichni loupežníci jako jeden muž a sundávali si rychle klobouky a čepice.
 „Co se stalo? Ariana... Je...?“ Vrhli se k nim, sundávali Scotta dolů, jeden z mužů se ujal Kevina a šel mu dát jídlo... Tristan velmi opatrně položil Arianu na svůj kabát na zem.
„Není mrtvá. Je hrozně slabá, ale žije. Uvařte ten poslední čaj, co mám ve stanu. A rychle, ať už je tady.“ Hladil Arianiny vlasy. Probudí se... Musí... 

Když se začala probouzet, vnímala jen vzdálené hlasy. Nevěděla kde je, co se to stalo... Až pak jí pomalu začalo všechno docházet... Byla v paláci čarodějnice Estel, zachránila bratra a ztratila přitom Scotta... Vzpoměla si. Ztěžka otevřela oči.
„Ariano, jak je ti? Tolik jsem se bál, že se už neprobudíš...“ Byl u ní hned Tristan.
„Kde je Kevin..?“
„Je tu, neboj se... Je tu, dokázala jsi to. Zachránila jsi ho...“ Tišil ji. „Kevine! Pojď k sestře.“
Zavolal chlapce. Přišel.
„Ahoj,“ Pozdravil sestru a upřel na ni důvěřivé oči.
„Ahoj, Kevine... Jsem tak ráda, že tě vidím... Vrátíme se domů, máma na tebe čeká... Pamatuješ si ji?“ Pamatoval. Kevin jí vyprávěl vše, co si pamatoval, a pak zase ona jemu všechno, co se dělo po jeho zmizení. Jak si tak vyprávěli, Ariana sílila, až nakonec mohla vstát, za mírné podpory Tristana. Předtím, než odešli, rozhodli se ještě pohřbít Scotta.
„Dlužím mu to. Zachránil mi život.“ Věděl Tristan.
Vykopal jámu, uložil do ní mrtvého přítele a nad ním pak navršil malou mohylku.
„Scotte... Nebýt tebe, kamaráde, nebyl bych dnes tady. Obětoval jsi se pro mě... Děkuju...“
To byla poslední slova rozloučení. Pak vzal Tristan kolem pasu Arianu, které se za druhou ruku držel Kevin, a dali se na cestu domů. Trvala jim ještě několik dní.

Čím víc se blížili k civilizaci, tím zamlklejší byl Tristan a tím dál se od nich držela vlčice Flower. Zato Kevin byl čím dál veselejší. Těšil se na matku, otce, na svůj domov. Tolik let byl pryč, ale pořád vzpomínal. Jen díky tomu vydržel žít. Na hranici lesa, kousek od města, Tristan stiskl své Arianě ruku a otočil ji k sobě.
„Musím s tebou mluvit, Ariano.“ Odešli kus od ostatních. „Rozloučíme se.“ Řekl jí.
„Ty se mnou nepůjdeš domů?“ Zarazila se.
„Ne. Ariano... Já vím, kdo jsi. Vím, že jsi ve skutečnosti princezna. Poznal jsem to na tobě už dávno, obyčejná dívka by nikdy nemohla být taková, jako jsi ty... Nemůžeme spolu být. Nikdy by nám to nedovolili. Mrzí mě to.“ Chvěl se mu hlas, ale byl si jist, že dělá správnou věc.
„Tristane, můj původ tak sice mluví, ale já se víc cítím patřit sem, než do zámku. Nechci být princezna. Nejmenuju se doopravdy Ariana.. Mé pravé jméno je Violet. Promiň, že jsem ti o tom neřekla, já...“ „Neomlouvej se. Vím, proč jsi to udělala a chápu to. Ale teď se musíme rozloučit. Violet... Miluju tě. A vždycky budu. Ale nejde to. Odpusť mi to prosím. K zámku trefíš. Sbohem.“ Odvrátil se od ní. „Počkej.“ Zarazila ho. „Tristane, neodcházej...“
Zavrtěl hlavou.
„Taky tě miluju...“ Řekla tiše. On se na chvíli zarazil, ale pak jí věnoval jen nesmírně smutný pohled. „Chlapi! Jdem!“ Křikl na družinu, vyskočil na hnědáka a než stihla dát Violet všem sbohem, byli pryč.

 Chtělo se jí brečet, jako by ztratila kus sebe. Ale byl tu ještě Kevin.
„Bráško, pojď.“ Pomohla mu nahoru na Rosu, před sebe, a pobídla ji. Za hranicí dalšího lesa pochopila, že ani Flower s ní nemůže jít dál. Seskočila k ní.
„Já vím, ty patříš sem... Jsi příliš divoká... Jsi jako já, máš, co bych já chtěla. Žij šťastně, Flower... Děkuju ti za všechno. Pomohla jsi mi a nikdy na to a na tebe nezapomenu.“ Pohladila ji. Vlčice se naposledy otřela čenichem o její tvář a pak se rozeběhla pryč. Neohlížela se. Violet také ne.
Do zámku dorazili ještě to odpoledne. 

„Vaše výsosti, princezna Violet je zpátky!“ Přiběhl ke královským rodičům posel, nevěřící vlastním očím. Ti oba vyskočili a hnali se vstříc své nejmladší dceři. Ta se převlékla do těch letních šatů, aby rodiče naštvala svým vzhledem míň. Za ruku držela Kevina. Královna nevěřícně zírala na chlapce, jako na zjevení.
„Zlá čarodějnice Estel ho unesla. Držela ho v časové smyčce a proto je mu pořád devět let. Teď už Estel není a není ani zlo v našem království. Přivedla jsem ho domů. Žádám za to jediné. Svobodu.“ Řekla Violet, s očima upřenýma do očí své matky. Ta ji objala.
„Jsi moje statečná holčička. Ode dneška smíš kamkoliv budeš chtít. Zeď zbouráme. Tvůj ženich je odmítnut. Nevím, jak jsi to dokázala, ale je to zázrak. Už jsme nedoufali. Měli jsme strach, že jsme ztratili i tebe... Vždy jsi byla jiná, než tvoje sestry. Teď už chápu, proč. Jsi lepší, než my všichni dohromady. Zachránila jsi bratra, i když jsi nemusela. Riskovala jsi život. Děkuju ti, má drahá Violet.“ 
Král i královna měli obrovskou radost a slib splnili. Violet tak měla to, po čem toužila. Volnost.
Ale přesto jí něco chybělo. Nebo spíš někdo. Ten, kdo jí podal ruku na římse ve skalách... 
Seděla ve své komnatě, když za ní přišel Kevin.
„Vy se s Tristanem nevezmete?“ Zeptal se jí zvědavě, jak se děti obvykle ptají.
 „Ne, Kevine. Bohužel ne.“
„Ale já myslel, že se milujete..?“ Ptal se zvědavý chlapec dál.
Violet přikývla, ale nebyla schopná na to nic říct. 

Zatím v lese se Tristan s družinou toulal sem tam, bez cíle a směru.
„Hele, Tristane, tys ji nemiloval?“ Dodali si jednou už odvahy jeho muži.
 „Miloval jsem ji, jak bych mohl říct, že ne.“
„Tak proč si ji nechal jít, ty pitomče?“
To byla otázka, kterou si kladl i on sám. Proč ji nechal jít, když bez ní žít nemohl? 

Proč jenom neutíkala za Tristanem, když všechny její písně, myšlenky i sny dávno patřily jemu? 

Oblékla si jedny poměrně pro ni snesitelné bílé šaty, chytila si svou, zase už černou, klisnu a tryskem se vyřítila ze zámeckých bran. On v lese, ve stejnou dobu, pobízel svého hnědáka k rychlému cvalu k městu. Setkali se v lukách, vprostřed cesty. Oba seskočili z koní dřív, než zastavili, rozeběhli se k sobě a padli si do náručí.
Teprve teď bylo všechno v pořádku. Patřili k sobě tak, jako patří slunce na oblohu a tráva na louku. Jeden bez druhého nebyli nic, než prázdnými stíny.
Tohle byla cesta, kterou Tristan hledal... Políbil svou princeznu a věštba, před lety mu nedávající smysl, se konečně naplnila. Láska, Violet, která ho potřebovala, to byl jeho osud...
Musel jí hned slíbit, že se už nikdy jejich cesty nerozdělí. A tak se také stalo.

Vzali se. Oddávali je přímo na té louce, svědky jim bylo snad samo nebe, které nad nimi bude už navždy bdít... Na nějakou dobu bydleli ve vesnici, kde žila Tristanova stará matka. Bylinkářka a vědma... Tam za nimi jednoho dne přišla světlá vlčice Flower, které se okolo nohou motalo jediné vlče. Nebo spíše štěně? Neslo rysy loveckého psa i divoké vlčice. Byla to fenka a Flower ji dovedla až k nohám Violet. Tehdy také Flower viděli naposledy.
Nedlouho potom, spolu s Rosou, hnědákem a malou fenkou, která dostala příznačné jméno – Ariana, odjeli. Neznámo kam. Ale ať jsou kdekoliv, třeba i tisíce kilometrů daleko od svého království a lesa, kde se seznámili, od všeho, co znali předtím, jistě jsou tam šťastní. Jsou spolu a proto silní už navěky... 

A jestli už oni nežijí, pak jejich potomci ano, a protože ti dva navždy žijí v nich a nikdy nezemřou, nezmizí nikdy dobro z tohoto světa. Vždy se tu najdou ty statečné a ti stateční, kteří dokáží změnit svět a obětovat se pro lásku a pomoc ostatním, kteří budou jiní, než ti ostatní a tím lepší, tak jako byla krásná, statečná Violet a nakonec i její milovaný Tristan.