Jiří a Hanička

"Jirko!", ozvalo se z domu.
"Ano tati", ozval se Jiří.
Rázným pohybem zasekl do pařezu sekeru, se kterou štípal dřevo na zimu a šel za otcem.
Byl to statný hoch, ale přesto jeho duše byla něžná a jemná jako něžný paprsek slunce.
Kamarádů moc proto neměl. Smáli se mu, že je moc hodný trouba a dělali si z něj legraci.
On, ale o takové kamarády stejně nestál. Byl šťastný, když okolo něj bylo teplo lidské dobroty, kterou sám tak rád rozdával.

"Co je tati?", zeptal se, když překročil práh malého, skromného domku.
Otec seděl s pochmurným, otráveným výrazem v křesle a rukou mávl na malého, uplakaného chlapce, skrčeného v koutu pokoje.

"Co se stalo, proč pláčeš?", zeptal se starostlivě Jiří malého bratříčka a vzal ho do náruče.

"Tatínek je na mě ošklivý", šeptal chlapec potichu Jiřímu do ucha, aby to mrzutý otec nezaslechl.

Ach jo, pomyslel si Jiří, takhle už to dál nepůjde. Táta je zlý, sobecký mrzout. Musím něco vymyslet, jak dál.

Umyl bráškovi uplakanou tvář, ohřál mu oběd a pak jej uložil do postýlky.
Malému Martínkovi bylo šest let a Jiří mu musel dělat mámu. Ta odešla od hrubého, mrzutého manžela za lepším životem, bez ohledu na své syny.

Za měsíc měl Jiří Martínka vést poprvé do školy. Koupil mu krásnou tašku, penál a další potřebné věci a Marťa se moc těšil. Chodil s taškou i spát a nemohl se dočkat prvního září.

Blížil se konec srpna a Jiří chtěl koupit bráchovi nějakou krásnou kytku pro paní učitelku. Chtěl, aby měl tu nejkrásnější, co lze sehnat.
Začal se poptávat, jestli někdo neví o dobrém zahradnictví. Dostal radu, že nejlepší zahradnictví z celém Jindřichohradeckém okresu je ve Valtinově. Vede ho tam prý mladé, moc šikovné děvče.

Vypravil se tedy do Valtinova, podívat se na květiny, ale potají i na to tolik opěvované děvče.

Už z dálky zářilo zahradnictví mnoha barevnými květinovými světýlky, až oči přecházely. Nedočkavě přidal do kroku. Něco tak nádherného v životě neviděl. Květiny mnoha druhů, nádherných barevných odstínů, uspořádaných v abstraktně tvarovaných záhoncích. Měl pocit, že je v ráji.

Když zazvonil a k vrátkům přicházelo mladé děvče, už si nemyslel, že je v Ráji, už tam prostě byl!

Tmavovlasá, mladá dívka, s nádherně modrýma očima, mu otevřela branku a beze slova pokynula rukou, aby šel dál.
Bezeslova proto, že byla Jiřím naprosto uchvácena. Pohled na něj jí sevřel tak krásným, neznámým pocitem něhy srdce, že nemohla ani promluvit.

Jiří jí nesměle pověděl na co potřebuje tu nejkrásnější kytku na Světě a tak spolu pomalu chodili od záhonku k záhonku, očima plaše hladili nejenom květy, ale i své tváře.
Vnímali přenádhernou vůni nejenom těch květin, ale i tu svou.
Ano voněli si. Voněli si tak , že se už nedokázali nikdy rozloučit.