Pohádka o Mišipukovi

Můžete si říkat, co chcete, ale pravda je, že přes to, že je pohled na noční oblohu tuze krásný a romantický, málo lidí jí věnuje pozornost. Na zemi mají dost práce, mezi kterou si nenajdou chvilku času na pohled vzhůru. Jen občas, řekla bych a jen někdo.

Přitom hvězdy nesvítí sami od sebe, přece je někdo každou noc rozsvěcí a zhasíná, občas nějakou vymění, vyleští nebo přesune na druhou stranu oblohy. Tuhle práci mají na starost hvězdní skřítkové a dělí si jí podle regionů.

Nás bude zajímat skřítek Mišipuk, který má na starost část mezi čtyři-sta sedmou hvězdou a tisícerou třetí. Noc, co noc dře jako mezek, patří vůbec k nejpracovitějším skřítkům Mléčné dráhy. Ve dne spí, v noci pracuje do padnutí. Nikdy se nestalo, aby Mišipuk jedinkrát zaváhal, aby jedinkrát něco zkazil. V jeho regionu byly vždy všechny hvězdy zářivě stříbrné tak, jak to má být.

Kdyby však jedinkrát zklamal a nevyměnil zamlženou hvězdu nebo by dokonce nechal některou z hvězd zhasnout, byl by to konec jeho práce tady na obloze a musel by se vrátit na Zem. Mišipuk dělal tuhle práci vůbec nejdéle ze všech skřítků. Obenzin, Gátin i Hujufák zde byli pouze třetí noc a to patřili k těm vytrvalejším hvězdným skřítkům.

Jedné noci se však Mišipukův osud měl změnit. Ještě předtím, než stačilo slunce úplně zajít, Mišipuk vyskočil na jednu z hvězd a začal leštit všechny její sestry. Jakákoliv šmouha, ať malá nebo větší, byla okamžitě pryč. Všechny poblikávající a vyhasínající hvězdy byly vyměněny za nové a funkční. Když Mišipuk zkontroloval všechny hvězdy v jeho rajónu, usedl na jednu z nich, že si dá přestávku. Když v tom se zadíval pod sebe, na Zem a uviděl krásné zpívající děvče.

Měla černé sepnuté vlasy, stříbrně šedé oči a zpívala krásnou, ale moc smutnou píseň. Seděla poblíž malého jezírka a dívala se do něj na svůj odraz. V Mišipukovi se při poslechu té písně zmocnil pláč. Sám se v jednotlivých slokách našel. Ve slokách o samotě, o nepochopení, o ztracené rodině, věděl, o čem to děvče zpívá, sám si tak dříve na Zemi připadal, tak osamělý, jako ona. Teď byl však tady, mezi tisíci hvězdami a mohl tu dělat, co jen chtěl. Už vstal, aby se dál věnoval své práci, ale nemohl odejít, aniž by nevyslechl další a další sloky té překrásné písně. Zasněně poslouchal, sedíc na hvězdě, až úplně zapomněl na své povinnosti hvězdného skřítka.

Mišipuk se vzpamatoval až když už tak dost zamlžená hvězda pod ním zhasla úplně. To bylo samozřejmě už dost pozdě, protože i jiné hvězdy okolo dočista zhasly. Mišipuk se snažil zachránit, co se dalo, ale jeho snaha byla marná. Neměl tolik náhradních hvězd, nebyl dost rychlý, aby všechny včas zachránil, neměl tolik rukou, aby mohl všechny zamlžené hvězdy vyleštit. Bylo pozdě a Mišipuk to věděl.

A než se Mišipuk nadál, už tu byli, pánové, kteří měli rozhodnout o jeho dalším osudu. Pán noci a jeho okolí-Měsíčník a pán čistoty a jiskry-Ponocník. Energicky a s úsměvem rozmlouvali mezi sebou a radili se co a jak. Už byli jen několik světelných vteřinek od Mišipuka, ten padl na kolena a semkl prosebně ruce.

„Oh, pánové mocní, odpusťte tupci. Nechci teď víc, než něco říci. To děvče mne zmátlo, dočista okouzlilo, jinak bych se byl postaral o kouzlo nebe našeho.“

Pánové však nevypadali ani trochu rozzlobeně, naopak se na Mišipuka usmívali a sem tam na sebe mrkli. Když konečně jeden z nich-Měsíčník promluvil.

„Již jsi tu dlouho, Mišipuku. Přišel dnes tvůj čas-vrátit se na Zem.“

Jeho přítel Ponocník jen mlčky přikývl, Mišipuk sklopil oči a odevzdaně lehl na svou pohasínající hvězdu. Žár a teplo se z ní pomalu vytrácelo, už nebyla horká, už ani teplá a za chvilku dokonce nepříjemně studila. Když Mišipuk otevřel znovu oči, nestál už na vyhaslé hvězdě, ale na Zemi, na břehu nějakého jezera.

„Kde ses tu vzal?“ vyhrklo děvče, které vylekáním přestalo zpívat.

„Já…“ koktal Mišipuk a zamyslel se nad tím, co odpovědět. „Přišel jsem si poslechnout tvojí píseň.“ Odpověděl nakonec. Děvče se upřímně usmálo, přestože v očích měla ještě jiskřičky smutku. „Je moc hezká.“ Dodal Mišipuk a také se usmál. Potom si přisedl k děvčeti a nenápadně vzhlédl po očku na oblohu, někde tam, kde před chvílí seděl. Teprve teď si uvědomil, jak moc byl tam nahoře nešťastný a sám.