O Mojmírovi

Mojmír ležel na peci a uvažoval o nekonečnosti světa. Najednou uslyšel mámu: „Už zase civíš do stropu a nic neděláš!" To Mojmíra naštvalo. On tady přemýšlí o tak důležitých věcech a máma jej nechápe. Brzy však na to zapomněl. Tentokrát přemýšlel zase o zkaženosti světa, jeho zlobě a nepřejícnosti. Zároveň si však hluboce uvědomoval, jak je mu na té peci dobře.
Hluboce si to též uvědomovala jeho máma. Přišlo jí, že Mojmír se setsakra fláká. Zkoušela už na něj ledacos a nic nezabíralo. Ještě naposledy řekla: „Mojmíre, slez z té pece nebo uvidíš, co se bude dít!“ Mojmír dělal, že spí. To mámu Vejmělkovou vytočilo. Šla do stodoly. Do světnice se přiřítila i s vidlemi. Mojmír otočený ke zdi nic netušil. Máma jej lehce nabrala na vidle. Mojmír zapištěl a natotata byl z pece dole.
Máma mu okamžitě vrazila na záda ranec s buchtami. A vidlemi jej hnala přes celou ves. Lidé vyhlíželi z oken, když slyšeli křik mámy Vejmělkové a naříkání jejího syna Mojmíra. Vejmělková však dnes byla absolutně neoblomná.
Mojmírovi nezbylo nic jiného než chtě nechtě do toho pro něj neznámého, zkaženého světa vykročit.
Chvíli jen tak bloumal a nic nedělal. Jen se neustále ládoval zásobou buchet. Buchty mu však samozřejmě v ranci nepřibývaly a brzy mu došly. Mojmír začal pociťovat hlad. Byl zvyklý na pravidelnou a vydatnou stravu. Takto hladový dorazil do jedné vesničky. Tam uviděl chalupu potaženou černým suknem. To Mojmíra okamžitě zaujalo. Neváhal a zaklepal na dveře. Otevřela mu stará žena: „Co si přeješ panáčku?" Mojmír hned: „Chci se zeptat, jestli byste mi nedala nějakou tu buchtu. Mám hlad jako vlk.“ „Buchet mám dost, ale jak moc dobře vidíš, mám smutek. Chtěla bych po tobě, abys mi pomohl.“
Mojmír se zarazil. Byl zvyklý, že každý pomáhá jemu - a teď tohle. Ale hlad je hlad. „Co byste ode mně potřebovala, šlechetná ženo?“ „Mám dceru a tu nedávno unesl zlotřilí Pepa Tlučbidlo do svého kutlochu, který má v lese Temná díra. Už ji tam vězní tři dny a tři noci. Žádala jsem pár zdejších chlapů o pomoc. Žádnému se však nechtělo. Banda jedna bídná.“ Mojmír dlouho váhal, a pak přeci jen svolil.
Dobrá žena mu dala do rance buchty a Mojmír vyrazil směr Temná díra. Zpočátku velice uvažoval, že buchty sní a prchne. Pak se v něm však hnula jakási čest či co a on pokračoval směr k lesu.
Les to byl vskutku příšerný. Jen do lesa vkročil, už mu nad hlavou prosvištěl netopýr. Pak se mihlo něco obrovského mezi stromy a ukrutně to zařvalo. Mojmírovi hrůzou vstávaly vlasy i s čepicí. Ještě moc velký kus cesty neušel. Přesto tu byla tma jako v tunelu. Začal litovat, že vůbec do té chalupy vstoupil. Teď se však zpět už vrátit nemohl, všude byla neproniknutelná tma.
Tu náhle v dáli zahlédl světlo. Mojmír se okamžitě vydal tím směrem. Po malé chvíli už viděl nezřetelné obrysy chalupy. Byla to Tlučbidlova chalupa, nebo ne?
Opatrně se blížil. Pak nahlédl do osvětleného okna. Seděla tam za stolem jakási babička. Mojmír opatrně zaklepal.
„Pojď dále, Mojmíre.“ To tedy Mojmír nečekal, jak mohla znát jeho jméno. Chvíli váhal. Věděl však, že v lese nezůstane ani za nic. „Dobrý večer babičko. Jak mě znáte?"
„To víš, svět je plný tajemství. Ty jej ještě moc neznáš. Na peci se o světě moc nedozvíš.“
„To pak také víte, že hledám Tlučbidlův kutloch.“
„To samozřejmě vím. Je chvályhodné, že chceš ubohé Drahomíře zachránit život.“ Přitom se nenápadně pousmála.
Pak dala Mojmírovi na stůl vydatnou večeři, a sice jeho oblíbenou kachnu se zelím a knedlíky. Náš hrdina neváhal a na kachnu se doslova vrhl.
Ráno mu babička ukázala cestu, kterou se má dát. Pak mu dala do ruksaku jeho oblíbené makové buchty. Ne však ledajaké, ale kouzelné. Velice rychle po nich nabývaly svaly. Též kouzelnou hůl, která ovládá kung-fu. Pak mu zamávala a Mojmír se vydal na cestu. Když se ohlédl, už tam chalupa ani babička nebyly.
Asi po hodině svěží chůze uviděl v dáli dřevěný kutloch. Zvolnil tempo. Pomalu šel kupředu, ni krok zpátky.
Když byl tak sto metrů od kutlochu, náhle vyšel ven jakýsi obejda. Dozajista to byl Tlučbidlo. Mojmír se okamžitě skryl za obrovský dub. Tlučbidlo začal cosi kutit na zahrádce před kutlochem. Zdálo se, že něco sází do záhonů. Na gaunera ušlechtilá činnost. Vzápětí si Mojmír pomyslel, jestli nepěstuje marihuanu či jinou drogu nezdravou. Sám se s chutí zakousl do jedné z posledních makových buchet. Zároveň pociťoval, jak se mu začínají po buchtách zvětšovat bicepsy. Ani hromotluk Tlučbidlo v něm nevzbuzoval velký respekt, a to je co říct. A to měl v zásobě ještě kouzelnou hůl.
Tak se začal strom od stromu blížit ke kutlochu. Tlučbidlo byl tak zabrán do práce, až začal Mojmír pochybovat, jestli je to vůbec on.
Pak Mojmír rychle zaútočil. Chytil Pepu chvatem učimata a v mžiku jej fyzicky paralyzoval. Pepa byl v šoku. V šoku byl i Mojmír - z toho, jak snadno Pepu přemohl. Přece jen buchty zabraly.
Mojmír ihned na Pepu udeřil: „Kde máš Drahomíru, bídný lotře?“
„Ta ještě hajá!“
"To jsou věci," pomyslel si Mojmír. "Ten mluví jak nějaká slečinka."
„Hlavně ji nesmíme vzbudit, jinak bude hrozný kravál.“
Mojmír valil oči. Pak svolil a šel se společně s Pepou na Drahomíru do kutlochu podívat. Spala, jako když ji do moře hodí, a to už bylo panečku jedenáct hodin. Něco mu to připomínalo.
Vzal hůl a ta sama plácla Drahomíru. Drahomíra se probudila a chtěla začít Pepu peskovat. Hůl však ani vteřinu neváhala a plácla Drahomíru ještě jednou. Drahomíra vyrazila z kutlochu do lesa, hůl za ní a za holí Mojmír. Tlučbidlo, ten se jen šťastně a spokojeně díval za nimi, jak upalují pryč od kutlochu.
Tak doběhli až zpět ke Krumpachům. Panímáma byla celkem šťastná, když spatřila Drahomíru, ještě šťastnější, když viděla Mojmíra. Ihned začala kout pikle, jak to zařídit, aby Mojmír neprchl od její velice dominantní dcery.
Neváhala a začala péci makové buchty. Ty přeci Mojmírovi náramně chutnaly. Přitom ještě stačila vychvalovat Drahomíru. Jaká je to hospodyňka, že ji kolikrát musí i od práce odhánět, aby si samou horlivostí nepřivodila újmu na zdraví. Protože Mojmír neměl moc zkušeností, nechal se od vdovy Krumpachové obalamutit. Svolil, že na chalupě zůstane.
Zpočátku - to se ví - Krumpachová Mojmírovi podstrojovala a dělala pro něj, co mu na očích viděla i snad neviděla. To samé i Drahomíra. Jak čas pomalu ubíhal, začal Mojmír pociťovat pozvolnou změnu chování obou žen. Místo makových buchet a kachničky byl k obědu třeba i jen chleba se sádlem, později i to sádlo jaksi chybělo. Mojmír též musel mnohem intenzivněji pomáhat v chalupě i jejím blízkém okolí. Jak však práce přibývalo a jídla ubývalo, začala mu docházet trpělivost.
Krumpachová i Drahomíra byly stále více oprsklé a taky líné. Mojmír teď mnohem více přemýšlel o holi, kterou odložil do almary jako nepotřebnou. Když jednou obě ženy začaly na něj křičet, aby okamžitě, neprodleně přišel umýt nádobí, došla mu trpělivost úplně. Vzal hůl, vběhl do kuchyně a hůl už sama zjednala pořádek. Mojmír nechal hůl pracovat a sám si sbalil vše potřebné a vydal se zpět k domovu.
Rozhodl, že se ještě podívá domů, co je nového. Pomůže mámě s chalupou a pak půjde opět do světa, hledat si nějakou skutečně hodnou nevěstu…