O princezně Smutněnce

V jednom malém království, žili spolu šťastně král a královna.
Měli se moc rádi a tak se jim jednoho dne narodilo děťátko, malá holčička.
Celé království slavilo, král zakázal pracovat a dal volno všem poddaným. Zkrátka příchod malé princezničky na svět byla událost, na kterou království nikdy nezapomene. Když po týdnu oslavy ustaly a život všech lidí se pomalu vrátil do starých kolejí, na nějaký čas všechno kolem princezny utichlo. Královna o ni pečovala, jak jen mohla, a když musela se svým mužem zámek opustit na ples či jinou slavnostní chvíli, starala se o holčičku stará chůva.

Sotva malá trochu povyrostla, pozvali její rodiče do zámku čtyři děvčátka z chudých rodin. Jejich rodinám za to bylo štědře placeno a mohly chodit své dcery kdykoliv navštěvovat. Z nich se měly stát kamarádky pro princeznu. Zámek byl pln dětského smíchu a rozpustilých her, ale král s královnou, a později, když si děvčátka směla hrát i v zahradě, i ostatní lidé, viděli, že dobře se baví jenom princezniny společnice. Princezna se do veselostí nikdy nezapojovala. Nikdy se neusmívala. Na malé děvčátko byla příliš vážná. Netrvalo dlouho, a nikdo jí neřekl jinak, než princezna Smutněnka.
Rodiče pozvali další holčičky, stejně staré, mladší, starší... Ale jejich dceruška se nedovedla kamarádit s žádnou z nich.

Rostla do čím dál větší krásy, až bylo na čase, aby začala pobírat lekce etikety, hudby, tance a jiných věcí, které se sluší a patří, aby princezna znala. Zatímco ostatní děti si bezstarostně hrály, učila se Smutněnka číst, psát, tančit... Učila se jak se jako malá dáma chovat u stolu... Potom si už s ostatními nedovedla vůbec hrát. Když mezi ně přišla, stávalo se, že děti mlčky sbalily hračky a odešly. Celé království si mezi sebou povídalo o tom, že je princezna pořád vážná a smutná.

Prostý lid ji označoval za namyšlenou, protože s nikým nemluvila.
Bohaté šlechtické rody nechtěly mít nic společného s takovým divným dítětem. Čím starší Smutněnka byla, tím víc to trápilo její rodiče. Povolali lékaře, kořenářky, léčitele, jen aby zjistili, co princezně chybí. Názory se různily. Tu tvrdili, že trpí vzácnou chorobou, tu zas že je zdravá.
Pouštěli už tak bledé holčičce žilou, dostávala prášky, vitamíny...
Ale smutná byla pořád.

Když dovršila patnácti let, nebylo v celém království půvabnější dívky. Měla dlouhé hebké vlasy, velké oči, ladnou chůzi a držení baletky. Pobírala nyní hodiny hraní na mandolínu, jízdy na koni, latiny a matematiky. Byla to chytrá dívka, ale nikdy neměla radost z drobných úspěchů.
Neměla radost, když vypočítala správně příklad, protože další pokazila.
Netěšila se z jízdy na koni, protože k nim neměla žádný bližší vztah.
Neměla kamarády.
Každé odpoledne si Smutněnka vykartáčovala dlouhé vlasy, oblékla se do černých šatů a šla se procházet do zahrady. Rodiče jí nabízeli mnoho šatů, vyšívaných zlatem, stříbrem, šitých z hedvábí a brokátu, ale ona nosila pořád ty černé.

V zámecké zahradě bylo jezírko s lekníny, u nějž princezna ráda sedávala. Ale netěšila se z pohledu na květy na hladině. Ona tam ráda přemýšlela. Přemýšlela o všem a všechno jí připadalo moc smutné a černé. Když se chůvě zdálo, že mladá slečna tráví u jezera moc času, přišla pro ni a odvedla ji na lekci jezdectví. Smutněnka pokaždé vzdychla, ale žádnou lekci nikdy nevynechala, i když jí přišlo velmi smutné, že se na koních jezdí a nejsou raději svobodní.
Dalo by se říct, že princezna tato zvířata měla vlastně docela ráda. Ale ve skutečnosti to byl jen soucit. Každý den vyvedli před stáj černou kobylku, na které se Smutněnka učila jezdit od malička. Jmenovala se Lítost. To proto, že ji směla pojmenovat ona sama.

Jednoho dne ale nestála před vraty ona, ale krásný rezavý kůň s lesklou srstí a lysinkou. Princezna se po černé klisně sháněla a vrchní podkoní jí musel říct, že bohužel kobylka byla už dlouho nemocná a v noci zemřela. Smutněnka smutně pokývala hlavou, na nic dál se neptala a vylezla do sedla ryzáčka. Jmenoval se Radostný a byl to hřebec.
A princezna na něm jezdila, i když byla velmi smutná z toho, že musí jezdit na koni s tak veselým jménem, když se tak nikdy sama necítí.

Když později seděla zase u jezera, myslela na mrtvou kobylku a na to, že všichni jednou zemřou a ona zůstane sama. Večer se na to zeptala matky, než odešla spát. Královští rodiče už byli zoufalí.
Doufali, že kůň, kterého koupili z vedlejšího království, jejich jedinou dceru rozveselí. Potom za nimi jednou přišel vrchní lovčí, že se princezna chodí někdy dívat na lovecké psy, které choval.
Okamžitě jednoho psa princezna dostala. Byl to veliký pes a tak dceři dovolili, aby se s ním procházela i dál, než v zámecké zahradě, protože takový pes křehkou dívku ubrání před každým zlým člověkem. Ale princezna se z toho moc netěšila, přesto, že psa měla ráda. Pojmenovala ho Stín.
Když se s ním chodila procházet alejí, která vedla k zámku, a dolů do města, lidé vycházeli na ulici, nebo aspoň koukali z oken. Každý chtěl krásnou, mladičkou princeznu vidět. Ale jen vidět. Jinak se jí lidé vyhýbali. Říkalo se o ní, že je zakletá a nikdy se neusměje.

Králi se to sice nikdo neodvážil říct do očí, ale nejraději by bývali byli, kdyby ta věčně smutná slečna z království odešla. Smutněnce táhlo na šestnáctý rok. Jednoho dne se jí v aleji Stín zaběhl a vběhl pod kola projíždějícího kočáru. Začala křičet a křik přivolal služebnictvo a také lékaře.
Psa uzdravili, ale princezna řekla rodičům, ať ho někomu darují, kdo se o něho dobře postará, ale ať nezůstává s ní. Rodiče jí prosili, aby si to rozmyslela, protože pes byl jejím jediným kamarádem, ale Smutněnka vždy jen smutně zavrtěla hlavou: „Prodejte ho, maminko a tatínku, raději sama dál zůstanu.“

Inu, co mohli dělat, darovali ho jedné rodině v nedaleké vesničce, která z něj měla ohromnou radost a překřtila ho na Bojara. Jeho potomci tam jistě hlídají ten domek ještě dnes.
Ale zpět ke smutné princezně. Král už toho měl právě dost. Vypsal konkurz s tím, že kdo jeho dceru rozveselí, dostane, cokoliv bude chtít, včetně samotné princezny. To ovšem Smutněnku velmi nepotěšilo, že by ji měl dostat kdokoliv, a uzavřela se do sebe. Nevycházela nyní ze své komnaty ani k jezírku a na hodiny matematiky a krasopisu za ní docházeli učitelé přímo tam. Jistě tušíte, že naší princeznu Smutněnku nedokázal nikdo rozveselit. Netěšily ji plesy, slavnosti a krásné šaty. Nedokázala se bavit s dvorními dámami ani s jinými dívkami z urozených rodin. Ať se podívala na cokoliv, všechno jí připadalo šedé, smutné a beznadějné. Jednoho dne se podívala po zrcadla a zjistila, že i ona sama je šedá, nevýrazná, smutná a beznadějná.

Začala přemýšlet, jestli je její uvažování normální a došla k závěru, že není. Došla k závěru, že ji lidé nemají rádi a že je všechno kolem ní špatné.
Zašla tedy k jedné babičce, o níž známo bylo, že léčivé bylinky za úsvitu vždy sbírá a nemocné jimi léčí. Někteří lidé ji označovali za čarodějnici. Když Smutněnka zaklepala na dveře její chaloupky, vyhlédla ven milá babička se šátkem na hlavě, velmi prostě oblečena a vonící bylinkami a cukrovím. „Vítejte, princezno.“
Oslovila Smutněnku a ta vešla do skromné světnice.
„Co vás ke mně přivádí, Vaše výsosti?“
„Svět mi jen černý připadá...“  Zavzdychala nešťastně princezna. „Nikde nic hezkého nevidím, v ničem naději nenacházím, nikdo rád mě již nemá. Jen podívejte se na mě sama, ani smát se nedovedu a ve všem jen beznaděj vidím. Již nehledám kamarády ve zvířecích řadách, neboť umírají znenadání a to můj smutek prohlubuje a násobí. Chtěla bych být jiná, aby mě lidé měli rádi a já se uměla bavit a smát...“
Vypověděla babičce své trápení. Tu vykoukla z vedlejší komůrky mladší žena.
„Omluvte mě Vaše výsosti, to je moje dcera Dorota...“
Na chvíli obě zmizely v komoře.
„Matko, to je ta prokletá dívka, ona jen neštěstí a smůlu přináší království! Dej ji jen něco, ať zbavíš nás té uhranuté princezny!“
„Ale Doroto, ona pomoc u mě hledá a já zabít bych ji měla? Jen babské řeči o ní znáš a soudy vynášíš.“ Nadala babička své dceři a k princezně se vrátila.
„Dám Vám bylinky, princezno a pomodlím se k Bohu za váš klid.“ Řekla Smutněnce.
 Ale Dorota v komoře ji slyšela a mezi bylinky, co splín zahánět by měly, přimíchala honem jinou bylinu, která jedovatá byla a na vaření jedů se používala.

 Smutněnka si nic netušíce tyto byliny odnesla a vývar si z nich připravila. Naštěstí se jedovaté byliny do směsi dostalo málo, ale stačilo to k tomu, aby princezna dostala okamžitě vysokou horečku a než dorazil lékař, už o sobě nevěděla. Po čtyři dny se u ní lékaři střídali, zaříkávali zlé síly, které ji měly ovládnout, pouštěli jí žilou a podávali léky a protijedy. Král byl velmi rozezlen, ale protože o návštěvě Smutněnky u babičky kořenářky nikdo nevěděl a byliny žádné nezůstaly, neměl král koho obvinit a soudit. Snad je to dobře, protože jinak by dobrá babička nejspíše životem zaplatila a její dcera Dorota by se jistě soudu vyhnula. Princezna, když se probudila, nikoho rovněž neobvinila a rodičům cokoliv vypovědět odmítla. Poznala nyní, že jí lidé ublížit chtějí a jak rádi ji tedy asi mají. Její otec navíc řešil ještě jednu smutnou věc. Princezna už věk na vdávání měla, ale z okolních říší ať král hledal a psal ostatním králům, jak chtěl, žádný princ si ji za ženu vzít nechtěl, a ani když slevil a hledal už jen urozeného muže, nenašel se žádný, který by o smutnou princeznu jako o manželku stál.

Jednou se na sebe Smutněnka zase do zrcadla podívala a řekla si: „Vždyť já už ani pěkná nejsem, bodejť by o mě někdo stál.“ A začala nosit černý závoj, který jí skrýval tvář i vlasy. Ani přemlouvání rodičů a chůvy, ani rozkazy ji nepřiměly k tomu, aby jej odložila.
Po království začali si lidé vykládat, že snad královská dcera ani děti mít nemůže, že v démona se mění a že tvář svou skrývá, aby rudé oči nikdo neviděl.
Král se rozzuřil a vyhlásil, že kohokoliv uslyší jak tyto lži a fámy o jeho dceři rozhlašuje, bude ten okamžitě bez dalších soudů popraven. Neustaly ty řeči, jen je už král víc neslyšel, neboť nikdo nechtěl jeho hněv pokoušet a o hlavu přijít.

Jednoho dne král s královnou na královský banket odjet museli a princezna na zámku sama, jen se služebnictvem a chůvou, zůstala. Ve svých černých šatech a závoji se procházela po zámecké zahradě a přemýšlela o tom, jak jsou ty stromy pochmurně skloněné k vodní hladině jezírka.
Na můstku vedoucím přes potok, jež do jezírka přiváděl vodu, se zastavila a podívala se na lekníny. Jejich květy už odkvetly, neboť byl podzim. Na hladině plavalo pár žlutých listů z břízky, stojící opodál. Smutněnka vždycky obdivovala, jak se ten pokroucený a tolikrát větrem polámaný stromek drží života. Ona by to už být jí nejspíš vzdala.
Myšlenky o smrti ji napadaly už nějakou dobu. Ale nikdy by ve skutečnosti neumřela dobrovolně. Připadalo jí to příliš smutné. I tentokrát se na břízu zamyšleně podívala. Chtěla udělat ještě krok a sebrat ze země jeden ten žlutý lístek, aby si jej mohla prohlédnout, ale nedala si pozor na šaty a stalo se to, co se stát muselo. Přišlápla si lem šatů, zapotácela se a spadla do jezera. Jezero to bylo hluboké a princezna, ochromená ledovou vodou, nestačila ani zakřičet.

V té době byste nenašli dámu, která by plavat uměla. Ani Smutněnku tomu nenaučili a tak se teď ve vodě zoufale plácala, zatímco vodou nacucané šaty ji stahovaly dolů, blíž ke dnu.
 „Teď tedy zemřu.“ Napadlo ji, když se nad ní vodní hladina zavřela.
Byla bez vzduchu a ke hladině se již nedokázala dostat. Když tu najednou cosi zčeřilo vodu, Smutněnku popadly silné ruce a někdo ji táhl nahoru. Omdlela. Když se vzbudila, spatřila opálený obličej nějakého mládence.
„Jsi v pořádku?“ Ptal se jí starostlivě a jí došlo, že on neví, kdo ona je.
„Snad ano, děkuju ti. Zachránil jsi mi život.“
„Já jsem Jakub, můj táta tu dělá zahradníka.“ Představil se jí.

Mlčela. Měla strach říct své jméno, bála se, že chlapec uteče, až zjistí, že zachránil princeznu, o níž všichni říkají, že je zakletá. On však sundal z její hlavy černý závoj a v té minutě dívku poznal. Však už dobu po ní koukal, nikdy by si však nedovolil urozenou dámu oslovit...
„Princezno....“ Vydechl. „Musím tě... Ehm... Omlouvám se, vás, doprovodit dovnitř, tady se nachladíte...“
Pomohl Smutněnce vstát. Ve dveřích mu ji vytrhla chůva a okamžitě ji táhla ke krbu a svlékala z promočených šatů, takže chlapec zmizel, aniž by se na něj princezna ještě podívala. Když potom ležela v teplé posteli, bylo jí strašně smutno, že už Jakuba asi neuvidí.
„Kéž bych v té studené vodě raději utonula, než takhle žít.“ Tesklivě si povzdechla.
Netušila, že v domečku vedle zámku, kde bydlí zahradník, sedí jeho nejstarší syn u okna a dívá se zasněně do jejích oken.
„Kubo, mazej honem spát.“ Zahnala ho matka do postele, kde však ještě notnou dobu jen ležel a myslel na princeznu. Myslel na to, jak krásná dívka to je. Ráno se odhodlal k odvážnému činu. Psát neuměl a celou noc si hlavu lámal tím, jak princezně naznačit, že se mu líbí. K ránu to vymyslel. Jeho fenka Aila, roztomilý malý voříšek, měla před dvěma měsíci štěňata s jedním z loveckých psů ze zámku. Vzal tedy z jejího pelíšku jedno z pěti štěňat, hnědobílého pejska s hladkou srstí, a zanesl ho do zámku. Služebná slíbila, že štěně princezně předá, ale protože s ní jen nerada mluvila, vplížila se do její komnaty, když Smutněnka ještě spala, pejska jí položila do postele a odešla.

Princeznu probudilo štěňátko, olizující jí obličej. Nejdříve se vylekala, kde se tu malý pejsek vzal, a zavolala chůvu. Ta jí vysvětlila, že štěně přinesl ráno do zámku syn zahradníka jako dárek pro ni. „Jakub!“ Blesklo princezně hlavou.
Nejprve chtěla pejska pojmenovat smutně, ale okřikla se v duchu a poprosila chůvu, aby jí jméno poradila.
„Nu, psík je to pěkný, jistě bude hravý a veselý, co třeba jméno Benny?“
A tak se z bezejmenného štěněte stal Beník. Smutněnka se s ním vrátila do své komnaty a celý den se s ním mazlila a hrála.
Na další den poslala služebnou, aby Jakuba přivedla. Ten se slušně oblékl a přišel za ní do komnaty, jak si to přála. Povídali si tak, jako by se znali už léta a Smutněnka roztávala. Brzy byl z jejích komnat slyšet její smích, a protože zrovna ten den se vraceli domů král s královnou, sotva vešli do zámku, vyběhla jim chůva rozrušeně vstříc.
„Vaše dcera, Vaše výsosti, ona se směje, až se to zámkem rozléhá!“
Královští rodiče ani nesundali kabáty a běželi k jejím komnatám, neboť tomu nemohli ani uvěřit. Když na vlastní uši uslyšeli šťastný Smutněnčin smích, byli tak šťastní, že král řekl, že tomu, kdo ji tak rozveselil, ji dá za ženu, i kdyby to byl ten nejchudší vesničan v království.

Když to Jakubovi řekli, byl nevýslovně šťasten, protože Smutněnku velmi miloval, ale než nabídku krále přijal, zeptal se princezny, zda si ho chce vzít.
Smutněnka mu šťastná padla do náruče a řekla ano. Do týdne se slavila veliká svatba. Jakub nastoupil jako spoluvladař na trůn a v celém království zavládla radost a mír. Lidé napřed nechtěli věřit princeznině proměně, ale brzy ji všichni spatřili, jak veselá a šťastná je a konečně ji přijali za svou budoucí královnu. Netrvalo dlouho,  Smutněnce a Jakubovi se narodila holčička, po holčičce chlapeček a princezna Smutněnka už nikdy nebyla smutná.