O velké lásce Vltavína a Juliány

To bylo dávno, v dobách, kdy Vltava se ještě vinula Prahou nespoutána kamennými břehy, kdy na ní zpívaly svou bouřlivou píseň Svatojánské proudy, kdy ve svých vodách hýčkala zelené ostrůvky jako plovoucí mechové polštáře. Byly tenkrát podél toku i tiché zátočiny s břízkami, hustým rákosím a blatouchy na okrajích a v jejich klidných zrcadlech se shlížely bílé a růžové lekníny. Mnoho vodního ptactva tam také hnízdilo, čistá chladivá voda se hemžila spoustou ryb a malé žabky někdy vyskakovaly na kulaté leknínové listy.
Tehdy žil ve Vltavě moudrý hastrman Klepetko a podle starého práva obhospodařoval své vodní hájemství sahající od Braníku až po Sedlec. Byl sám a již trochu unaven službou, kterou konal poctivě a spravedlivě. "Musím se poohlédnout po svém nástupci," pravil si jednoho letního podvečera, když seděl na svém oblíbeném kameni kus nad vyšehradskou skálou. A jakoby jej nebe vyslyšelo, stal se ještě téhož dne velký zázrak. Mistr Klepetko náhle uviděl, jak po proudu plave cosi, co připomínalo široký mělký koš spletený ze sítin a rákosu. A v něm, jako malý Mojžíš, leželo hezké hastrmanské dítě, vrtělo se a broukalo si. Mistr Klepetko sepjal ruce a pohlédl vzhůru, neboť to byla dobrá a vděčná duše ze staré pravověrné školy. Zaradoval se a celý pojednou omládl. Vzal děcko do náručí a zašeptal: "Děkuji ti, Pane, za svého syna a nástupce. Mám znovu pro co žít."
A tak vyrůstal malý hastrmánek, který dostal jméno Vltavín - neboť otec Klepetko miloval jeho i svou řeku stejnou láskou - spokojeně a v úctě ke všemu živému. Prospíval v učení i ve vodnických vědách, neboť péče o řeku, navíc tak důležitou, ba královskou, je veliká starost, zodpovědnost a důstojenství. Zakrátko věděl vše, co k takové službě patří. Čistil dno řeky od odpadků a spadaných větví, vysazoval lekníny v tůňkách, množil v sádkách potěr, aby jej uchránil před štikami, a rybářům sbíral bez pardonu z udic ryby pod míru; dokonce, když se jich sešlo na loďkách a na břehu více, zlobil se a bral jim i kořist větší a pouštěl ji na svobodu. Měl rád západ slunce, který vždy začaroval řeku v plápol zlatých a ohnivých barev, letní večery s lísavou vůní prohřáté vody a rákosin, plynové lampy na nábřežích, jejichž žluté oči se odrážely ve vodě dlouhými světelnými pruhy, i měsíc nad Prahou, zářící jako majestátní stříbrná pečeť. Duše romantická …
A ještě něco třeba říci. Vltavín byl - a nebyl hastrman, alespoň pokud šlo o vzhled. Byl spíše pohledným mládenečkem s milým, téměř dívčím obličejem a upřímnýma hnědýma očima, a protože měl rád sluníčko, jeho pleť měla jemný nádech broskvového pelu. Nosil tenký knírek, který se mu zalíbil, když někdy pozoroval mladé šviháky na pobřežní promenádě nebo u Karlova mostu. Fráček měl, pravda, zelený, ale slušel mu, i klobouček podobný spíše mysliveckému.
Uplynulo několik let, a dobrý mistr Klepetko jednoho dne pokojně zavřel navždy oči. Vltavín jej pochoval do hluboké tůně pod vyšehradskou skálou, kde tak rád pobýval a kde mu osud daroval syna. První dny po smrti otce bloudil sem a tam osamělý, smutně a bez života..
Pak jednou ve snu uslyšel zřetelně vlídný, a přece káravý hlas: "Můj synu, tak mi radost neděláš. Odevzdal jsem ti velké dědictví, starej se o ně a pracuj. I řeka potřebuje otcovskou péči." Vltavín se probudil a měl krásný pocit, že otec neodešel. Od toho dne se opět zcela věnoval svým povinnostem a svoji práci a řeku si zamiloval snad ještě více. Tak uběhlo jaro, rozkvetly lekníny a mladé vodní rostliny zavoněly křehce zelenou vůní. Jednoho nedělního odpoledne seděl Vltavín na skryté lávce u vody na Výtoni, když tu pojednou uslyšel jemné tiché tóny, připomínající ševel rákosí. Byl podmračený, ale teplý den a na nábřeží bylo málo lidí. Vltavín se vysoukal ze svého úkrytu, svlékl fráček, aby nebyl nápadný, a vyšel z náplavu na pěší cestu podél řeky. Uviděl něco tak krásného, že se mu zatajil dech. Poblíž staré podskalské celnice stála štíhlá světlovlasá dívka, téměř ještě děvčátko, s flétnou v útlých rukou. Na zemi před ní byla miska, v níž se lesklo pár drobných mincí. Díval se na ni dlouho, upřeně, s neznámým nadšením, až se náhle polekal, že by si jej dívka mohla všimnout a považovat jej za hejska a dotěru.. Ale nestalo se tak. Její oči byly upřeny před sebe a téměř bez pohybu. Byla slepá. Po chvíli sebrala svoji misku a odcházela, majíc pravou ruku vztaženu mírně před sebe. Vltavín hleděl za ní, dokud mu nezmizela z očí.
Ale nezmizela, nezmizela z jeho vnitřního zraku. Viděl ji všude, ve dne v noci, v průzračné vodě i horkém tetelivém vzduchu. Následující neděli byl ukryt u cesty již od dopoledne. Dívka se opět objevila asi hodinu po poledni. Dnes hrála ještě líbezněji, byla oblečena do světlezelených šatů, na nichž se vpředu třpytily dva nádherné dlouhé copy. Vltavín si přes týden svatosvatě umiňoval, že ji osloví, ale při prvním kroku se celý roztřásl a běžel se zase schovat. Horečně přemýšlel, co by měl dělat. A tu si vzpomněl, že má doma pěkný, bohatě tepaný stříbrný náramek. Sklouzl z ruky jiné dívce, jež se nedávno projížděla se svým milým na loďce po řece. Smála se a zpívala, a pak velmi zesmutněla. "Netrap se, má lásko," pravil tenkrát mladý muž, "k svatbě ti koupím lepší, zlatý, a všechno co si budeš přát."
A opět nadešla neděle a Vltavín čekal s velkou odhodlaností a náramkem v ruce na svoji pozemskou rusalku. Když dívka přišla, přistoupil k ní, vzal ji za ruku, navlékl na ni náramek a řekl : "Neboj se mne. Rád tu poslouchám tvou hudbu, a přinesl jsem ti za to dárek. Nechceš si se mnou popovídat?" Dívka se vůbec nepolekala, ohmatala náramek a usmála se. "Jsi hodný a děkuji ti," řekla prostě. "Jmenuji se Juliána. A ty?"
"Ty nevidíš?" zeptal se místo odpovědi Vltavín.
"Ne. V dětství jsem stonala a zeslábl mi zrak natolik, že jsem ani nemohla dochodit školu. Teď vnímám jen světlo a tmu. Ale vidím srdcem, víš? A tak vím, že jsi dobrý člověk."
Vltavín se zarazil. Člověk! Ano, bude pro ni člověkem! Jako ten mladík na loďce, který měl tak rád svoji nevěstu. "Já se jmenuji Vltavín," řekl opět nesměle a zalhal, červenaje se:
"Tak...tak mi říká tatínek. Je rybářem jako já."
"Já už rodiče nemám," pravila Juliána. "Bydlím v hostinci v celním domku. Paní hostinská je mojí tetou. Je ke mně laskavá. Přes den myji nádobí a pomáhám v kuchyni, večer někdy hraji hostům a v neděli chodím hrát ven. Nemohu dělat těžkou práci, protože mám nemocné srdce. Doktor říkal před časem otci, že brzy dotluče. Mysleli, že spím, ale slyšela jsem je."
Vltavín strnul. Náhle však jako ve snu bez uvažování vyhrkl: "Já tě mám rád, Juliáno."
A byla to dozajista divná a zároveň jediná pravdivá odpověď na dívčino sdělení, která mu pak zněla v nitru až do konce jeho dní.
Ale zatím oba žili. Od toho dne se scházeli nejen každou neděli, ale často i za všedních letních podvečerů. Řeka jim šuměla do uší šplouchavou melodii vln narážejících na břeh, když těžká nákladní loď rozvlnila hladinu, a ve větru hrála na šalmaj rákosí a ostřic.Vodili se za ruce jako dvě děti s jedním srdcem a očima očarovanýma vnitřní září. Juliánin zrak se tím stával jasnějším a připomínal Vltavínovi vzácný modrozelený akvamarín. Kolikrát si už pomyslel: teď mne ona už přece musí vidět! Nosil jí říční škeble potažené uvnitř lesklou perletí; hladila je prstem a usmívala se. Přinášel jí také veliké kytice a věnce z blatouchů, jimiž si potom zdobila svoji komůrku. Sedávali opřeni o sebe a ukryti za křovinami na břehu, povídali si - většinou o řece, která byla jejich důvěrnou přítelkyní. Juliána zouvala botky a brouzdala se v mělké vodě; Vltavín ji držel kolem pasu, aby nezabloudila do větší hloubky. Chladil jí mokrými dlaněmi líce rozehřáté sluncem, stříkal vodu na ruce, líbal zlaté copy. Nazýval ji něžnými jmény, ale v duchu jí říkal Žabička. Kouzlo doteků jim stačilo. Bylo jako pohlazení labutím pírkem, jako otření kožíšku čmeláka o kůži s medovým bodnutím v srdci. Jednou, již na sklonku léta, jí donesl věnec z překrásných bílých leknínů. Položil jí ho na hlavu a řekl slavnostně: "Nyní jsi má nevěsta, Juliáno. Už proto musíš žít." A políbili se jako milenci, poprvé a naposledy.
Druhý den Juliána nepřišla. Nepřišla už nikdy. Došla sice toho večera zpět do hostince s leknínovým věncem v ruce, ale v noci její srdce dotlouklo. Snad nemohlo snést ten příval lásky, snad dotlouklo předčasně nebo z určení osudu. Usnula se šťastným úsměvem sladké vzpomínky na rtech, a tak také odešla. Vltavín se o tom dověděl asi za týden.
Pryč, pryč ze světa, chtělo se mu křičet. Vrátil se navždy do své vodní říše. Jen jednou v roce na konci léta vídali lidé na prahu podskalského hostince ležet leknínový věnec. A jednou v onen čas už Vltavín nepřišel, neboť i on překročil práh své životní pouti. Odešel za svojí Žabičkou. A byl to poslední hastrman v Praze. A byl to poslední hastrman s lidskou duší.