Zlatá loutna

Malá polorozpadlá chaloupka na okraji lesa, u velikého jezera. Je tak nenápadná, že ani náhodný kolemjdoucí si jí nevšimne. Do tohoto kraje zavítá málokdo, nepočetná vesnička ničím neláká, ničím neokouzluje. Každý raději obdivuje královský zámek nedaleko odtud.
V chaloupce žije osamocený Matouš. Nikdo ho nemá rád, nikdo se o něj nezajímá. Vždycky ho to nesmírně trápilo, ale postupem času bychom si zvykli všichni. Matoušův den vyplňují rutinní záležitosti; ráno snídaně, zastlat, poklidit, odpoledne oběd, nošení dřeva, rybaření. Večeři dávno vzdal, protože u jezera dokáže s prutem sedět až do noci.
Jednoho večera sedí jako obvykle ve vysoké trávě a žvýká. Přemýšlí, tak usilovně přemýšlí! Proč zrovna on musí být tak sám, bez nikoho, jen se svým pomalou plynoucím utuchajícím životem. Po chvíli mu ukápne slza. Šokovaně hledí na své mokré kalhoty – vždyť ještě nic v něm nevzbudilo tolik lítosti. V okamžiku se k němu začne linout hudba z druhého břehu, hudba tak krásná, jakou v životě ještě neslyšel. Každý tón něžně probodává jeho znavené tělo, prostupuje jím a zase se vrátí nazpátek. Tak záhadná melodie – jaké kouzlo dokáže vzbudit v člověku nesmírně báječné pocity jako z jiného světa? Jen tato hudba.
Matoušovi to nestačí. Každou minutou si jeho tělo a mysl žádají víc. No tak! Vzhlédne k druhému břehu a srdce mu bije šílenou rychlostí. Oči otevřené dokořán nemůže odtrhnout. Loutna. Zlatě zářící loutna. V okamžiku, kdy ji spatřil, ho hudba pobízí: jen ať přijde! Matouš neváhal a skočil do vody. Čím blíže loutně je, tím více si je jistý, že dělá správně. Vylézá z vody, ale jako zázrakem není mokrý. Nepřemýšlí nad tím a s boží úctou hledí na loutnu. Pomalým pohybem se dotkne struny, která vydá nádherný tón. Nechápe to, od teď mu je nikdo nesmí vzít! Matouš bere loutnu na záda. Sama od sebe hraje celou cestu, jako by se radovala z toho, že si ji někdo vzal pod svá křídla.
Celé dny sedává u své chaloupky a hraje. Nepotřebuje jíst, pít ani spát, ale přece je den ode dne krásnější a šťastnější. Lidé z vesnice si Matouše samozřejmě brzy všimli, dívky z něj byly naprosto poblázněné. Ach Matouš, takový krásný mladý hoch a navíc s hudebním nadáním! Jedinou, koho to velice trápilo, byla Matoušova sousedka Květka. Nikdy si to nechtěla přiznat, ale již od plenek ho hluboce milovala. Ale Matouš byl slepý a myslel, že se ho také straní.
Matoušovi se samozřejmě náhlá změna líbila. Tolik krásných dívek se okolo něj motá. A obdivují ho! Pomalu tušil, co za celým divadlem stojí, ale ani slovem nedal nikomu nic najevo. Bude to jeho tajemství a za žádnou cenu se jeho milovaná loutna nesmí ztratit.
V království se ovdovělá královna honem rychle dozvěděla, že jsou najednou všechny dívky zamilované do venkovského mladíka. Musí tomu přijít na kloub, nemůže být tak dokonalý! A přece jen… už dlouho žije sama a nějaký mladík, jen dobře.
Hned další den si královna nechala zavolat Matouše na zámek. Ten bez loutny nedá ani ránu, proto ji vzal s sebou. Když ho královna poprvé spatřila, byla jako u vytržení. Páni, ten má svaly! A to hnízdo na hlavě. A jeho krásné oči! Okamžitě mu nabídla své pohoštění. Matouš věděl, kam to spěje, ale velice rád si užije pohodlný život.
Jak šly měsíce, Matouš se najisto zabydlel na královském zámku. Královna mu skoro líbala nohy, všechny venkovské dívky záviděly, Květka brečela každým dnem. Královně už dávno došlo, že jen loutna z něj vykouzlí neodolatelného mistra, proto tajně po nocích zkoušela hrát. A vida, účinek to má i na ni.
Královna začala myslet jen na loutnu. Chce ji. Musí ji mít. Prostě ji dostane! Vymyslela dokonalý plán na zbavení se Matouše. Nastražila past – všechny své šperky poztrácela a obvinila Matouše z několika krádeží. Co měl dělat, musel opustit zámek, a to bez loutny.
Vrátil se do své ještě více rozpadlé chaloupky na okraji lesa, smutný, zraněný a osamocený. Ve vesnici přestal být populární, ženy a dívky si uvědomily, že přece jen je ošklivý jako rozpáraná bota. Jen Květce ho bylo líto.
Jeho život se vrátil do starých kolejí. Po večerech posedával u jezera. Už nerybařil – ztratil chuť, jen se díval na odraz hvězd na hladině. Jeho myšlenky plavaly v jezeře, některé se topily. Kdo ví, co ho čeká, třeba nic. Květka ho každým dnem pozorovala a její láska se pokaždé prohlubovala. Ach Matouši, kdybys věděl.
Jednoho dne u jezera ho Květka znovu pozoruje. Když se rozhodne odejít, tráva zašustí a Matouš ji zahlédne. Diví se, co tu dělá, a to dost.
„Květko, ahoj, co tady děláš, sleduješ mě?“
„Promiň, nechtěla jsem, já jen, já…“
„No tak, co se děje, snad na tom nemůžeš být hůř jak já.“
„Ty si opravdu hloupý, copak ti to nedošlo, za celá ta léta?“
Matoušovi se v hlavě spustí příběh, sled událostí. Ale ano, něco tady nehraje. Květka tu vždycky byla, vždy tiše přihlížela mému trápení a trpěla se mnou, nevěděla, jak mi pomoct. Nemůže tomu uvěřit, vše se najednou obrací čelem k němu. Vykročí ke Květce, chytne za ruku a něžně políbí. Květka má štěstím slzy v očích a málem se neudrží na nohou. Matouš, má láska, Matouš.
Od té doby spolu žijí v rozpadlé chaloupce, šťastně, vůbec nikdo a nic jim nechybí. Královna se zhroutila pod náporem mladíků, kteří ji neustále obletovali, a muži zcela ovládli její království. Ale Matouše s Květkou to netrápí. Mají jeden druhého – a to jim bohatě stačí.