O Notáskovi

Ten den jsem přes přísný zákaz nechal zapnutý mobil. Netrpělivě jsem čekal na zprávu, že nám konečně zapojí internet. První, druhá, třetí hodina a stále nic. Snad si to máma zase nerozmyslela, uvažoval jsem. Nevydržely mi nervy. „Já jí prostě musím příští přestávku zavolat.“ Roman, se kterým sedím v lavici, na mě zíral s otevřenou pusou, protože si myslel že se jedná zase o nějakou holku. Nechal jsem ho být, protože právě zazvonilo.
Ze sluchátka se ozval mámin hlas. „Teď přišli, do hodiny je zapojenej.“ „Haleluja“ zakřičel jsem na celou třídu. Tentokrát na mě nezíral jen Roman, ale i zbytek našeho třídního osazenstva. To mě nevadilo, protože věta „internet bude zapojenej“, mi stále bzučela v hlavě. To blaho. Konec přešlapování spolužáků za zády ve škole a počítání kapesného před
knihovnou.
Po vyučování musím ještě do flétny. Máma by nerozchodila, že jsem kvůli netu vynechal hodinu. Už to slyším. „Málo cvičíš, lajdáš, nesoustředíš se…“. Ne že by mě flétna nebavila, ale máma zkrátka není schopná pochopit, že nehodlám vyhrát soutěž mladých talentů, ale že mi stačí umět jakž takž hrát. On člověk totiž hned vypadá jinak, když ho známí vidí na pódiu s flétnou.
Ve dveřích do hudebky jsem se srazil s Novákem ze septimy, zvaným Kolaps. „Zdár Palda“ vybafl na mě zhurta „kam jdeš? Němec je mrtvej.“ Třeštil na mě oči zpod kostěných obrouček. Zůstal jsem stát jako opařený. „To není možný.“ Ještě minulý týden mě zpražil za to, že jsem neuměl sarabandu. Flétna mě pálila v rukách a myšlenky kmitaly jako zrychlený film. „Nebudu muset cvičit. Budu mít víc času na net. Bylo mu jako tátovi. Ještě stihnu autobus domů
Se zázračnou internetovou záplatou na srdci jsem nedočkavě zapnul počítač a čekal až naběhne. Jejkote maskote. Internet na mém vlastním počítači. Brouzdal jsem o sto šest, když tu, co to? V pravém horním rohu obrazovky je nějaká šmouha. „Budu jí muset utřít“ říkám si pro sebe. Vezmu čistící ubrousek, ale ona mrška nechce pustit. Ale počkat, ona se pohybuje. A stále jakoby ukazuje na jedno místo. Mrská přitom tenoučkým ocáskem a problikává světelným obrazem monitoru. „Nota!“ vykřikl jsem údivem. „A mrká na mě!“ Že by to byl odraz ze závěsu u okna? V první třídě jsem si tu příšernost s hudebními motivy vybrečel a doteď ji tam musím za trest mít. Závěs se trochu pohyboval v průvanu. Možná to odraz je, ale nota na hladké ploše tancovala daleko rychleji než se hýbal závěs. Ukazovala na odkaz týkající se hudby. Zkusil jsem ho a náhle se z repráčků ozvala skladba od Sergeje Prokofjeva. Byla to nejoblíbenější mého učitele flétny. A když začala flétna hrát sólo, najednou mi bylo nějak moc smutno. Přece s hraním takhle nemůžu skončit! Němec by si to taky takhle nepřál. Zítra dojdu do hudebky a domluvím se co dál.
Když jsme sundali závěs, myslel jsem si, že už se nota nikdy neukáže. Omyl! Kdykoliv se do surfování moc zaberu, objeví se a začne bláznivě poskakovat po monitoru a já vím, že je čas začít se učit a cvičit. Říkám jí Notásek a je mé svědomí.