Noční obloha

Stmívalo se, ale holčička nezastavovala. Věděla, že si musí najít nějaký úkryt dřív, než všechno pokryje tma. Lesem bloudila už několik dní, a proto byla moc ráda, když před sebou uviděla malá světýlka vesnice. Trošku popoběhla, aby tam byla co nejdříve. Tolik se těšila na lidi, až vejde do nějaké světničky a někdo jí dá najíst a napít. Konečně se nebude muset bát, konečně jednu noc stráví beze strachu z nečekaného přepadení.

Jenže pak ji přepadly pochybnosti. Co když tamní obyvatelé budou zlí? Co když místo, aby jí pomohli, tak jí ublíží? Vždyť její oblečení rozhodně nevzbuzovalo důvěru. Otrhané hadry už vůbec nepřipomínaly sukni s halenkou, kterou kdysi bývaly. Všechno teď mělo šedivou barvu. Její tváře byly ušmudlané, oči smutné. Radši by tam neměla chodit. Na druhou stranu, aspoň nahlédnout, jen na chvilinku. Chtěla vidět lidi, přála si vidět rodiče s dětmi, aby si pak mohla představovat, že jsou to její rodiče a ona je jejich jediná a milovaná holčička. Potřebovala sny, potřebovala představy. Jedině tak mohla žít.

Problém byl totiž s tím, že netušila, jak její rodiče vlastně vypadají. Nikdy je neviděla, co si pamatuje, tak bloudí světem sama. Nevěděla kdo byli, co dělali, jak vypadali ani proč ji opustili. Trápilo ji to, ale nemohla s tím nic udělat. Už se smířila s tím, že je na světe sama.

Vesnice už stála přímo před ní. Neodolala a vešla mezi chatrče, i když velmi nenápadně, aby ji nikdo neviděl. Nezaujatý pozorovatel by mohl spatřit pouze pohybující se stín. Byla zvyklá schovávat se. Tma už se rozprostřela všude kolem. Sluníčko zmizelo a na obloze svítil Měsíc a hvězdy. Holčička milovala pohled na noční oblohu. Dodával jí jakýsi klid. Najednou pocítila touhu být k ní blíž. Neodolala a vyšplhala na střechu jedné z chýší. Byla potichu, jak nejvíce to šlo. Střecha byla rovná, došková a holčička si lehla na záda a čekala až celá vesnice usne.

Po chvíli už zezdola opravdu nebyly slyšet žádné zvuky a dívenka si oddechla. Zůstala neodhalena. Teď už může být v klidu a snít. Každý večer utíkala do svého vymyšleného světa, kde byla obyčejnou šťastnou holčičkou, která měla rodiče, přátele a domov. Měla místo, kam se mohla kdykoliv vrátit, maminku, která jí uvařila večeři a zpívala před spaním ukolébavku. Měla tatínka, který jí vyprávěl poutavé příběhy. Ve svých snech měla všechno, co jí bylo ve skutečném světě odepřeno. Potichu začala plakat.

Najednou se nad ní ozval hlas: „Pročpak pláčeš, maličká?“ Dívenka se zarazila. Odkud jen ten hlas jde? „Jsem smutná,“ odpověděla mu. Nejistě se rozhlížela kolem sebe. „Co tě trápí?“ zněla další otázka a holčička si konečně všimla, odkud se ten hlas ozývá. Mluvil k ní samotný Měsíc! „Jsem sama,“ povzdechla si, „nemám maminku ani tatínka.“ Úsměv Měsíce na chvíli potemněl. Dívenka se zarazila, nechtěla, aby byl kvůli ní smutný. Po chvíli se však Měsíček znovu rozzářil. „Už to mám,“ řekl vesele, „zavři oči.“ Holčička na chvilku zaváhala. „Neboj se,“ uklidňoval ji. A tak je dívenka zavřela.

Chvíli se nic nedělo, ale pak uslyšela jakousi ukolébavku. Okamžitě poznala, že ji zpívá Měsíc. Lehká a něžná melodie se nesla vzduchem a podněcovala dívčinu představivost. Jejíma očima viděla celý vesmír, kouzelný a přátelský. Viděla sebe samu usínající pod noční oblohou. Měsícova slova ji uklidňovala..

Spinká malá dívenka
Sní o krásných chvílích
A až se pak probudí
Duše jí zesílí
Krásné chvíle bude žít
Lásku, štěstí bude mít..

Slova skončila, ale melodie ještě dlouho doznívala, až konečně utichla. Najednou dívka cítila, že se vznesla do vzduchu. Letěla stále výš a výš, aniž by ji to namáhalo. Kouzelná síla Měsíce ji přitahovala k nebeské obloze. Po chvíli se zastavila a Měsíc jí řekl: „Už můžeš oči otevřít, moje milá.“ A holčička tak učinila.

Nejdříve si všimla toho, že je opravdu vysoko. Už ani nebyla schopná rozeznat obrys vesnice, ve které předtím byla. Ale pak si povšimla něčeho důležitějšího. Podívala se na své tělo a vyjekla překvapením. Bylo celé žluté a zářivé. Vysílalo tolik světla a přitom ji neoslepovalo. Tázavě se podívala kolem sebe. A v tom se ozvaly hvězdičky: „Teď jsi jednou z nás. My tu budeme pro tebe a ty pro nás. Nesmíš však zapomínat ani na ty poutníky tam dole a svítit jim na cestu.“ Dívka, teď už hvězda, se usmála a obrátila k Měsíci. Nedokázala štěstím promluvit a on to pochopil. Věděl, jak je ráda. „Konečně nebudu sama,“ řekla si, „můj život teď bude mnohem lepší.“ Poprvé v životě cítila, že je doma.