Upíří ples

Hluboká půlnoc byla a sůvy z dalekých krajů se slétaly nad velký a prastarý hrad uprostřed hustých lesů a zrádných skalisek. A nejenom sůvy a noční ptactvo sem nalezlo cestu, ba i samotné přízraky noci a duchové dávno zapomenutí.
Mocný stín přelétl nad krajinou a na neveliké mýtině uprostřed lesa přistála skupinka pěti osob v černých hábitech se širokým límcem. Jak křídla roztáhly, i nezasvěcenec by pochopil, že není radno si s takovými tvory zahrávat. A dobře by udělal, neboť když upíra někdo vyruší, nedobře se mu povede. Co teprve když vyruší nevrlého upíra, nemluvě o nevrlém upírovi, kterému nadává a dráždí ho jeho vlastní družka.
„Já ti říkám, že nad Točníkem to mělo být vpravo!“ láteřila dál.
„Kdybys aspoň nezapomněl mapu!“ přidal se další z pětice.
„Já nepotřebuji mapu, mám GPS!“ vzdoroval onen nešťastník, na kterého všichni házeli vinu.
„GPS? A co to je?“ pátý z upírů se ozval.
„To je takovej radar v uchu, to má každý netopýr.“ vysvětloval mu nadšeně první upír, potěšený, že se mu podařilo změnit téma hovoru.
„Netopýr možná!“ nedala se odbýt jeho družka, „Ale ty nejsi schopnej najít jeden jedinej hrad, kam lítáme každej rok. A já ti řikám, jestli přiletíme na ples pozdě, budeš se z toho zodpovídat.“
A za stálého láteření se skupinka zvedla a nepravidelným letem se vydala dál.


Ve vsi Velká Malá, která ležela na úpatí hor, bylo toho rána rušno. Tak měsíc zpátky to byl, co do vsi přijel kočovný obchodník Krupka. Na velkém voze taženém dvojspřežím měl nápis: „Výkup nebožtíků, levná pracovní síla z řad fextů, upírů, kostlivců a lykantropů. Nenechte své mrtvé příbuzné zahálet!“
Lidem se to zprvu nezdálo, nakonec ale na obchod přistoupili, koneckonců, mrtví zastali spoustu práce a nemuseli jste je živit. Byl to pokrok lékařské vědy. Nyní však nastal problém. Všem lidem ve vsi se zničehonic jejich umrlci sebrali a odkráčeli k lesu. Krupka měl teď před vozem obrovský dav reklamací. Narychlo nahmatal svůj notes.
„Můžete mi někdo říct, co je dneska za den?“ zeptal se davu.
„Dušičky, svátek zesnulých!“ zakřičela na něj nějaká žena a Krupka se evidentně uklidnil.
„Tak to nemějte strach!“ houkl do davu, „Zítra je tu máte jako na koni! Dnes je svátek všech mrtvých, proto se na hradě Krahujci koná každoroční ples. Ples upírů!“


A skutečně. Dávno tomu již bylo, co byly objeveny Pižmovské lesy. Rozsáhlé borové háje porůstající mohutnou, několikakilometrovou skálu na úpatí Hor Velehor. Hory Velehory tvořili hranici sedmi království a překročit je byl nadlidský úkol, který doposud splnilo jen velmi málo lidí. A kdo by přece jenom Hory Velehory překonal, těžko by se potýkal s nástrahami, které na něj připravili Pižmovské lesy. Jestli kdy existoval tvor, o kterém si nebyla věda jistá, zda ho lze vůbec nalézt na tomto světě, pak přebýval dozajista v Pižmovských lesích. V končinách tak hrůzostrašných a nepřátelských, že samotné peklo vzdalo se všech vlastnických práv, když Pižmovské lesy v léno dostalo. Jediní tvorové, kteří byli schopni zde přebývat, nebyli schopni připustit, že na světě existuje něco mnohem strašnějšího, než jsou oni sami. A ve většině případů měli pravdu.


Tam, kde se zvedali špičaté vrcholky Pižmovské skály nad okolní les, tam ležel vrchol Pižmovských lesů. A za těmito vrcholky počínal les opět mírně klesat, než se zvedl zpět k horskému masívu Hor Velehor. A v této kotlině ležel pradávný hrad. Hrad, o nějž den, co den rval se čas s magií, kdo má na něj větší právo. Hrad, který zde nechal vystavět archanděl Lucifer, nejvyšší kníže pekelný. Hrad, jenž už se dávno stal vyvrhelem, kterým lidský svět opovrhl stejně tak jako těmi, co našli na velkolepém hradě Krahujci své útočiště. Duchové a přízraky, zmrzlíci a vampýři, můry, vlkodlaci a zmrtvýchvstalí umrlci. Ti všichni znali Krahujec lépe než sami sebe.


A v ten okamžik, v ten mocný a nepolapitelný okamžik, kdy starobylé kyvadlové hodiny v trůnním sále hradu, velké jak orloj sám začali odbíjet půlnoc v den svátku zesnulých, rozezvučeli se zvony v hradní věži. Údery zvonů se nesly široko daleko, zalili celý kraj a vyplnili každou škvíru v celé, už tak dost napjaté atmosféře lesa. A každý, komu při úderu zvonů přeběhl mráz po zádech, tomu už zubatá dýchala na krk, či ho už dávno poslala před nebeský soud. A takové Krahujec zval na velkolepý bál. Na ples upírů!


S údery starých a zrezivělých zvonů jakoby vyslal hrad příkazy do celého lesa. Veškeré služebnictvo, které kdy na hradě sloužilo, teď povstalo a znovu se tak jalo svého věčného úkolu posluhovat panstvu. Zvony přilákaný průvan prolétl všemi místnostmi hradu a všude tam, kde to jen bylo možné, rozevlál záclony a odnesl letité pavučiny. A když na průvan jen kapku plivla i sama magie, rozsvítili se svícny po celém hradě a vyslaly tak zašlou záři na celý les, že Krahujec dostal vzezření majáku na rozbouřeném moři. Průvody bezduchých těl se linuly z hradního hřbitova na hrad, aby se chopili funkce číšníků, bavičů a muzikantů. Z obrazů dávno zapomenutých šlechticů vystupovali duchové. Na věčnost odsouzené, prokleté duše, které už nikdy neměli nalézt klid. A s dalšími údery zvonů, přes nejvyšší skaliska Pižmovských lesů přelétly stíny. Šmouhy v realitě, které nechala stvořit víra a strach lidí. Zapovězené krvelačné bestie, toliko nelidské a přece stvořené lidskou myslí. A byla jich plná nejen noční obloha, ale i lesní stezky a koruny stromů. Ti všichni mířili k hradu.


S osmým úderem hodin otevřela se ve sklepení ta největší krypta. S úderem devátým, ruka bílá, jak sama smrt odklopila víko rakve. Desátý úder donutil fexta se posadit a s úderem jedenáctým nebožtík vykročil. Při dvanáctém posledním úderu již stál hradní pán Žofín Sádlohřbet na nohou a cítil, že není něco v pořádku. Bál započal. A započal tak jak měl, ba i kdy měl, a přeci něco nasvědčovalo tomu, že se tak ještě stát nemělo. Žofín Sádlohřbet vyrazil líným, unylým krokem vzhůru do trůnního sálu. Jakmile se objevil v hlavních dveřích, všichni přítomní na něj otočili své mrtvolné zraky. Celý sál, všichni ti, co je smrt na jednu noc pustila ze svých spárů, teď stáli a jako jeden muž pozorovali hradního pána. Všichni, až na jednu osobu. Ta tu totiž nebyla. Bílá paní Perchta z Rožmberka nedorazila na ples. Kdyby nebyl Žofín Sádlohřbet již staletí mrtvý a perfektně zakonzervovaný, vyrazil by mu na čele smrtelný pot.


Na tom nejvýše položeném parapetu, z kterého byl vidět celý trůnní sál, seděl šotek. Nespatřen a s hlavou nakloněnou pozoroval situaci. Chvíli mu trvalo, než pochopil a rozletěl se k lesu. Ve skalním výklenku nad malým rybníkem seděl čert a hrál mariáš se zbloudilým loupežníkem, který měl duši dost černou na to, aby zde dokázal přežít. Pochopitelně, že hráli o duši toho nešťastníka, a kdyby loupežník vyhrál, nebylo by to poprvé ani naposled, co by se čert musel vracet s prázdnou. Pekelné kuře přiletělo až k němu a něco mu hlasitě zakdákalo do ucha. Čert se vyděsil. A vyděsil se tak moc, že zapomněl na hru, strčil loupežníka do pytle a pytel hodil do ohně. Oheň vzplál zeleným plamenem a peklo získalo další hříšnou duši. Čert se oklepal a vytáhl z kapsy kus papíru. Uhlem na něj napsal zprávu a dal ji šotkovi. Ten ji uchopil a vyrazil na cestu. Čert uhasil oheň a spěšně se vydal k nejbližší pekelné bráně. Teď už bylo opravdu nebezpečné zůstávat na světě sám.


Žofín Sádlohřbet seběhl zpět do sklepení a opřel se o rakev. Perchta z Rožmberka nedorazila. Ona, která nechyběla ještě nikdy. Ona, která vlastně založila tyto slavnosti, teď nedorazila. Tam nahoře byly stovky bývalých šlechtických rodů, které se vzájemně vraždily, braly si majetek, zabíjely své děti, aby pak mohly dědit. Ti všichni se byli schopni snášet jen za přítomnosti tak mocné osobnosti, kterou byla bílá paní Perchta. A ta nedorazila! Přes téměř průhledné zdi rozbořeného hradu dolehl až dolů do sklepení tlumený zvuk tříštěného skla.


Hluboko v lese mezi dvěma skálami ležela rokle. A v té rokli stál domek. Z části vbudován do skály, z části zarostlý doubky a bučinou. Z komína se kouřilo, což znamenalo, že zde někdo žil. A ten kouř měnil barvy, což znamenalo, že zde žil čaroděj. A před dveřmi pochrupoval prašivec, což znamenalo, že zde žil mocný černokněžník Kornelius. Pouze mocný a veliký čaroděj (nebo majitel jatek, či cukrárny) by dokázal ochočit tak ukrutné a nesnášenlivé strašidlo, jakým je bezesporu prašivec. A v celých Pižmovských lesích nebylo mocnějšího čaroděje, než kterým byl Kornelius.
Šotkovi už pomalu docházely síly. Stěží doletěl až k prahu Korneliova domku. Čaroděj uslyšel hluk. Vstal od svého stolu, kde míchal lektvary a otevřel dveře. Dovnitř vpadlo černé kuře a hlasitě oddychovalo. Kornelius ho vzal a přečetl si zprávu. Vytřeštil oči a rozhodl se zakročit. Vzal kuře a dal mu napít jednoho lektvaru. Šotek se otřepal a měl zase síly za deset. Kornelius si promnul vous a zamyslel se. Situace byla vážná. Proto se rozhodl poprosit o pomoc jednu svou starou známou. Oblékl si černý kouzelnický háv se vzory hvězd a souhvězdí a na hlavu si nasadil špičatý klobouk s barvou i ornamenty stejnými jako na plášti. Do kapes si strčil několik lahviček s lektvary, čarodějnou knihu a kouzelnou hůl. Ze skříně vytáhl nůši a vyšel před domek. Rozloučil se s prašivcem a vlezl si do nůše. Chopil se popruhů a zatáhl. Nůše se zvedla do vzduchu a odletěla z rokle. Čaroděj vzlétl až nad stromy, aby zjistil správný směr. Pak zatáhl za popruhy a čarodějná nůše vyrazila tryskem kupředu. Proplétali se mezi stromy a skalními rozsedlinami až doletěli na malou mýtinku. A uprostřed té mýtinky stála chaloupka. A nebyla to ledajaká chaloupka. Chaloupka stála na kuřích nožkách. Čaroděj vylezl z nůše a vykročil k chaloupce. Ještě k ní ani nedošel, když se chalupa otočila a ve dveřích se objevila postava o velikosti dvou almar s poprsím jak operní pěvkyně, v potrhaných šatech a s medvědí kožkou kolem krku.
„Kornelie!“ zvesela se rozkřikla a roztáhla ruce, „Co nám neseš? Teď, v den mrtvých a ještě po půlnoci. Teď není radno chodit ven.“
„A bude hůř, drahá Kazimíro!“ povzdechl si čaroděj, „Perchta nedorazila na ples!“
„Evakuuj les!“ okřikla ho čarodějnice a zaklepal na stěny domku, který si na tento pokyn klekl, „Nejdřív ale zajdi na hrad a zjisti co a jak! Já letím do Třeboně!“
Čaroděj jen souhlasně kývl a s kouzelnickou nůší se vznesl nad stromy. Kazimíra shodila z ramen havrana a jala se přehrabávat věci ve skříni, dokud nenašla létající koště. Když ale porovnala jeho nosnost se svou pracně nabytou váhou, usoudila, že bude třeba většího kalibru. Naštěstí měla ještě v rukávu trumf. V rohu chalupy za pecí měla pod dekou schované létající sáně. Takové zvláštní křeslo s kolečky, světly a všelijakými páčkami a řídítky. Kazimíra vytlačila sáně před dveře a sedla si do křesla. Sáně zapraskaly, zafuněly a začaly potichounku vrnět. Světla se rozsvítila a kolečka se dala pomalu do pohybu. Létající sáně vyjely na oblohu. Kolečka se dál točila a ze saní se po cestě sypal zlatý prach.
A dobrou půl hodinu po tom, co Kazimíra odletěla směrem k Třeboni, otočila se její chalupa a zahleděla se na obzor, ačkoli neměla nic konkrétního, čím by hledět mohla. Nikdy ještě nenechala svou paní, aby se pachtila takovou dálku jen tak, nalehko. Proto se moc dlouho nerozmýšlela a rázným krokem vyrazila za zlatým prachem, sypajícím se ze saní.


V momentě, kdy hlava hraběte Wydřiducha proletěla vitráží a zasáhla sira K´an-ni Balla, který se na zahradě pokoušel marně zahrabat svoji choť, vkročil Kornelius do trůnního sálu a založil ruce v bok. Hala na chvilku utichla, ale jakmile hosté zjistili, že nově příchozí pro ně není nebezpečný a ani nemohou být nebezpeční oni pro něj, dál pokračovali ve svých potyčkách. Čaroděj Kornelius se rozhlédl kolem sebe a za roucho vytáhl do vzduchu malého mužíčka, který se mu svíjel u nohou.
„Čí ti seš?“ zeptal se ho čaroděj. Mužíček jen zakoulel očima a odplivl si.
„Bejvával sem hostinskym v Dolní Měchové, teď sem strašlivej ohnivej muž!“ zakuňkal mužik. Čaroděj se zasmál.
„A proč vypadáš jak zmoklá slepice, ohniváči?“
„Ten zmetek Droškouc mě polil pivem!“ rozčilil se mužik a začal opět mírně poblikávat. Čaroděj ho nechal být a dál si hleděl své práce. Věděl, že tohle je pouhopouhý začátek. Celou noc budou vyvádět jak pominutí a jakmile přijde ráno, půjdou dvůr od dvora a vyvraždí postupně všechny kohouty v okolí. Pak už je nic nezastaví.


Kouzelné sáně dál letěly nad lesy a loukami. Už překonaly devatero hor, devatero moří a teď se stáčely k Vídni. Jakmile přeletí Beskydy, budou už na dohled od Třeboně a Rožmberk jim otevře své brány. Kazimíra se zadívala za obzor. Brzo již bude ráno. Pokud se bílá paní nedostaví na hrad před prvním ranním kuropěním, už potom žádné ranní kuropění nebude. Kazimíra pobídla sáně a zatáhla za řídítka. Ve stroji zapraskalo a zlatý prach ozářil noční oblohu. Čarodějnice už zahlédla v dálce věže Rožmberka. Přeletěla rybníky, snesla nad zlatou stoku, rodiště mezinárodně proslaveného hastrmana Čochtana a zamířila k nejvyšším věžím Rožmberského hradu. Párkrát hrad obletěla, než našla vhodnou přistávací plochu a pobídla sáně. Okna se rozletěla a kouzelné sáně vjely do královské ložnice. Kazimíra se protáhla a už se soukala z křesla, aby našla Perchtu a vše jí vyčetla. Našla jí v jednom z mnoha pokojů. S nohama ve škopku a šálou kolem krku seděla bílá paní na židli a v ruce žmoulala kapesník.
„Ho hahy heláš?“ pokusila se nějak důstojně zareagovat na návštěvu staré čarodějky.
„Šmarjá panno holka, ty vypadáš!“ spráskla ruce Kazimíra, „Kdo tě takhle zřídil?“
„Mámh hýmu!“ zasténala Perchta.
„Řekni mi, jak se může strašidlo rozstonat?“ pokývala čarodějnice hlavou, „Ale počkej!“ pokračovala, „Něco s tím uděláme!“ a jala se přehrabovat v kapsáři.
Neexistoval nikdo, koho by nedokázaly Kazimíriny lektvary postavit na nohy. A pokud to nedokázaly lektvary, stoprocentně to zvládla její domácí pálenka z lanýžů a borůvek. Tedy převážně z lanýžů a borůvek. Nicméně, za půl hodiny již stála Perchta před zrcadlem, upravovala si róbu a bědovala, co za neštěstí se všechno mohlo stát. To už ale Kazimíra tlačila sáně na balkón a doufala, že budou schopny ještě někam letět. Netušila však, že se mezitím u rybníka Rožmberka objevil prazvláštní domek na kuřích nožkách, který zvesela čenichal u země a cítil přítomnost svojí paní. Jindy by mu za to čarodějka pěkně vyčetla, ale dnes to bylo přinejmenším vítané překvapení.


Slunce už pomalinku vysílalo své paprsky vstříc novému dni a kohouti začínali mžourat očka, když se Pižmovskými lesy kvapným krokem klátil dřevěným, rozvrzaný domek. U dveří stála obrovská žena, s koštětem v ruce jedné, rukou druhou opřená o futra a s rozpuštěnými vlasy se smála na celý les. Ještě nebyl všem dnům konec.


„Lidi!“ vykřikl hrabě Wydřiduch, „Už svítá!“
„Na kohouty!“ vykřikl někdo z davu.
„Na drůbež!“ přidal se další.
„Věčná hostina!“ a celý dav se rozeběhl k hradní bráně. Vrata se rozletěla a dav se vyhrnul ven.
„Halt!“ křikla Kazimíra a s koštětem v ruce se postavila do útočné pozice. Upíři se zarazili. Věděli moc dobře, s kým mají tu čest. Alespoň tedy Kazimíra doufala, že to vědí. Naštěstí však vylezla z chaloupky na kuřích nožkách bílá paní Perchta a celý dav v okamžení změnil tvář. Nikdo už neměl chuť házet po sobě hlavami, nikdo už nechtěl vraždit kohouty, všichni byli rádi, že se Perchta konečně dostavila. A nejvíc ze všech Žofín Sádlohřbet.
Ještě téhož rána uhasla světla Krahujských svícnů a hrad se opět ponořil do pochmurného ticha v očekávání na další slavný upíří ples, který bude dozajista ještě mnohem velkolepější, než všechny ostatní plesy, které hrad doposud pamatoval.
A s prvním ranním kuropěním zvedla se víka krypt a za hlasitého dunění zapadly desky hrobů zpět na svá místa, jak tomu bylo a má být na věky věků.