Záře Hvězd

Na světě se děje mnoho příběhů, kterým lidé nedokáží věřit. Jsou to pohádky, které se opravdu staly? Nebo se ve skutečnosti nestaly a byly to jen sny, co je přivedlo na svět? Existovaly někdy víly a draci, nebo je to jen výplod fantazie těch, kteří na ně věří?

Já vím, že existují. Ty příběhy vyprávím a toto je jeden z nich…

Před mnoha a mnoha lety, když ještě byly skoro všude hluboké lesy a v nich mnoho zvláštních stvoření, lidé chodili všude pěšky a většinou znali jen to, co leželo v jejich vesnici, žil v jedné krásné, zelené zemi, v malé vesnici, muž, jménem Rodan.
Nebyl to král, ani nebyl ničím zvláštní, ale přesto byl velmi šťastný. Měl krásnou ženu Carolyn, která mu porodila dcerku – rozkošné stvoření s kučeravými vlásky a očima jako z čokolády. Nouzí nikdy netrpěli, ale žili pokorně, v souladu s přírodou, ze které vzešli, a tak je měl každý rád. V jejich chalupě zněl skoro pořád smích, hrála hudba a ženy tančily. Zkrátka žilo se jim jako v pohádce.
Zajisté by takto Rodan a jeho rodina žili spokojeně až do smrti, kdyby je jednoho dne nepotkalo neštěstí.
Carolyn chodívala často s malou dcerkou k řece, prát prádlo a k nedaleké studni pro vodu. I toho dne se tam vydaly. Co se stalo, to už nikdy nikdo nezjistí, ale jisté je, že holčička přiběhla za nějakou dobu zpátky do vesnice s pláčem a volala o pomoc, že maminka leží u studny a nemůže vstát.
Celá vesnice se seběhla, všichni chtěli pomoci, ale moc toho dělat nemohli.
Carolyn byla naživu. Ležela tam v mechu, jako víla, které došly síly žít. Vždy ji Rodanovi tak trochu záviděli, pro tu její krásu a laskavost, kterou se vyznačovala už jako malé děvčátko. A teď tu ležela, vlasy barvy půlnočního nebe rozprostřené jako podivnou svatozář kolem bledé tváře, z níž jako by před očima vyprchával život. A oči, které připomínaly čerstvě rozkvetlé čekanky, se dívaly kamsi za tento svět.
Rodan svou ženu odnesl do chalupy, uložil do postele a přikázal své malé dceři, aby se od matky nehnula na krok. Sám běžel pro doktora na druhý konec vesnice.

Ani doktor nevěděl, co se stalo a hlavně co s tím dělat. Rodanově rodině nastaly zlé časy. Carolyn byla mezi životem a smrtí, zaseklá na pomezí a nemohla tam, ani zpátky. Nemluvila, nevnímala, jen ležela. Hudba už nehrála a smích ustal. Den po dni se o nemocnou ženu starali a nic se neměnilo.
Rodan čekal, že jeho žena zemře. Přál si, aby odešla v pokoji a Bůh k ní byl milosrdný.
Ale nakonec se stalo něco úplně jiného…

Všiml si jí na trhu. Byl tam, ani nevěděl proč. Jídla doma měli dost, něco jako by ho však ten den vedlo a musel tam jít. Pozorovala ho. Cizí žena, která do vesnice nepatřila, ale každý ji i přesto znal. Žila v lese, stranou od lidí, říkalo se, že vládne kouzlům a její srdce náleží peklu. V černém plášti, se stříbrnou čelenkou posazenou na vlasech stejně černých, jako byly ty Carolyniny, vypadala temně, ale také urozeně. Nepatřila tam, přišla k lidem z jiného, mnohem hezčího světa. Ale oni se jí báli, protože znala nepoznatelné, dokázala nedokázatelné a skoro nikdy s nikým nemluvila.
„Vím, jak zachránit tvou ženu.“ Přistoupila k němu po čase.
Neodpověděl, jen se na ni díval. Oči měla ocelově šedé, avšak to zlo, které jí bylo přisuzováno, v nich neviděl. Bylo tam něco jiného. Tichý příkaz, určitý nadhled, obrovská síla a vědomí, že jediným pohledem přečetla jeho duši až na samé dno.
„Přijdeš za mnou zítra ráno. A teď pospíchej domů, kde tvoje dcera pláče.“
Probudil se z letargie.: „Ale paní Beatrice… Jak vám zaplatím za vaše služby?“
„Máš doma dva koně, ano?“
„Starou Bělku a její dceru Bett, paní.“
„Přijdeš ráno se starou klisnou.“
Přikývl a otočil se na cestu domů. V chalupě našel uplakanou dcerku. Byla moc malá, než aby mohla rozumět smrti. Bála se o maminku a každý večer, než šla spát, modlila se tiše, aby se uzdravila. Byla moc malá i na to, aby dokázala říct, co se tehdy u studny vlastně stalo.

„Jak si tady bez tebe poradíme, Carolyn… Ta malá tě tolik potřebuje.“ Povzdychl si Rodan, když spící dcerku ukládal do postýlky. Zůstal u ní sedět a prohlížel si její tvář. Nevinné dítě… Vždyť ona ještě věří na víly a draky, na jednorožce a kouzelné květiny, které každého uzdraví a mrtvým vrátí život… Ačkoliv ji miloval víc, než cokoliv na světě, rozumět jí nedokázal. Od toho tu vždy byla její maminka… Ta, která ji chovala v náručí, když byla ještě úplně maličká a tak dokázala vždy utišit její pláč. To ona ji naučila plést věnečky ze sedmikrásek a i když měla spoustu práce v chalupě a kolem ní, našla si vždy čas hrát si se svým dítětem. Ona taky věřila… Bylo jí sotva osmnáct, když porodila. Sama ještě napůl dítě. Malá dostala jméno Maybe. Možná… A Carolyn, když ji krmila a koupala, když ji chovala a tiše obdivovala, jak spinká, říkala, napůl vážně a napůl v legraci, že možná jednou změní tenhle svět.
Nikdy se s Rodanem nehádali, jen občas ji škádlil, kvůli té její fantazii a hravosti, která se snad ani nehodila k dospělé ženě…
„May, moje malá May… Kéž bychom měli moc něco změnit…“

Ano, Rodan nevěřil, že by mu čarodějka Beatrice mohla opravdu pomoci, ztratil víru snad i v samotného Boha, už tehdy, když svou mladou, krásnou ženu uviděl ležet na měkkém loži z mechu. Přesto ráno vzal starou bílou kobylku Bělku a vydal se s ní pěšky do lesa. Však jestli byla nějaká šance, nějaká mizivá, nepravděpodobná a nedosažitelná šance, tak potom ji mohla znát jedině právě Beatrice.
„Přišel jsi.“ Otevřela mu dveře své malé chaloupky.
„Ano, paní. Vedu i klisnu. Ale paní moje, je stará, na nic se už nehodí, držím ji jen proto, že ji mám rád… Dal bych vám Bett, je silná a statná, bude z ní dobrý kůň…“
„Mlč. Já vím nejlépe, co a proč od tebe žádám.“ Sestoupila po schodech a došla až k bílé klisně.
Stará kobylka byla cestou unavená, dýchala jako o překot a léty opotřebované srdce mělo co dělat, aby zvládlo pumpovat krev dál a držet ji při životě.
„Jsi tak slabá a unavená… Já vím, jak se cítíš…“ Promluvila Beatrice a hladila klisnu po líci. Její hlas se změnil, zůstala v něm jen něha a soucit. Nemohla být přece špatná, když měla takový hlas…
Jak Bělku hladila, ta se měnila Rodanovi před očima. Oči získávaly jiskru, matná srst znovu zazářila pyšnou bělobou, jako za dob její největší síly – tehdy mu ji záviděli i v okolních vesnicích… Byla to dobrá klisna, moc dobrá. Na chvíli se zamyslel. Když se podíval zpět, nestála tam už stará kobylka. Byla opět mladá a plná sil a co víc, na lopatkách jí nyní rostla křídla. Bělostná, jako čerstvě padlý sníh…
„Bělko…?“ Vydechl překvapeně.
„Jediný kůň v okolí, který je chován jenom z lásky.“ Řekla Beatrice a plácla klisnu po zadku: „Leť si, Bělko. Ale vrať se mi, až tě budu potřebovat.“
Roztáhla křídla, odrazila se s lehkostí laně a vzlétla. Pak byla pryč.
„Paní…?“
„Vydáš se na dlouhou cestu. Musíš najít Hvězdu. Jedině ona může vrátit život tvojí ženě… A maminku malé May. Půjdeš tak dlouho, až budeš na pokraji sil. Cestou tě čekají překážky, ale ty nepodlehneš a půjdeš dál a dál, než ji najdeš. Nesmíš se nikdy vzdát, rozumíš? Je to velmi důležité. Ona je tvou jedinou nadějí.“
„Ale paní Beatrice… Hvězdu? Cožpak ty nejsou jen na noční obloze?“
„Vy lidé jste ale hrozně slepí.“ Zasmála se čarodějka. „Jistě, že ne. Některé Hvězdy z oblohy spadly a žijí mezi lidmi. Není jich mnoho, samozřejmě. Stává se to jednou za deset dlouhých let. Avšak Hvězdy tu jsou a ty teď jednu z nich musíš najít.“
„Jak poznám Hvězdu, paní?“
„Hvězda má podobu krásné ženy. Ať bude tančit, nebo zpívat, pracovat, či cokoliv dělat, bude to bez chybičky. Proplouvá s lehkostí tam, kde jiní těžce klopýtají. Ona není jen krásná, nebo jen schopná, takových žen bys našel víc než dost. Ale Hvězda… Hvězda, můj milý Rodane, je dokonalá. Neřekne ti to, ovšem, ale poznáš to, jakmile ji uvidíš. Tou dokonalostí se liší. A teď se už vrať domů, vezmi mladou klisnu a vydej se na cestu. Každým dnem je tvoje žena blíž smrti a dál od života. O ni a o dceru se neboj, postarám se o ně. Jdi.“
„Ale co mám udělat, až ji najdu…? Paní Beatrice?!“

Zavřela za sebou dveře. Pochopil, že se odpovědi nedočká a tak se vydal domů.
„May? Holčičko, kde jsi?“ Vešel do chalupy a ani si nesvlékal kabát.
„Tati…“ Jeho malá princezna…
„May, musím odjet, abych pomohl mamince. Paní Beatrice z chalupy v lese slíbila, že se postará o tebe i o ni. Buď statečná holčička… Já se vrátím tak brzy, jak to jen půjde.“
Přitiskl k sobě to malé dítě a zřetelně si uvědomil, jak maličká, křehká a bezbranná jeho dcerka je. Poodešel k posteli a políbil svou ženu.
„Najdu ji lásko. Najdu ji a ty budeš znovu normálně žít...“
Vyšel ze dveří, šel si osedlat koně a pak, když vedl pěknou hnědou kobylku vraty ven, ohlédl se. May stála na zápraží a ty velké, tmavé oči měla plné slz.
„Tati nechoď pryč prosím tě… Bojím se, když jsem tu sama, bojím se paní Beatrice…“
„Mě se nemusíš bát. Neublížím ti…“ Ozvalo se a muž i holčička sebou trhli. Beatrice stála uprostřed zahrady. Odložila svůj černý plášť i čelenku a byla oblečena velmi prostě. Vypadala hned mnohem přátelštěji.
Rodan nasedl na klisnu a pobídl ji do kroku. Když se ještě jednou otočil, viděl jak tajemná, chladně působící čarodějka klečí před jeho dcerkou a usmívá se. Natahovala ruku, aby holčičku pohladila…

May pozorovala klečící čarodějku s nedůvěrou. Ty šedé oči ji trochu děsily, havraní vlasy připomínaly mámu… Byla zmatená. Proč tady je, tahle zvláštní osoba z jiného světa? Hladí ji po vlasech – proč to dělá?
„May, promiň mi, že tě děsím. Nikdy jsem se nestarala o malou holčičku… Tvůj táta se vrátí, neboj se, ale než se tak stane, musíme to tady zvládnout a postarat se i o tvou maminku.“
Neodpověděla jí. Vlastně vůbec nijak nezareagovala. Ale když se čarodějka napřímila, otočila se a utekla do zahrady. Milovala tu zahradu, několik ovocných stromů, mezi nimi vysoká tráva, v níž se schovávaly pozoruhodně krásné květy. Tady si vydržela hrát dlouhé hodiny, vedla monology se svými imaginárními kamarády a hračkami, žila vlastní příběhy a vlastní jiný svět. Tady byla v bezpečí. Daleko od na smrt nemocné maminky, o kterou měla takový strach…
Ach kdyby jen věděli, kolik slz pro ni už vyplakala, jak moc se její srdíčko bálo toho, co se děje… Byla tu daleko i od táty, který ji tu nechal jen tak a odjel pryč. I od Beatrice, která ji děsila, když se tu tak náhle objevila. Jedině květiny, písničky, které přehrával vítr, a myšky v hnízdečku, co tady měly, jí směly dělat společnost.
Zaslechla, jak na ni z domu volá Beatrice. Se smutným vzdychnutím vstala a poslušně se vrátila.

Beatrice také vzdychla, když vešla do chalupy a uviděla to, co nyní zbývalo z Carolyn.
„Můj Bože… Bývala jsi tak plná života… Tak krásná… Kdopak ti tohle udělal? Záviděly ti bludičky tu tvou malou dceru viď? A teď si tě skoro odvádí smrt… Carol, kéž by sis pamatovala na můj hlas…“
Seděla u lůžka a rovnala tomu bledému stínu kdysi skutečné ženy pokrývky. Nemohla si pomoci, musela hladit ty dlouhé vlasy, stejné, jako její.
Ona totiž Carolyn znala. Byla jí kdysi za kmotru, když do vesnice přišla a nikdo ještě neměl předsudky. Jenže potom se všechno změnilo… Vyhnal ji lidský strach. Nebo možná odešla sama, protože i ona se bála jich. Pomáhala jim, ale její schopnosti tvořily příliš silnou bariéru. Tak pro Carolyn nesměla být tím, čím obvykle kmotra bývá. To však neznamenalo, že by snad zapomněla… Ne, sledovala to děvčátko, jak roste, jak se z ní stává mladá dívka a později dospělá žena, manželka a matka. Nemluvila s ní, to nemohla. Ale vždy tu byla. Teď pro ni nemohla udělat nic, jen poslat toho muže, co ji miloval, za jedinou možnou pomocí. Věřila mu. Byl to dobrý muž a milující manžel i táta.
Znovu vzdychla, vyšla na zápraží a zavolala malou May. Teď to tu musí zvládnout. Pro Carolyn.

Rodan na své klisně zatím cestoval skrz hluboký les na sever. Nevěděl sice ani trochu, kterým směrem se má vydat a kde by mohl tu vzácnou bytost, kterou hledá, najít, ale severní les byl ze všech sousedních panství nejbezpečnější. Proto svou pouť vedl právě tudy. Myslel stále na svou bledou ženu… Jak moc ji miloval! Vzpomínal na dobu, kdy si ji jako šestnáctiletou dívku namlouval. Jejich sňatek byl sice už předem dohodnutý, ale tradice samozřejmě velela, že si srdce své budoucí ženy musí zasloužit a získat. Vzpomínal, jak pro ni v noci nespal a hledal ty nejkrásnější květiny, které kvetly jen o půlnoci při úplňku. Nebo jak se chodil tajně na ni dívat, když s matkou pracovala na poli… A jejich svatba, skromná, ale prosycená štěstím a radostí, jejich první tanec – byla tak okouzlující… Vzpomínal na den, kdy se dozvěděl, že je jeho žena v očekávání potomka. A na to, jak netrpělivě čekal za dveřmi, když na ni přišla její hodinka a pod dohledem porodní báby rodila jeho dítě. Na rozdíl od mnoha jiných mužů ve vesnici si nepřál syna a z dcery měl velikou radost. Byla pokladem, který mu měl navždy připomínat, jak je svět krásný. Ano, navzdory tomu, že svatbu domluvily jejich rodiny, byli Carolyn a Rodan jedni z mála šťastlivců, kteří v sobě našli zalíbení. Milovali jeden druhého zcela upřímně, jakkoliv vzácné a neskutečné se to může zdát.
Byl odhodlaný Hvězdu najít. Jen nevěděl kde hledat… Ani jak vypadá, nebo co má dělat, až ji najde. Věděl jen, že ji najde a zachrání svou ubohou Carolyn.

„Paní? Kdo vlastně jste?“ Osmělila se malá May druhý večer konečně.
Seděly obě u krbu a čistily zeleninu. Už se přestávala bát. Když ji Beatrice poprvé ukládala do postýlky, nejistě ji pohladila a přidala modlitbu. Upřímnou, ač zněla z úst čarodějky. May byla sice malá, ale bylo to chytré děvčátko. Stejně, jako její otec, poznala, že ta žena nemůže být zlá, byť se to o ní mezi lidmi říká. A ty oči, které dokáží prokouknout člověka během okamžiku, nejsou tak chladné, jak se zdají být…
„May, prosím, nevykej mi přece… Jsem Beatrice, pro tebe vždy budu.“
„Promiň. Beatrice. Kdo jsi?“
Čarodějka vzdychla. Upřela oči na to dítě. Bylo jí necelých sedm let. Jak to, že byla tak vnímavá, proč k dětské hravosti přibrala ještě jistou vážnost a vyspělost? Jak jí to vysvětlí?
„To záleží na tobě, dítě… Jak ty mě vidíš, kdo podle tebe jsem?“
Holčička pokrčila ramínky. Tohle bylo na její hlavu přece jen moc. Beatrice zaťala zuby.
„Jsem čarodějka. A-ale nemusíš se mě bát ano? Já nejsem zlá, ne-…“
„Nejsi.“ Přerušila ji prostě May.
„A jsem taky kmotřička tvojí mámy.“ Dodala o poznání tišeji. Dítě se na ni usmálo. A víc o tom nemluvily.
Ale May pochopila. Opravdu byla chytrá na svých šest let. Teď věděla, proč je pro Beatrice vesnice v podstatě zapovězená. Jen nerozuměla tomu, proč se lidé Beatrice bojí…
„Beatrice…?“ Řekla v polospánku, když ji večer ukládala: „Já jsem se tě taky bála. Ale už se nebojím, protože už vím, že jsi ve skutečnosti hodná. Měla bys to ukázat i ostatním lidem…“ A propadla se do říše snů.
Beatrice se hořce usmála. Jak krásný by byl svět, kdyby jej všichni viděli takovýma očima.

Rodan zatím putoval temnými lesy a hledal onu tajemnou Hvězdu. Nenacházel ji, ani cestu z lesa ven a pomalu ho opouštěly síly. Pak konečně na jedné z mýtin uviděl krásnou dívku.
„Kdo jsi?“ Zeptala se, když ho spatřila.
Vypadala nevinně, jako anděl spadlý z nebe...
„Jsem Rodan... Přicházím z daleké vesnice, hledám Hvězdu, ona jediná může zachránit mou ženu.“
„Pak jsi ji právě našel. Nebo se ti nezdám dost dokonalá?“
Rodan přikývl a poprosil dívku, aby s ním odešla do jeho vesnice. Souhlasila, posadil ji tedy k sobě na koně a vydal se hledat cestu zpět.

Cestoval s onou dívkou několik dní, když si něco uvědomil. Kráska, která mu ještě ani neřekla své jméno, se chovala celou cestu dosti povýšeně. Zdůrazňovala svou vlastní vyjímečnost a dokonalost tak moc, až to bylo podezřelé. Neřekla snad Beatrice, že mu Hvězda sama nepoví, že je dokonalá?
Myšlenky se mu toulaly jen jedním směrem. Buď mu čarodějka z nějakého důvodu lhala... Nebo lže ta dívka a není tou, za kterou se vydává.
Prohlížel si ji a najednou mu už nepřipadala tak krásná, jako když ji viděl poprvé...
A tak se jí zeptal a tentokrát chtěl slyšet pravdu.
Dívka se zlobila, vztekala, trvala na svém... Ale nakonec mu pravdu musela povědět. Skutečně nebyla Hvězda, byla to jen lesní víla a chtěla si najít lidského muže. Věděla o Rodanovi od chvíle, kdy do lesa vstoupil a čekala jen na příležitost, kdy se mu zjeví.
Teď ho prosila, aby ji nenechával v lese, že se už nebude chovat tak povýšeně, myslela si prý, že Hvězdy se tak vždycky chovají, přemlouvala ho, ať s ní odejde do jiné vesnice a vezme si ji za ženu...
Rodan byl dobrák a bylo mu té poblázněné víly líto, proto s ní v cestě pokračoval. Dovezl ji do nejbližší vesnice, kterou potkal a tam ji dovedl do hostince. Ponechal ji tu, aby si mohla najít to své štěstí, po kterém toužila, a on sám se s bolestným uvědoměním, kolik času mu uteklo, vydal zase na cestu.
Každá další chvíle jeho milovanou Carolyn vzdalovala od života...

Pobízel Bett ke cvalu, když konečně vyjeli z lesa a před nimi se otevřely široká vřesoviště a potom zelené louky. Běžela lehce, jako vítr. Mladá, silná klisna... Zato Rodan byl již na konci sil. Příliš dlouho již trval smutek, který svíral jeho duši, i tlak, že musí zachránit ženu... Pořád se mu zdálo, že dělá málo, že by měl dělat víc... Že to nestihne, nemůže stihnout a Carolyn zemře, pokud se tak již nestalo, zatímco on je pryč a pátrá po někom, kdo možná ani není...?
Jeho vnitřní hlas mu nicméně stále říkal, že nesmí pochybovat a naopak musí jít dál a dál, i kdyby to měl být on, kdo za tuto cestu zaplatí životem.
A to ho dovedlo až do jisté malé, Bohem zapomenuté vesničky.

Vešel do hostince, poprosit o stáj pro Bett a postel pro sebe, když spatřil ji.
Tančila a byla na parketu sama. Dívka tak neskutečná, že musel zamrkat, aby se ujistil, že se nejedná o pouhý výplod jeho znavené mysli. Ale ona tam opravdu byla.
Zůstal stát a jen se díval, a díval, a nemohl z ní spustit oči. Jako kdyby se ani nedotýkala země... Tančila tak lehce a s takovým půvabem, že ostatní dívky vedle ní vypadaly najednou nemotorně a těžkopádně. Tančila a dlouhé vlasy tmavě zrzavé barvy vířily kolem ní jako svatozář, která jí snad patřila odjakživa. Najednou se její oči na pár setin vteřiny upřely do jeho. Usmála se. Ty oči měly tak zelenou barvu, že se mu v tu chvíli zdály ty louky všude venku podivně vybledlé.
„Kdo je to, to děvče na parketu?“ Zmohl se konečně na slovo a otočil se s otázkou na hospodského.
„Jmenuje se Fantasy. Ale radím ti, nech ji být, ona je prostě jiná...“
Byla jiná ano... Byla dokonalá. A najednou to věděl. Tahle dívka, která vůbec nemusela promluvit a stejně poznal, co je zač, to byla ta, kterou hledal... Tady schovaná, v té nejzapadlejší vísce, jakou si dovedete představit... Tady zářila, tak nádherná a plná dobra, jako jiskra naděje ve vší bídě... Ona. Hvězda spadlá z nebe...

„Má paní...“ Oslovil ji jako ve snu, když dohrála hudba a ona se zastavila.
„Mé jméno je Fantasy a prosím, nevykej mi, to není třeba... A ty jsi...?“
„Jsem Rodan... Ty jsi... Jsi dokonalá. Nikdy v životě jsem neviděl nikoho jako jsi ty.“
„No,“ Pokrčila rameny. „Říkají to, i když já si myslím, že nejsem lepší, než ostatní. Ale děkuji ti. Copak tu vlastně hledáš? Nepřišel jsi jistě jenom tak, abys mluvil s cizím děvčetem...?“
„Popravdě, Fantasy, jsem tady kvůli tobě. Ale tady poslouchá příliš uší než abych ti mohl vyprávět... Smím se s tebou zítra sejít a povědět ti víc?“
„Smíš. Chodím sem každé ráno hned jak vyjde slunce.“
„Budu na tebe čekat.“
Usmála se a tím jejich rozhovor skončil.

Zatím, co Rodan nemohl spát a myslel na svou ženu, dceru i tu krásnou Hvězdu, doma vládl stále stejný smutek. Beatrice se snažila co mohla, aby malé May nahradila maminku, ale nebylo to dost dobře možné. Děvčátko si ji dávno zamilovalo a rádo naslouchalo jejím příběhům, ale po matce tesknilo čím dál více.
Carolyn sotva občas otevřela oči, beztak zakalené horečkou, mluvit nemohla, natož vstát...
May nechápala, proč Bůh neslyší její motlitby. Přála si každý večer a každé ráno jen, aby se maminka uzdravila. A aby se tatínek vrátil. Bála se, že už se nevrátí... Měla ráda paní Beatrice, ale tolik se jí stýskalo... Hrávala si v zahradě, jako dříve, ale spíš než vlastní příběhy teď povídala kytičkám a zvířátkům svoje trápení. Bylo ho hodně, na jednu malou holčičku...

Fantasy ráno do hostince opravdu přišla. Když ji viděl, musel znovu obdivovat tu dokonalost...
Pozval ji na procházku. Bylo ten den sychravo, lidé zůstávali zalezlí v chalupách, tak je alespoň nikdo neposlouchal. A Rodan mohl začít vyprávět. Povídal jí o Carolyn a May, o neštěstí, které je potkalo, i o paní Beatrice a její zvláštní radě. Když se dostal k tomu, že musí najít Hvězdu - a že ji právě našel, aby zachránil svou ženu, že ji musí přivést s sebou a tedy ji prosí, aby ho následovala, dívka se zamračila. Jako by její oči náhle potemněly.
„Pověz mi, Fantasy, jsi Hvězda? Pomůžeš mi?“ Zeptal se naléhavě.
Vzdychla, ruce složené na prsou, zlobně našpulené rty...
„Jsem Hvězda, ano, ale raději bych jí nebyla, protože musím neustále snášet právě tohle. Víš, kolik už tu bylo lidí? A každý mě chce jen využít k vlastnímu prospěchu. Včera ses mi zdál být jiný, dnes ale vidím, že jsem se mýlila. Ani tobě nejde o mně, vůbec tě nezajímá, kdo opravdu jsem. Myslíš jen na sebe a svoji rodinu, ale co já? Co já?“

Rozpačitě na ni koukal. Měla pravdu, samozřejmě, neuvědomil si, že jistě není první, kdo ji o něco žádá.

„Fantasy... Ty jsi nejdokonalejší bytost, jakou lze na této zemi spatřit. Můžeš mít cokoliv budeš chtít. Já nevím, jak mi máš pomoci, to mi nikdo neřekl a nevím, jaké máš sny a přání. Nemohu to vědět, neznám tě. Ale přicházím z velké dálky ne kvůli sobě... Jde mi o dceru, o mou malou holčičku. Potřebuje mámu a ztratí ji, když mi nepomůžeš. Nemusíš to dělat, je tvoje právo odmítnout, ale já to musel zkusit. Tak se prosím nezlob...“
„Nezlobím se.“ Znovu vzdychla Hvězda. „Jestli je to tak, jak říkáš... Chápu, proč jsi tady.“
„Ty víš, co udělat pro mou Carolyn?“
„Půjdu s tebou, Rodane, ale nic ti neslibuji.“

Celá vesnice se snad přišla podívat, když se rozkřiklo, že si ten cizí muž odvádí s sebou Fantasy.
Lidé nevěděli, že je Hvězda, alespoň většina ne – bylo v jejím zájmu to spíše tajit, ale svou vyjímečnost samozřejmě skrýt nemohla. Takže všichni cítili, že jim Rodan odvádí někoho velmi vzácného.
A všichni mladí muži z vesnice, kteří si dělali naděje, že by snad jednou mohla být tahle zvláštní, krásná dívka jejich, se tvářili obzvlášť zachmuřeně.
Ona se neohlížela zpět, ale jistou sklíčenost na ni viděl každý. Nepodívala se na nikoho, když vyšla z domku, v němž žila sama, nechala si pomoci do sedla a Rodan ji na kobylce odváděl pryč. Bylo to naposledy, co viděla to místo, jež tak dlouho nazývala domovem. Tohle ale věděla, a jenom možná, jen ona jediná.

Cesta zpět byla dlouhá, také Bett již byla unavenější a tak trvalo mnoho času, než se Rodan s Hvězdou vrátil domů. Za tu dobu ji stihl lépe poznat a leccos se dozvědět. Poznal neobyčejně laskavé srdce, vnímavost a soucit, kterým oplývala a i to ji odlišovalo od obyčejných lidí. Pochopil, že by mu nikdy neodmítla pomoci, když šlo o správnou věc. Byla velmi chytrá, mnoho lidí se ji pokusilo využít pro své sobecké plány, nepodařilo se jim to ale, protože je vždy prokoukla a odmítla.
Ovšem s ním šla sama a projevovala zájem o trápení, jímž procházel už tak dlouhý čas, protože správně poznala, jakého člověka má před sebou a chápala cit, který ho vedl na cestě k ní.
Fantasy žila už poměrně dlouho mezi lidmi a na rozdíl od některých jiných Hvězd, co v průběhu věků skončily na zemi, ona dokázala cítit lidskou lásku, bolest i smutek tak, jako by sama byla člověkem.
Většina Hvězd cítí jinak, ale ona byla vždy něčím vyjímečná, dokonce i kdysi dříve, než spadla z nebe zrovna kousek od té malé vesničky...

Pak konečně nastal den, kdy cesta skončila. Dorazili do Rodanovy vesnice. Jeho srdce tlouklo jako splašený kostelní zvon, jak moc se bál, co doma najde. Utíkal, aniž by se rozhlížel napravo či nalevo, utíkal za milovanou ženou a nejdražším dítětem.
V chalupě našel neútěšný pohled. Carolyn byla ještě mnohem slabší, než kdy dříve. Už nebyla skoro ani stín. Plakal, když uviděl propadlá líčka, šedou kůži a matné oči své životní lásky. Klekl si k její posteli, chytil ji za ruku a pomodlil se k Bohu dřív, než jí pověděl, ale jen Bůh ví, zda ho vůbec vnímala, že nalezl Hvězdu a přivedl ji sem...
Nevšiml si ani, že Fantasy odvedla do stáje koně a teď stála za jeho zády, dívala se na Carolyn a na jeho žal a po její dokonalé tváři také steklo několik slz. Vytratila se ven dřív, než do dveří vběhla malá May. Ta byla v zahradě, když její táta a cizí děvče dorazili.
„Tatínku!“ Zavýskla radostí a vrhla se mu kolem krku.
„Holčičko, holčičko moje, tak strašně se mi stýskalo...“ Držel ji pevně v náručí.
Vyrostla, co ji neviděl, všiml si s pýchou, byla ještě o něco krásnější.
„Bála jsem se, že se už nevrátíš...“ Plakala, ale ne smutkem, jen úlevou, že je konečně tady, její milovaný táta...
„Já vím, May, já vím... Už jsem tady, už nikdy neodjedu, slibuju...“
„Neboj se, Rodane, dařilo se jí dobře.“ Ozvala se Beatrice, která už také došla dovnitř.
„May, broučku, jdi si teď na chvilku hrát ven, ano?“ Políbil dcerku na tvář.

Když dívenka odešla, Beatrice se zadívala na Rodana s otazníky v očích.
„Našel jsi Hvězdu? Šla s tebou?“
„Ano, paní Beatrice, je tady.“
„Tak jsi to dokázal... Výborně. Musím s ní mluvit. Carolyn žije, podařilo se mi najít bylinky, po kterých se její stav nezhoršuje, ale sám vidíš, že je už víc mrtvá, než živá. Může takhle přežívat nějaký čas, přesto bude dobré, když s Hvězdou promluvím co nejdříve.“
„Ano, paní Beatrice. Prosím, přijměte roli hosta v mém domě, zůstaňte tu s námi. Tak budete moci být Hvězdě na blízku a promlouvat s ní jak jen budete chtít...“
„Dobrá. Stejně musím připravovat bylinky pro tvou ženu. Malá May je ještě neumí rozpoznat, bude to jednodušší.“

Maybe zatím, co její táta a paní Beatrice mluvili o stavu maminky, šla na své oblíbené místo – do zahrady. Neposlouchala za dveřmi, byla to dobře vychovaná holčička, anebo se možná bála, co by se mohla dozvědět. Brouzdala se vysokou trávou, kterou už bylo na čase pokosit, sahala jí skoro po ramena, kopala do kamínků a dívala se na motýlky. Měla je ráda, líbily se jí jejich barvy i volnost.
Dlouhé, tmavě hnědé vlásky ji její opatrovnice naučila splétat do dvou copů, v nichž nosila mašle. Dnes oranžové, tvořily krásný kontrast a připadaly jí více než vhodné, když je ten šťastný den a tatínek se vrátil. Přemýšlela, až se jí čelíčko zkrabatilo a nevědomky si kousala spodní ret. Bude teď už konečně všechno v pořádku?
A potom uviděla tu dívku, kterou tatínek přivedl. Stejně, jako on tehdy v hostinci, zůstala stát a dívala se. Nemohla se odpoutat. Fantasy zase tančila. Byla to její oblíbená činnost a holčičce nejvíc ze všeho připomněla ty pestrobarevné motýly.
„Ahoj,“ Usmála se Hvězda, když si holčičky všimla, a zastavila se. „Ty jsi May, viď? Promiň, že ti okupuju zahradu.“
„Ahoj...“ Ostýchavě špitla malá May. Posadila se do trávy a velké hnědé oči nespouštěla z té zvláštní návštěvnice. „Krásně jsi tančila. Můžeš to udělat ještě?“
Fantasy přikývla.
Tančila a koutkem oka pozorovala, jak ji děvčátko sleduje a usmívá se. May se poslední dobou už skoro nesmála, jako by zapomněla, jak se to vůbec dělá, když byla její maminka tak nemocná.
Ale teď fascinovaně pozorovala Hvězdu, aniž by vůbec tušila, na koho se to vlastně dívá, a musela se usmívat. Ani o tom nevěděla. Byla jako očarovaná.
„A ty netancuješ, May? Nenaučili tě to?“ Zastavila se znovu Hvězda, jako by jen mimochodem, než bude pokračovat...
„Moc ne.“ Zavrtěla se rozpačitě holčička. „Maminka mě učila, ale už dlouho je nemocná a paní Beatrice nic takového nedělá...“

Tehdy uměli alespoň trochu tančit skoro všichni. Přes práci, která lidem zajišťovala obživu, sice nebylo moc času na zábavu, ale když už jednou za čas byla nějaká ta svatba, zásnuby, křtiny, nebo se lidé prostě jen sešli v hostinci, hrálo se většinou až do rána a nebylo děvčete, které by snad zůstalo sedět doma. Byla to pokaždé velká sláva.
A děti se to učily prakticky co začaly chodit. Proto byla May mezi vrstevníky opravdu trošku stranou tím, že její maminka ji učit nemohla.

„Tak pojď.“ Natáhla k ní ruce Hvězda. „Budeme tancovat spolu.“
„Ale já to vážně moc neumím. A ty tancuješ tak krásně...“
„Jenže mě nevadí, že něco neumíš. Pojď. Půjde to, uvidíš.“
A tak tedy May vstala a velmi nejistě se na ni dívala. Hudba sice nehrála, ale Fantasy ji nepotřebovala.
„Poslouchej své srdce, May. Nemysli na nic. Prostě tancuj. Jako já...“
Holčička se usmála a přijala nabízenou ruku.

„Podívej se, Rodane.“ Zavolala tiše do chalupy Beatrice, stojící na zápraží.
Po tváři se jí rozlil úsměv, když se dívala do zahrady. Takovou dobu se o malou May starala, ale nikdy ji neviděla jinak, než sklíčenou. Ale teď taková nebyla.
„Ona ji učí?“ Zeptal se ohromeně Rodan.
„Nemyslím, že by to tak mínila.“ Pokrčila čarodějka rameny. „Je dokonalá... Rodane, našel jsi úžasnou Hvězdu. Podívej na ni. Podívej, co dokáže už jenom tím, že prostě je. To je prostě kouzelné... Dokáže vytáhnout člověka ze dna, na které spadl, dokáže to jedním pohledem, pár slovy... A jak krásně ovládá tanec...“
Ale Rodan neměl oči pro Fantasy, díval se jen a pouze na svou dcerku.Její oči jako by ožily... Smála se proto, že ji Hvězda učila, nebo proto, že ji nakazila svou bezstarostností?

Fantasy ale nebyla tak úplně bezstarostná.
Jaké asi starosti může mít taková Hvězda? Vždyť je dokonalá... Samo nebe ji miluje... Krásná, ve všem vždy perfektní... Snad ani ona nemůže být vždy jen šťastná?
Nevím, jak jiné Hvězdy, Fantasy však ne.
Vždyť byla jiná – zrozena k životu a tanci, dost možná odsouzena ke zkáze, ani člověk, ani pohádková bytost, všemi milována a přesto strašně osamnělá... Bála se věřit, protože věděla, že lidé jsou zahledění do sebe a neštítí se násilí a zrady, aby dosáhli svých cílů. Dobře věděla, proč ji hodně lidí hledá, i že za zájmem a přátelstvím se leckdy skrývá jenom touha využít ji a její zvláštní moc. Našli se lidé věřící, že její slzy dokáží léčit nemoci, nebo dokonce, že její krev propůjčí sílu tomu, kdo ji získá...
Být Hvězda pro ni bylo svým způsobem stigma. Neznala nic jiného... Ale jaký je takový život?
Nemohla důvěřovat nikomu, jen zvířatům a dětem. A věděla to, přesto, že její až příliš dobré srdce jí nedovolilo distancovat se od lidí. Pomáhala všem, ráda, pokud to bylo správné. Ale někdy se ptala sama sebe – kdo vlastně jsem? Proč tady jsem? Kdy to skončí?

„Můžu se tě zeptat...? Kdo vlastně jsi?“
Zeptala se May, když tanec skončil a ona se zvláštní cizinkou se posadily do trávy. Byla tak vysoká, že je nebylo ani vidět – dokonalá schovávačka před světem.
„Jmenuji se Fantasy.“
„To je ale krásné jméno,“ Vzdychla May „Ty jsi celá krásná.“
„Ale prosím tebe...“
„Kde jsi se tady vzala? Nikdy jsem neviděla nikoho, jako jsi ty.“
„A asi už ani neuvidíš.“ Vzdychla Fantasy. „Můžu ti to říct, May, ale...“
„Paní Beatrice je čarodějka.“ Prohlásila holčička a zadívala se své společnici do očí. „A když mi to řekla, nezačala jsem se jí bát.“
„Chápu. Se mnou je to jiné, ze mě lidé nemají strach... Přesto se bojím o svém původu moc mluvit. Řekni mi, beruško, když budeš něčím jiná, budeš mít něco, co chtějí mít všichni, a řekneš jim to, co se stane?“
„No... Asi ti to někdo zkusí sebrat...?“ Zamrkalo děvčátko.
„Narodila jsem se na Nebi a tady jsem se ocitla jen náhodou. Jsem Hvězda. Existují lidé, kteří by mi vzali život, protože si myslí, že potom získají velkou moc. Neřekneš to na mne, kdo jsem?“
Dítě zavrtělo hlavou. „Neřeknu. Slibuju.“
Fantasy se usmála, lehla si a dokonale zelené oči upřela na nebe. Kdysi dávno, snad už si to sama ani nepamatovala, tam bývala doma. Vnímala, že si ji holčička prohlíží, dovolila jí to. Dobře věděla, co právě udělala... Někdy si slibovala, že už nikdy neotevře svoje srdce – to když ji někdo zradil, a že jich už v jejím životě bylo, ale potom to stejně udělala znovu...
May zase vnímala dokonalost, která z cizinky, tedy vlastně z Hvězdy, sálala. Probouzela v ní respekt, ale také zvědavost. Pokud tahle krásná dívka přišla k lidem z Nebe, co potom asi všechno zná?
Prohlížela si její vlasy, se kterými sluneční světlo hrálo kouzelnou hru odlesků... Byla jako nějaká krásná květina. Uvědomila si, že na ni zírá s neskrývaným obdivem, když se k ní Hvězda otočila a znovu odhalila zuby v bezchybném úsměvu. Zastyděla se a sklopila oči.
„Fantasy?“
„Hm...?“
„Maminka asi umře. Tatínek slíbil, že ji zachrání, že musí odjet, aby ji zachránil...“
Hvězdiny oči posmutněly. Tančí si tu, povídá s Rodanovou dceruškou, ale pro nemocnou paní ještě neudělala nic. Proto je přece tady. Tušila však, její nevinné srdce to nejspíš poznalo za ni, že ani všechna její moc nebude dost silná...
„Tvůj tatínek mě poprosil o pomoc. Půjdu se na tvou maminku podívat. Dovedeš mě k ní?“
Vstala, nabídla ruku holčičce a nechala se vést.

V chalupě nikdo krom Carolyn nebyl, když May otevřela dveře a vešla dovnitř, následována svou novou kamarádkou...
Fantasy se posadila na stoličku vedle postele. Cítila tíživý chlad, jako by naplňoval celou místnost. Hleděla na nemocnou ženu, už tak dlouho na pokraji smrti. Na maminku malé holčičky, která ji potřebuje, stýská se jí a nebude už nikdy šťastná, pokud ji ona nezachrání... Dotkla se její tváře a Carolyn otevřela oči. Nebyla v nich už ani ta nejmenší stopa života. Jako kdyby už byla daleko, pryč z tohoto světa a nechala tu jenom svoje slabé tělo...
„Bože...“ Vydechla Hvězda a rty se jí chvěly, jak se snažila potlačit slzy. Už hodně dlouho neviděla takovou míru zoufalství.
„Umře?“ Ozvalo se tiše a Fantasy sebou trhla. Zapomněla, že holčička stále stojí vedle ní a pozoruje její výraz.
„May...“ Otočila se k ní. Děvčátku tekly po tvářích velké slzy a teď schovala nešťastnou tvářičku do dlaní.
Měla si dát pozor, jestli ji malá nevidí, tohle provést nechtěla...
„May, neplač, udělám všechno, co dokážu...“ Nepřesvědčila bohužel ani sama sebe, když holčičku chytala kolem třesoucích se ramen a přitahovala k sobě.
Cítila se zvláštně, když malá její objetí přijala – ještě nikdy dítě v náručí nedržela... Sama mít miminko nemohla, nebyl totiž nikdo, komu by mohla natolik uvěřit, aby se jí stal partnerem... A možná by to nešlo ani potom, nikdy, co je svět světem se to ještě nestalo, aby Hvězda porodila dítě člověku...
A teď tu měla jedno děvčátko, které k ní upínalo svoje poslední naděje... Chtěla jí pomoci, opravdu chtěla, ale Carolyn už v podstatě ani nebyla živá... Copak ji z tohohle stavu může dostat?
Hvězda léčí svou přízní, láskou, slzami... Teď ale věděla, že i kdyby nad tou ubožačkou plakala sebevíc a přála si zázrak, i kdyby jí vlila do žil část své krve, i když bude mít celou tuhle rodinu opravdu ráda, nebude to stačit.
To ale říct Maybe přece nemohla... Proč tu potom byla? Proč chodila s Rodanem do jeho vesnice?
„Zachráním ji, May, určitě něco dokážu...“
„Slibuješ?“ Zvedla uplakané oči holčička.
„Slibuju.“

V tu chvíli vešla Beatrice, už nějakou dobu pozorující ty dvě ode dveří, do světnice a poprosila May, aby ji nechala s Hvězdou o samotě. Holčička si nechala od Fantasy otřít tváře a poslechla.
Sotva za ní zaklaply dveře – šla za svým tátou, který ve stáji opečovával Bett a opravoval nějaké věci – uklonila se čarodějka a řekla: „Vítám tě tu, Hvězdo. A děkuji ti, že jsi byla ochotná následovat Rodana až sem.“
Fantasy také předvedla drobnou poklonu a odpověděla: „Dobrému člověku pomohu ráda. Vy jste jistě paní Beatrice, malá May mi o vás řekla. Moje jméno je Fantasy.“
„May je hodné děvčátko. Už toho bohužel stihla za svůj život až příliš vytrpět.“
Hvězda vzdychla.
„Fantasy... Jsi neobyčejná Hvězda. Jestli na tomto světě ještě existuje někdo, kdo může Carolyn zachránit, musíš to být ty.“
„Možná už ale neexistuje nikdo, paní Beatrice... Už patří víc Smrti, než Životu. Co můžu udělat? Jak ji mohu zachránit?“
Beatrice se na ni dívala. Stály tam proti sobě a mlčely. Slabé zasténání otočilo jejich oči k nemocné Carolyn.
„Tohle,“ Přerušila po chvíli konečně ticho čarodějka „Dokázala nenávist. Nějaká kletba z ní vysává život. A tohle,“ Vyhrnula si dlouhé rukávy svého hábitu a ukázala jizvy po popáleninách, které normálně nesměl nikdo vidět . „To je také dílem nenávisti. Je jen jedna věc, která je silnější... Láska. Tvoje srdce je jí plné... Ty nejsi člověk a proto jsi tak čistá, nad tebou nemá zlo vůbec žádnou moc...“
„Zlo si najde cestu, paní Beatrice... Skrz lidi si ji najde. Vždyť vy také nejste člověk a ty jizvy...“
„Báli se mě a tak se rozhodli, že musím zemřít...“
„Je mi to líto. Všechno. Slíbila jsem May, že její maminku zachráním. Ale nevím jak... Hodně toho nevím.“
Beatrice natáhla ruku a dotkla se její tváře. „To ani nemusíš, má milá... Nelituj ničeho, to co se stalo už nezměníme – ale můžeme změnit to, co se ještě nestalo. Vím, že jestli lze ještě Carolyn zachránit, dokážeš to. Není nikdo, kdo by to mohl dokázat spíš. Ty jsi to nejčistší stvoření, jaké lze najít, Fantasy. Jsi dokonalá. Ty jsi sem jenom zabloudila...“
„Paní Beatrice, budu nad ní plakat celé dny, ale moje slzy ji nevyléčí... Budu mít upřímně ráda malou May i celou její rodinu, ale nebude to stačit... I kdybych prolila svou vlastní krev, abych ji vlila do žil Carolyn, Smrt je už blízko a chce si ji odvést s sebou...“
„Fantasy, já nevím, co máš udělat. Mám dar od Boha, své poznání, a to mi řeklo, že naší nadějí jsi Ty. Nic víc, nic míň. Ale jestli existuje cesta, pak ji najdeš. Věřím Ti. Všichni Ti věříme.“

Uplynuly už tři dny od rozhovoru s Beatrice a ona ještě stále ani v nejmenším netušila, co má udělat, aby pomohla umírající Carolyn.
Seděla v zahradě. V trávě, kterou ještě nikdo neposekal, si hrály dvě myšky a ona se na ně dívala. Rukama si objímala kolena, hlavu položenou na nich, dlouhé rezavé vlasy splývaly po zelených šatech... Byla smutná. Přála si mít mnohem větší moc... Anebo nemít žádnou, nikdy sem nepřijít a nikdy nepoznat tuhle nešťastnou rodinu...
„Fantasy?“ Ozvalo se tiše a malá May se posadila vedle ní. „Jsi smutná?“
„Ne...“ Vzdychla a otočila se k dítěti. „Jen přemýšlím.“
„Já sem taky chodím přemýšlet. Když jsem smutná...“ Řekla holčička. „Koukni, táta mi koupil na trhu nové mašle do vlasů. Zapleteš mi copánky?“
Fantasy se na ten dětský poklad, dvě světle modré stužky, podívala a usmála se. Taková maličkost, ale jakou radost udělá malé slečně... Přikývla a vzala si od Maybe hřeben.
„Fantasy, můžu se tě na něco zeptat...?“
„Můžeš...“
„Jak to dokážeš, být... Taková...?“
„Taková jaká?“
„No... Ty jsi prostě dokonalá. A já bych taky chtěla být...“
Fantasy dopletla holčičce copánek a klekla si proti ní.
„May, poslouchej mě. Jsem Hvězda, vám lidem asi vždycky budu připadat dokonalá, ale není vůbec žádný důvod proto, aby ses mi chtěla vyrovnat. Možná bych já chtěla být jako ty... A možná vůbec dokonalá nejsem. Jsem prostě jenom jiná. A ty jsi vyjímečná holčička, ty sama o sobě už velkou cenu máš. Ty nemusíš chtít být jako já... Rozumíš?“
Holčička uhnula očima.
„May? Rozumíš mi?“
„Tobě se určitě ostatní neposmívají, že tě maminka nic nenaučila...“ Řekla tiše a zamrkala, ale slzy před Hvězdou neschovala.
Fantasy bolelo srdce, když tohle viděla a poslouchala. Tušila, jak strašné musí být pro dítě žít bez maminky, ale žít s maminkou, která je i není, to bylo ještě strašnější. A ona to měla nějak vyřešit. Nejradši by taky plakala.
„Ty jsi smutná kvůli mně, že jo, Fantasy?“
„Broučku, já... Já nejsem smutná. A kdybych byla, tak ty za to v žádném případě nemůžeš. Naučím tě tančit, než se tvoje maminka uzdraví. Můžeš to předvést dětem ve vesnici. Už se ti nebude nikdo posmívat. A jednou budeš lepší, než jsem já.“
Řekla odhodlaně Hvězda, zatlačila svoje slzy někam hluboko pod povrch a vytáhla holčičku na nohy.
A učila ji. Učila ji každý den, každou volnou chvíli. Byl to útěk před realitou a to jediné, čím mohla alespoň trochu pomoci. Během těch dní, které zvolna plynuly, se malá May dozvěděla spoustu věcí o životě Hvězdy. Čím lépe ovládala tanec – a učila se až neuvěřitelně rychle, tím byla šťastnější.
Fantasy ne. Dala si za cíl předat dívence všechno, co umí. Uměla jen ten tanec, nebo jí to tak alespoň připadalo. May byla šikovná a čím byla lepší, tím blíž byl den, kdy to všechno skončí...

Zatím, co mezi nešťasnou holčičkou a trochu nejistou Hvězdou vznikalo přátelství, aby je k sobě připoutalo stříbrnými nitkami, co se nedají jen tak zpřetrhat, bojovala paní Beatrice stále o život Carolyn. Měla někdy na Fantasy vztek, že se nesnaží najít způsob, jak pomoci. Ale věděla, že je to jen na ní, jen její vůle a přinutit ji pomoci to prostě nejde. Jenže vidět svou kmotřenku umírat...
A Carolyn opravdu umírala. Smrt, která ještě nedávno postávala na zápraží, teď už stála u její postele a odpočítávala chvíle, za které si ji konečně odvede do říše věčného klidu. Beatrice ji zaplašila, ona se vždy zase vrátila. Bylinky, do kterých Fantasy po nocích plakala a do kterých ona přidávala svou vlastní krev, už přestávaly stačit... A Rodan, denně se modlící u postele své ženy, dávno přestal věřit, že jeho výprava byla k něčemu dobrá. Snad přivedl dcerce učitelku tance, ale záchranu pro milovanou ženu... Sotva.
„Zemře.“ Řekla jednoho dne Beatrice, když v noci seděla před chalupou s Fantasy a připravovala ještě silnější odvar z bylinek. „Už není cesta, jak ji zachránit. Je příliš daleko. Smrt si ji odvede za tři dny. Děkuji ti za tvé slzy, které ji tady už tak dlouho drží, ale bohužel ani tvoje moc není nekonečná. Měla jsem si to uvědomit dřív...“
„Jsem tu zbytečná, já vím.“
„Ne, to nejsi... Ale pro záchranu Carolyn je pozdě. Podívej, Fantasy, co jsi udělala s malou May, je díky tobě šťastná, zase, i když jí umírá máma. Kdybys tu nebyla, kdo ví, jestli by se neutrápila steskem.“
„Mám May ráda.“ Vzdychla Hvězda.
A srdce se jí sevřelo náhlým strachem. Ona totiž věděla...
Tu noc k ní na seník přišla její malá kamarádka. Fantasy spala na seníku nejradši, nad stájí, kterou obývala kobylka Bett, se společností několika myší a jedné toulavé kočky.
„Fantasy? Jsi tady?“ Ozvalo se. Venku byla tma, jen záře měsíce a Hvězd, těch na Nebi, osvětlovala drobnou siluetu.
„Jsem. Copak se děje?“
„Nemůžu spát. Můžu k tobě? Maminka umře. Paní Beatrice to říkala. Za tři dny. Je mi smutno, Fantasy a nemám to komu říct.“
Otevřela jí náruč, a taky srdce, a když holčička usnula, upřela ona uslzené oči (plakaly obě, nad svým životem) k Nebi. Bála se všeho, co ji čeká. Ale když se dívala na Maybe, tak smutnou, i když dávno spala, věděla, že to musí udělat. Prostě musí. Je to jediná možnost... A ona to udělá ráda.

Druhý den, když už Carolyn zbývaly poslední dva dny života, jak to určila moudrá čarodějka Beatrice, šla May s tatínkem do vesnice na trh. Fantasy, která na sebe nechtěla strhávat pozornost, zůstala v chalupě a konečně našla chvíli na rozhovor s Beatrice. Měl všechno změnit.
„Pani Beatrice... Vím, jak zachránit Carolyn.“ Třásla se, když to říkala.
„To přece už není možné... Není síly, která by odehnala Smrt.“
„Ne, to není... Ale... Já, já nevím, nikdy jsem o ničem takovém neslyšela, asi to ještě žádná Hvězda nikdy neudělala... Ale když se vzdám svého života... Mohu ho dát jí.“
Po chalupě se rozhostilo ticho. Ty dvě zvláštní bytosti na sebe koukaly, obě stejně upřeně a ani jedna neuhnula. V očích čarodějky se zračilo překvapení a v očích Hvězdy odhodlání. Teď, když to vyslovila, už nebylo cesty zpět.
„Fantasy... To po tobě přece nemůžeme chtít, to nejde... To je... A ty bys...?“
„Nemusíte. Chci to udělat. Vím to už nějakou dobu, že to takhle musí skončit. Mám ráda May, paní Beatrice, a nechci aby vyrůstala bez maminky... Víte... Celý svůj život tady na Zemi mám pocit, že jsem k ničemu. Co umím? Jen tančit. K čemu to je.“
„K tomu abys jedné holčičce změnila život navždy?“ Přerušila ji Beatrice.
„Asi ano... Ale teď... Když se vzdám svého života, bude to jediná správná věc, co můžu udělat. Jedině tak bude můj život tady dávat smysl. Rozumíte mi? Musím to udělat. Jen mi dejte ještě zítřejší den... Naučím May poslední taneční kroky... A potom... Odejdu se Smrtí já, ne Carolyn. Jsem rozhodnutá.“
Chvíli na ni ještě Beatrice koukala. Potom přikývla.
„Fantasy?“ Oslovila ji ještě, když už se ta otočila k odchodu. Otočila se zpět. A čarodějka se jí poklonila. Ještě nikdy se nikomu neuklonila, nebylo nikoho, kdo by si to zasloužil. Ale teď už takovou bytost našla. Jen to nejstatečnější srdce dokáže přestat bít, aby jiné mělo zase naději. Vzdát se života pro svoji vlastní krev je oběť, ale vzdát se ho pro cizí, to je gesto té největší síly.

Sotva Hvězda vyšla na zápraží a posadila se tam, vrátil se Rodan s dceruškou z trhu. Holčička měla zase nové mašle do vlasů a i když byla stále sklíčená ze zlé zprávy o matce, odtáhla Fantasy do zahrady. Šla s ní. Zbývalo jí ještě naučit May pár posledních věcí.
Když se po tanci na chvíli posadily, řekla holčička: „Fantasy... Slib mi, že nikdy neodejdeš!“
Bůh ví, kde se to v ní vzalo, náhlá obava, že tyto dny skončí a přijde loučení.
Ta slova se Fantasy vrývala až do morku kostí. Co měla říct? Pohladila May po vlasech, ale hlas se jí chvěl, když říkala: „To ti nemohu slíbit, broučku... Každý z nás jednou musí odejít.“
„Ale ty ne.“ Uzavřela to May a pak chtěla zase tančit.

„Paní Beatrice, bojím se, že to bude pro Maybe zrada a že jí to ublíží.“ Svěřila se večer s obavami čarodějce. Ta znala řešení. Když ho Hvězdě řekla, bolelo to. Ale nešlo to jinak...

Na druhý den, kdy měla Carolyn navždy opustit pozemský svět, vyšla brzy ráno Fantasy do zahrady. Ve svých zelených šatech, dlouhé rezavé vlasy snad ještě zářivější, než dřív, byla krásná.
Tak krásná, jako ještě nikdy nebyla. To, co se chystala udělat, jí propůjčovalo ten nebeský vzhled. Jako by už na Zem nepatřila. Tedy pokud tam vůbec někdy patřila.
Lehla si do trávy, srdce jí prudce bilo, protože vědělo, že za pár minut dá všechnu svou sílu jinému srdci, tomu, co skomírá v posteli v chalupě... Hvězda dokáže zemřít o své vůli, když přijde její čas. Každá to dokáže. Proto to taky Fantasy mohla udělat.
Zavřela oči a chystala se vložit všechnu sílu do posledního úkolu, co ji čeká – vyměnit se Smrtí sebe za Carolyn. Ale...
„Fantasy? Fantasy, co to děláš?“
Maybe... Vstala tak brzo... Hvězdě se snad srdce na chvíli zastavilo. Ne, to ne...
„May, prosím tě, prosím, vrať se domů, já nechci, abys to viděla...“ Vhrkly jí do očí slzy.
Děvčátko tam stálo, nevědělo, co se děje, vidělo Fantasy ležet v trávě...
A potom jí to došlo. Co včera náhodou zaslechla... Co se o moci Hvězd povídalo po vesnici... Nebyla hloupá. Najednou věděla, proč jí nechtěla Fantasy slíbit, že neodejde...
„Fantasy, ty nesmíš umřít...“ Roztřásla se poznáním, strachem, slzami... „Nesmíš umřít. Přece mě tady nenecháš? Prosím! Jsi moje jediná kamarádka. Nemůžeš to udělat!“
„Broučku... Mám tě ráda a proto to udělat musím. Buď já, nebo tvoje maminka... Budeš mít zase maminku... A já s tebou budu vždycky, to přece víš. Stačí se podívat na Nebe... Budu tam... A ve tvém srdci. A když se ti bude po mě stýskat, tancuj. Uvidíš, že tak tu s tebou zůstanu. Prosím nedívej se, jak odcházím a neplač... Opravdu ne... Nebojím se Smrti, umřít nebolí. A nikdy bych ti to neudělala, kdyby to nebyl jediný způsob, jak ti vrátit rodinu, jakou si zasloužíš.“
„Ach Fantasy...“ Plakala. Máma, nebo Fantasy? Jako by ji to trhalo na dvě poloviny. Sebrala odvahu vzepřít se. „Nepůjdu pryč. Zůstanu s tebou, chci tady být. Fantasy, Fantasy, proč to takhle musí být? Proč prostě nemůžeme žít všichni? Budeš mi tolik chybět...“
Fantasy se usmála. „Sbohem, May. Jsi ta nejstatečnější a nejšikovnější holčička, jakou jsem kdy v životě viděla. A jsi mnohem vyjímečnější, než já.“
Pak znovu zavřela oči... Zaslechla poslední sbohem od děvčátka, ale to už znělo z dálky. Odcházela, umírala, ale byla velice šťastná.
Potom na chvíli všechno zmizelo v měkkém, bílém světle. Když May znovu viděla kolem sebe, zůstalo z Fantasy jen nehybné tělo. Byla pryč.

V té samé chvíli se v chalupě Carolyn ztěžka nadechla a otevřela oči. Byly jasné.
„Rodane...?“ Dostala ze sebe šeptem, zesláblá, ale živá a zdravá. Její muž, pospávající na židli vedle jejího lože, vyskočil na nohy.
„Carolyn! Lásko moje, ty žiješ... Ach Bože, už jsem nedoufal...!“ Chytil ji do náručí a po tvářích mu tekly slzy. Tak přece jen... Přísahal, že bude celý život oslavovat ten zázrak, co se stal a denně děkovat za každou chvíli s ní.
Beatrice slyšela Rodanův výkřik. Vyběhla okamžitě do zahrady.
„May!“ Zakřičela.
„Paní Beatrice... Fantasy... Umřela...“ Objevila se pobledlá holčička.
Nechala se dovést k té padlé Hvězdě, aby mohla pokleknout. Viděli jste někdy Hvězdu, která se vzdala života? Neexistuje nic tak smutného a zároveň nádherného, jako ona... Na loži z květin tam ležela, bledá a bez života, ale přesto tak krásná, jako by jen spala... Ještě měla na rtech úsměv, i když z ní pozvolna vyprchávalo teplo... Nešlo neplakat, když ji viděla. Byla tak statečná, že to dokázala...
Nebylo slov, která by Beatrice mohla říct. Vstala, obrátila tvář k Nebi a začala zpívat.
Byla to smutná písnička, během které jako by vše kolem pohaslo. A na jejím konci se z Nebe snesla bílá kobylka, Rodanova Bělka, kterou kdysi sama očarovala.
„Odnes ji tam, kde spí padlé Hvězdy, Bělko. A potom se vrať ke mně.“ Řekla tiše čarodějka, zvedla ze země bezvládné tělo a položila je na koňský hřbet. Věděla, že klisna poletí opatrně. Ta pokývala hlavou, jako by snad rozuměla, opatrně se odrazila a vzlétla. A letěla pryč, daleko...
Druhý záblesk bílého světla.
„Jdi do chalupy, May. Tvoje maminka na tebe čeká.“ Řekla Beatrice a když dítě odběhlo, sehnula se do trávy, aby zvedla balíček, co se tam objevil. Byl to poslední dárek od Fantasy pro May. Věděla, že to udělá, aby tu po ní alespoň něco zůstalo...
„Objev se, až bude ten pravý čas.“ Zašeptala a nechala ho zmizet.

May utíkala do chalupy a srdíčko jí zběsile tlouklo. Uvidí znovu živou maminku, tu, kterou si pamatuje? Na prahu se zastavila a zaváhala.
„May, holčičko moje...“ Zašeptala Carolyn a vyhrkly jí slzy. „Zlatíčko...“
„Mami...“
Přeběhla místnost, jako ve snu vztáhla ručky a její matka ji pevně přivinula k sobě. Byla skutečná...
„Moje maličká, už je dobře... Maminka je tady...“ Mluvila na třesoucí se dcerku a hladila její dlouhé vlásky, nemohla přestat, neměla dost těch doteků... Tak strašně dlouho byla mimo tento svět, tak dlouho nemohla obejmout své dítě...
May plakala. Za tu dobu, co neměla mámu, přišla o svou dětskost a i když to byla ještě malá holčička, chovala se spíš jako dospělá. Ale teď, teď tu maminka zase byla a ona si konečně mohla dovolit stát se zase dítětem, které u ní hledá ochranu a lásku. A tak plakala a Carolyn ji houpala v náručí, konejšila, jako když byla miminko.
„Maminko, můžeš vstát?“
Vstala lehce, jako by jen před hodinkou ulehla k odpočinku. Holčička ji držela za ruku a nedočkavě táhla do zahrady. Musela toho mamince tolik ukázat... Kytičky a motýly, všechna oblíbená místa, která ještě neviděla, předvést co ji naučila Fantasy...

Do chalupy vešla Beatrice, ve svém černém plášti a zůstala stát, zatím, co Rodan se jí vrhl k nohám.
„Paní, jsem vám nekonečně vděčný... Co mohu udělat, abych vám poděkoval? Zachránila jste mou Carolyn a tak se starala i o mou dcerku... Chtěl bych vám to všechno vrátit. Můžete zůstat žít s námi, bude mi ctí mít vás v chalupě a postarám se o vás jako o svou sestru...“
„Rodane,“ Usmála se a naznačila mu, že nemusí klečet. „Já zde zůstat nemohu, víš přece sám, jak moc se mě bojí lidé ve vesnici a jak mne nenávidí. Ohrozila bych životy vás všech. Už jednou mne vyhnali z vesnice, podpálili chalupu, v níž jsem žila, udělali by to zas. Ne, musím se vrátit do své samoty, i když je mi lépe s vámi. A malou May mám upřímně ráda, je to dobré děvčátko. Tvé poděkování ale náleží jiné bytosti, té, které to již nepovíš. Dala život, aby zachránila Carolyn. Než odešla se Smrtí namísto tvé ženy, svěřila se mi se strachem o May. Co s ní udělalo všechno to neštěstí i Fantasyina smrt. Chci ji před tím ochránit, Rodane. Bude to tak lepší.“
„Co uděláte, paní?“
„Vezmu z její paměti všechny vzpomínky na mne, na nemocnou matku i na Fantasy. Jen tak bude moci být opět dítětem a to si zaslouží.“
„To ale není fér vůči vám a vůči Fantasy...“
„Je to má i její vůle. A něco po nás i tak zůstane, malá May se hodně naučila, to jí nevezmu.“

Jak Beatrice řekla, tak také, po rozhovoru s Rodanem a později i jeho ženou, v noci udělala. Když holčička usnula, udělala křížek na jejím čele a potom odešla se všemi vzpomínkami, které jí bylo lepší vzít.
Ne, že by to čarodějku nemrzelo. Velice ráda by zůstala a loučení zjitřilo staré rány, co si ve svém srdci nesla už dlouhé roky. Ale neměla jinou možnost, než odejít a žít v ústraní. Lidé ji k tomu odsoudili, stejně jako odsoudili Fantasy k životu bez lásky a přátel. Nemohla nikomu věřit.
Odešla do tmy, když naposled stiskla ruku Rodanovi a objala svou kmotřenku Carolyn. Plášť za ní vlál a studený vítr osušil i slzy, které nezahnala a které nesměl nikdy nikdo vidět. Byla čarodějka. Musela tak žít.

Nazítří se May vzbudila a nevěděla o ničem, co se stalo. Měla jen pocit, že spala nějak dlouho, když za svítání vyskočila z postýlky a bosky přeběhla do postele rodičů. Přitulila se tam k mamince, než musely vstát.
Jestli si všimla, že se o maminku tatínek stará víc, než dříve, nebo zaslechla řeči lidí o prapodivném dění u nich v chalupě, nevěnovala tomu pozornost. Zase si hrála a pomáhala v kuchyni i na zahradě, chodila s mámou pro vodu a na trh do vesnice a také někdy na tancovačky, když nebyly dlouho do noci. Ostatní děti se jí už opravdu nesmáli, ptali se, kdo ji naučil tak krásně tančit, ale ona vždy jen pokrčila rameny. Jako by to k ní samo přišlo, během jedné jediné noci... Ženy z vesnice nad ní kroutily hlavou, když to viděly a Carolyn blahopřály k tak nadané dcerušce. Zářila mezi ostatními teď stejně, jako hvězda na nebi.
Čas plynul jako voda, jak už to v životě bývá. Za rok po uzdravení porodila Carolyn svojí holčičce bratříčka, za další dva roky malou sestřičku a May rostla ve hrách se sourozenci, ale také se zodpovědností za ně, když je hlídala. Bylo to jako by její rodiče jen zamrkali a místo malé holčičky před nimi stála mladá žena. Táhlo jí na patnáct, a Carolyn čekala další dítě, když se May rozhodli provdat. Byl to stejný úděl, jaký čekal všechny dívky v té době – vdát se a starat se o dům a děti.
Z May vyrostla krásná žena. Ani na chvíli se nepřestávala usmívat, vždy byla laskavá ke každému, koho poznala, a nikdy neodmítla pomoci s čímkoliv. Byla jemná jako panenka, s krásnýma čokoládovýma očima a vlasy do půli zad, ale také statečná a silná po svém otci. Neměla strach ani z bouřky a dokázala jezdit na koni jako muž. Zkrátka takovou ženu aby pohledal a tak není divu, že měla hned několik nápadníků.
Rodiče jí zodpovědně vybrali chlapce, jehož rodiče měli velkou chalupu hned na návsi, tři koně a kravku. A tak se v den svých patnáctých narozenin Maybe v kostele vdala.
Patrick jí nebyl neznámý, kolikrát už se jí na vesnické tancovačce dvořil. Nemilovala ho, své srdce ještě dát nikomu nestačila, ale nebyl jí úplně lhostejný. Ze svatby měla strach, vzepřít se ale nemohla. Časem se naučila mít svého muže ráda a doopravdy si zamilovala jeho mladší sourozence, o které se pomáhala starat, než také odešli z chalupy a staří rodiče na vejminek. Patrick jako nejstarší se stal hospodářem. Všichni mu záviděli krásnou ženu, kterou nyní mohli už jen tajně obdivovat, když občas večer v hostinci tančila, ať už sama, nebo se svým mužem.

Netrvalo dlouho a May čekala první děťátko. A potom druhé, třetí... Asi by se nikdy nedozvěděla, co se vlastně stalo tenkrát a žila by pokojný život hospodyně až do smrti, kdyby se jí jako páté, vymodlené, dítě, nenarodila holčička úplně stejná, jako byla ona sama... Zlé nemoci jí dvě z dětí vzaly a i ona byla nemocná, když přiváděla na svět to páté. Ani nevěřila, že se té malé holčičce, co se jí narodila, podaří vůbec přežít. Ale podařilo a když jí byly tři neděle a May se uzdravila, dala jí jméno Miracle. Zázrak. A to pro ni i byla. První dcera po několika chlapcích, a také, ale to ještě nevěděla, poslední dítě, které kdy bude mít.
A byla kouzelná. Vůbec neplakala, jako jiné děti, jenom pozorovala maminku velkýma očima a hned jak se naučila smát, nedělala nic jiného. Její starší bratři ji milovali, sotva začala dělat první vratké krůčky, brali ji na zahrádku a zapojovali do svých her.
May své děti milovala nade vše, Jan, Patrick mladší a Miracle tvořili celý její svět. Ráda se dívala z okna, když připravovala jídlo pro rodinu, jak si děti venku hrají. Milovala jejich smích, jejich nevinné tváře, jejich hravost a vitalitu... Co je měla, už moc nechodila mezi lidi, byla doma a pečovala o ně.
Ale v noci, v noci se jí zdálo o tanci... Vidala ve snech, ale to už od dětství, tančit krásnou tanečnici, s rezavými vlasy a neobyčejnou energií, kterou kolem sebe šířila... Zdál se jí ten sen skoro každou noc. Nepřemýšlela už, kdo ta žena je, ale měla tu vizi ráda. Sama teď tančila někdy večer v zahradě, když dala děti spát a Patrick ještě nebyl hotov s prací. V těch chvílích, když si rozpustila vlasy a vyšla ven v prostých šatech, bosá, a tančila si pro sebe a možná pro brouky v trávě, v těch chvílích byla volná... Byla sama sebou, nic nemusela, jako když bývala ještě dítětem.
Její synové ji někdy pozorovali, když měli dávno spát, byli na svou maminku pyšní, jak je krásná a neobyčejná, i když tak už navenek ani moc nevypadala.
Ale teprve když malá Miracle trochu povyrostla a měla už svůj rozum, získala May opravdovou obdivovatelku. Vždy, když vyšla do zahrady za těmi chvílemi svobody, seděla Miracle u okna a nespouštěla z maminky oči. Brzy začala toužit po tom také se naučit tančit a přemlouvala May od rána do večera, aby ji učila...
Ne, že by to Maybe nedělala. Samozřejmě, stejně jako její matka kdysi učila ji, učila i ona svoje děti, oba chlapce i malou holčičku. Jenže té to nestačilo. May jí vždycky říkala, když ji chovala na klíně a zaplétala vlásky do copánků, že by nejradši celé dny jen protančila – ale to nejde, musí se taky pracovat a tanec, to je jen odměna za tu práci.
Miracle tomu rozumněla, ale moc to s ní nepohnulo.

Když bylo Miracle asi šest, hrála si jednoho dne sama na půdě. Dělávala to dost často, od té doby, co objevila skulinku, kudy se tam dalo prolézt. Bylo tu tolik zajímavých věcí! Staré krámy, jak by řekl její táta, ale pro ni a její fantazii... Celé hodiny vydržela zkoumat věci po babičce, dědečkovi a snad ještě i jejich rodičích... Byly tu obrázky, staré šaty, nástroje, všechno možné.
Ale v ten den tu měla objevit něco vyjímečně zvláštního. Prolezla celou půdu, znala zpaměti uložení všeho nábytku i krabic s poklady (do jedné si dávala obzvláště zajímavé věci, co našla, třeba modrozelené korálky, bohatě zdobenou stuhu do vlasů a podobně).
Když vylezla na svoje místečko, za starou truhlicí se svátečními šaty babičky, našla tam krabici, která tu zcela jistě nikdy dřív nebyla. Zvědavě si ji prohlížela. Obyčejná bedýnka... Otevřela ji, a uvnitř našla balíček. Stálo na něm jméno její maminky...
Neotevřela jej, protože nebyl určený pro ni. Miracle byla dobře vychované dítě. Vzala opatrně zvláštní nález do ruček a hbitě slezla tajnou škvírou z půdy, oběhla chalupu a utíkala do kuchyně za maminkou. May připravovala ovesnou kaši pro celou svou rodinu, když jí Miracle s patřičným komentářem, že našla balíček („A proč je na něm tvoje jméno mami?“) a chce vědět, co je v něm.
Ale May to nevěděla. Nikdy ho neviděla. Přesto jako by jí byl něčím povědomý... To písmo... Nevěděla proč, ale srdce jako by jí bilo rychleji, když jej držela v rukou. Chvěly se jí, při rozvazování provázku, jímž byl ovázaný.
Když ho rozbalila, našla tam krátký vzkaz. V té době ještě lidé neumělimoc číst a psát, ale zrovna Rodan jisté vzdělání měl a proto to kdysi naučil i svou nejstarší dceru a později i její sourozence. A ona to předávala svým dětem. Tak si teď mohla přečíst, co na lístku stálo...

„May... Čteš řádky od bytosti, na niž jsi musela pro své dobro zapomenout. Teď jsi už ale dospělá a proto prosím přijmi dárek ode mne. Vím jistě, že z neobyčejné holčičky, kterou jsem znala a učila své vlastní umění, vyrostla neobyčejná žena. Umíš ještě tančit? Kdysi jsi chtěla být mnou a já Ti řekla, že to nemusíš chtít. Možná nejsi Hvězda a nejsi dokonalá, ale máš čisté srdce a laskavou mysl. Byla jsi jediným člověkem, kterému jsem kdy doopravdy věřila... Musela jsem Tě opustit, ale mám Tě ráda a věřím, že to někde uvnitř víš. Fantasy“

Maybe jako ve snách vybalila z hebkého papíru ten dárek. Byly to měkké boty, precizně ušité snad z kůže, bez pevné podrážky a zdobené stříbrnou výšivkou. Uviděla je a pak se jí zatmělo před očima a svezla se na zem. Omdlela.
Když přišla k sobě, klečely u ní všechny tři její děti. Muž nebyl doma, jel s povozem do sousední vesnice cosi zařídit.
„Mami, jsi v pořádku?“ Ptal se její nejstarší syn Jan. Druhý chlapec jí omýval čelo vodou. Miracle sklíčeně pozorovala její tvář, v rukou dopis od Fantasy a ty boty. Sebrala je, když May vypadly z rukou. „Nechtěla jsem, maminko, nezlob se...“ Řekla. Myslela si, že je to její vina, když přece mámě ten balíček donesla.
„To není tvoje vina, zlatíčko, nic jsi neprovedla. Jsem v pořádku, nic mi není...“ Posadila se.

Ale bylo... V hlavě jí běželo tisíc věcí. Odstraněné vzpomínky se vrátily ke své majitelce. Tak to byla ta dívka ve snu... Fantasy, její kdysi nejlepší kamarádka, Hvězda, co ji naučila tančit a potom obětovala život pro její rodinu... A paní Beatrice, čarodějka, taky tam přece byla... Co se asi stalo s ní?
Jak mohla žít bez těch vzpomínek a jak mohla teď tak málo tančit?
V době, kdy byla malá a učila ji samotná Hvězda to pro ni přece bývalo vším... Kde odpočívá Fantasy, kde je teď její duše? A ty boty... Byly její... Kdysi v nich ona tančila... Jistě je měla i ten den, kdy ji Mayin otec našel, určitě je měla, když May učila... A teď jí je dala, aby ona mohla učit jiné...? Aby šířila to, co Fantasy započala? Aby se neztratil ze světa odkaz na tu neuvěřitelnou bytost, kterou May kdysi měla tu čest znát?
Měla tolik otázek... Srdce bolelo při vzpomínce, poslední vzpomínce, kterou na Fantasy měla... Jak ležela v trávě, mrtvá, bez života, přesto s úsměvem na rtech... Jak předtím, než odešla navždy, zavřela oči... Ty oči, které každého, kdo ji kdy jen koutkem oka spatřil, musely uchvátit, zelené jako jarní tráva, jako ještěrčí kůže, jako některé vzácné drahokamy... A její vlasy, jako planoucí oheň, když na ně dopadalo slunce, rozprostřené kolem její tváře jako svatozář, když umírala...
„Ach Fantasy...“ Vydechla tiše a po tvářích jí začaly stékat první slzy.
Ty, které měly téct už tolik roků zpátky... Pro padlou Hvězdu, vždyť umřela kvůli ní... Jen aby ona měla zase mámu... Teď, když sama byla matkou, chápala a cítila tu oběť, kterou Fantasy podstoupila...
Pro ni, pro lidskou holčičku... Nemusela to udělat, vůbec nic ji nepoutalo k lidem. Než ji poznala.
May plakala, protože pochopila. Jak smutný život vlastně musela Fantasy vést, ve světě, kde nesměla nikomu věřit a nikoho mít ráda, protože by jí vzali srdce, jen aby se oni měli líp... Jak moc asi musela mít May ráda, aby pro ni a pro její matku byla schopna vzdát se života.
Plakala, protože to nebylo fér, aby na ni zapomněla. Protože Fantasy si zasloužila mnohem víc štěstí a lásky, než za svůj život poznala. Protože ji už nikdy neuvidí, aby jí mohla tohle všechno říct. A protože ji měla tak moc ráda...

Její děti na ni koukaly a nechápaly ani trochu, co se děje. Vzkazu nerozuměly, kdo je Fantasy nevěděly, viděly jen uplakanou mámu.
„Mami, kdo je to Fantasy?“ Po notné době se opatrně zeptal nejstarší.
„Proč tak pláčeš?“ Dodal jeho bratr.
„A proč ti dala ty krásné boty?“ Zeptala se malá Miracle.
„Fantasy byla Hvězda... A nejdokonalejší bytost, jakou si dokážete představit... Když jsem byla tak malá, jako je teď Miracle, zachránila mou maminku před smrtí a sama při tom zemřela. To ona mě naučila tančit. Jedna hodná čarodějka mi vzala vzpomínky, když jsem byla malá, aby mě ochránila před smutkem. Zapomněla jsem na ni... Pláču proto, že jsem zapomenout nechtěla. Ale teď je všechno zpátky, broučkové moji, ona chce, abych vás naučila všechno, co od ní umím... Ty boty, ona
v nich tančila, Mirinko... Pocházejí jistě z jejího světa, kde se narodila.“
„Ale mami, Hvězdy jsou přece jen na nebi a v pohádkách? A čarodějnice taky?“
„To si lidé myslí. Ale ony jsou... Skrývají se, aby unikly lidské zášti a strachu. Babička Carolyn vám jistě vyprávěla příběhy o paní Beatrice, možná i o krásné Hvězdě... Nejsou to pohádky, opravdu se to stalo...“

Když se Patrick navečer vrátil s moukou ze mlýna ve vedlejší vesnici, našel svou ženu sedět na zápraží. Nikdy dříve ji neviděl tak zamyšlenou, jako by ani nevnímala tento svět.
„Milá moje, jsi v pořádku? Snad se nestalo nic zlého tobě nebo dětem...?“ Znepokojeně na ni promluvil a pohladil ji po zádech s neskrývanou obavou.
Za ty roky, co byli svoji, se jejich vztah vyvíjel a z přátelství se pozvolna stala snad i opravdová láska. Vážil si jí a rád se na ni díval. Ještě stále, i když se jí těžkosti života vryly do tváře, mu sousedi záviděli krásnou a schopnou ženu... Ale i ona jeho dávno milovala, protože k ní byl vždy laskavý a nikdy jí ani slovem neublížil, což se o mnohých jiných ve vesnici říci nedalo...
„Maybe, miláčku, slyšíš mě?“Zatřásl s ní jemně. Konečně se její oči odtrhly od večerní oblohy a podívala se do tváře svého manžela. Usmála se a vstala, aby ho mohla políbit.
„Nic zlého se nestalo, Patricku, nemusíš mít obavy. Děti už spí, práci mám hotovou, a tak tady sedím a přemýšlím o minulosti...“
„Snad jsem ti nikdy neublížil, že musíš přemýšlet...“
„Ty ne, to přece sám dobře víš... Ale Bůh, když mi vzal naše dva syny a připravil mi i jiné těžkosti, kdysi, když jsem byla ještě dítě. Ty jistě víš, co se povídalo o naší chalupě, mé matce, čarodějce Beatrice a tajemné krásné Hvězdě...?“
„Ano, ale nevěřím ničemu, co mi neřekneš ty sama. Jsou to pohádky, které si lidé vymýšlí, protože tvé rodině vždycky záviděli.“
„Sedni si ke mně, Patricku... Ony to totiž pohádky nejsou... Je to složité, mám z toho v hlavě takový zmatek... Všechno ti povím. Tohle dnes naše hočička našla na půdě...“ Ukázala svému muži dárek a přečetla mu vzkaz, protože on číst neuměl.
A potom mu vyprávěla celý příběh, který do té doby nemohl od ní znát... Svěřila se mu i se spoustou otázek, co ji teď trápili a on sám jí navrhl, aby se nazítří vydala do svého starého domova a zkusila tam najít odpovědi alespoň na některé z nich.
Usnula mu v náručí, tam na zápraží, když spolu pozorovali hvězdné nebe. Přemýšlel o tom, jak zranitelná vlastně je, jaká tajemství její srdce musí ukrývat, když ji nesl do chalupy a ukládal spát. Ani neotevřela oči, když si později lehal vedle ní...

Za svítání vstala, podojila obě kravky, které vlastnili, nakrmila koně a připravila jídlo pro svého muže i děti. Čekala, až vstanou a sejdou do světnice, aby jim mohla říct, co je potřeba udělat a poprosit je o pomoc. Chlapcům uložila hlídat malou dcerku, rozloučila se s Patrickem a ze stáje vyvedla mladého hřebce. Byl černý jako uhel, bez jediné světlé skvrnky na těle, jen jeden jediný pramen žíní v hřívě měl sněhobílý. Jezdila na něm jako muž, ale nepotřebovala sedlo ani uzdu. Stačil kus provazu, který měl kůň kolem krku a kterým ho mohla usměrnit, kdyby se mu zachtělo ji trochu pozlobit.
Ale Twist, jak se hřebec jmenoval, to ještě nikdy neudělal. Obsedla ho sama a jezdila na něm také jen ona, na trh, nebo pro ovoce do sadu nad starou chalupou.
Patrick se usmíval, když ji na něm viděl odjíždět. Sukně a dlouhé vlasy jí vlály ve větru, seděla vzpřímeně a neohroženě, ani trochu nepodobná jiným ženám, co znal. Ale právě proto svou ženu miloval...

„Rodane,“ Zavolal na starého hospodáře soused, který zrovna sbíral poblíž jeho chalupy dřevo. „Tvoje dcera sem jede na neosedlaným hřebci.“
Narovnal se, sbíral právě na poli řepu, právě včas, aby ji také zahlédl. Musel se usmát. Nikdy nezapřela jeho krev...
Chalupa, v níž se May narodila, již dávno patřila jejímu bratru a jeho mladé ženě. Měli spolu zatím čtyři děti, ale páté se mělo narodit každým dnem. Rodan s Carolyn žili na vejminku, tedy v podkroví chalupy, a o hospodářství se už pomáhali starat jen málo. Když May na koni projela branou, vyšel jí bratr Jakub vstříc. Podržel koně, když z něj seskakovala.
„Vítám tě tu, sestřičko... Copak tě přivádí?“ Usmál se.
Pozdravila ho, i jeho ženu Vesnu, která, držíc si bolavá záda, která ji trápila každé těhotenství, vyšla z chalupy se podívat na nečekanou návštěvu.
„Hledám naše rodiče, Jakube, jsou doma?“
„Maybe, holčičko... Stalo se něco zlého, že sem tak spěcháš na tom svém hřebci?“ Došel konečně Rodan z pole a objal svou prvorozenou.
„Mami! May vás přijela navštívit!“ Zavolal Jakub do chalupy. Stará žena po chvíli vyšla, s malou, teprve roční, vnučkou na rukou.
„Horečku už nemá, díky Bohu... Suzie, tatínek tě teď pochová, ano?“ Podala holčičku jejímu otci a sama rozevřela náruč pro svou dceru. „May, dítě moje, už dlouho jsi se tu nestavila, ráda tě vidím... Co děti, jak se jim daří?“
„Mají se dobře a nic jim nechybí, nemusíte se bát... Přivádí mě sem minulost. Chci se dozvědět všechno.“ Podala svému otci dopis od Fantasy.
Četl a údivem až pootevřel ústa. Ruka s dopisem mu poklesla a vyměnil si překvapený pohled s Carolyn.
„May, kde...? Jak...?“
„Miracle našla ten balíček u nás na půdě. Byl v něm dopis a tyhle taneční boty.“ Vylovila z torny Fantasyin poklad. „Proto tu jsem. Vrátila se mi paměť, ale chci slyšet i vaše vzpomínky. A chtěla bych znát odpovědi na otázky, co mi víří hlavou... Kde je teď? Kde odpočívají padlé Hvězdy? Kde je její hrob, před kterým chci pokleknout? Kam odešla paní Beatrice a kdy? Co Fantasy cítila, jak to, že dala svůj život, aby zachránila naši rodinu? Proč jí tolik záleželo na tom, aby mě naučila tančit a proč já jsem se toho skoro vzdala...? Mami... Tati... Já potřebuju vědět, co se to stalo... Vždyť nebýt jí...“
Její rodiče si vyměnili další pohled.
„Můžeme ti ukázat, kde jsme jí udělali pomníček a můžeš se za ni pomodlit. Ale kde navždy spí padlé Hvězdy, to nikdo neví a kde je její duše můžeme jen hádat. Nevíme o moc víc, než ty.“ Řekla váhavě Carolyn.
„Mohu ti vyprávět, jak jsem ji našel, o všem, co mi řekla paní Beatrice. Ale to asi není to, co chceš nejvíce vědět, že?“ Dodal její otec.
Chvíli se dívala na své rodiče a přemýšlela. Nejvíc ze všeho chtěla pochopit, proč to Fantasy vůbec udělala. Ale na to asi nezná nikdo odpověď.
„Ukažte mi to místo...“ Řekla tiše.
Zavedli ji tam, do rohu zahrady, kam nikdo moc nechodil. Byl tam klid, jeden mohutný strom se tu vzpínal k nebi, pod ním ležel kámen a okolo rostlo několik trsů vřesu.
„Tady ale neumřela.“ Podotkla May.
„Nebyli jsme u toho, miláčku. Nevíme, kde se to stalo. Ale tohle místo jako by nám samo řeklo, že právě tady na ni máme vzpomínat.“
Vyprávěli jí celý příběh tak, jak si ho pamatovali, ale ona chtěla vědět víc.
„Půjdu za paní Beatrice.“ Řekla, když skončilo vyprávění Rodana a jeho ženy.
Carolyniny oči posmutněly, když musela odpovědět...
„May... Je mi strašně líto, že ti to musím říct, i že se o tom dozvídáš až teď... Ale paní Beatrice se ti už nepodaří najít... Lidská nenávist ji vyhnala z vesnice, ale ani to nestačilo. Její chalupa lehla popelem, je to už několik let, a od té doby Beatrice nikdo neviděl... Nevíme, jestli tam zemřela, nebo utekla, ale není tady...“

May plakala. Stála na místě, kde bývala chalupa paní Beatrice, teď tu ale nebylo vůbec nic. Jen černá zem. Ani tráva tu už nerostla, na tom místě, které opět zničili lidé... Dovedla si představit, jak moc čarodějce ublížili. Plakala pro ni. Lidé z vesnice by se divili, proč pláče pro duši, která podle nich náležela peklu. Věřili, že je vyslancem zla.
Jen proto, že byla jiná. May si ji pamatovala takovou, jaká přišla k nim do chalupy – hrdou a respekt budící, v černém plášti, vypadala jako královna. Ale pamatovala si ji i jinak. Když ukládala do postýlky malé děvčátko, ji, May, nejistě a s obavou, že se jí dítě bojí... Ano, dokonce i Beatrice měla z něčeho strach.
Možná, že ti, jež se nikdy nenamáhali ji poznat blíže, v ní viděli nebezpečnou cizinku. Ale ona taková nebyla. Nikdy nikomu neuškodila, neměli důvod ji nenávidět...
„Ach Beatrice, je mi to tak líto...“ Zašeptala May. Klečela v té černé hlíně, ruce v klíně, oči upřené do země. Náhlý poryv větru ji přimněl je zvednout. Nic kolem se nezměnilo, ale ona se maličko usmála. Věřila, že ten vítr její slova donese k uším Beatrice, ať už je kdekoliv...
Jestli tu zemřela, a jen Bůh ví, zda tomu tak bylo, je jí teď už líp... A pokud utekla před lidskou zlobou ještě dál do lesů, pryč od všech vesnic, snad žije v míru, i když tak sama...
May prstem nakreslila křížek na spálenou zemi a vstala, prohlédla celé okolí, zda nenajde alespoň stopu po tom, že tu kdysi Beatrice žila. Ale i kdyby lezla po kolenou a přebírala zrnka popele a hlíny, nenašla by nic. Nikdo jí už tedy na otázky neodpoví.
Nechtělo se jí odejít pryč. Ale musela – a věděla, že se sem již nevrátí. Nosila na krku stříbrnou minci, dar od Patricka... Teď si ji sundala a jedním pohybem odhodila někam do míst, kde dříve stávala chalupa. Ani ji nikdy neviděla, znala ji jen z vyprávění otce.
„Sbohem, Beatrice.“

Vrátila se tiše do zahrady své rodné chalupy a jako ve snách došla až k místu, které vždy tak milovala. Sedla si tam, do trávy, která teď už nebyla tak vysoká, jako za dob jejího dětství, a zadívala se na nebe. Stmívalo se.
Tady Fantasy viděla poprvé. Tady s ní potom trávila dlouhé hodiny, když ji Hvězda učila, anebo jí jen vyprávěla. A tady se s ní také rozloučila navždy, tady Fantasy zemřela...
„Fantasy...“ Zašeptala a vzpomněla si na její rozloučení.
Podívej se na nebe, budu tam... Tancuj a uvidíš, že tu s tebou zůstanu...
„Fantasy...“
Na nebi jedno světélko nepatrně zablikalo. Vyndala ze své torny boty. Tady, ve tlumeném světle měsíce, se jejich stříbrná výšivka tajemně leskla.
Obula si je a začala tančit. Nikdo se na ni nedíval, jen její kůň, kterého si uvázala odpodál. Nedělo se nic. Ale ona cítila, jak se její srdce plní štěstím a mizí všechny starosti, co jí život přinášel. Tančila a smála se, a plakala, protože to štěstí ani nemohla unést, a najednou věděla, o čem Fantasy mluvila. Jako ona kdysi, tak May teď nepotřebovala hudbu – ta hudba hrála v ní a ona tančila jen pro sebe a proto, že už strašně dlouho nebyla tak šťastná... A taky pro Fantasy, byla tu s ní. Vlastně nikdy neodešla...
Přestala s tancem až když si všimla, jak veliká už je tma. Ještě stále se smála a tekly jí slzy, když zaklonila hlavu a tiše zvolala k nebi: „Děkuju!“
Ta malá bledá Hvězda v dáli na obloze zase zablikala. To jí říkala, že nemá zač.

Vrátila se domů, Patrick ji už netrpělivě očekával, i když věděl, že když má svého koně, je v bezpečí. Než šla sama spát, šla se svíčkou zkontrolovat děti. Spali v těsné blízkosti, držíce se za ruce a jí došlo, jaký o ní asi měli strach.
Hned druhý den jim vyprávěla všechno, co o svém životě dosud nemohla prozradit. Navštívila s nimi i to vzpomínkové místo, co její rodiče měli v zahradě. Před spaním chtěli slyšet o Hvězdě a dívali se z oken, jestli na ně zabliká.
Už nechodila tančit do zahrady večer, sama a tajně, ale brala s sebou své děti. A učila je, k velké radosti především malé Miracle, která snila o tom, že si jednoho dne bude směť půjčit Fantasyiny boty... Maminka jí to slíbila, že je jednou dostane, až bude velká...

A protože s dětmi chodila na zábavy a protože lidé si mezi sebou všechno vždy řeknou, stalo se, že i jiné matky začaly chtít, aby učila jejich děti, nebo chodily i děti samy... Nikdy nikoho neodmítla, protože věděla, že šířit to, co jí předala Fantasy, je jejím úkolem na tomto světě. A tak přijala každého, kdo měl zájem poslouchat její rady, a zanedlouho se vždy večer po práci scházelo před Patrickovou chalupou hotové procesí. Časem si dokonce musela určit dny, kdy mají které děti přicházet, protože se na zahradu, ani do světnice, už nevešly...
Její muž se občas zlobil, že vynakládá tolik síly a každý den, bez odpočinku, a byl by děti někdy poslal pryč, ale May to nikdy nedovolila. Ten čas, kdy mohla tančit, sama nebo s hromadou dětí, pro ni byl únikem do jiné reality. Život k ní totiž v mnohém nebyl přívětivý a přinesl jí ještě mnohá trápení.
Nepřivedla už na svět žádné další dítě, i když ještě čtyři další čekala. Všechny umřely ještě dříve, než se stihly narodit. Narozdíl od mnohých – v té době se to totiž dělo velmi často, bylo to vlastně normální – se nikdy zcela nepovznesla nad tu skutečnost. Každé další očekávané dítě milovala a s každou další ztrátou se vyrovnávala těžko a dlouho. Často si říkala, že jistě nějakým způsobem za smrt těch maličkých může, nebo ji osud za něco trestá. Ale za co? Vždyť se celý svůj život snažila žít tak, aby se nemusela za nic stydět a ničeho litovat...

Když porodila to poslední mrtvé děťátko, holčičku, Patrick jí pod tíhou vlastního zklamání řekl, že za to může ten její tanec. Že tím vzala všem těm dětem sílu, kterou by bývali potřebovali, aby mohli žít.
Takové věci by ovšem člověk neměl nikdy říct.
Věděl to, mnohokrát se jí za to později omluvil, klečel před ní, aby mu odpustila... Odpustila, ale ta výčitka od něj, od člověka, kterého milovala a kterému věřila, pro ni byla takovým otřesem, že se z toho už nikdy úplně nevzpamatovala.

Zde, téměř na konci našeho příběhu, musím bohužel napsat, že osud není vždy spravedlivý a svíčka života není pro všechny lidi stejně dlouhá. A často právě ti, kteří by si zasloužili největší štěstí, musí první opustit pozemský svět a s tím všechny, které mají rádi.
A tak to bylo, ač je to smutné, i s May. Ten poslední rok, po té osudné větě od Patricka, když už byla nemocná a věděla, že brzy zemře, dělala přesně to samé, co tehdy Fantasy.
Dávala svým dětem vše, co jen mohla dát a dokud ještě mohla tančit, tak stále učila to, co jenom sama dokázala. Už to dávno ani nebylo jen Fantasyino umění, ve chvíli, kdy mu zasvětila srdce, a to bylo už tehdy v dětství, stalo se i jejím – a bylo a je to tak s každou další duší...
Odešla jednoho zimního večera... Patrick i děti byli u ní až do konce.
Oba chlapci i malá Miracle matce slíbili, že nikdy nezapomenou na nic z toho, co je naučila a postarají se o to, aby ani svět nezapomněl... Odešla v pokoji a trápilo ji jen to, že musí opustit své děti teď, když jsou ještě relativně malé a bude to pro ně velká rána.
Možná se v Nebi znovu setkala s Fantasy a našla i odvědi na otázky, které si stále nesla v srdci...

Velká rána to byla. O několika dalších letech života v Patrickově chalupě se nic neví. Byla to těžká a smutná léta. Patrick měl co dělat, aby své děti vůbec uživil, musely se i ony hodně starat a zastat mnoho práce, aby to nějak zvládli. Ale zvládli, především díky lásce, která v chalupě stále byla a která jim všem dodávala síly bojovat s osudem.
Chodit po zábavách, na to neměli po celou tu dobu ani čas, ani myšlenky. Nicméně opravdu nezapomněli, tak jak své matce slíbili, a i když dál se už o jejich životě nevypráví nic, jen to, že nejstarší zdědil chalupu, mladší chlapec se oženil ve vedlejší vesnici a Miracle se provdala z lásky, je jisté, že opravdu předávali všechno, co je May naučila, zase dál. A nebyli, díky počtu jejích žáků, zdaleka sami.

Dnes už svět dávno zapomněl jejich jména, už se nic nepovídá ani o May a její rodině, ani o Fantasy. Ale to, pro co nakonec obě žily, ze světa nezmizelo... Po celé generace si taneční umění lidé předávali mezi sebou a zachovali tak odkaz jedné velmi zvláštní Hvězdy, i odkaz na příběh, který se kdysi stal.
Je to už tak moc dávno, že se neví ani, kde skončily ty boty, dárek od Fantasy pro malou May...
Dala je své dceři, a já nepochybuji, že i Miracle je také předala a tak to šlo pořád dál, a protože se takové boty nikdy neponičí, když nejsou dílem lidí, určitě ještě pořád někde jsou...
Možná je má některá tanečnice, anebo leží zapomenuty někde na půdě a čekají tam na holčičku, která je objeví...
Carolyn o své dcerce říkala, že možná jednou změní svět. A ona ho nakonec opravdu změnila. I kdyby jen těm dětem, které za ní chodily a učily se... Byla první, kdo něco takového vůbec dělal.
Tedy když nepočítám Fantasy...

Hvězdy, ty totiž nejsou jenom na Nebi. Některé z něj spadnou na zem a pak tady jsou, žijí mezi námi a vůbec o nich nemusíte vědět, dokud nějakou nepotkáte. Je jich tak maličko, že jen pár šťastných lidí někdy nějakou potká a z těch pár se ještě jen málo dostane blíž. Ale Hvězdy, jak jste už určitě pochopili, umí měnit lidské životy. Tak se kolem sebe dobře dívejte, třeba nějakou zatoulanou Hvězdu potkáte... A když ne, je tu alespoň tenhle příběh, jako vzpomínka na jednu takovou. KONEC