Víc hlav, víc rozumu. Kdo tohle řekl, byl buď blázen, nebo člověk. A ani rozumný člověk by to nikdy neřekl. Kolik rozumu se asi najde v houfu hašteřících se dětí? Nebo faráři a kněží. S jedním si popovídáte celkem rozumně. Když jich dáte dohromady víc a z různých chrámů, je o potíže postaráno. U nás draků je to podobně. Čím víc hlav, tím déle trvá, než se dohodnou. Určitě je dobré mít nějakou hlavu v záloze, když dojde na problémy. No, víte, jak to myslím, ne? Rytíři, Honzové, všelijací hrdinové a jiní potížisti.  Ale vůbec nejlepší je, do trablů se nedostávat. To je napsané v každé dračí knize, pěkně hned na začátku. Jestli jsem se já dostával do potíží? Jak kdy. Když o tom tak přemýšlím, daleko častěji jsem jiným z potíží pomáhal.

(1) Neštěstí chodí po horách     Jasmína - princezna na útěku

Bylo pozdní odpoledne, skoro večer, začátek léta. Čas, kdy se vám chce jen nasávat vůni lesa a louky a nechat svět, ať si dělá, co chce. Ležel jsem poblíž své jeskyně a vyhříval se v odpoledním slunci. Už chvilku jsem poslouchal opatrný šramot z údolí. Znělo to jako srnka, když tiše našlapuje, aby na sebe neupozornila dravce.

„A jéje, přichází se potíže“ povídám si v duchu. Pro první setkání člověka s drakem je dobré být opatrný. Nevíte, jestli je člověk sám a jak moc je lekavý.

Nos mi říkal, že je to děvče a uši zase, že je sama. Nechtěl jsem ji vylekat, tak jsem se raději schoval. No schoval. Tak jako neschováte stodolu, nebo třeba slona, těžko schováte i draka. My draci se maskujeme. Na zemi nejčastěji jako balvan, nebo spíše skála. Není to opravdová proměna, to neumí nikdo. Je to jen taková iluze. A třeba na sovy to nezabírá. Sovy nás pořád vidí tak, jak jsme. Stejně tak někteří bystří lidé nás po čase vidí bez ohledu na maskování.

Ty moje potíže se zatím vyškrabaly až na palouk k jeskyni. Dívka se chvilku rozhlížela, jako by hledala další cestu. Všimla si sešlapané trávy, ale byla asi příliš unavená, než aby přemýšlela o tom, kdo ji tady sešlapal. Chtěla si sednout na jeden kámen, aby si odpočinula.

„Ahoj“ řekl jsem. Ale ne moc nahlas, aby se nepolekala, protože mi chtěla sednout na hlavu. A schovával jsem se dál.

„Je tu někdo?“ zavolala ta dívka a trochu se strachem se rozhlížela.

„To víš, že je. Kdo by se tu s tebou jinak bavil“, odpověděl jsem jednou ze vzdálenějších hlav.

„A kdo jsi“, vyzvídala ta holka, už skoro beze strachu.

„A nelekneš se, až mě uvidíš, zeptal jsem se pro jistotu.

Ta dívka najednou posmutněla a řekla docela tichým hlasem: „Za svůj život jsem viděla už tolik zlých věcí a ukrutností, že se asi neleknu“.

Tak jsem jí ukázal jednu hlavu, tu vzdálenější. No trochu se lekla, nohy ji vypověděly poslušnost a na tu bližší hlavu mi opravdu dosedla. Už jsem vám říkal, že to maskování je jen iluze. A když poznala, že mi sedí za krkem, nebylo už co schovávat.

Myslel jsem si, že teď nastane jekot a křik, ale ono nic. Jen oči trochu vykulila a viditelně polkla.

„Ty mě sníš?“ ptala se.

„Už jsem po večeři“, odpovídám v lehce konverzačním tónu. „A co ty, už jsi jedla? V jeskyni najdeš nějaké ovoce. A jestli chceš maso, je tam ještě kus hovězího. Ale upéct si to musíš sama“.

Dvakrát jsem ji pobízet nemusel. Když vyšla z jeskyně ven, držela dva banány a s chutí se do nich pustila.

„Banány nejsou teď ani na královském stole. Jak to, že ty je máš?“

„Mám jisté možnosti,“ a roztáhl jsem křídla.

„Aha. Jejda, jsem to ale holka nevychovaná. Dovol, abych se představila. Jmenuji se Jasmína“

„Já jsem Alfréd princezno“ a uklonil jsem se všemi pěti hlavami.

„Ale já jsem ti neřekla, kdo jsem. Jak to víš?“

„My draci máme jisté schopnosti, jak poznat princeznu“ a pokusil jsem se o úsměv. Ale opatrně. Většinu lidí dračí úsměv s pětipalcovými zuby spíš vyděsí.

„Aha, to abyste nás pak mohli mít ke svačině“

„Nevěř všemu, co se povídá, lidi rádi přehání“

„A co ta hromada štítů, mečů a brnění u tebe v jeskyni? To je dědictví po dědečkovi, že?“

„Občas se tu někdo staví a chce se prát. Někomu to rozmluvím a někdo si to vymluvit nedá.  Nevěří, že boj s drakem je nesmysl. Tvůj otec, král, má v hodovní síni také sbírku praporů a štítů co nekoupil na trhu.“

„To je pravda. A to pak ty rytíře zabiješ?“

„Někdo si to rozmyslí včas, jinému stačí pár pohlavků a uteče. No a na někoho to nezabere a pořád mele svou a otravuje. Asi za to může ten plech, co si dávají na hlavu. Oni pak neslyší, nebo nemyslí, nevím. Stejně jsem většinu těch štítů a mečů posbíral, jak utíkali.“

„A ty co neutečou, pak sníš?“ Princezna se na mě zamračila.

„No, no, no, moc se nepohoršuj. Vy lidé také jíte jiné živočišné druhy a neptáte se jich na názor. Zkus se někdy zeptat jelena, co si myslí o královské hostině. Navíc drak nikdy nesní jiného draka. To se o lidech říci nedá. Lidojedi nebyli v lidské minulosti nic zvláštního.“

Odpovědí mi bylo jen zádumčivé hm.

„Lidské maso není nic moc. Raději mám hovězí a skopové. My draci máme podobný jídelníček, jako lidé nebo například medvědi. Potřebujeme maso i zeleninu. A proč ty jsi utekla z domova?“

„Jak to víš, že jsem utekla?  A neutekla jsem z domova.“

„No, na výlet do hor nejsi oblečená, bez zavazadel a doprovodu. Před čím utíkáš?“

„To je dlouhé povídání,“

„Já už jsem si dlouho s nikým nepopovídal“, pokusil jsem se o rozhovor. Ale princezna byla opravdu hodně unavená a ospalá a do řeči jí moc nebylo.

„Mohla bych tady někde přespat, než půjdu dál?“ Ta otázka jen potvrdila moje domněnky.

„Tady za skalkou, je u potůčku domek. Občas tady mívám návštěvy.“

Princezna se uklidnila. Uvědomila si, že asi nebude ani ke snídani, ani k obědu. Za chvíli se z chaty ozývalo klidné oddychování člověka spícího po velké námaze. To jsem potřeboval. Občasné návštěvy mých přátel jsou pro mne vítaným zpestřením běhu času. Ale princezna na útěku, to jsou hlavně potíže. Někdo jí bude hledat, jiný bude chtít, aby se raději nenašla. Musel jsem na obhlídku okolí a pro pomoc.

Když létám poblíž lidí, používám jednoduché dračí maskování. Je to podobné jakou u chobotnic. Měníme barvu a odraz šupin. Mladí draci tuto schopnost ještě dost dobře neovládají. Když se rozčílí, hrají někdy všemi barvami, jako duha. Staří draci se dovedou schovávat celkem dobře. Člověk by se musel dívat hodně pozorně, aby si maskovaného draka například proti obloze všiml. Princezna ušla opravdu dlouhý kus cesty a chvílemi šla i řekou. Takže chtěla, aby jí nikdo nenašel. Chytrá holka. Pro jistotu jsem shodil do údolí pár stromů a balvanů, aby někoho náhodou nenapadlo tady pátrat.

Chvilku před setměním jsem přistával na loučce za chaloupkou kořenářky Žofie. Ne, že by mi tma vadila, vidíme jako kočky nebo sovy, možná i o něco lépe, ale měl jsem strach, abych Žofii našel doma. Vždy na začátku léta se vydávala v noci na byliny a koření. Říká, že prý jen ve správný čas sebrané má tu pravou sílu. Měl jsem štěstí, ještě byla doma, ale uzlík na cestu už měla sbalený.

„Nazdar fešáku“, ozvalo se mi na pozdrav. „Kde se tu bereš? Rozbolely tě zuby, nebo potřebuješ jen podrbat pod šupinama?

„Mám návštěvu a budu potřebovat tvoji pomoc“. A stručně jsem vypověděl, co se dnes večer stalo.

„Takže ty máš na návštěvě princeznu z Elynu? Počkej a je taková hnědovláska, asi pět a půl stopy, tak 18 let a na levé tváři u nosu pihu?“

„Na princezny mám nos, to přece víš. Ale ano, je to ona.“

Žofie si tiše hvízdla. Chvíli přecházela po zápraží a pak rozhodně prohlásila: „Té holce bychom měli pomoci. Budou z toho možná mrzutosti, ale když pomůžeme princezně, pomůžeme i naší zemi a lidem. Chvilku počkej, jen si sbalím pár drobností a poletím s tebou.“

Žofie je léčitelka a bylinkářka, žádná čarodějnice. Teda pokud jde o létání. I když byste určitě našli dost hlupáků, kteří by odpřísáhli, že ji viděli letět na koštěti. To její „poletím s tebou“ znamenalo, že si sedne do sedačky z hrubého plátna, já vezmu do zubů popruh, nebo si jej pověsím na krk a odnesu jí, kam potřebuje. Nebylo to pro mne nic nepohodlného. Pět hlav je pět hlav. Ještě jsme si mohli za letu povídat.

Ráno princeznu probudil hlad a vůně čerstvých placek s máslem. Rychle se s Žofií spřátelila, babka na to měla svoje osvědčené metody. Jídlo a vlídné slovo. A Jasmína byla ráda, že se může bavit s člověkem. Po snídani už v chaloupce hospodařily spolu, jak by se znaly od nepaměti.

Žofie brala princeznu s sebou na výpravy za bylinami. Obě si povídaly o horách, o rostlinách a léčení, o lidech, o světě a staraly se o své skromné hospodářství. Babi tomu říkala, že musí princeznu rozpovídat, aby mohlo dojít i na debatu o důležitých a třeba i o zlých věcech. Princezně se její společnost líbila a tak rychle zapomněla na to svoje: „Vyspím se a půjdu dál.“ Já jsem zatím létal po okolí, dával pozor, kdo princeznu hledá a zjišťoval, co se vlastně v zemi děje. No, dělo se toho hodně a k dobrému málo z toho.

Asi tak tři týdny potom, co se princezna objevila u jeskyně, se najednou zeptala: „Babi a proč je v naší zemi taková bída? Proč jsou na sebe lidé tak zlí?“

Žofie byla ráda, když i na složité věci přišli lidé sami, tak se místo odpovědi zeptala: „A co myslíš Ty, proč tomu tak je?“

Teď to začalo být zajímavé, pozorně jsem poslouchal každým uchem, aby mi ani slůvko neuteklo.

Princezna se jen chvilku zamyslela: „Tatínek je nemocný a na všechno už nestačí. Navíc nemáme dost peněz, abychom zaplatili vojáky, aby byl v zemi klid a pořádek. Vždyť lupiči se už ani nebojí prodávat kradené věci na trhu.“

Žofie jen pokývala hlavou, evidentně to pro ní nebyla žádná novina. „A co by s tím bylo, podle Tebe potřeba udělat,“ zeptala se princezny.

„Peníze bychom potřebovali, třeba najít poklad. Otec si myslel, že bych se měla výhodně vdát a nabízel mi hraběte Matyáše. Ten je bohatý dost.“

Znám Žofii už dost dlouho, tak vím, co jí teď dalo práce, aby zadržela vztek a nezačala probírat svoji bohatou zásobu peprných slov a nadávek.

„A ty bys ho chtěla za manžela? Vždyť je skoro stejně starý, jako tvůj otec,“ zeptala se Žofie princezny téměř klidným hlasem.

„Nechtěla“ vyhrkla princezna bez rozmýšlení. „Je to zloduch. Nejdříve jsem o tom chvilku uvažovala. Kdyby to mělo naší zemi pomoci. Ale pak mě unesl a věznil mě ve svém hradu v Olney. Dokonce ten jeho hrozný kapitán Quido přede mnou zavraždil mého strýce, když přišel k Matyášovi vyjednávat o výkupném.“

„Tvého strýce Ctirada je mi líto, měl jsem ho rád“, řekl jsem potichu. Princezna to ale zaslechla.

„Já jsem ho měla také moc ráda. Počkej, ty jsi ho znal?“ A po chvilce přemýšlení“ „ Můj strýc tě také znal. Musel. Ty jeho pohádky o dracích, co mi vyprávěl, ty si nevymyslel, že ne?“

„No, něco si asi vymyslel, nevím, co všechno ti povídal, ale něco byla určitě pravda. Protože ani ty si se mě moc nebála. Mladý hrabě Ctirad byl jedním z těch hrdinů, který se vypravil do světa za dobrodružstvím a poznáním. Když na mě v horách narazil, rozhodl se, že zbaví zemi krvelačné bestie. Tím myslel mě“ A pokusil jsem se o lehkou divadelní úklonu. „Po chvilce dohadování uznal, že jeho původní záměr byl, slušně řečeno, hloupost. Že než mečem a pařáty bude lépe se utkat v debatě. Tak jsem rychle poznal, jak je to bystrý člověk. A i on zjistil, že jsou na světě horší věci, než nějaký drak“

„To máš pravdu,“ dodala princezna. „V pohádkách mého strýce byli draci moudří a spravedliví a byla s nimi legrace.“

„Ó děkuji Ctirade,“ pozdravil jsem v duchu mrtvého přítele.

„A ty by si chtěla své zemi pomoci,“ vrátila Žofie debatu k původnímu tématu.

„Určitě,“ odpověděla princezna. „Ta země je vlastně moje, protože nemám ani bratra, ani sestru. Tak chci, aby se lidem dařilo lépe a aby byli v bezpečí“.

„Amen“, prohlásila Žofie rezolutně. „Na to je dobré se vyspat“. Ale bylo vidět, že tím vyspat, myslela hlavně princeznu.

Za chvíli přišla za mnou na palouk a začala s obviňováním. „Víš toho víc, než mi říkáš, ještěrko,“ prohlásila s uraženým výrazem ve tváři.

„To má svůj důvod, ježibabo“, odpověděl jsem také s lehkou urážkou. „Princezna se musí rozhodovat sama, nesmí mít pocit, že ji někam tlačíme. Nechci, aby to poznala z tvého jednání. Takže je lepší, když si něco nechám pro sebe. Víš, jací jsou lidé, když se jim do života pletou draci. Je to chytrá holka a přeci jen přetvářku u draka neprokoukne tak snadno, jako u tebe.“ To Žofie věděla moc dobře a rychle přešla k plánování věcí budoucích.

Když přemýšlela, chodila z místa na míst. Sama si z toho někdy dělala legraci a říkala, že když má něco složitého k přemýšlení, přejde celé hory. Teď rázovala po palouku jak oficír a přemýšlela nahlas.

„Princezna se velmi podobá své matce. Má dobré srdce, král ji ještě nezkazil. To je nejdůležitější. Musíme ale něco udělat s jejím vzděláním, aby mohla vládnout. Já ji něco naučím o lidech, a ty o světě a vladaření. Souhlasíš“.

Sám bych to lépe nevymyslel, tak jsem souhlasil. „Moc času na to ale nemáme. Tak rok, nejvýš dva. „ Dodal jsem. „Tak dlouho potrvá, než si v sousedních královstvích uvědomí, že by z toho zmatku tady mohlo něco kápnout i pro ně a než se vydají oloupat zdejší království jako cibuli. Třeba hrabě Matyáš už veřejně pohrdá vůlí a zákony svého krále a dere se na trůn.“

A tak začala princezně škola. Šest učitelů na jednoho žáka. Ptáte se proč šest? No přece mých pět hlav a Žofie, to dá rozum.

... pokračování - (02) Škola: Žofie - léčitelka duše i těla