(02) Škola          Žofie - léčitelka duše i těla

Předchozí díl    (01) Neštěstí chodí po horách. Jasmína - princezna na útěku

I když drak je jeden, každá z hlav přemýšlí samostatně a dokonce má svoje jméno. Dračí jméno, ale lidi s tím neobtěžujeme. Jestli jsou z toho někdy potíže? Ani ne, je to spíš legrace. Zkoušeli jste si někdy vyčistit ucho a za nic na světě jste nemohli zjistit, co vás tam tak svědí? My, vícehlaví draci se snadno podíváme, co to je. Mezi sebou to hlavy mají podobně, jako některá lidská dvojčata. Víme, co si ostatní myslí i bez mluvení. Každá hlava je také lepší na něco jiného. Jedna umí matematiku, fyziku a astronomii, jiná je dobrá na jazyky a další je dobrá v boji. Asi se ptáte, k čemu je drakům matematika a astronomie. Zkoušeli jste někdy letět přes oceán a nedokázat určit svoji polohu podle hvězd? Teď přišla řada na historii, vladaření, politiku a hospodářství.

„Vítej ve škole princezno“, řekl jsem ráno, místo pozdravu.

Odpovědí mi byl nechápavý výraz a otázka: „Myslela jsem, že mi pomůžeš nastolit v zemi pořádek. Jsi silný a mocný, pro tebe to bude hračka.“

„Ale pak by to byl můj pořádek a moje vláda. Vláda draka. Ne tvoje, Jasmíno. Chvíli by to možná fungovalo, protože lidé by se báli. Později však, by se většina tvých lidí spojila proti mně a i proti tobě. Výsledek by byl horší, než dnešní zmatky. V dračí historii je to mnohokrát popsáno.“

„Draci mají svoji historii?“

Ta otázka mne skoro urazila. „No dovol, proč by draci neměli mít svoji historii, když ji máte i vy, lidé. Jsme snad nějaká bezduchá zvířata?“ Dál jsem to nerozebíral. „Na rozdíl od většiny lidí se snažíme ze své historie poučit. Žijeme sice mnohem déle než lidé, ale je nás daleko méně. A moc dlouho to trvá, než z mladého vyroste dospělý drak. Tak nechceme opakovat stále dokola ty stejné chyby. Chyby, které udělal už někdo před námi. Život, dračí i lidský, má svoji cenu veličenstvo.“

„Vidíš, mě moji učitelé učili jen historii panovnických rodů, etiketu, hudbu a jazyky. Učitele etikety jsem nesnášela. Neměl rád, když jsem se nahlas smála. Dvorní dámy při vyšívání byly nudné, zajímaly je jen palácové klepy. To hudba mě bavila a učitelka jazyků také byla hodná. Díky ní se do našeho hradu dostaly zajímavé knihy. Ale jak tatínek onemocněl, všechno to skončilo. Na učitele už nebyly peníze“.

„Takže začneme historii tvého království,“ přerušil jsem další vzpomínky. Tady máš dvě knihy, těmi začneme. Každá je od jiného autora. Kdyby si chtěla jiné, můžeš si vybrat v mé knihovně, ale pro začátek by to mohlo stačit.“

„Proč mám o jedné věci dvě knihy, dva autory,“ ptala se princezna. „Minulost je jen jedna“.

„Všimla sis, že dva různí lidé popisují jednu a tutéž událost různě, i když u ní oba byli? Ještě víc rozdílů bude, kdyby o té události jen slyšeli. Historie království a královských rodů je o to choulostivější, že ten kdo je pro jednoho hrdina, může pro jiného být třeba vrah a lump. A ty chceš přece znát pravdu.“

Za chvilku se z chaloupky ozývalo jen šustění obracených stránek a občasné výkřiky. Jasmína se s autory knih hádala, i když těm to už bylo jedno. Nejspíš už byli oba dávno po smrti.

Docela se nám s Žofií hodilo, že má princezna na chvíli o zábavu postaráno. Potřebovali jsme si vyřídit nějaké obchodní pochůzky. Žofie není žádný lovec, aby si nalovila v horách dost masa a dračí kořist pro ní a princeznu také nebylo to pravé k obědu. Létal jsem s ní proto občas do některých měst a vozil jí na trhy. Vysadil jsem jí kousek od města, ona došla na trh. Prodala tam nějaké byliny a koření, nakoupila mouku a zeleninu a ledacos se i dověděla. To moje obchodování bylo trochu ve větším. Věděl jsem, kde jsou v horských řekách valouny zlata a kde najít surové drahokamy. Měl jsem dohodu s několika sedláky, dál od hor, že mi čas od času za nějaký ten kámen či valoun zlata prodají pár krav či ovcí. Nesmělo to být často, aby se jich lidé nezačali vyptávat. Sem – tam jedna kráva či pár ovcí se dalo přičíst na vrub zlodějům či medvědovi.

Když jsme se vrátili k jeskyni, princezna nás už vyhlížela. Jak uviděla rozčtvrcenou a vyvrženou krávu, pochopila, že to s tím krvežíznivým drakem nebude tak hrozné. Daleko větší radost měla z nákupů tety Žofie. Poslední dny měly obě stravu dost jednotvárnou. A když kořenářka vytáhla z uzlíku novou halenku, kabátek a boty, byla štěstím bez sebe. Inu holky.

„Za co jste to všechno koupili, bylinky nejsou tak drahé. Na to jste si nemohli vydělat?“

Chytrá holka. Další body pro ní. Stručně jsem jí vysvětlil, že se v horách občas něco ztratí i bez mého přičinění a že když to pak najdu, jsem právoplatným nálezcem. O drahokamech a zlatu jsem raději mlčel, nechtěl jsem vystavovat pokušení její lidskou povahu.

„Jedna z těch dvou knih mě pěkně pobavila“, vrátila se princezna k rannímu rozhovoru. „Netušila jsem, že můj pra, pra, pra, pradědeček byl takový taškář“

„To myslíš Hanese?“ Ptal jsem se pro jistotu.

„Ano toho. Musela jsem se smát, když jsem si přestavila, jak postavil slaměné vojáky okolo hradu, aby vyděsil toho starého opilce Ottu a ten se pak vzdal trůnu a utekl ze země.“

„Legracista to on byl. A spousta jeho kousků se do knih ani nedostala, aby neutrpěla důstojnost královského majestátu. To si jen lidé vyprávěli mezi sebou. A něco možná taky řekl jenom mně.“

Princezna na mě vykulila oči. „Ty jsi ho znal?“

„No znal. A to co o něm napsali v té hubenější knize je pravda pravdoucí.“

„Když jsi to všechno zažil, proč mi to raději neřekneš.“

„Protože by to byla moje verze minulosti, jak jsem to já pochopil. Co když se mýlím. Ty se musíš spoléhat na vlastní hlavu. Lidé většinou nemluví úplnou pravdu. Zvláště o těch důležitých věcech.“

„Ale v té druhé knize o Hanesovi psali jako o podvodníkovi a šejdíři“.

„To je celkem pochopitelné“, odpověděl jsem. „Autor té druhé knihy si oblíbil starého krále Ottu. I když to byl neschopný opilec. A Hanes doopravdy trůn získal podvodem. Ty jsi přečetla obě knihy? “

„Ano. Dvakrát. Moje učitelka cizích jazyků mi tajně nosila knihy, které by mi otec neschválil. Tak mě naučila rychločtení. Otec si myslel, že tou knihou jen tak listuji a prohlížím si obrázky, ale já jsem ji vždy celou přečetla.“

Teď bylo na mě, abych se divil. Myslel jsem si, že když mohu číst pět knih najednou, nic rychlejšího být nemůže. A ono může. Vida holku. Tak to bychom to všechno mohli stihnout.

„Pradědeček Hanes byl vlastně zloděj. Jak to, že mu to prošlo?“ Ptala se dál princezna.

„Starý Otta neměl ani dědice, ani blízké příbuzné. Tak se neměl kdo k trůnu hlásit. A šlechta nebyla tak bohatá, jako je dnes například hrabě Matyáš, nebo jako byl tvůj strýc. Hanes byl nejšikovnější z malých šlechticů. Protože měl i rozum, nakonec se všichni dohodli, že to s ním zkusí, jako s novým králem. Byla to všeobecná dohoda všech, kteří do toho mohli mluvit. No a vidíš, tvoje rodina už tady vládne sedm generací.“

„Takže to, co mě učil můj učitel, že naše rodina má korunu a trůn od Boha“, začala princezna, „Je bajka pro chudé,“ dopověděl jsem.

„Alfréde“, ptala se po chvíli princezna, „Jak to, že mého otce přivedly války na mizinu a hrabě Matyáš si žije v blahobytu. On přece mému otci s těmi válkami také pomáhal.“

„Hrabě Matyáš sice vždy s tvým otcem poslal houfec vojáků, ale hlavně mu prodával zbraně. Meče, brnění, kroužkovou zbroj, šipky, samostříly, to všechno vyrábí jeho lidé v jeho kovárnách. No a stejné zbraně, které prodával tvému otci, pak tajně prodával i do okolních království. Takže na každé takové válce zbohatl dvakrát. Bez ohledu na to, jak dopadla.“

Princezně se v očích zablýsklo zlobou a bylo vidět, že přemýšlí, co všechno by se mělo tomu obchodníkovi se smrtí přihodit. Ta holka se mi začínala líbit.

Druhý den byla lekce historie v podání tety Žofie. Sedla si spolu s princeznou ke stolu před domkem k bylinkovému čaji a k malino-jahodovému koláči. Žofie tomu říkala společenská strava ke společenskému rozhovoru. „Když máš něco dobrého do žaludku, tak i ty špatnosti lépe pochopíš“. Neměl jsem co na práci tak jsem si lehl, trochu jsem spal a trochu i poslouchal.

„Jak si pamatuješ svoji maminku?“ Zeptala se princezny. Ta viditelně posmutněla, ale neuhnula pohledem. „Když jsem byla malá, tak mi zpívala a nahlas se smála. Pak když onemocněla, mě k ní moc nepouštěli. Vždy, když mne viděla, rozplakala se. Nevím proč to tak bylo. Když umřela, tatínek se na několik dnů zavřel do svých komnat. Co to mamince bylo, žádný z lékařů ji nedokázal pomoci?“

„Já vím, také jsem tam byla,“ odpověděla Žofie.  „A pomoci se jí dalo, jen tvůj otec to nechtěl slyšet“.

Do princezny jako by hrom uhodil, doslova hltala každé slovo staré kořenářky.

„Markétka byla krásná mladá dáma, vzdělaná a laskavá. S tvým tatínkem se měli moc rádi a všichni jim přáli štěstí. Jenomže několik let po jejich svatbě přišel do královské rady hrabě Matyáš. S ním přišly i potíže. Najednou začaly přibývat loupeživé výpady ze sousedních království, a kdo vždy chytil pachatele? Vojáci hraběte Matyáše. Kdo chytil a zastavil vrahy, kteří prý šli otrávit krále? Zase hrabě Matyáš. Kdo přesvědčil tvého otce, že je potřeba lotry potrestat v jejich domovech?“

„Hrabě Matyáš“, vydechla princezna.

„A tak tvůj otec pořádal válečné výpravy, aby potrestal ty, kteří se proti němu ničím neprovinili. A jistě si umíš představit, jak taková válečná výprava vypadá. Dobývají se hrady a města, vraždí se, loupí, vypalují vesnice. Když tvoje maminka zjistila, co se děje, co se stalo z tvého otce, přestala si zpívat. Přemlouvala jej, ať se usmíří se svými sousedy a nechá toho válčení. Tvůj otec ji obvinil, že jej chce připravit o trůn a posadit na něj svého bratra Ctirada, tvého strýce. Tvojí maminku taková lež opravdu ranila a už se na tvého otce laskavě nepodívala.  Zanedlouho začala polehávat a za rok už z postele nevstala. Hrabě Matyáš králi namluvil, že královnu jistě otrávili vrazi sousedního krále. Tvůj otec měl rozum zakalený smutkem, přese všechno co řekl, měl tvoji maminku stále moc rád. Ta poslední válečná výprava jej stála poslední zbytek peněz a poslední zbytek zdravého rozumu.“

„To si dobře pamatuji,“ řekla princezna. „Z velké armády se vrátila jen hrstka vojáků. Ostatní se buď rozutekli, nebo padli. A ty si říkala, že mamince se dalo pomoci. Co by jí pomohlo?“

Žofie se napila čaje a dodala: „Tvoje maminka stonala smutkem a hanbou. Král ji mohl pomoci. Kdyby přestal s válčením, urovnal spory se svými sousedy a zbavil se hraběte Matyáše, tvoje maminka by byla ještě živá a zdravá.“

„A řekla si to tatínkovi“ vyhrkla princezna.

„Řekla. Však mě za to chtěl vydat katovi.“

„Ale nevydal, jinak by si tady nebyla,“ povídá princezna.

„No ve vězení jsem už byla a kat si na mě brousil sekeru, tedy obrazně řečeno. Už byl určen den popravy“.

„Jak si se teda zachránila,“ naléhala princezna.

„Jednou v noci spadla celá zadní stěna věznice, tak jsem byla volná“.

 „Alfréd?“ Zeptala se princezna.

„Pochopitelně. A nebylo to poprvé, co mi pomáhal z bryndy.“

„Ty už jsi byla ve vězení dřív?“ ptala se princezna.

„Ve vezení ne, chtěli mě upálit.“

„Jen jí to pověz i o Zuzaně, pěkně od začátku. Podívej, jak je zvědavá“, vložil jsem se do debaty.

Princezna vykulila oči: „Jaká Zuzana, kdo je to“?

Žofie dolila čaj a pokračovala. „Narodila jsem se v chalupě pod horami a pokřtili mne jako Zuzanu. Maminka mi umřela brzo po mém narození a otec se mnou zůstal sám. Nechtěl pro mne macechu, tak se nikdy znovu neoženil. Jenomže když jsem byla jen o málo starší, než jsi teď ty, otec se prochladl při práci v lese, dostal zápal plic a umřel. Dneska už bych mu dokázala pomoci, tenkrát jsem nevěděla jak. Brzy pak jsem se vdala. Václav byl hodný a pracovitý chlapec a měl mě opravdu rád. Jenomže, jak šly roky, byli jsme pořád sami. Chtěli jsme děti, ale pořád nic. Tak jsem se začala zajímat o bylinky, bohužel na naše potíže jsem lék nenašla. Za několik let mi práce v lese zabila i Václava. Spadl na něj strom. Sousedé mi jej přivezli, už nedýchal. Poplakala jsem si a pochovala jej, vedle mého otce a matky. Abych zaplatila faráři za pohřeb, musela jsem prodat naše políčko. A k obživě mi tak zbyly jen ty bylinky.

Jednou mě zavolali k ženě bohatého sedláka. Sotva jsem ji uviděla, bylo mi jasné, že ji ten násilník bije. Dala jsem jí něco na zmírnění bolestí a otoků, a řekla sedlákovi, že jestli toho nenechá, vyhlásím po vsi, co je zač. No to jsem si dala. Druhý den za rozbřesku ke mě do domku vtrhli nějací lidé, a že prý jsem čarodějnice. Že jsem chtěla otrávit selku a že jsem sedlákovi očarovala krávy. Začaly prý dojit krev. Nikdo nic nezjišťoval, hned začali stavět hranici, aby mne upálili. Oheň už hořel, když se tam objevil Alfréd. Udělal těm hlupákům menší ohnivé divadlo a odletěl se mnou pryč. Dodnes si tam vypráví, že mě dozajista odnesl čert.

Pár let jsem žila tady v té chatě, trochu jsem ji sice musela vyspravit, ale to mi nevadilo. Času jsem měla dost a práce mne bavila. Četla jsem knihy z Alfrédovy knihovny. Nejdříve lidské a pak i ty dračí. Naučila jsem se ještě víc o bylinkách a nemocích. Takže už vím, že není lék na každou nemoc. Některé se holt vyléčit nedají. Nějakou dobu to trvalo, než jsem se přestála bát lidí. Začala jsem si říkat Žofie, Alfréd mi pomohl koupit na druhé straně hor malou chaloupku, kde teď provozuji svoji voňavou lékárnu. No teď teda ne, ale určitě se tam zase vrátím.“

Princezna vyskočila ze židle a vrhla se mi kolem krku. Kolem jednoho krku, na všechny krky by musela mít tak desetkrát delší ruce. Bylo to moc příjemné, na to bych si rychle zvykl.

„Jak to, že tě vesničani neviděli, když jsi odnášel Žofii z toho ohně. Schovat draka není nic jednoduchého, i když se umíš maskovat“.

„Hlupák vidí to, co chce vidět. A tam nikdo rozumný nebyl.“

„Chtěla bych být jako ty Alfréde“ prohlásila princezny.

„Královna s pěti hlavami a s křídly? To by bylo vskutku neobvyklé“ Chvilku se to představou bavila a pak se začala nahlas smát.

„To by mi musel zlatník vyrobit pět korun, viď? A té práce, než by mne ráno učesali“.

Byl jsem rád, že naše debata o lidském utrpení končí smíchem. Debata o lidské hlouposti a zlobě není nikdy jednoduchá.

Další den začala Jasmína otázkou: „Alfréde, proč jsou králové, království, armády, peníze, daně? Nebylo by lidem bez nich lépe?“

Odpověděl jsem také otázkou: „Jedla by si chleba od ševce? Chodila by si v botách od řezníka? Chutnaly by ti jitrnice od krejčího? A co kdyby ti na varhany v kostele hrál kominík?“

Ta poslední představa jí rozesmála.

„To je pěkná hloupost,“ zazněla odpověď. „Každý by měl dělat to, co umí nejlépe“.

„Té myšlenky se drž, holka. To se ti v životě bude hodit. A teď mi pověz, jak to zajistíš, aby každý mohl dělat to, co umí nejlépe. Jak budeš měřit, kdo je šikovnější a může dělat mistra a kdo by měl dělat jen pomocníka? A hlavně, co by měli dělat ti, co jsou staří a nemocní a na práci už nestačí? Mají umřít hlady? Nebo třeba ponocný či noční hlídka? Obejdeš se bez nich? Co když vypukne požár?“

„Aha, takže někdo musí vyrábět věci, jiný je prodává a jiný je hlídá, aby se jim něco nestalo. Takže pak potřebujeme i peníze? Bez peněz by nebylo ponocného jak zaplatit, když on sám vlastně nic nevyrábí.“

 „A teď se vrátíme k otázce, co by tvé zemi pomohlo. Říkala si, že potřebujete peníze na vojáky a stráže, aby zase byl v zemi pořádek.“

„Ano“, odpověděla princezna, „Ale jak se na tebe dívám, asi to nebude tak jednoduché“.

„Povím ti krátkou bajku. Byli kdysi dva chudí bratři. Budu jim říkat Petr a Pavel. Každý měl svoji ženu a děti a malou chaloupku na kraji vsi. Neměli žádné pole a tak se nechávali najímat na práci v knížecím lese. Jednoho dne našli pod vyvráceným stromem hrnec se zlaťáky. Kdosi jej tam před mnoha lety schoval a už si pro něj nepřišel. Bratři si nález rozdělili rovným dílem a šli večer zvesela domů. Když Petrova žena zjistila, jaké štěstí měl její muž, naléhala na něj, že by si měli konečně pořídit slušné oblečení, aby nechodili jen ve starých hadrech, a uspořádat oslavu pro přátele, aby také měli něco z jejich radosti. Však ještě zbude na další potřeby. Jenomže zanedlouho už nezbylo. Jak Petr rychle získal, tak rychle pozbyl a dále žil v chudobě. Pavel se svojí ženou také rozhodoval co s penězi, ke kterým se dostali. Nejprve udělají nutné opravy domku, dětem koupí lepší oblečení a boty, také si pořídí kousek pole, a jestli zbyde, i kravku a koně. A tak Pavel žil i nadále skromným životem, ale postupně se mu dařilo jej zlepšovat. Jaké z toho plyne ponaučení, princezno?“

Jasmína se dlouho nerozmýšlela: „Je lepší peníze použít, aby se zlepšily moje možnosti. Není dobré všechno sníst“.

„Výborně děvče“, pochválil jsem jí. „Lépe bych to sám neřekl. A teď si představ, že by ten příběh měl pokračování. Na Petrově oslavě byl i jeden kupec z města a ten si všiml, že Petrův nejstarší syn je velice chytrý a bystrý mladík a že přesně takový by se mu v obchodě hodil. A tak za čas pro něj poslal, aby u něj nastoupil. Petrův syn byl velice šikovný a zanedlouho už mohl svým rodičům pomáhat v hospodaření a i Petrově rodině se začalo dařit lépe. Kdyby Petr tu oslavu neuspořádal, kupec by nikdy jeho syna nepotkal“.

Princezna se na mne zamračila. „Teď si to postavil celé na hlavu. Tak které jednání bylo lepší.“

„To nevím“, odpověděl jsem po pravdě. „Když máš před sebou několik cest a ty si musíš vybrat jen jednu, je dobré, když víš, co tě na nich může potkat. Jedna z cest je obvykle zdlouhavá, ale jistá, jiná může být rychlá, ale musíš mít štěstí. Ale vždy záleží na lidech. Představ si, jak by ta bajka asi vypadala, kdyby se Petr s Pavlem o ty peníze pobili už v lese, když je našli?“

„A teď k lidem. Jsou všichni stejně poctiví? Nebo jsou někteří poctiví méně a raději by se najedli bez práce? A pozná člověk, že už má dost peněz nebo polí, když by mohl mít víc?“

Princezna se zamyslela a pak řekla: „Aha, takže potřebujeme pravidla, co se smí a co nesmí. A také potřebujeme někoho, kdo bude na jejich dodržování dohlížet. Ta moje otázka, jestli potřebujeme krále a peníze, byla asi hloupá, co?“

„Ve škole není žádná otázka hloupá a ani zakázaná princezno. Navíc tak hloupá otázka to nebyla.“ Řekl jsem na její obranu. „Takovou otázku si obvykle pokládají lidé čestní a spravedliví, kteří by sami od sebe jiným nic špatného neudělali. Ta otázka je hodně stará, tak je o ní napsáno mnoho knih. Mnoho rozumných lidí se zamýšlelo na tím, jak by měla vypadat spravedlivá vláda či chceš-li panování. Mám tady pro tebe několik knih, zkus v nich najít odpovědi na svoje otázky.“

Věděl jsem už, jak rychle princezna umí číst, tak těch knih bylo trochu víc. Měl jsem v okolí nějakou práci a nechal jsem tedy princeznu v péči staré Žofie.

Potřeboval jsem vymyslet plán, jak to celé udělat a také zjistit, s kým lze počítat. Z minulosti jsem měl několik přátel, se kterými jsem si mohl kdykoliv popovídat a věděl jsem, že mi nebudou lhát. Byli to většinou lesníci na osamělých hájovnách, mlynáři ve mlýnech dál od vesnic či sedláci hospodařící na samotách. Ve městech a v hospodách se vyptávala Žofie, tam jsem pochopitelně já nemohl.

Jednoho večera jsme si povídali o tom, co princezna dnes viděla, co přečetla a Žofie k tomu přidala nějaké novinky z králova Elynu, kde byla na trhu.

„Víte co je zajímavé? Nikdo nic neví o princeznině útěku od Matyáše. Všichni pořád mluví jen o tom, jaký je to lump, že princeznu drží na svém hradě,“

Moc mě zajímalo, co na to princezna odpoví.

Princezna zrudla a pak vykřikla: „Já nejsem žádná podvodnice, opravdu jsem utekla od Matyáše“. A koukala na nás, trochu se strachem.

Po chvíli to už Žofie nevydržela a začala se smát. „Nikdo tě nepodezírá děvenko. Ani já, ani tady ta ještěrka. Když jsem byla na vašem hradě, viděla jsem tě tam. Sice si byla mladší, ale to nevadí.“

„Tvého strýce Ctirada si pamatují moje nosy“, řekl jsem. „I kdybych tě nikdy neviděl, poznám, že jsi z jeho rodu.“

„To jsem nevěděla, že vy draci máte tak dobrý čich“.

„Však jsem ti to zatím neřekl. Viděla si, jak lovecký pes očichává stopu? Čichá okolo, aby si posbíral vjemy z různých míst a poskládal si tak v hlavě celý obraz. No a já mám pět nosů najednou na pěti různých místech“.

„Ty máš nos jak náš lovecký pes“, vyptávala se Jasmína.

„Lepší“, odpověděl jsem. „Proto mám rád hory. Je tu čisto a voňavo. Ne smrad, jako v některých vašich městech.“

„A se zrakem je to podobné?“ vyptávala se dál princezna.

„Dalo by se to tak říct. Co vidíš, když se budeš na jablko koukat jedním okem? Poznáš rozdíl mezi obrázkem jablka a skutečným jablkem? Asi ne“, odpověděl jsem za princeznu. „Na to potřebuješ dvě oči. A já mám pětkrát dvě oči. Na to jablko se dokážu podívat ze všech stran najednou.“

Princezna se zamyslela a pak se její tvář roztáhla do úsměvu“ „To bych někdy chtěla zažít. Prohlédnout si šaty ze všech stran najednou.

Princeznino přemýšlení se mi líbilo. Fantazie a bystrá mysl jí budou jistě k užitku.

Druhý den ráno jsem navázal na večerní zjištění, že o princeznině útěku nikdo neví. Jasmínu čekalo několik výletů do světa a bylo nutné se postarat o její bezpečnost.

„Jasmíno, co to podle tebe znamená, že Matyáš nedal nikomu vědět, že už nejsi u něj na hradě?“

Princezna se zamyslela jen krátce: „Nechtěl mít ostudu, že jsem mu utekla.“

„Přemýšlej, hrabě Matyáš tě držel na svém hradě násilím, tomu už nejde o ostudu. Otevřeně se postavil proti tvému otci.“

„To je pravda,“ řekla po chvíli přemýšlení princezna. „Chce, aby si můj otec pořád myslel, že jsem u něj v zajetí. Hrabě si tak bude jist, že otec proti němu nebude nic podnikat“.

„Správně, děvče. A co se stane, když někde venku potkáme lidi, kteří tě budou hledat?“

Princezna se už zamyslela jen chvilku: „Tak to bude někdo od hraběte Matyáše, protože nikdo jiný nemůže vědět, že jsem utekla.“

„Výborně jasnosti“ pochválil jsem jí.

Princezna neměla ráda, když jsem jí říkal jasnosti a připomínal jí, kým je. Tak na mě vyplázla jazyk.

„Alfréde, jak má vypadat království, aby se v něm lidé cítili dobře a neutíkali jinam? Co musí král udělat, aby si jej lidé vážili?“

Byl jsem moc rád, že s tou otázkou Jasmína přišla sama.

„Zkus odhadnout, co potřebuje ke spokojenému životu prostý člověk. Prostý, ne kníže nebo hrabě. Potřeby prostých lidí jsou trochu jiné, než to, co chtějí bohatí.“

„Chudý člověk chce zbohatnout, aby si mohl koupit vše, co potřebuje a nemusel pracovat.“

„Možná.“ Odpověděl jsem. „A co se stane, když zbohatnou všichni? Jak se pak bude měřit, kdo je bohatý a kdo chudý? A kdy je člověk dost bohatý? A co budeš jíst, když všichni zbohatnou a nebudou pracovat?“

„To jsem řekla pěknou hloupost,“ uznala Jasmína. „Je potřeba, aby byli bohatí tak, akorát, aby netrpěli nouzí a aby se dost najedli.“

„Dobrý začátek. Jestli dovolíš, zkusím to povědět sám. Prostý člověk potřebuje, aby netrpěl nouzí a hladem, aby byl v bezpečí a aby byl chráněn před nespravedlností.“

„A aby jej měl někdo rád“, dodala Žofie.

Není to pochopitelně všechno, ale museli jsme někde začít. I když vlastně to byla pořád jedna a tatáž věc, fungující a spravedlivá země. „A teď se zkus rozhodnout, co je důležitější: hlad, spravedlnost, bezpečí?“

Princezna přemýšlela jen chvilku: „Asi bezpečí. Protože k čemu je sedlákům úroda, když jim ji někdo sebere.“

„Výborně děvče. Takže ze všeho nejdřív, se musí král postarat o bezpečí vlastních lidí. Pak jim musí zajistit spravedlnost. A pak už oni sami se postarají, aby všichni měli dost jídla.  Rolníci většinou vypěstují mnohem víc jídla, než sami potřebují. Ty ale musíš zajistit, aby to mohli udělat.“

„Takže když se budu starat o prosté lidi, aby mohli v klidu dělat svojí práci, bude v zemi dobře?“

„Správně princezno. Není to sice úplně všechno, ale je to to nejdůležitější. Proto musíš vědět o lidech víc, než jen průměrná princezna. Připravili jsme pro tebe s Žofií nějaké cestování. Žofie se bude chvíli hrát na madam Terezii, která doprovází svoji mladou neteř na cestách. Ty budeš dcerou obchodníka a cestuješ, aby ses něco naučila. Žofie ti připravila lepší oblečení, aby se s vámi ti správní lidé vůbec bavili. Ale není to zase nic proti tvému královskému šatníku, to byste budili pozornost a to nechceme.

Princezna ještě nikdy neletěla. Jak taky, že? S drakem letěl asi málokdo. Když někdo letí s drakem nedobrovolně, bývá u toho hodně křiku. Křik spustí i někteří lidé, kteří sice čekali, že poletí, ale samotný zážitek je vyděsil i tak. Princezna naši cestu zvládla neočekávaně hladce. Žádný křik, žádná nevolnost, jen s úžasem pozorovala svět pod sebou. Když jsme přistáli na zemi, princezna jen vydechla: „Děkuji za tu nádheru, Alfréde.“

„Vidíš Žofie, to jsou zákazníci. Ne jako ty, když si stěžuješ, že tě z toho průvanu bolí koleno“.

Vyplázla na mě jazyk, jak by jí bylo šest a ne šedesát let.

Dnes měli v plánu navštívit jednoho statkáře, který hospodařil na 200 akrech polí a luk. Měl padesát krav, malé stádo koní a pracovalo pro něj asi 20 čeledínů a děveček. Do žní zbývalo ještě několik dnů a statkář si udělal čas, aby je provedl po svém hospodářství. Úroda zatím vypadala dobře a rád by ji část dobře prodal.

Druhý den jsme si všichni tři povídali o tom statku.

Princezně se líbilo hospodářství, které bylo vedené pevnou rukou, ve stájích bylo čisto a stodoly byly uklizené. I na polích byl pořádek, málo plevele, sady byly zdravé. Ještě si pamatovala na hádku statkáře s jedním čeledínem, ale nevěděla, proč k ní vlastně došlo.

Žofie už věděla, na co se dívat, koho a jak se zeptat. „Ten čeledín se jmenuje Martin a ještě před rokem hospodařil na svém malém hospodářství. Stačilo to tak akorát na obživu pro něj a jeho rodinu a na drobný výdělek. Jenomže statkář chtěl jeho pole, tak když přijeli kupci pro obilí, nabídl jim svoje za nižší cenu a Martin neměl komu prodat. Neměl na zaplacení dluhů a pole připadlo statkáři.“

Najednou se statkář princezně už tolik nelíbil. Žofie ale mírnila její horlivost. „Nejdřív by si musela vědět, proč se Martin dostal do dluhů. Jestli to byla jeho vina, nebo měl jen smůlu na počasí. A všimni si, že Martin má u něj práci a nemá nouzi.“

„To je sice pravda, ale přišel o svoje pole.“

Cítil jsem potřebu vysvětlit princezně širší souvislosti. „Máš pravdu, že když Martin přišel o svoje pole, ztratil jistotu a nezávislost. I když se na tom svém políčku hodně napracoval, měl jistotu, že mu vždy dá nějakou obživu. To u statkáře nemá. Martin neví, jestli u něj bude pracovat i příští rok.“

Žofie pokračovala: „Martin se má u statkáře o něco lépe, než když hospodařil sám. Na těžkou práci může statkář poslat víc lidí, nemusí ji dělat jeden člověk. Martinovo pole bylo malé, tak se tam pořád dokola pěstovaly brambory a pšenice. To půdě škodí, je potřeba ji nechat občas odpočinout. Ale to si Martin nemohl dovolit.“

„Nojo, ale proč jsou malí a velcí sedláci. Proč má jeden málo půdy a jiný má velké pole? Vždyť by tady měli být jen ti velcí.“  Ta princeznina otázka mě potěšila.

Žofie ochotně vysvětlovala dál: „Vytvořit velký statek trvá několik lidských generací. Pokud nepřijde válka, oheň či mor. A hospodář nesmí zapomenout na své děti. Sedlák, u kterého jsme včera byli, má dva syny a dceru. Kdyby každého z nich měl obdařit stejným dílem dědictví, rázem by ze statku byla jen třetina. Náš sedlák začne příští rok stavět u svého rybníka mlýn. Ten i s rybníkem dostane jeho dcera a její budoucí muž. Jednomu synovi předá hospodářství, druhého nechá ve městě vyučit řemeslu.“

„Vidíš, to je stejné, jako v naší královské rodině“, dodala princezna. „Můj pradědeček měl tři syny a také nechtěl dělit království. Tak jeden z mých prastrýců šel do kláštera, druhý do císařské armády a třetí dostal náš trůn.“

„Správně“, pochválil jsem princeznu. „I prostí lidé mají svoje dějiny, jen se o nich nepíše v knihách. I oni se mohou špatně rozhodnout a přijít o majetek a i s rodinou upadnout do bídy. Například tvůj pradědeček určitě přemýšlel o tom, kterému synovi přenechá trůn. Nejstarší byl spíše na vědu a víc než politika jej zajímaly knihy. V klášteře mu nebylo špatně.“

... pokračování - (03) Spojenci: Tomáš - rytíř