(03) Spojenci    Tomáš - rytíř

Předchozí díl  (02) Škola: Žofie - léčitelka duše i těla

Léto přešlo do podzimu a horská rána stříbřila jinovatka stále častěji. Pod horami se sklízela poslední úroda a všichni se připravovali na zimu. Žofie s Jasmínou podnikaly dál svoje cesty za poznáním světa obyčejných lidí. Podle Žofie byla princezna velice dobrou žačkou a už by se nebála ji pustit samotnou do světa. Množily se náznaky, že hrabě Matyáš něco chystá. Jeho dílny vyráběly o překot a neustále posiloval i svoje oddíly. Museli jsme se připravit i my a potřebovali jsme vlastní armádu.

Již nějakou dobu jsem věděl, že se po kraji pohybuje mladý Tomáš a podezřele se vyptává na princeznu a na Matyáše. Jeho otec Cyril spravoval panství okolo městečka Kirin. Jeho majetek by se dal srovnat s majetkem velkého sedláka a častěji než meč držel v ruce nějaké zemědělský nářadí. Tomáš již od jara chodil po království. Nechával se vždy na pár dnů najmout na práci za jídlo a střechu nad hlavou a všude se vyptával. Mladíkova vytrvalost se mi líbila, rozhodl jsem se, že by bylo dobré si s ním promluvit. Jednoho večera jsem na něj počkal na lesní mýtině, převlečen za obvyklou hromadu kamení.

Když přešel okolo mě, zrušil jsem maskování a oslovil jej: „Nazdar Tomáši, mohu tě pozvat na večeři?“

Jeho reakce byla bleskurychlá. Otočil se a už držel v ruce dýku. Když viděl, kdo s ním mluví, trochu couvl a prohlásil: „A já budu jako hlavní chod nebo až zákusek?“

Ten kluk se mi líbil. I v tom leknutí si zachoval bystrý rozum.

„Ani jedno, ani druhé“, povídám, abych zachoval téma rozhovoru. „Mám dámskou společnost a ráda by si s tebou popovídala“.

„Další drak, nebo snad dračice?“ děsil se Tomáš.

„Klídek, jsou to lidé“, uklidňoval jsem mladíka.

„Dobře a kde tedy jsou, kam mám jít“?

„To by trvalo moc dlouho a tolik času nemáme. Bojíš se výšek?“

Odpovědí mi byl nechápavý pohled, ale slušně odpověděl. „Doma už všechny práce na střechách dělám já.“

„To už Cyril nevyleze na žebřík?“ ptal jsem se v žertu.

„Že prý to mám rychleji. Ty znáš mého otce?“

„Párkrát jsme se potkali“. Nechtěl jsem rozhovor dále protahovat. „Poletíme mladíku, ale nemám tady pro tebe cestovní sedačku, tak to bude trochu nepohodlné. Přivaž se opaskem k jednomu mému krku, ale abych mohl dýchat“.

Cesta proběhla bez potíží a celkem rychle. Před setměním jsme už přistáli u jeskyně. Tam nás už netrpělivě vyhlížela Žofie. Tomáš, oči vykulené z nevšedního zážitku, se jen zmohl na „Dobrý večer, co tu děláš teto?“

„Co by, čekám tu na tebe Tome,“ odpověděla po pravdě. „Tady ta obluda občas zapomíná, že lidé snadno prochladnou. Tak tě jdu zachránit teplým čajem a dekou. Když už jsem tě vypiplala z černého kašle, nechci, aby ses mi tady ještě nachladil.“ A odešli spolu do chaloupky.

Tam čekalo na chudáka Tomáše největší překvapení toho večera.

„Jasmíno, máme návštěvu, chystej večeři na stůl“, zahlaholila Žofie hned ve dveřích.

Když si Tomáš uvědomil, kdo mu vlastně prostírá k večeři, zmohl se jen na přidušené „Veličenstvo“ a jednoduchou poklonu.

Princezna odpověděla lehkým pokynutím hlavy a se slovy „Vítej“, pozvala hosta k večeři.

Zvykl jsem si na to, že každé společné jídlo Žofie a Jasmíny bylo plné hovoru a smíchu. Dnešní večeře byla velice tichá. Jasmína jedla potichu a jen po očku pokukovala na Tomáše. Ten by mohl mít na talíři klidně otep slámy, snědl by cokoliv. Měl oči jen pro princeznu. Žofie chvilku pozorovala jednoho, chvilku druhého a usmívala se. Svět přeci jen funguje tak, jak má.

I když už bylo celkem chladno, sedli si po večeři na verandu k čaji, abychom si mohli popovídat všichni společně.

Žofie začala neutrální otázkou: „A jak se daří otci Tome, pořád jej trápí levé koleno?“

„Děkuji, celkem se nám daří, navzdory současným zmatkům. A koleno jej bolí už jen občas. Tvoje mazání opravdu pomohlo teto.“ Zněla slušná odpověď. Na Tomovi bylo však vidět že má spousty jiných otázek a otcovo zdraví je až hodně vzadu v pořadí důležitosti.

I když jsem znal odpověď, zeptal jsem se jej: „A proč ty si se vydal do světa Tomáši? Doma v Kirinu pro tebe nebyla práce? Chodíš jako tovaryš od města k městu, od vesnice k vesnici, od mlýna ke mlýnu a vyptáváš se. Co hledáš?“

„Odpovědi hledám a poctivé lidi.“

„A našel si?“ zeptala se Žofie.

„No něco jsem našel, ale teď mi v hlavě bzučí mnohem víc otázek, než když jsem vyrazil na cestu.“ Přiznal se Tomáš ke svému zmatku.

„To se lidem stává“, řekla Žofie. „Když hledají odpovědi, najdou nakonec víc nových otázek než starých odpovědí. A ta cesta byl tvůj nápad?“

„Společně s otcem jsme to vymysleli.“ Chvilku přemýšlel, jestli má pokračovat, po krátké pauze se rozpovídal. „Asi víte, jak špatně to teď vypadá v naší zemi. Tak se otec a pár dalších šlechticů a statkářů dohodli, že by bylo dobré být připraven na všechny možnosti. A kdyby to bylo možné, trochu pomoci k nápravě. Vaše veličenstvo promine, ale král není schopen vládnout. A kdyby měl usednout na trůn Matyáš po svatbě s princeznou, bylo by to ještě horší. Mysleli jsme si, že by král mohl předat korunu princezně a ta by vládla s podporou nové královské rady. Jen jsme nevěděli, jak dostat vaše veličenstvo ze zajetí. Ani dohromady nemáme tolik vojáků, jako Matyáš.“

„To veličenstvo si nech na hradní audienci, jmenuji se Jasmína. Že můj otec už není schopen vlády, víme. A také jej znám, vím, jak je prchlivý. Pro předání koruny bude potřebovat víc než jen zdvořilou žádost. Měli bychom také nějak oslabit Matyáše. Nechceme přece, aby se to celé zvrhlo ve válku.“

Kdyby to šlo, nafoukl bych se samou pýchou, jako žabák.

Tomáš jen ztěžka polkl a zmohl se jen na „Děkuji výs Jasmíno“.

„To já tobě děkuji Tomáši“, odpověděla princezna. „Děkuji ti za naději a světlo ve tmě“.

Večer už pokročil a mým lidským společníkům začala být zima. Žofie prohlásila: Jde se spát. Čeká nás spousta práce a za dne nám to půjde lépe. A protože chci, abychom se všichni vyspali, budeš Tome spát u Alfréda v jeskyni na houních. Doufám, že ti to nevadí.“

Jó Žofie, ta věděla, odkud vítr vane. Ještě dřív, než začalo foukat. Dobře věděla, že spánek pod jednou střechou by ani Tomášovi ani Jasmíně klidu nepřidal. Tomáš byl mladý, zdravý a také hodně unavený. Za chvíli se z hromady houní ozývalo jen pravidelné oddychování.

Ráno bylo mrazivé, Slunce zlatilo vrcholky hor, údolí zakrývala hustá mlha. Z celého světa zbyl jen oceán mraků, ze kterého vystupovaly vyšší hory a kopce, jako ostrovy.

„To je nádhera,“ vydechl vedle mě Tomáš. Slyšel jsem jej vstávat a potěšilo mne, že dokáže vnímat krásu, bez zbytečných řečí. I v chaloupce vstávali, za chvilku přijde „pozvání ke snídani“.

Po jídle jsme se sesedli u chaloupky a začali plánovat nejbližší budoucnost. Ze všeho nejdřív jsme potřebovali posílit princezniny vojenské schopnosti. Začal jsem otázkou: „Jaké vojáky může dát dohromady tvůj otec Tome, spolu se svými přáteli?“

„Velká sláva to nebude, Alfréde. Několik málo set. Většinou staří vysloužilci nebo sedláci. S královou armádou by si možná poradili, ale na Matyáše nestačí.“

„A kdo by jim velel, Tomáši?“

„Asi můj otec. Byl s králem na několika výpravách. Také u nás žije a pracuje několik vysloužilých vojáků, kteří veleli v královské armádě,“ odpověděl Tomáš po krátkém zamyšlení.

To bylo lepší, než jsem čekal. „Co kdyby si Tome svému otci přivedl například tisícovku vycvičených vojáků? Pomohlo by to něčemu?“

„Tisíc?“ Ptal se Tomáš nedůvěřivě. „Kde je mám najít?“

„Kdekoliv“, odpověděl jsem. „Víš, kolik vojáků zběhlo z královy armády, protože je neměl čím platit a za co živit? A kolik jich jen nechtělo do nesmyslné války? Teď jsou poschovávaní po lesích a živí se všelijak. Domů nemůžou, tam by je biřici hned pochytali. Když jim dáš naději na normální život, většina půjde s tebou. Začni je hledat a mluv s nimi. S hledáním ti pomůžu, mluvit budeš ty.“

Tomáš přemýšlel jen chvilku. „Zkusit to můžeme. V nejhorším případě se nám vysmějí. Kdyby se na mě vrhli, snad se z toho vysekám. Nebo mi doufám pomůžeš.“

Teď se do debaty vložila princezna. „Tomáš musí vypadat jako voják, ne jako mlynář. To by mu nikdo nevěřil.“

Na tom je kus pravdy. Zavedl jsem tedy Tomáše do jeskyně, aby si vybral něco ze sbírek mého muzea. Vybral si rychle a dobře. Bylo poznat, že tak, jako rozuměl práci v hospodářství, rozuměl i zbraním. Vzal si jednoduchou helmicí, kroužkovou zbroj, samostříl a meč. Ten meč jsem hned poznal a evidentně jej poznala i princezna.

„Kde se tady vzal meč mého strýce?“ zvolala Jasmína. „Ten měl přece Quido, Matyášův kapitán. Potom, co strýce zavraždil se s ním každému chlubil.“

„Už ho nepotřeboval“, řekl jsem skromně. „Když jsme končili náš rozhovor, nepotřeboval Quido vlastně už vůbec nic. Ani rakev.“

„Ty si ho snědl?“ Ptala se nevěřícně Jasmína.

„Snědl. A jestli to uráží tvůj jemnocit, vyčistil jsem si pak zuby. Nechtěl jsem, aby se někde našla Quidova mrtvola. Takhle Matyáš neví, jak to vlastně bylo s tvým útěkem a jestli jej náhodou Quido nezradil.“

Princezna chvilku přemýšlela nad novinkami a pak se začala smát. „Chtěla bych být malou muškou v Matyášově komnatě. Chtěla bych vidět, jak si láme hlavu nad tím útěkem.“

„No muškou ne, ale vědět můžeme spoustu věcí a přímo od Matyáše“. Vložila se do debaty Žofie.

Teď jsme zpozorněli všichni.

„Když prodáváš na trhu koření a byliny, když léčíš lidi, poznáš jich mnoho. A někteří jsou rádi, že si mohou popovídat o svém životě. Kuchařky, pradleny, služebné, komorné. Každá z nich něco ví, když to dáme dohromady, budeme Matyášovi vidět až do žaludku.“

Hele na Žofii, kdo by to byl řekl do kořenářky.

„Ale mohl jsi mě z hradu hraběte Matyáše odnést, když už si tam byl,“ pronesla Jasmína.

„Mohl, ale nebyl jsem si jist tím, co vlastně sama chceš, děvče.“

„Stejně tě mám ráda Alfréde. Jsi můj nejmilejší drak.“ A objala mne kolem krku.

Meč si musel Tomáš vyměnit. Ne, že by princezna Tomášovi strýcovu zbraň nepřála, ale přitahoval by nežádoucí pozornost. Ten meč byl příliš známý.

Dohodli jsme se, že se s Tomášem podíváme ke skupině loupežníků pod horami. Věděl jsem, kde mají tábor. Tomáš souhlasil, že si promluví s jejich velitelem. Také jsme se dohodli, kdy a kde se budeme scházet, když bude potřeba a jak mi dá Tomáš vědět, že se chce se mnou sejít.

Náš plán byl jednoduchý. Tomáš se pokusí k loupežníkům přidat. Když zjistí, co jsou zač, může je začít přesvědčovat ke spolupráci. Kdyby se první setkání vyvíjelo špatně a Tomášovi by hrozilo nebezpečí, zavolá smluvené heslo: „Mám tady draka a klidně ho proti vám použiju“. Po těch slovech zruším maskování, a jestli se lupiči nerozutečou, odletíme spolu pryč. Všechno teď záleželo na Tomášově výmluvnosti. Nesměl ale nikomu prozradit, že princezna je už na svobodě.

Celkem snadno jsem zjistil, že cestu k táboru loupežníků hlídá jen malá hlídka. Většina mužů byla někde na výpravě. To se nám náramně hodilo.  Zamaskoval jsem se za obvyklou hromadu kamení a Tomáš čekal na návrat „domácích“. Docela nás překvapilo, že loupežnický tábor spíš než pelech lotrů, připomínal vojenské ležení.

Nečekali jsme příliš dlouho a cinkání zbraní a koňských postrojů dalo tušit, že se k táboru blíží větší skupina lidí v sedlech koní. Tomáš se postavil na cestu, aby dal příchozím vědět, že tu je. Z nemilých překvapení vznikají potíže. Zvláště, pokud jsou lidé ozbrojeni. V čele skupiny jezdců jel vysoký muž, s černými vlasy a vousy. Ozbrojen byl běžnou zbrojí, meč, štít, kožená vesta s prsním plátem a u sedla samostříl. I když mužův zevnějšek nebyl příliš okázalý, o zbraně se staral svědomitě. I ostatní členové skupiny vypadali spíš na vojenský oddíl, než na lupiče.

Muž v čele, zřejmě velitel skupiny, zastavil na deset kroků před Tomášem a chvíli si jej prohlížel.

„Co tu pohledáváš?“ Zazněla celkem logická otázka.

„Už mě nechutnala kasárenská strava. Král nemá peníze na služebnictvo, o vojáky se stará ještě méně“, odrecitoval Tomáš naučenou bajku.

„A to si myslíš, že u nás se budeš mít jak na hostině?“ Pokračoval velitel pobaveně.

„Taková bída, jako u krále, to určitě nebude,“ pokračoval Tomáš. „Chci někde přečkat zimu a pak se rozhodnu kam dál. Jestli do ciziny, nebo domů.“

„A proč nejdeš domů hned?“ Ptal se velitel Tomáše už bez náznaku úsměvu.

„Tam mě budou biřici hledat jako první, tam nemohu.“ Pokračoval Tomáš ve svém příběhu.

Velitel pokýval hlavou, jako by ten příběh už někde slyšel. „A jak poznám, že nejsi Matyášův špeh a že nemáš někde schovanou setninu vojáků?“  Při těch slovech si někteří muži v řadě za velitelem uvědomili, že situace by mohla být brzy nebezpečná a jen zajatý Tomáš by jim mohl zajistit přežití. Okamžitě vyrazili vpřed, obstoupili Tomáše a namířili na něj svoje meče. Ti muži reagovali velice rychle a stále více budili dojem dobře vycvičené vojenské jednotky.

Tomáše vylekal rychlý obrat situace, bleskurychle vytáhl meč. Chvilku se poměřoval se svými soupeři a odhadoval, který asi zaútočí první. Chtěl se vyhnout nerovnému boji, tak zakřičel: „Mám draka a klidně ho proti vám použiju“. Mě se nezdálo, že by ti muži skutečně chtěli Tomáše zabít nebo zajmout, tak jsem ještě chvíli čekal.

Když veliteli skupiny došlo, co to vlastně Tomáš řekl, začal se z plna hrdla smát. „Chlapi, to není žádný špeh. Takovou blbost vymyslí jen zoufalec. Nechte ho být.“ Seskočil z koně a šel k Tomášovi. „Já jsem Vilém,“ řekl a podával mu ruku.

Tomáš přijal s úlevou nabízenou pravici a představil se jako Tomáš, syn sedláka ze vsi poblíž hranic království. Byl jsem rád, že se mohl vrátit k připravenému příběhu. Tu vesnici jsme vybírali opravdu pečlivě. Tomáš přes ní při svém putování prošel a znal ji. Jen jsme doufali, že ve Vilémově skupině nebude nikdo z toho kraje a naše přetvářka chvíli vydrží. Teď jsem mohl v klidu odletět zpět do hor věnovat se dalšímu vzdělání princezny.

... pokračování - (04) A co na to Bůh? Agáta - abatyše