(04) A co na to Bůh?          Agáta - abatyše

Předchozí díl   (03) Spojenci: Tomáš - rytíř

„Existuje Bůh Alfréde?“ Začala princezna náš ranní rozhovor, jen chvilku po snídani. „Kdyby existoval a byl spravedlivý, mohlo by být na zemi tolik špatností? Proč umírají malé děti, které se před Bohem ničím neprovinily?“

„Nevím“, odpověděl jsem po pravdě. „Někdo Boha potřebuje, život bez něj by byl pro něj příliš těžký. Někdo Boha nepotřebuje, dovede se se světem vypořádat i bez něj. A někomu evidentně Bůh chybí, jinak by nedělal to, co dělá.“

„Tomu nerozumím,“ pokračovala Jasmína. „Jak mi může pomoci někdo, kdo neexistuje?“

„S kým se radíš, když si nevíš rady?“

„S tebou, nebo s Žofií“, odpověděla Jasmína bez rozmyšlení.

„Dobře. A co když nebude ani jeden z nás po ruce? S kým si se radila, v zajetí v Olney, u hraběte Matyáše?“ Pokračoval jsem v nepříjemných otázkách.

„S maminkou,“ řekla se smutkem v hlase. „Když je mi těžko, přemýšlím, co by mi asi poradila. Co by pověděla maminka, i když tady vlastně už není.“

„No vidíš. A s Bohem je to stejné. Když je člověk v koncích a zoufalý, pořád se může obrátit na Boha. A tvoje maminka je vlastně s tebou pořád, ve tvých myšlenkách. Představ si, kolik bolesti musí přečkat matka, které zemře dítě. Ta se potřebuje o svou bolet s někým podělit. A boží uši poslouchají stále.“

„A s kým se radíš ty, Alfréde“, zeptala se se zvědavostí v hlase.

„Já se v duchu radím se svým učitelem, starým drakem Zikmundem. Měli jsme spolu nespočet rozhovorů, tak vždy přemýšlím, co by na to asi řekl on.“

„A co kněží, ti o sobě tvrdí, že jsou to boží prostředníci mezi lidmi. Ti s Bohem mluví?“ Pokračovala Jasmína v otázkách.

„Neřekl bych. Myslím si, že oni a Bůh jsou na tom stejně, jako ty a tvoje maminka, nebo já a Zikmund.“

„To na to lidé nepřijdou, že tady něco není v pořádku?“ Ta otázka byla položena skoro jako obvinění.

„To je věc osobní inteligence a rozumu. Když je někdo rozumný a vzdělaný přijde na to, že Boha si zřejmě stvořili lidé proto, že ho potřebovali. Pak už jen záleží na výchově. Někdo jedná v souladu s božími zákony, i když ví, že Bůh neexistuje. A jiný zase páchá zlo, protože ví, že jej žádný Bůh nepotrestá. Toho pak musí potrestat lidé.“

Jasmína chvilku přemýšlela nad další otázkou: „Kněží ale tvrdí, že mají zákony od Boha a lidé se jimi musí řídit. Přece si to všechno nevymysleli?“

„To, co dnes vydávají za boží zákony, dávno v minulosti sepsal nějaký člověk a začal to vydávat za zákony od Boha. Byl to soubor jednoduchých pravidel, jak by se měli lidé mezi sebou chovat. A proto, že se to osvědčilo, přežilo to do dnešní doby. Jiná náboženství to měla jinak. Například lidojedi z Jižních ostrovů věřili, že když nesní oči mrtvého, bude je strašit po nocích. Chtěli, aby je nenašel.“

„Ty jsi byl u lidojedů, Alfréde?“ Vykulila oči princezna.

„Nebyl. Je to v dračích knihách. A nezapomínej, že i já jsem občas lidojed, jak by ti jistě potvrdil Quido.“

„Dobře mu tak, lumpovi“, prohlásila princezna pevným hlasem.

„K čemu máme boží zákony? Nestačili by ty lidské? Vždyť i v našich zákonech je krádež trestána, zabití také,“ pokračovala Jasmína.

„Viděla si někdy váš královský zákoník? Četla sis v něm někdy?“

„Viděla. Je ho plná jedna knihovna. A četla jsem jen kousek, skoro ničemu z toho jsem tenkrát nerozuměla. Teď už bych to možná pochopila,“ odpověděla princezna po pravdě.

„Vidíš. Přitom jsi určitě chytřejší, než nějaký rolník či rybář, který často ani neumí číst. Oni potřebují jednodušší pravidla. Něco, co pochopí. A když si nebudou vědět rady, zajdou za někým, s kým se mohou poradit. Například za kazatelem.“

„Nebo za mnou,“ vložila se do debaty Žofie. „Kazatelé jsou většinou muži, nerodili děti a nevychovávali je. Ve spoustě věcí ti poradí stará babka lépe, než všichni faráři.“

Na ta slova se princezna rozesmála. Když se uklidnila, omlouvala se Žofii: „Promiň. Představila jsem si ten zástup kazatelů, jak je babka s hůlkou poslala okopávat tuřín na pole.“

Teď bylo na nás, abychom se ptali na vysvětlení.

„Na hradě jsem měla ráda jednu kuchařku, Matyldu. Vždy pro mne měla pohlazení i nějakou dobrotu, když maminka onemocněla. K ní jsem se šla vyplakat, když maminka umřela,“ řekla Jasmína se smutkem v hlase. „Vždy, když měl někdo hloupé řeči, říkala, že by měl jít na pole okopávat tuřín. Tam by jej ty hlouposti určitě přešly. Matylda mi od trápení pomohla lépe, než náš kazatel.“

„Kněží vlastně radí lidem podle svého svědomí a vydávají to za vůli Boží,“ pokračovala princezna v naší debatě. „To by ten kazatel měl být slušný a soucitný člověk. Jinak ty rady lidem asi moc nepomohou.“ Shrnula Jasmína dosavadní debatu.

„Ano, na osobnosti kazatele hodně záleží. Kdo chce být strážcem morálky a slušnosti, nemůže být sám neslušný. Farář z královského hradu asi není dobrý člověk. Než aby utěšil plačící dítě, staral se víc o svůj klid a blahobyt.“

„To máš pravdu, dodala princezna. „Náš kazatel měl jedny z nejlepších komnat na hradě.“

„Kněží by neměli žít v přepychu. Neměli by si stavět paláce. Všechno co mají, stejně pochází od lidí, kterým pomáhají. Tak by měli pomáhat a ne hromadit majetek,“ shrnul jsem tuto část debaty.

„A co když kněz žehná armádě nebo zbraním? To je dobře?“ přišla Jasmína s další otázkou.

„To záleží na tom, o jaký boj se jedná,“ začal jsem další složité téma. „Pokud tvoji zemi někdo přepadne a ty ji budeš muset bránit, je dobré, když vojáci budou věřit, že je s nimi Bůh. Na válce není nic dobrého, proto tvoje maminka tolik trpěla.“

„Takže záleží na králi a na ministrech, jestli budou vojáci bojovat ve spravedlivé válce?“ pokračovala princezna.

„Přesně tak. Jako královna budeš mít velkou zodpovědnost. Za zemi i za tvé poddané. Současní poddaní tvého otce se jej dílem bojí, dílem se za něj stydí a někteří jej i litují. To by se králi stát nemělo. Poddaní by měli být hrdí, na svého krále.“ Viděl jsem, že jsem se princezny dotkl na citlivém místě.

„Však my s tím už něco uděláme,“ dodala s nadějí v hlase. „Alfréde, my teď také budujeme armádu. Neskončíme nakonec stejně, jako můj otec, nebo hrabě Matyáš?“

Za tu otázku bych princeznu nejraději objal a jen strach, že bych ji ublížil, mi v tom zabránil. „Armádu sice stavíme, ale pokud to bude možné, bojovat nebude. Je pro tvoji zemi dobrým znamením, že tě myšlenka na boj a zabíjení trápí. Někdy totiž hrozba funguje stejně, jako přímá moc.“

„Takže budeme podvádět? Jako můj pradědeček Hanes?“

„Přesně tak výsosti. Spácháme spolu královský podfuk“. Za tu výsost na mě vyplázla jazyk.

„Může vůbec král lhát, Alfréde? Není to něco zakázaného?“

Tak holka mě doopravdy překvapuje.

„Může, kdo by si dovolil králi odporovat. Ale s každou lží pozbude kousek úcty svých poddaných. A nejvíc tě bude bolet, když tě opustí tvoji blízcí. Na každou lež se nakonec přijde a za každou lež zaplatíš.“

„To se stalo mezi otcem a maminkou“, dodala se smutkem v hlase.

„Asi ano“, pokračoval jsem. „Lepší je neříkat celou pravdu, pokud by to někomu ublížilo, nebo by to poškodili budoucí úspěch. My taky nebudeme Matyášovi říkat, co chceme dělat. Ale mezi přáteli je potřeba být otevřený a pravdomluvný. Jen musíš umět rozlišit, kdo je přítel a kdo jen spojenec.“

„To chápu,“ pokračovala princezna. „Přítel se mnou půjde bez ohledu na vlastní prospěch. Spojenec jen tak dlouho, dokud to pro něj bude výhodné. Jen poznat, kdo je kdo.“

„Však ty na to přijdeš, jsi velmi chytrá mladá dáma,“ uklidňoval jsem její obavy. „Jak si na tom se svými modlitbami? Umíš se pomodlit k Bohu, za spásu duše i za zdraví?“

Nechápavě se na mě podívala.

„Zítra položíš základ jednomu spojenectví. Spojenectví s kazatelem.“

„Kazatel? Jistě nějaký fanatik, když se budeme společně modlit,“ ošívala se princezna.

„Není to fanatik, ale v Boha opravdu poctivě věří. A je to žena.“

„Myslela jsem, že všichni kazatelé jsou muži. Kam to poletíme?“ vyptávala se s jistou dávkou zvědavosti princezna.

„A co ženské kláštery a jejich představené?“ ptal jsem se.

„Aha vidíš, to mě nenapadlo.“

„Poletíme do kláštera k Severním bažinám. Představenou ženského kláštera tam dělá Agáta, sestřenice hraběte Matyáše.“

Při zmínce o svém vězniteli se Jasmína trochu polekala, ale zeptala se jen: „A je to bezpečné?“

„Myslím, že ano,“ Vložila se do debaty Žofie. „Znám Agátu už hodně dlouho a svého bratrance by nejraději viděla ve vězení. Moc dobře ví, co je zač. Před třiceti lety jen měsíc před svatbou nechal zavraždit Jakuba, jejího nastávajícího a Agátu pak dal zavřít do kláštera. Jen aby se zmocnil majetku celé rodiny. V klášteře nakonec vybudovala nemocnici pro chudé. Občas jí pomáhám bylinkami a radou. Nebudeme jí říkat, kdo jsi, dokud se nezeptá. Myslím si, že to bude důležitý spojenec.“

„Bude to velmi užitečný spojenec“, dodal jsem. „Pokud se ti podaří nakonec odstranit Matyáše, celý zbylý majetek jeho rodiny bude patřit právě Agátě a nechceme ji mít za nepřítele. Navíc, když to vůbec není nutné.“

Následujícího dne proběhla cesta k Severním bažinám ve vší tichosti. Už večer jsme se dohodli, že princezna bude hrát dceru šlechtice, který chce dát část svého majetku na péči o nemocné v královském městě. Moje dvě cestující byly zachumlané do teplých houní a každá si v hlavě přebírala možné varianty budoucnosti. Přistáli jsme jako obvykle mimo dohled zvědavých očí. A Žofii s Jasmínou přišla půlhodina chůze, než došly ke klášteru, celkem vhod. Sestra ve vrátnici Žofii ihned poznala a tak zanedlouho klepaly na dveře, za kterými se ozývaly hlasy, svědčící, že právě probíhá rozdílení denních úkolů.

„Pozdrav pánbůh, Agáto,“ pozdravila Žofie při vstupu do místnosti.

„Vítám tě Žofie,“ odpověděla vysoká žena v čele dlouhého stolu. „Někde si tu sedněte, za chvíli skončíme a budu se ván věnovat.“

Jasmína měla čas si místnost pořádně prohlédnout. Spíš než klášterní celu nebo kapli to tady připomínalo kancelář nějakého kupce. Na stolech byly vyrovnány papíry s poznámkami o nemocných, kolem stěn byly police s knihami. Princezna musela uznat, že kdyby neprošly klášterní vrátnicí a neviděla řádové sestry, nepřipadala by si vůbec jako v klášteře.

Agáta rozdělovala práci v péči o nemocné i v kuchyni s poctivou pečlivostí člověka, který dobře ví, co jednotlivé úkoly obnáší. Řádové sestry přicházely a odcházely. Za necelou půlhodinu, když bylo řečeno vše důležité, se Agáta obrátila na Žofii s dotazem: „Máme tady jednoho nemocného se zanícenou ránou na noze. Nepodařilo se nám snížit teplotu a mám strach o jeho nohu. Můžeš se na něj podívat?“

Žofie souhlasila a ihned se tedy vydaly dlouhou chodbou kolem pokojů s nemocnými. Bylo vidět, že řádové sestry se snaží poskytnout pomoc všem, kteří ji potřebují. Z toho mála co samy měly, dokázaly vykouzlit zázraky. I když některým nemocným již nebylo pomoci, poskytly mu alespoň útěchu. V pokoji, do kterého nakonec vstoupily, ležel na jedné z postelí muž s ovázanou nohou. Agáta zkušenou rukou obvaz sundala a princezně se udělalo mdlo. Zanícená rána na noze byla hodně cítit.

Žofie chvilku zkoumala zranění a prohlásila: „Ten člověk zřejmě nesnáší použitou hojivou mast. Dejte mu“, sáhla do uzlíku, „toto. Je tam víc jitrocele a žádný dehet“.

Agáta odborně vyčistila ránu, ošetřila mastí od Žofie a převázala čistým obvazem.

„Teď už je to v rukou Božích, Agáto,“ uzavřela debatu Žofie.

„To jistě, ale Bůh by se na nás hněval, kdybychom sami nepřiložili ruku k dílu“, ohradila se Agáta a vydaly se společně zpět.

Když se vrátily do velké pracovny, čekal na každou z nich na stole šálek čaje.

Agáta se zkoumavě zadívala na princeznu „Udělalo se vám špatně? Nemocní nevoní, na to si člověk musí zvykat. Dejte si čaj, ať se vám trochu vrátí barva. Na nemocné jsem si zvykla, na smrt si nezvyknu nikdy. O každý život se s ní poperu. Bůh mi dal rozum a sílu, tak budu bojovat.“

„Děláte moc důležitou práci“, vyhrkla princezna. „Co byste potřebovala?“

Agáta odpověděla téměř bez rozmýšlení: „Peníze a pořádnou nemocnici“.

„Nemocnici?“ zeptala se princezna. „Třeba Svatého Kryštofa v Elynu?“

Agáta se na princeznu podívala pronikavým pohledem. „Svatého Kryštofa? To je zřícenina, střechou zatéká, rozbitá okna. Patří sice našemu řádu, ale nemáme peníze na opravu. Asi jste si všimla, že na péči o chudé se nedá zbohatnout. Ale někdo to dělat musí. Bůh by neodpustil lhostejnost. Naši malou nemocnici udržujeme v chodu z posledních sil. Svatý Kryštof je mnohokrát větší. Jak si to vlastně představujete?“

Princezna začala s připraveným příběhem: „Můj otec pochází ze zdejšího království a obchodem si vydělal hodně peněz. Před rokem onemocněl a jen zázrakem se uzdravil. Jako poděkování Bohu by rád věnoval peníze na opravu a obnovu právě špitálu svatého Kryštofa. Peníze a řemeslníci by neměli být problém, hledáme ale někoho, kdo by se ujal vedení opravené nemocnice. Myslíte, že byste nám mohla pomoci?“

Agáta sepjala ruce a obrátila pohled vzhůru: „ó díky Bože, kéž by to byla pravda.“

„Tady máte malou zálohu,“ pokračovala princezna a podávala Agátě měšec zlaťáků. „Bylo by dobré začít hledat vhodné sestry i v jiných klášterech, aby bylo dost ošetřovatelů v nové nemocnici. Pokud se nepletu, o opravách můžete rozhodnout i vy. Je to pravda?“

Agáta si prohlédla měšec, pak se zkoumavě zahleděla na princeznu. „Ano o opravách mohu rozhodnout i já. Kdy chcete začít?“

„Tak někdy koncem zimy, až budou moci zedníci pracovat beze strachu i venku. S vámi bychom rádi přes zimu projednali plány a postup,“ uzavřela princezna téma.

Agáta souhlasila. Za nedlouho ji už jiná sestra volala k dalšímu nemocnému. Tak se všichni rozloučili a vydali se svojí cestou.

Večer byla princezna nezvykle zamlklá. Žofie ji vybídla dotazem, co se jí honí v hlavě.

„Vždy jsem si myslela, že věřící se jen modlí, aby se zbavili odpovědnosti za rozhodování o svém životě. Ale u Agáty je to jinak. Jí Bůh pomáhá prát se každý den se smrtí o život každého člověka. Modlí se, aby se nezbláznila, když jim umře nemocné dítě. Jak to dokáže někdo vydržet?“

„Není to jednoduché, ale dokáže. Každý uzdravený člověk je pro ni odměnou.“

„Myslím, že kdyby sestra Agáta potřebovala pomoc, tak by se sešel velký zástup lidí. Sice chudých, ale hodně velký zástup,“ shrnula celý den Jasmína.

K tomu Žofie neměla co dodat. Objala princeznu a popřála jí dobrou noc.

 

Ráno jsme probírali události předešlého dne. Princezna si vedla výborně.

„Alfréde, potřebujeme stavitele a pak i stavební dělníky. Vím, že Svatý Kryštof je ruina, takže i hodně peněz. Máme je? Nerada bych Agátu zklamala.“

„Povím ti tedy příběh o jedné nemoci. Zatím jsem to nikomu nepovídal, teď je vhodná chvíle.“ Žofie s princeznou se usadily u čaje, přes sebe vlňák, už bylo docela chladno. „Je to asi dvě století, co se objevila v jednom jižním království moc ošklivá nemoc. Lidé umírali na ulicích, mrtvé neměl kdo pohřbívat. Kdo byl ještě zdráv, snažil se z města utéct. Jenomže tak tu nemoc vlastně roznášeli dál a dál. Trvalo totiž několik dní, než se u nakaženého člověka nemoc projevila. Jeden moc bohatý kupec naložil tehdy na vozy celý svůj majetek a rodinu a odjel na sever. Bylo to před koncem zimy, tak jsem si jich všiml, až když projížděli nedalekým průsmykem v horách. Můj nos mi řekl, že i oni tu nemoc mají mezi sebou. Jedna služebná již trpěla horečkou a oni se zrovna dohadovali, co budou dělat. Musel jsem to rozhodnout za ně. Oba konce průsmyku jsem zasypal lavinami sněhu, aby do jara museli zůstat na místě. Když přežijí, mohou jít dál. Jídla měli dost a ve vytápěných vozech jim bylo teplo. Nepřežil ale nikdo. Vozy s jejich zlatem jsem zatlačil do jeskyně a vchod zavalil kamením, celý jejich tábor jsem pak spálil.“

„To si mi nikdy neříkal Alfréde“, ozvala se Žofie a koukla na mě zamyšleným pohledem.

„Však na to nejsem příliš hrdý. Svým způsobem jsem je zabil, i když jsem zastavil nemoc.“

„A podařilo se tu nemoc zastavit“, ptala se princezna. I na Žofii bylo vidět, že ji ta otázka zajímá.

„Podařilo. Jižní království uzavřelo města a omezilo pohyb osob. Další země pak uzavřely hranice. Hodně vesnic museli úplně spálit. Kupci sice přišli o mnoho obchodů a peněz, ale lidé to přežili. Nemoc po nějaké době odezněla.“

„Jak ti králové věděli, co mají dělat?“ ptala se Jasmína. „To jim musel někdo poradit.“

„Pár lidem jsem řekl, co je potřeba a ti to předali dál. V minulosti už podobné epidemie byly a je v knihách zapsáno, co pomohlo.“

Princezně přelétl po tváři úsměv, jako když kočka najde misku se smetanou. „A u toho špitálu musíme Alfréde zřídit i školu pro lékaře a velkou knihovnu. Nesmí se ztrácet, co už někdo vymyslel.“

Ta holka nám nějak rychle roste, pomyslel jsem si. A když jsem se podíval na Žofii, evidentně ji napadlo to samé.

„Jak se k tomu pokladu dostaneme, Alfréde,“ vyzvídala princezna. „Mohu jej vykopat třeba já.“

„Těžko děvče,“ odpověděl jsem po pravdě. „Na to potřebuješ několik dělníků s nástroji. Navíc ty peníze budeme potřebovat později, tak je zatím necháme tam, kde jsou. Přes průsmyk teď ještě chodí karavany, zbytečně bychom budili pozornost. Nebo jsi snad svatý Kryštof a chceš tu skálu umluvit?“

Princezna i Žofie na mne koukaly s nechápavým výrazem ve tváři.

Začal jsem tedy otázkou: „Co víte o svatém Kryštofovi?“

„Svatý Kryštof se zasloužil o výstavbu nemocnice v Elynu,“ začala princezna. „Na kopci za městem má kapli a každý rok je tam pouť“.

Cítil jsem potřebu uvést věci na pravou míru. „Svatý Kryštof byl hrozný otrava a svým způsobem fanatik“.

„Ty si ho znal?“ ptala se Jasmína jen o půl slova před Žofií.

„Znal“, začal jsem další příběh. „Mladý Kryštof dělal kněze v jednom městě daleko na jihu. A bral svoje poslání opravdu vážně. I toho největšího hříšníka dokázal umluvit k slzám. Jenže to začal přehánět. Dětem vyčítal chuť na sladké, děvčatům vytýkal, že se otáčí za chlapci, ženám vyčítal, že se chtějí líbit. Lidé mu to nějaký čas trpěli, pak jej ale vyhnali do pouště. Když Bůh potřebuje i takového fanatika, ať se o něj postará, říkali. Když jsem jej v poušti našel, byl už bez vody a jen s trochou jídla. Přistál jsem poblíž a pomalu jsem k němu šel. Odstup obludo pekelná, křičel a začal se ohánět jakýmsi amuletem. To mě docela urazilo, rozhodl jsem se, že si to musíme vyjasnit. Poprvé omdlel, když jsem se jej zeptal, to jako myslíš mě? Když se probral, začal zase blábolit něco o pekle, které se na něj sápe. To slunko mu opravdu vysušilo rozum. Řekl jsem mu, že si musíme důkladně popovídat, ale tady je na to moc sucho. Když jsem ho chytil, abych jej mohl odnést k vodě, omdlel podruhé. Jen se probral a uviděl vodu, začal něco o pekelném mámení. Tak jsem ho nechal, ať si blouzní. Nakonec se přesvědčil, že ta voda je skutečná a napil se.“

Moje posluchačky ten příběh opravdu zaujal, tak jsem pokračoval dál.

„Pak teprve začala ta pravá legrace. Kryštof pořád něco o tom, že jsem zrůda pekelná a že je již ztracen a bude platit za svoje hříchy. Já na to, kdyby Bůh chtěl svět bez draků, nebyl bych tady. Dva dny trvalo, než usnul vprostřed věty. Ještě že mám pět hlav. Jedna se dohadovala s Kryštofem, ostatní mohly spát. Jak se probudil, začalo to nanovo. Kdyby mohl, utekl by pryč. Ale nevěděl, kde je a kam utíkat. Postupně jsme se však dostávali k zajímavějším tématům. Jako třeba co je to hřích. Nakonec i Kryštof sám uznal, že krutost, bezcitnost, lhostejnost, fanatismus a nedostatek soucitu jsou mnohem horší hříchy, než mlsný jazyk dítěte nebo parádivost děvčat. Trvalo to déle než měsíc, ale umluvil jsem náboženského fanatika.“

Ta představa Žofii rozesmála.

„Odnesl jsem ho na místo poblíž Elynu. Ve velkém chrámu se tehdy uvolnilo místo kazatele a král byl rád, že mu tak rychle přišla náhrada. Kryštof brzy zjistil, že o zdejší chudé nemocné se nikdo nestará. Rozhodl se, že je potřeba postavit nemocnici. Jenomže chrám nebyl příliš bohatý a král také nebyl ochoten moc peněz dát. Tak začal Kryštof obcházet zdejší šlechtu a obchodníky, aby také přispěli na nemocnici pro chudé. A přesvědčovat opravdu uměl. I ti nejotrlejší obchodníci po několika hodinách nakonec otevřeli svoji pokladnici. Dokonce i král dal nakonec mnohem víc, než původně chtěl. Jen proto, aby jej nezahanbil někdo z jeho poddaných a aby se zbavil toho protivy. V té době se začalo říkat otravný jak Kryštof. Ale díky své výmluvnosti mohl postavit opravdu velkou nemocnici.

Myslíš, že jsi jako Kryštof a dokážeš umluvit skálu?“

Po této otázce se Žofie s princeznou daly do hlasitého smíchu.

Po chvilce se ale princezna zeptala: „Proč mu pak lidé postavili za městem kapli a nemocnici pojmenovali po něm, když to byl takový protiva?“

„Protože už byl spolehlivě mrtev princezno. Většina lidí rozuměla tomu, co Kryštof dělá a že jde o dobrou věc. Jenže jakmile zaklepal u jejich dveří a oni by měli otevřít svoji pokladnici, pochopení se vytrácelo. Až když byl po smrti, začali jej všichni vychvalovat a tvrdili, jak jej měli rádi. Jen aby se trochu přiživili na jeho slávě a zásluhách. Už měli jistotu, že za nimi nepřijde pro další peníze.“

Jasmína vypadala zamyšleně. „Takže tu kapli postavili pokrytci, aby ulevili svému svědomí?“

„Možná,“ odpověděl jsem. „Ale dožínkové slavnosti jsou tam pěkné, že? A je odtamtud pěkný výhled do kraje.“

Princezně přelétl po tváři stín smutku. „Tam se moje maminka naposled se mnou smála. Kočovní herci hráli komedii o hloupém sedlákovi. Tenkrát se ještě smáli všichni.“

... pokračování - (05) Loupežníci? Vilém - syn kováře