(05) Loupežníci          Vilém - syn kováře

Předchozí díl  (04) A co na to Bůh? Agáta - abatyše

Tomáš si mezi loupežníky zvykal na život ve vojenském ležení. První dva týdny neměl ani nejmenší příležitost popovídat si s Vilémem o samotě. Neustále byl zaměstnán prací okolo koní, v kuchyni, při hlídání tábora. Už od dětství jej otec nutil zvládat všechny hospodářské práce a vedl jej k samostatnosti. Neměl žádné problémy s naplněním svěřené role. Menší či větší skupiny loupežníků odjížděly a zase se vracely, někdy s nákladem, jindy bez. Když se z jedné výpravy vrátilo několik mužů zraněných, bez řečí se Tomáš staral i o ně, když na něj přišla řada. Díky několika drobnostem, kterými jej před cestou vybavila Žofie, pomohl k jejich rychlému uzdravení. Velitel s ním byl nadmíru spokojen. Tomáš ale dobře věděl, že jej neustále bedlivě sleduje několik párů očí. Přeci jen byl v táboře nový a velitel mu ještě stále nedůvěřoval.

Asi tak tři týdny po Tomášově příchodu mezi loupežníky si velitel zavolal Tomáše.

„Pracovat umíš, nemohu ti nic vytknout, vyzkoušíme, jestli si k něčemu i v boji. Tady s Bromem si tě prověříme, jak si dobrý s mečem a samostřílem.“

Brom byl asi tak stejně vysoký, jako Tomáš, jen o něco starší a širší v ramenou. Přes pravou tvář se mu táhla dlouhá jizva. Oba dostali stejné meče a na Vilémův povel se začali oťukávat. Tomáš zaujal obranný postoj a vcelku snadno odrazil několik rychlých, ale ne příliš důrazných Bromových výpadů. Tomáš v duchu děkoval starému Kyliánovi a hodinám cvičení s ním. Pak však Brom podnikl prudký výpad, který by u většiny šermířů vedl k prohře. Tomáš jej tak trochu očekával a vyhnul se mu otočkou. Broma nezvyklá reakce soupeře vyvedla z rovnováhy a nestihl už odvrátit rychlý Tomášův protiútok. Špička Tomášova meče se opírala o Bromův bok. Kdyby se jednalo o skutečný boj, byl by Brom nejspíš po smrti. Ihned po zkoušce v šermu dostal Tomáš do ruky samostříl a měl se strefit do smrkového špalku asi padesát kroků daleko. Dobře věděl, co ta zkouška znamená. Zadýchaný střelec s unavenou rukou je v boji obvyklý stav a jen tak lze poznat, kdo co umí. Tomáš schválně střílel trochu mimo, aby nebylo poznat, jaký má ve skutečnosti výcvik. Z pěti střel strefil jen jednou. Ostatní šly sice blízko, ale přeci jen mimo.

Vilém Tomáše pozorně sledoval. Na závěr jen řekl: „Připrav si výzbroj a jídlo na dva dny. Ráno vyrážíme.“

Skoro ještě za tmy se rychle sbalili, nasedli na koně a v tichosti vyjeli do ranního šera. Vytrvale jeli podzimním sychravým dnem a odpoledne přijeli na kraj velkého lesa. Tady poprvé za celý den sesedli s koní a dopřáli si chvíli oddechu. Vilém začal vydávat rozkazy a plánoval večerní akci. Vybral šest mužů a pod vedením Broma je poslal na průzkum. Ostatní se mezitím starali o své koně, kontrolovali zbraně a dopřávali si odpočinek před noční akcí. Oheň nikdo nerozdělával. Pozdě večer se průzkumný oddíl vrátil a po krátké poradě začal Vilém rozdělovat úkoly.

„Nedaleko odsud táboří kupecká karavana. Vezou zboží od Matyáše na jih. Stráží je oddíl vojáků. Je jich asi polovina, proti nám. Přes noc je opatrně obklíčíme a k ránu se do toho dáme. Snažte se stráže omráčit a svázat. Nechci krev. Jen když to nepůjde jinak. Hlavně potichu.“ A začal rozdělovat muže pro útok a pro zajištění.

Tomáš bude součástí přepadu a bude spolu s Vilémem. Brom zůstane vzadu a bude řídit zabezpečení. Bylo vidět, že celá akce je plánována s vojenskou důkladností.

Celý útok proběhl podle plánu, přesně a v tichosti. K ránu byly stráže již unavené, navíc je bylo dobře vidět proti ohni z tábora. Omráčit, roubík a spoutat. Takto s Vilémem „uspali“ dva strážné, které měli před sebou. Když se dostali do tábora, bylo už po boji. Jediný, kdo stál na nohou, byli útočníci. Najednou se kousek od Tomáše strhnul nějaký hluk. Jeden ze zajatců si uvolnil ruce a snažil se utéct. Bodl dýkou jednoho z Tomášových druhů do ramene a utíkal pryč. Tomáš za ním vyběhl do tmy. Brzy jej dostihl a silným úderem omráčil. Dotáhl jej zpět k ohni a pevně svázal. Vilém si mlčky omráčeného muže prohlédl a zkontroloval, jak se svázán.

Teď konečně došlo na kontrolu kořisti. Při prohlídce vozů zjistili, že téměř polovina z nich je naložena zbraněmi z dílen hraběte Matyáše. Pak tam byly dva vozy s potravinami a další zboží. A trocha peněz, asi výplata vojáků, kteří měli karavanu chránit. Vilém přidělil k jednotlivým vozům muže, v tichosti jim dal potřebné rozkazy a ti se i s nákladem vydali svojí cestou. Většina mužů se vracela zpět do tábora jen s jedním vozem. Byla na něm část nákladu potravin a něco z nákladu zbraní. Helmice, kuše, meče a šipky. S sebou vzali i jednoho mladého vojáka z původní ostrahy karavany. Mladík měl svázané ruce a šátek přes oči. Asi po dvou hodinách jízdy se Vilém a jejich mladý zajatec zastavili. Nový den už začínal opatrně nahrazovat noc. Spoutaného vojáka rozvázal, a když poslední člen skupiny zmizel za zákrutem cesty, rozvázal mu i šátek přes oči.

„Mladíku, tvoji kamarádi jsou v lese stále svázaní. Po této cestě k nim za chvíli dojdeš. Stačí, když budeš sledovat naše stopy. Rozvaž je a ošetřete svoje zraněné. A dej si pozor na Matyášovy lidi. Určitě tam nějaké máte. Nemuseli by ti věřit, že si s námi nešel dobrovolně.“

Načež Vilém otočil koně a nechal mladého vojáka, ať se pořádně rozhlédne po světě. Když dohnal výpravu, přidal se k Tomášovi. „Vidím ti Tome na nose, že máš spoustu otázek. Teď je na ně vhodná chvíle. Do večera budeme v sedlech. Tak ať ten čas nějak rozumně využijeme.“

Vilém měl samozřejmě pravdu. Tomášovi se hlavou honila spousta myšlenek a otázek. Začal tou nejdůležitější: „Vy nejste loupežníci, spíš mi připomínáte nějakou armádu. Co jste zač? Komu sloužíte?“

„Máš pravdu Tome, byli jsme všichni vojáci u Matyáše. Ty se také zdáš být něčím jiným, než zběhem z královské armády a doufám, že mi to jednou řekneš, kdo jsi doopravdy“.

Tomáš se docela vylekal, když to slyšel. Vilém si všiml jeho zmatku a rychle dodal: „Tvoje střelba tě prozradila. Schválně si střílel vedle. Tak jsem přemýšlel proč asi. A také vím, že jsi spolehlivý, slušný a nesloužíš Matyášovi. To mi prozatím stačí.“

Už o něco klidnější Tomáš pokračoval po chvíli s další otázkou: „Proč nešel Brom do útoku, když si jej večer poslal na výzvědy a kam jely ostatní vozy?“

„Říkal jsem ti, že jsme byli většinou vojáci v Matyášově vojsku. A někteří z nás mají svoje rodiny. Při útoku nikdy nevíš, co všechno se stane. Kdyby tam někde byli další vojáci, o kterých bychom nevěděli, mohlo to dopadnout úplně jinak. Kdyby Brom padl do zajetí, nebo by byl zabit a někdo jej pak poznal, mstili by se Matyášovi lidé i na jeho rodině. Takto nikdo neví, kde je a to je dobře. A náklad? Matyáš prodává hlavně zbraně. Máme několik míst, kam je ukládáme a schováváme. Potraviny rozdělíme rodinám, které mají nouzi, nebo někoho v naší skupině. Zboží, které se dá prodat, prodáváme přes překupníky. To víš, že nedostaneme tolik, jako kdybychom to prodávali na trhu, ale i ten obchodník riskuje, když prodává kradené zboží.“

„A proč jste utekli z Matyášových služeb? Myslel jsem si, že se o svoje lidi stará dobře“, pokračoval Tomáš.

Vilém chvilku mlčel, jako by vzpomínal na staré časy, pak se zase rozpovídal: „Plat byl dobrý, to jo. Bydlení a strava také. Ale na dlouhý život to nebylo.“

„Tomu nerozumím,“ přiznal Tomáš po pravdě.

„Kromě hlídání hradů a doprovodu karavan“, pokračoval Vilém, „jsme jezdili k hranicím našeho království a vypalovali jsme vesnice. Rozumíš tomu? Naše vlastní vesnice. Potom jsme odjeli za hranice, aby to vypadalo, jako že útočili ze sousedního království. A obloukem jsme se vraceli zpět. Když jsem zjistil, co to vlastně děláme, pochopil jsem, že my jsme ta příčina, proč král vede války. A pak se mi začali ztrácet kamarádi. Čas od času některého přivezli z výpravy mrtvého. Jednou jsem tajně otevřel dvě rakve, než je pohřbili. Oba byli sice mrtví, ale byli zavražděni. Krátká dýka a zezadu. Takové zranění tě v boji nepotká. Tak mi došlo, že děláme pro Matyáše špinavou práci. Nakonec se nás všech zbaví. Aby nebyli svědkové.“

Tomáš horečně přemýšlel, jak s těmi informacemi naložit. „Jak si poznal, že mi to můžeš říct. Nejsem tady ani měsíc.“

„Vím, že nejsi vrah. Toho uprchlíka si mohl zabít, ale jen si ho omráčil. Měli jsme tady pár takových, kterým se líbilo zabíjení. Museli jsme se jich rychle zbavit. Taky nesloužíš Matyášovi. To by si toho muže nechal utéct. Nikdo tě neviděl,“ shrnul Vilém svoje poznatky. „Brom potvrdil, že opravdu dobře šermuješ. To by se normální voják v armádě nenaučil. Když si chtěl být nenápadný, neměl si ten poslední výpad zvrátit.“

Cesta do tábora proběhla bez jakýchkoliv událostí. Muži částečně podřimovali v sedlech, částečně dávali pozor na okolí. S večerní tmou dorazili do tábora. Rychle odsedlali a nakrmili koně, postarali se o zraněné a povečeřeli. Po dvou dnech beze spánku usnuli všichni velmi rychle.

V následujících dnech se do tábora vraceli muži, kteří odjeli s částí uloupeného nákladu jinam. Přijížděli bez zboží, ale s penězi a zprávami z okolí. Tomášovi bylo jasné, že si se mnou musí popovídat. Nových informací měl opravdu hodně. Při obhlídce okolí zašel na dohodnuté místo a vyrovnal tam kameny do tvaru oka, abych ze vzduchu poznal, že chce se mnou mluvit.

Přiletěl jsem před setměním na dohodnuté místo, Tomáš přišel za malou chvíli.

„Buď zdráv Alfréde,“ pozdravil. „Ty si mi ale nahnal strachu. Prý mám draka a klidně ho použiji. A ty nikde. Fakt jsem měl strach.“

„Nezdálo se mi,“ uklidňoval jsem jej, „že by to bylo tak horké. A vidíš, povedlo se.“

S měsíčním odstupem se té události zasmál i Tomáš. Pak mi v rychlosti vypověděl, co se o zdejší skupině lupičů dověděl. Potěšilo mne, že můj odhad o lupičích, kterým se pobyt v lese moc nelíbí, byl správný.

„Tome, rád bych si s Vilémem popovídal. Vypadá to, že je to rozumný člověk. Mohl by si pro něj zajít. Klidně si s sebou může někoho vzít, kdyby ti nevěřil, ale nechci tady celý tábor.“

Tomáš odběhl do tábora a za chvíli se vracel s velitelem loupežníků.

„Buď zdráv Viléme.“ Pozdravil jsem nově příchozího a vystoupil ze stínu lesa. Měsíc sice ještě dorůstal, na osvětlení palouku to stačilo. Vilém poprvé v životě viděl živého draka. Trochu couvl a ruka mu automaticky sklouzla k rukojeti meče. Ach ti lidé.

Situaci naštěstí zachránil Tomáš, Vilém by sám mluvit nezačal. „Viléme, toto je Alfréd. Jak vidíš pětihlavý drak. Rád by tě poznal a promluvil si s tebou.“

Vilém ztěžka polkl a přiškrceným hlasem řekl: „Tak Tomáš nelhal, že má draka a klidně ho použije.“

„Nelhal“, odpověděl jsem. „Byl jsem schovaný jen kousek od vás. Kdyby ses nezačal smát, musel bych jej z té patálie dostat. Slíbil jsem mu to.“

„Tak chechtáním jsem si krk ještě nezachraňoval. To je novina.“ Ocenil Vilém své reálné šance, kdyby se dostali do sporů s drakem.

Ten člověk se mi začínal líbit. „Viléme, Tomáš mi stručně vypověděl, jak se z vás stali lupiči. Mám pro tebe návrh. Co by si řekl královské milosti či amnestii, když králi a království pomůžete proti Matyášovi.“ Sliboval jsem něco za krále a nezeptal jsem se jej. Doufal jsem však, že o té milosti už bude rozhodovat nový král či královna. „Představ si, jak by celá země vypadala, kdyby na trůn usedl Matyáš,“ pokračoval jsem v útoku na Vilémovo svědomí.

Vilém chvíli přemýšlel. Evidentně se takovou myšlenkou dosud nezabýval. Rozhodl se ale rychle. „To by bylo mnohem lepší, než v co jsem doufal, ještě dnes ráno. Dalo by to našemu životu určitou naději a smysl. Nic neslibuji, musí se rozhodnout i mí přátelé. Moji podporu máš. A jak si to celé představuješ?“

Nechtě jsem Viléma zatěžovat informacemi, které nepotřeboval vědět. „Chceme oslabit Matyáše, aby nemohl získat trůn vojenskou silou. Pak přesvědčíme krále, aby předal moc princezně a jmenoval novou radu.“

I v té tmě byla patrná Vilémova nedůvěra. „Princezně říkáš? Bůh ví, kde jí je konec. Jestli ji Matyáš nezabil, tak to udělá, když se mu přestane dařit, jen aby se králi pomstil. Víš, jak naložil s hrabětem Ctiradem a žádný trest ho zatím nepotkal.“

Nechtěl jsem Vilémovi říkat, že princezna už dávno utekla. Napřed se musel rozhodnout sám a přesvědčit své přátele. Situaci však neočekávaně vyřešil Tomáš. „Nevěřil si mi, že mám draka, i když tam byl. Tak mi věř, že víme, jak ochránit princeznu.“

Šikula, pomyslel jsem si. Vilémovi ta slova také trochu zvedla náladu. Tak jsem si dovolil ještě jednu otázku: „Viléme. Kolik je takový skupin jako vy. Kolik lidí vlastně běhá po lese?“

„Vím o třech dalších skupinách, jako jsme my a pak několik desítek malých, tak do deseti lidí. A pak je spousta dalších chlapů, kteří se skrývají na lesních samotách, pálí a prodávají uhlí a bojí se domů.“

„Dobře Viléme,“ uzavřel jsem náš rozhovor. „Poraď se se svými muži. Poraď se s veliteli dalších skupin, jestli je potkáš. Za týden ti přinesu odpovědi, pokud řekneš ano. “ A odletěl jsem.

„Hu, ještě se mi třesou kolena,“ začal Vilém, když utichlo hvízdání dračích křídel. „Tak jsem měl alespoň pravdu v tom, že nejsi obyčejný zběh. Doufám, že mi někdy povíš celý příběh. Dodnes jsem si myslel, že je loupežničina nebezpečné řemeslo.“

Mlčky došli do tábora. Tomáš šel do svého stanu a brzy usnul. Vilém se hned ráno začal radit v kruhu užšího vedení skupiny. Odpoledne již odjelo několik rychlých jezdců na různé strany. Tomáš pokračoval v běžných denních pracích táborového života. Všiml si však, že s ním jeho druhové méně mluví. Pozorovali jej pátravými pohledy. Ne nepřátelsky, jen se snažili zjistit, co se to vlastně skrývá za to mladou tváří.

Po týdnu se Tomáš s Vilémem vydali na další setkání se mnou. Na Tomášovu radu se Vilém pořádně oblékl. Nevěděl sice proč, Tomáš mu neurčitě vysvětlil, že rozhovor se možná protáhne. Brom dostal rozkaz, že pokud se Vilém nevrátí do druhého dne večer, přebírá velení. Musí zrušit současný tábor a přestěhovat jej jinam.

Měsíc byl v úplňku. Viděl a slyšel jsem je z dálky. Nesnažil jsem se schovávat, tak i oni mne viděli dobře.

„Buď zdráv Viléme, ahoj Tome.“ Pozdravil jsem oba příchozí. „Jak jste se dohodli?“

„Buď zdráv Alfréde,“ odpověděl Vilém. „Moje přátele tvoje myšlenka láká. Nikdo nechce zůstat do smrti lupičem. Už se mi ozvali někteří velitelé jiných skupin a také projevili zájem. Jen by měli rádi nějakou záruku od krále. Stejně, jako já.“

„S tím bych ti mohl pomoci, mladíku,“ odpověděl jsem. „Jen vás oba potřebuji někam odnést.“ A podával jsem jim dvě cestovní sedačky. Vilém koukal nechápavě, co se po něm chce. Tomáš mu ochotně vysvětlil, k čemu tato podivnost slouží a jak se do ní nasedá.

Měsíc v úplňku osvětloval zasněžené vrcholy hor. Moji dva cestující byli zticha. Nevím, jestli úžasem, nebo díky té zimě. Před jeskyní jsme přistávali do čerstvého sněhového poprašku. V horách začíná zima vždy dřív, než v údolí. Žofie nás čekala se džbánkem horkého čaje a hned hnala oba mé cestující do tepla chaloupky. Na čaj s koláčem a na kus řeči.

Žofie zavřela za hosty dveře a pozvala je ke stolu. Vilém dychtivým zrakem vnímal teplý klid domku. Prostý stůl, židle, ubrus, hrnky s teplým čajem na stole, koláč, oheň v peci, teplo, světlo lampy, nad pecí u stropu sušené byliny. Žofie si všimla Vilémova výrazu tváře: „Dlouho na cestách, vojáku?“ A pohladila jej po hlavě.

Vilém nebyl schopen jediného slova, tak jen přikývl. Dál stál a díval se na dávno zapomenutý obraz svého života.

„Neboj, každá patálie jednou pomine. I ty zase budeš mít domov.“ Řekla Žofie přesně to, co bylo potřeba.

Ze stínu, který skrýval lavici u pece, vystoupila dívka a ještě jednou pozvala oba hosty ke stolu. Teda hlavně Viléma musela vrátit zpátky na zem. Tomáš už ode dveří měl oči jen pro ni.

Žofii zablýskla v oku šaškovská jiskra: „Teda pánové. Je sice úplněk, ale myslíte, že zvládnu dva náměsíčné?“ Všichni se té poznámce zasmáli a začali se věnovat koláčům a čaji.

„Jasmína pekla,“ prohlásila Žofie. „Musela jsem ve vsi pod horami přivést na svět dvojčata. Chudák Alfréd, docela si dnes zalítal.“

Při vyřčení princeznina jména Vilém zpozorněl. Jako by se najednou dostal mezi nepřátele. Princezna si všimla výrazu jeho tváře, tak rychle dodala: „Ano, jsem Jasmína, dcera krále z Elynu. Díky přátelům už půl roku nejsem v zajetí u Matyáše. Přijmeš ode mne záruku, královské milosti, pokud nám pomůžeš ukončit jeho řádění? Pomůžeš vrátit do naší země klid?“

Vilém poklekl před princeznou na obě kolena, jako poslední poddaný. „Může mi vaše výsost někdy odpustit, co jsem pro Matyáše dělal? Nebyly to moc pěkné věci.“

„Viléme,“ dodala princezna, „Ty jsi byl jen nástroj. Nebyl bys to ty, byl by to někdo jiný. Páchali jste zlo, ale z rozkazu Matyášova. Zlo představuje ten, kdo rozkazy dává a vymýšlí.“

Poradu jsme nechali na ráno. Vilém měl za sebou několik velkých zážitků a my jsme potřebovali jeho bystrý rozum. Jak se dalo čekat, Žofie trvala na tom, že Vilém s Tomášem budou spát u mne v jeskyni na houních. Nebylo to pro ně nic nepohodlného. Už v minulosti jsem nechal v jedné části jeskyně postavit pec a tak ani lidem u mne nebývala zima.

Ráno se probudilo s novým sněhem. V noci připadlo půl stopy nového sněhu a svět se v ranním slunci jen třpytil. Pod horami místo sněhu mrholilo a nízká oblaka zahalila celý svět s výjimkou vysokých vrcholů. Ta krása brala dech. Vilém vstal jen o pár minut dříve než Tomáš. Díval se se mnou do kraje, nebylo potřeba mluvit.

„Ten pohled mne nikdy neomrzí, Alfréde. Teď mám tak chuť nechat všechny dole, ať mi dají pokoj a dělají si, co chtějí.“

„Jdou na tebe božské manýry“, dodal jsem v žertu. „Shlížet na svět shůry? Počkej, až ti narostou křídla a naučíš se je používat. Pádů na nosy jsem si v mládí užil dost. Vím, o čem mluvím.“

Vilém se dal do smíchu. „To víš, že to neudělám. Mam tam dole kamarády a nemohu je opustit.“

Moji lidští přátelé rychle a vydatně posnídali a pak jsme se sešli u mne v jeskyni. Nechtěl jsem, aby kvůli mně seděli na verandě, přeci jen už v horách byla zima v plném proudu. A naše porada bude asi chvilku trvat.

„Tak co Viléme“, začal jsem nutnou otázkou, „Stačí ti princeznina záruka?“

„Stačí“, odpověděl Vilém. „A až to samé zopakuje mým mužům a dalším skupinám, bude mít velkou armádu.“

„Tady by mohl být problém,“ řekl Tomáš. „Chceme skutečnost, že princezna je na svobodě ještě nějakou dobu utajit. Tvoji muži a muži z jiných skupin budou muset věřit tobě. Princezna svoji záruku určitě nevezme zpět a určitě do ní zahrne i další. Až dáme všem na vědomí, že princezna je nejen na svobodě, ale že má i vlastní armádu, musí být past na Matyáše připravená. Trůn je návnada.“

Vilém byl voják a taktice rozuměl: „Chápu a vím proč. Kdyby se Matyáš dověděl, kde je princezna a co se chystá, zaútočí ihned. Dobře si to vymyslel Tome.“

„Já ne,“ řekl Tomáš po pravdě. „To je princeznin plán“.

Vilém se znovu pozorně zahleděl na princeznu. Byla oblečena v prostých šatech, klidně by ji člověk mohl považovat za kuchařku či děvečku. Pak jen pokýval hlavou.

„Mám několik nápadů, jak využít čas.“ Dodal Vilém do ticha. „Matyášovy peníze pochází ponejvíce z obchodů se zbraněmi. V jeho kovárnách pracuje mnoho dělníků, ale v dolech, odkud pochází ruda, pracují trestanci. Když je osvobodíme, kovárny se zanedlouho zastaví.“

„Proč osvobozovat zločince?“ Divila se Žofie. „Nepřinese to víc problémů?“

„Myslím, že ne“. Odpověděl Vilém. „Většina takzvaných zločinců jsou muži, kteří nechtěli sloužit v Matyášově vojsku. Nás, kteří jsme plenili v království, čekala smrt, ti ostatní skončili v dolech.“

„A jsou to vojáci?“ zeptal jsem se.

„Jen někteří,“ odpověděl Vilém. Tak jeden či dva z pěti by se šli použít v armádě bez výcviku. To ostatní jsou spíš řemeslníci a rolníci. Aby měli šanci přežít první boj, potřebovali by tak půl roku výcviku. Nevím, jestli máme tolik času.“

„Vidíš princezno,“ řekl jsem, „hledala si řemeslníky na opravu nemocnice a budeš je mít přímo od Matyáše. A ještě ti pomohou s prací v průsmyku.“

„Je tu další věc, která by se dala podniknout,“ pokračoval Vilém. „Matyášovy kovárny jsou všechny na řece, protože potřebují vodu na pohon strojů. Každé jaro bývají problémy se záplavami. Mnoho vězňů z dolů pracuje tou dobou na nutných opravách hrází. Když Matyáš na opravy nikoho nebude mít, někdo té hrázi třeba i trochu pomůže… Zbytek věty nechal viset ne vzduchu.“

Teď se do debaty vložila princezna. „Jsou v údolí okolo řeky i vesnice? Když půjde záplavová vlna, nevytopí to krom kováren i venkovany?“

Vilém s údivem pohlédl na princeznu a dodal: „Jsou tam dvě vesnice, které to vytopí určitě. Pak ještě jedna ves, kde to ohrozí několik domů a to ještě, jen když bude před tím hodně pršet.“

„Tak zkus Viléme vymyslet,“ pokračovala princezna, „jak těm lidem dát včas vědět, aby se nikdo neutopil a jak jim potom pomoci, aby se zase postavili na nohy. Máš na to tak 2 až 3 měsíce.“

Vilém pohlédl na princeznu s neskrývaným obdivem.

„Jak podle tebe, Viléme, vypadá věrnost Matyášovy armády?“ Ta otázka mne napadla ihned, když jsem se dověděl, jak se z Viléma stal lupič.

„Matyáš má celkem tři skupiny, které používá.“ Začal Vilém s výkladem. „Jednak je tu obyčejná armáda. Ta je věrná, jako kterákoliv jiná. Dokud se platí a nejde o život. Druhá část jsou gardisti. To jsou Matyášovi věrní. Ti nezmění strany. Nakonec jsou tu špehové. Má je po celé zemi. I v královské radě a v králově armádě. S gardisty a se špehy bude potřeba se vypořádat. Gardisty bude asi nutné pochytat. Špehy stačí najít a veřejně označit.“

Dál už jsme se jen dohadovali, jaké by mělo být načasování. Nejdříve osvobodíme vězně z dolů. Pak musíme něco udělat s našimi spojenci v království. Nakonec vytopíme Matyášovy dílny. To jej zřejmě vyprovokuje k cestě do Elynu a k útoku na město a na královský hrad. Do té doby bychom měli mít připravenou vlastní armádu, aby past sklapla.

Neříkali jsme Vilémovi všechno. Zatím byl pořád jen spojenec.

Chvíli po obědě jsem do loupežnického tábora odnesl už jen Viléma. Vysvětlil jsem mu, jak poskládat kameny, když se mnou bude chtít mluvit a odletěl jsem.

Vilém se vrátil do tábora ještě za světla. Brom byl rád, že nebude muset ležení stěhovat. Večer se někteří muži sešli v poradním stanu. Vilém jim vysvětlil, že Tomáš už s nimi nebude. „Byl s námi proto, aby nám mohl přednést nabídku a abychom mu věřili. Teď má práci jinde. Mohu potvrdit, že záruce královské milosti plně důvěřuji. Pokud vy věříte mě, věřte i záruce, kterou jsem dostal.“ Pak už jen stručně svým mužům vysvětlil, co se od nich čeká a co budou dělat v nejbližší době.

... pokračování  - (06) Armáda. Cyril - zeman z Kirinu.