(06) Armáda               Cyril – zeman z Kirinu.

Předchozí díl    (05) Loupežníci? Vilém - syn kováře

Zima pomalu přebírala vládu nad krajem i v rovině pod horami. To je doba, kdy se drak pořádně nají a jde spát. Ne, že by musel, ale dokáže to. Sychravé dny a zimní bouře má rád málokdo. Byly roky, kdy jsem zdejší zimu raději přečkal na jižních ostrovech. Teplé moře, potápění, ryby. Na chvíli je do dobré, po nějaké době mi začali chybět přátelé. Tato zima bude z těch, kdy se moc nevyspím. Já, ani mí přátelé.

Cyrila z Kirinu, otce mladého Tomáše jsem poznal, když byl jen o málo starší, než je dnes Tomáš. Krajem se tehdy hnala velká vody a zatopila mnoho vesnic i samot. Pomáhal jsem vyhledávat lidi uvězněné na střechách domů. Mužů i pramic měl Cyril dost, pomoc se záchranou nepotřeboval. Jen neuměl najít ty, kterým bylo potřeba pomoci. Dohodli jsme se, že dokud to nebude nutné, nebudu lidi zachraňovat přímo. Zbytečně by se vylekali. Mnozí by určitě raději skočili do kalné vody, než aby je odnesl drak. Lidi zachraňoval Cyril. Já jsem pak zachraňoval dobytek. Moc se nepohoršujte, ty krávy a ovce by se stejně utopily. Já jsem je odnesl do hor. Některé jsem snědl a někteří dali vzniknout stádům, které občas v horách potkáte. Věděli jste, že i vaše kráva, když je ve stádu, ví, jak bránit telata před vlky?

Do slavností zimního slunovratu chyběl necelý týden, když jsem princeznu s Tomášem a Žofií vysadil kousek za městečkem Kirin, kde v malé tvrzi žila Tomášova rodina. Za Cyrilem a jeho ženou se vypravila Žofie. Staré bylinkářky si nikdo nebude příliš všímat. Tomáš by se mohl dostat do potíží, kdyby se u něj doma něco hodně pokazilo. Zanedlouho už Žofie odkládal silný vlňák a vítala se s domácími.

„Buď zdráv Cyrile. Co dělá tvoje koleno? Pořád kašleš na moje rady?“ prohlásila Žofie se smíchem na uvítanou.

„Vítej Žofie“, pozdravila Tomášova matka starou kořenářku. „Tvoje rady už bere vážně. Při výlovu rybníka prochladl a skučel jak pes. Teď už je to lepší.“

Cyril se při výtce na svoji lehkomyslnost hlasitě zasmál, pokračoval však vážněji: „Co tě přivádí. Není tu nikdo nemocný.“

„Vedu ti hosty, které nesmí vidět nepovolané oči. Je u tebe všechno v pořádku? Nemáte tady nějakou nezvyklou návštěvu?“

„Nic neobvyklého“, odpověděl Cyril. „Občas tady sice projíždí takoví divní kupci, ale už tu delší dobu nebyli“.

„A čím jsou divní“, ptala se Žofie.

„Nic neprodávají, nic nekupují. Jen se vyptávají.“

„Tak to je dobře“, uzavřela Žofie. „Zapřáhni do vozu a zajeď ke starému dubu u řeky pro dřevo. Vezmi s sebou někoho, třeba Kyliána. A drž koně pořádně. Je tam s nimi Alfréd. Zpátky povezete i tu svoji návštěvu, dva lidi. Vezmi tedy nějaké houně navíc, ať jim není zima.“

Když se Cyril dověděl, že na něj čekám u řeky, nebyl k zastavení. Zanedlouho už vůz hrkotal po zledovatělé cestě k řece.

Princezna s Tomášem se zatím procházeli po břehu řeky. Dohodli jsme se, že dokud nezjistíme, že je vše bezpečné, neměli by být z cesty moc vidět. Tomáš jí vyprávěl o svém dětství v tomto kraji. O chytání ryb, koupání v tůni, o srnkách na pasece. Princezně nebylo Tomášovo vyprávění nepříjemné a vydrželi by spolu mnohem déle, kdyby je nevyrušil hluk přijíždějícího povozu.

Pod starým dubem našel Cyril mne. Samotný drak je celkem v bezpečí, pokud není nablízku vojenský oddíl se speciální výzbrojí, Tak jsem se ani neschovával. Kylián uklidňoval koně a Cyril přišel blíž.

„Buď zdráv starý příteli, jsem rád, že tě zase vidím.“ Pozdravil Cyril s radostí v hlase.

„Rád tě vidím Cyrile. Teď zrovna si tedy připadám hodně starý. Víc než obvykle. Létám po tomhle království, jako nějaká splašená vlaštovka a na pořádný zimní spánek mohu klidně zapomenout“, odpověděl jsem dílem po pravdě a dílem pro legraci.

„Byl jsem zvědav, jestli a kdy se objevíš,“ pokračoval Cyril. „Prý máš pro nás návštěvu.“

Tomáše jsem nemusel volat. Když viděl, že na břehu řeky je jen jeho otec s Kyliánem, vyšel s princeznou z úkrytu. Cyrilovi již nesloužil zrak tak, jako za mlada. Po chvíli však poznal svého syna. Narovnal se v zádech, jako by z něj spadla velká starost, na tváři se mu objevil široký úsměv.

„Tome, jsem rád, že jsi v pořádku. Matka se moc bála, že o tobě nemáme žádné zprávy. Vítej doma.“ Pak si teprve všiml princezny. „Představíš nám tu mladou dámu?“

„Až doma, pochopíš proč,“ odpověděl Tomáš.

Cyril byl zvědavý, ale znal svého syna. Věděl, že mu víc neřekne. Ve třech zakrátko naložili na vůz dříví tak, aby vznikl dostatečný úkryt pro dva lidi zachumlané v houních. Když odjeli, trochu jsem se porozhlédl po okolí, jestli je bezpečné. Nic podezřelého jsem nenašel, tak jsem odletěl do hor, najíst se a alespoň trochu vyspat.

Vůz se dřevem mezitím dojel pod střechu přístavku. Náhodný kolemjdoucí by viděl jen dva muže, kterým se už nelíbilo sváteční lenošení a jeli se protáhnout s pilou a sekerou. Kylián vypřáhl a vyhřebelcoval koně, dřevo budou skládat až zítra, za světla. V čase svátků zimního slunovratu není kam spěchat. Cyril pomohl návštěvníkům z vozu a vedl je postranními dvířky do domu.

V síni za vstupními dveřmi si sundali těžké kabátce, setřásli sníh z bot a vstoupili levými dveřmi do místnosti, které vévodil těžký stůl s osmi židlemi. Hned vedle byla kuchyně s vekou pecí. Na princeznu dýchlo teplo domova a lidské lásky. U stolu seděla Žofie v hovoru se světlovlasou ženou.

„Tomáši“, vykřikla ta žena a sevřela jej v objetí.

Tomáš neměl potřebu nic říkat, rychle si však uvědomil, že není sám. „Matko a otče, dovolte, abych vám představil Jasmínu, dceru našeho krále. Jasmíno, toto je Apolena, moje matka, Cyrila mého otce jsi už viděla.“

Cyril ztuhnul a zbledl. Zato Tomášova matka bez ohledu na etiketu vzala princeznu do náručí, stejně, jako před chvílí svého syna. „Vítej děvče. Jsem moc ráda, že jsi tu s námi.“

Princezna se s úsměvem podívala na Cyrila, který viditelně nevěděl, jak začít. Mrkla na něj jedním okem: „No tak. Nejsem had. Dneska tě neuštknu.“

Cyrilovi chvilku trvalo, než si uvědomil, co to vlastně slyšel. Dal se do smíchu a trochu se uvolnil.

Apolena si prohlížela princeznu. „Vypadáš pěkně, když si uvědomím, co všechno tě potkalo. A jsi hezky opálená. Když jsem tě naposled viděla, nevypadala si moc zdravě. Víš co, necháme Tomáše chvíli s otcem, ať si proberou ty svoje mužské bajky. Máme připravenou horkou koupel, jdeš akorát včas. Najdu pro tebe nějaké čisté šaty, ať si užijeme trochu té parády. Po večeři si popovídáme doopravdy.“ Neočekávala, že by s ní někdo mohl nesouhlasit a vyrazila rázným krokem do přilehlé chodby. Princezna se nenechala dvakrát pobízet. V tu chvíli byla naprosto pevně přesvědčená, že teplá voda a mýdlo je to jediné, co doopravdy potřebuje.

Tomáš se svým otcem zatím probírali události posledních měsíců. Princeznino osvobození pravděpodobně běh událostí hodně urychlí. Jen musí dohodnout jak toho využít.

Teplo a klid domova, praskání ohně v peci uspávaly Tomáše, jako už v minulosti mnohokrát. Princeznina koupel se protáhla, ale výsledek stál za to. Jasmína přicházela oblečena v šatech, které Apolena schovávala z dob svého mládí. Vlasy svázané do jednoduchého uzlu, ve vlasech tenkou stříbrnou čelenku. Tomášovi rázem vyschlo v krku. Cyril chvilku koukal na svého syna, chvilku na princeznu, pak zas na Tomáše a dal se do hlasitého smíchu.

„Tome, nestůj tady jako sloup a usaď našeho hosta ke stolu.“

Teď se konečně Tomáš probral z omámení a spěchal provést zadaný úkol. Cyrilovi bylo jasné, že jeho syn teď zvládne jen jednoduché úkoly a znovu se zasmál. 

Večeřeli v pěti. Žofie v čele stolu. Apolena sama chystala na stůl. Nechtěli, aby příliš mnoho lidí vědělo o princeznině návštěvě.

Po večeři, při čaji s koláčem Apolena s úsměvem pozorovala oba mladé lidi. Měla radost, že je syn živ a zdráv a že se začíná napravovat běh věcí. „Tak povídejte, kdo začne?“

 „Cyrile,“ začala Jasmína, „potřebuji, aby si najal dobrého stavitele. Pokud možno, co nejdřív.“

„K čemu stavitele? Teď potřebujeme spíš vojáky.“ Oponoval Cyril.

„Stavitele potřebujeme, abychom vyhráli válku. Válku, ke které doufám nikdy nedojde.“ Odpověděla princezna a vysvětlila, že chce nechat opravit nemocnici Svatého Kryštofa. „Při té opravě dostaneme do města muže a náklad, který by jinak budil nežádoucí pozornost. Matyáš má určitě ve městě svoje špehy a my nechceme, aby zjistil příliš brzy, co se to vlastně děje.“ Pak všem zopakovala jednání se sestrou Agátou.

„Agáta má svého bratrance ráda, asi jako myši v sýpce,“ dodala Apolena zamyšleně. „Seznámili jste jí s celým plánem?“

„Ještě ne,“ dodala Žofie. „Ale jednou budeme muset. Je chytrá a nechci jí lhát.“

Cyril si s údivem uvědomil, že není sám, kdo plánuje záchranu království. Vybídl princeznu, ať zkusí přednést celý plán.

Jasmína upila čaje a začala. „Teď už jistě víme, že za vším je Matyáš a jeho touha uchvátit královskou korunu. Opřádal mého otce sítí lží a intrik a svým způsobem může i za smrt mojí maminky. To, že mne unesl, věznil a nechal zavraždit mého strýce, jen dokládá, co je zač. Možná vám Tomáš řekl, jak strávil měsíc s jeho bývalými vojáky. S vojáky, kteří v převleku přepadali naše vlastní vesnice, aby vyprovokovali války mého otce se sousedy. Ze začátku šlo Matyášovi jen o peníze. Prodával zbraně jak otci, tak do okolních království. Na každé takové válce nehorázně zbohatl. Mým únosem otevřeně projevil, že se nezastaví před ničím, aby získal královskou korunu.“

Cyril zamyšleně pokyvoval hlavou. „Něco jsme tušili, ale když to takto povídáš, začíná to celé dávat smysl. Předpokládám, že už máte nějaký plán, jinak byste tady asi nebyli.“

„Chceme porazit Matyáše jeho vlastní armádou a jeho zbraněmi. Zaplatí za svoji chamtivost. Jestli do jara neuteče za hranice, skončí v žaláři.“

Tímto prohlášením si princezna získala plnou pozornost všech přítomných.

„Matyáš má tři druhy vojáků. Armádu, gardu a špehy. Opravdu nebezpečná je jen garda a špehové, dokud je neodhalíme. Armáda se rozuteče, když tomu vhodně pomůžeme. Pak má ještě vězně v dolech. Ty osvobodíme jako první. Tím omezíme schopnost vyrábět nové zbraně. Ti muži by měli být většinou chycení dezertéři z Matyášova vojska a ti, kteří za něj nechtěli bojovat. Přidáme k nim některé muže, kteří se skrývají v lesích, a tajně je dostaneme do Elynu v převleku za řemeslníky. Oni to vlastně řemeslníci většinou jsou, takže než jich bude potřeba jako vojska, budou opravovat Svatého Kryštofa. Od tebe a od tvých přátel, Cyrile, potřebuji, abyste ty lidi tajně dovedli do města. Po malých neozbrojených skupinách, aby to nebudilo pozornost. Zbraně a zásoby tam dostaneme spolu se stavebním materiálem.“

Cyril s obdivem hleděl na dívku, která plánovala jako zkušený voják. „Proč to ti muži pro tebe budou dělat princezno? Chceš jim platit?“

„Zaplatit jim musím, mají přece svoje rodiny a z něčeho je musí živit.“ Odpověděla Jasmína. „A také mají můj slib královské milosti pro všechny, kteří se ve službách hraběte Matyáše provinili proti koruně.“

„A co královi zběhové?“ zeptal se Cyril. „Víš, že z armády tvého otce také uteklo mnoho mužů a skrývají se, kde to jde. Domů nemůžou a do vězení se jim nechce.“

Jasmína se dlouho nerozmýšlela: „Ty války byly nesmyslné od samého počátku. Tu záruku poskytnu i jim. Jejich pomoc nám určitě přijde vhod. Jen zatím nesmí chodit domů. Budete se o ně, se svými přáteli, muset postarat. Dokud vládne můj otec, rozkazuje biřicům vrchní komoří. Já v tuto chvíli fakt nevím, koho on vlastně doopravdy poslouchá. Za nějaké dva či tři měsíce bude mít otec i Matyáš úplně jiné starosti, pak už budou moci jít tito muži z lesa domů. Jakmile se v létě, jak doufáme, rozprchne Matyášova armáda, bude potřeba se o tyto nové zběhy postarat. Jako každý voják i oni půjdou domů a já nechci, aby museli pro svoji obživu a průchod krást a bojovat. Muži, kteří znají svůj kraj, je budou vyhledávat a slíbí jim volný průchod a stravu. Oni nic jiného ani chtít nebudou. Koneckonců jsou to moji poddaní a já chci, aby se cítili v bezpečí. Bojujeme s Matyášem, ne s nimi.“

„Ó děvče, budu se teď denně modlit, aby tvoje panování bylo alespoň z poloviny tak dobré, jako tvoje úmysly“, vyznal se Cyril z obdivu k budoucí královně.

Princezna poděkovala lehkou úklonou a pokračovala: „Potřebujeme hlavně zaměstnat Matyášovy zvědy a k tomu potřebuji tvoje přátele. V určený čas se musí na dohodnutých místech objevit děvče, které bude vypadat jako já, bude mluvit a pohybovat se jako já. Bude se prostě za mne vydávat. Také může veřejně promluvit k lidem, aby si jí špehové opravdu všimli. Po krátkém představení se všichni vrátí domů a odloží masky. Matyáš nebude mít koho honit. Zatím nikomu neřekl, že jsem utekla, tak bude zezačátku reagovat skrytě, bude se to snažit vydávat za podvod. A pak se objeví další děvče, pokud možno hodně daleko. Chceme, aby Matyášovi lidé měli co dělat jinde, aby se honili z místa na místo. My pak budeme mít klid na svoji práci. Takže potřebuji postupně a tajně navštívit tvé přátele. Oni musí vybrat dívky, které mne budou napodobovat. Ty dívky mne musí vidět, aby představení bylo dokonalé.“

„Asi nepředpokládáš, že vás bude stěhovat Alfréd, to by nestihl.“ Zeptal se Cyril. „Pokud ne, mám pro tebe řešení. Zanedlouho se tady zastaví Hubert se svými komedianty. Vždy přes tu největší zimu jim přenechám starou stodolu, aby nemuseli nocovat venku. Jsou to šikovní sedláři a kováři. Tak mi prací za tu stodolu i trochu zaplatí. Zkusím jej přesvědčit, že by pro něj bylo užitečné vypravit se s dvěma vozy a malou společností na cestu i v zimě. Mezi komedianty nebudeš nápadná a navíc s tebou pošlu Kyliána.“

„Kyliána?“ zeptala se princezna. „A co Tomáš?“

„Tomáše potřebuji poslat za stavitelem a bude dohlížet na hladký průběh prací u Svatého Kryštofa. Je mladý a rychlejší, než já. Navíc se musí seznámit s městem a s jeho obranou. Možná to bude potřeba. Žofie s tebou pojede. Myslím, že vám bude užitečná. Zná mnoho lidí.“

To musela Jasmína uznat. Přesto ji představa Tomášovy nepřítomnosti podivně znepokojovala.

Apolena si všimla princezniných rozpaků, vzala ji za ruku: „Klid, však se zase potkáte.“

Princezna se lehce začervenala a raději pokračovala: „Důležité je načasování. Za měsíc a půl zastavíme Matyášovy doly. Dva týdny potom by se mohla objevit první kopie princezny. Za deset dnů další a pak stále častěji. S jarním táním zaplavíme Matyášovi kovárny a někdy v dubnu se objeví malá část naší armády někde mezi Olney a Elynem, blíž k Olney. Tam poprvé budu doopravdy já. Chci, aby Matyáš nevěděl, co chceme dělat. Možnost, že bychom se mohli obrátit na Olney a držet jej za hradbami, jej donutí jednat a vyrazit s vojskem na Elyn. U vojska budu jen chvíli, jen abychom získali Matyášovu pozornost. Pak tam za mne nastoupí jiné děvče. Bude se jen ukazovat, asi nebude muset mluvit. Já se mezitím vrátím k Elynu a budu se snažit dostat dovnitř a k otci. Budou to závody. Matyáš sebere vše, co má a vyrazí uchvátit trůn. Jenomže my už tam svoje vojsko budeme mít a Matyáš se tak ocitne mezi dvěma armádami. Nebo vlastně třemi. Protože větší část naší armády bude postupně a tajně loupat tu Matyášovu slupku po slupce, jako cibuli. Pěkně potichu a bez boje. Nad tou cibulí bude nakonec nejvíc plakat Matyáš.“

Ta představa Cyrila pobavila: „To vymyslel Alfréd?“

„No vlastně jsme to vymýšleli spolu,“ odpověděla princezna. „Alfréd se hlavně ptal. Víš, jak jedná s lidmi. Chce, abychom na všechno přišli sami. Že prý nám pak alespoň něco z toho v hlavě i zůstane. Když máme jen jednu.“

Tomu se od srdce zasmáli všichni.

Svátky zimního slunovratu strávili v klidné domácí pohodě. Hostů měli méně, než bývalo zvykem a ti co přijeli, patřili k nejbližšímu okruhu přátel. Cyril nechtěl vystavovat svého hosta zvědavým pohledům zbytečně. To ale neznamenalo, že Jasmína byla zavřena v komnatách. Převlečena za venkovskou dívku chodila po Kirinu i po okolí s někým z domácích. Na všech cestách ji vždy doprovázel tichý Kylián. Meč schovaný pod kabátcem, přes ramena dlouhý luk. Prý kdyby natrefil na škodnou.

Nic neočekávaného se ale nepřihodilo, snad jen, že na počátku svátků přijeli komedianti starého Huberta. Žofie hned při příjezdu prohlédla jejich děti, jako správný lékař. Předepsala jim čaj proti nachlazení a silnou slepičí polévku. V jídelně pro čeleď teď stejně bylo prázdno. Většina sezónních dělníků trávila svátky a část zimy se svými rodinami.

... pokračování - (07) Hubert - Commedia dell'arte