(08) Politika?    Filip – peníze a obchod

Předchozí díl    (07) Hubert - Commedia dell' arte

Někteří lidé hromadí majetek a peníze, jako by v tom a jen v tom spočíval smysl jejich života. A co je zvláštní, připisují tuto vlastnost i jiným, třeba drakům. Přitom pro mne byly peníze a bohatství jen prostředkem, jak něčeho dosáhnout. Třeba koupit si krávu. Myslíte si, že nějaký šperk může být hezčí než kvetoucí třešeň?

Útok na vězení dopadl podle plánů. Kasárna strážců lehla popelem. A dřív než někdo začal vydávat rozkazy, aby se hasilo a „hrome hlídejte ty vězně, co tu děláte“, byla stržena ohrada na jedné straně vězeňského tábora. Zbylé stráže nepředstavovaly pro Vilémovy muže žádnou překážku. Za deset minut byla většina vězňů naložena na vozy a odjížděla pryč. Část se jich rozutekla po okolí, ale i ty se do rána podařilo nalézt a odvést.

Za necelý týden po osvobození vězňů se poblíž Vilémova tábora objevila kupecká karavana. Alespoň to jako kupecká výprava mělo vypadat. Plachtové vozy se zbožím, vozkové, ozbrojený doprovod. Kdyby si někdo ty vozy pořádně prohlédl, možná by se podivil, proč jsou na vozech mužské zimní oděvy, boty a pak už jen potraviny. Spousty jídla. Tam ale nebyl nikdo, kdo by vozy prohlížel.

Seznámil jsem Viléma s vůdcem „kupců“, Cyrilem. Oba staří vojáci ihned našli společnou řeč a začali plánovat chod věcí už beze mne.

Druhý den mě zase Vilém vyhledal, že prý se se mnou a s Cyrilem potřebuje o něčem poradit. Mezi osvobozenými vězni našel zajímavého muže. Všichni mu říkají Bartolomeo, ale já myslím, že je něco víc, než sedlák. „Potřebuji tvůj rozum, Alfréde. Mohl bych ho k tobě přivést?“

Souhlasil jsem. Nebezpečí od toho muže nehrozilo. V nejhorším případě bude o jednoho víc, kdo bude vyprávět pohádky o dracích.

Odpoledne přivedl Vilém spolu s Cyrilem staršího prošedivělého muže s jizvami na tváři. Přes oči měl šátek.

„Kdo jsi,“ zeptal jsem se místo uvítání.

„Kdo se ptá,“ odpověděl ten člověk. Strach evidentně neměl.

„Sundejte mu šátek, když je tak zvědavý. Ať se dostaneme dál.“

Cyril mu sundal šátek a ten muž mne uviděl. Nebyl vůbec překvapený. Jen jsem zaslechl: „Tak je to pravda.“ Skoro to vypadalo, že se mu ulevilo.

„Co je pravda“, zeptal jsem se. Začínal jsem být zvědavý a nejen já.

Ten člověk si toho všiml a tak začal svoje vyprávění. Hodně zajímavé vyprávění. „Občas jsem slýchal o drakovi a nevěděl jsem, jestli je to pravda. Jmenuji se Filip. Bartolomeo byl můj vzdálený příbuzný. Potřeboval jsem se schovat před Matyášem. Vidíte a skončil jsem v dolech.“

Jméno Filip způsobilo, že Vilém najednou zpozorněl. Bylo vidět, že je už slyšel.

Filip zatím pokračoval: „Převzal jsem po otcově smrti kupeckou společnost v Olney a obchodoval tady i v okolních zemích. Docela se mi dařilo. Jednoho dne si mne zavolal hrabě Matyáš, jestli bych nechtěl pracovat pro něj. Dozvěděl jsem se, že bych měl prodávat hlavně zbraně z jeho dílen. Zboží jako zboží. Byl o ně zájem a obchody šly. Trochu jsem si našetřil a nechal jsem pro svoji rodinu postavit nový dům ve velké zahradě. Myslel jsem si, že mi Matyáš důvěřuje, protože jsem se postupně dověděl, koho v Elynu platí a kde ukrývá svoje zlato. Byl jsem důvěřivý hlupák. Nebylo mi vůbec divné, když se začali ztrácet mí přátelé. Dnes vím, že je Matyáš dal zavraždit, nechtěl mít kolem sebe lidi, kteří by něco věděli o jeho minulosti.“

Filipovo vyprávění bylo velmi podobné tomu Vilémovu. Nebyl jsem sám, kdo si toho všiml. Filip se na chvilku odmlčel, jako by to vyprávění pro bylo i po letech obtížné.

„Nikomu jsem to ještě nepovídal,“ pokračoval po chvíli. „Pak nechal Matyáš zavraždit moji rodinu. Náš dům shořel i s lidmi v něm. Moje rodina, sloužící, všichni. Měl jsem štěstí, protože jsem byl zrovna ve sklepě pro víno. I tam bylo horko nesnesitelné, že praskaly láhve s vínem. To mám od toho ohně,“ a ukázal jizvy na hlavě a na zádech. „Když jsem se probral z bezvědomí, byla noc. Podle stop v hlíně jsem poznal, že nikdo nehasil. Jezdci, kteří tam byli, nejspíš hlídali, aby nikdo neutekl. Tak jsem odešel na venkov a vydával jsem se za Bartolomea. Stejně mi to moc nepomohlo. Přijeli verbíři a mazej do armády. Za Matyáše jsem bojovat nechtěl, no tak jsem dostal nabídku na práci v dolech. To se už neodmítá.“ Dodal s úsměškem.

Vilémův názor na toho člověka, že by nám mohl být užitečný, se ukázal být přesný. Cyril to pochopil také a začal se hned vyptávat: „Moc mne zajímá seznam Matyášových lidí v Elynu a především ti, v královském hradě či v radě.“

„Ten seznam vám dám,“ pokračoval Filip. „Teda ty, na které si vzpomenu. Určitě neznám všechny a nevím, co se změnilo v poslední době. Vím však, jak se poznávají. Nosí u sebe takový zvláštní šperk. Většinou na krku, jako medailon. Jeden je pro gardisty, druhý je pro špehy. Medailon je celkem nenápadný, ale kdo ví, co hledá, jej pozná.“

Ten člověk byl k nezaplacení a překvapením neměl být konec.

„Co víte o hradech Diss a Flynn?“ Zeptal se mých lidských druhů.

 „Co by, strážní hrady na obchodní cestě,“ řekl Vilém. „Docela udržované, malá posádka“.

„To chce Matyáš, aby to tak vypadalo.“ Pokračoval Filip. „Ani většina hradní posádky neví, co to vlastně v hradě schovávají. Za zbrojnicí je ještě jedna zbrojnice a tam Matyáš schovává část svého zlata. Na svém hradě v Olney má jen malou část. Na hradech Diss a Flynn je toho asi pětkrát víc. Teda bylo. Další část svého majetku má za hranicemi. Připravoval se i na možnost, že by mu na to král přišel. Chtěl mít jistotu, že kdyby musel utéct, nezůstane chudý. Založil jsem několik kupeckých společností, které patří Matyášovi. Vlastně patří i mě, protože jsem je zakládal. Matyáš neví, že jsem stále živ.“

Začínal jsem mít pocit, že si konečně budeme s Matyášem hrát, jako kočka s myší. Předali jsme Filipa do Cyrilovy péče. I když jsme Vilémovým mužům věřili, v poslední době přišlo mnoho nových. Neměli jsme jistotu, kdo je kdo. Bylo to pro Filipa bezpečnější. Nechtěli jsme, aby jej někdo poznal.

Za další dva dny přivedl Vilém osm mužů pro práci v horském průsmyku. Cyril se skupinou svých mužů se s nimi vydali na cestu. Cesta jim potrvá asi týden, v horách bylo pořád hodně sněhu.

Princeznina cesta po Cyrilových přátelích se chýlila ke konci. Opustili poslední hrad a dostali se do blízkosti Severních bažin. Bylo nutné, aby se Jasmína potkala s Agátou. Nemohli jsme si dovolit problémy v tak důležité části našeho plánu. Filip se stavitelem Haraldem byli v hostinci poblíž kláštera sestry Agáty. Princezna s Kyliánem a pěti muži doprovodu dorazili zakrátko za nimi. Žofii jsem musel přinést už ráno. Chtěla si popovídat s Tomášem a pobýt s Agátou. Odmítala se však natřásat v sedle. Že prý to není nic pro její staré kosti.
… o čem to kruciš mluví? Vždyť je jí jen 60 let. Ach ti lidé.

Tomášovi už od rána padalo všechno z rukou. Když Jasmína se svým doprovodem přijela, zapomněl i mluvit. Starý Kylián se držel většinu času stranou, ale když uviděl Tomáše s Jasmínou, vyslal pohledem dotaz k Žofii. Ta jen mlčky přikývla. Kylián se dal do hlasitého smíchu.

„Tome, pojďme do kláštera za Agátou,“ přerušil Kylián tiché vítání dvou mladých lidí. „Ještě za světla musíte vyrazit do Elynu.

Princeznin pohled v tu chvíli říkal něco o hrdelním trestu, čtvrcení zaživa a podobných královských radovánkách. Nicméně i ona uznala, že času nemají nazbyt.

Do kláštera to měli půlhodinu chůze, kvůli Žofii nechtěli jet na koních. Se sestrou Agátou, představenou kláštera se setkali v návštěvní místnosti. Ta byla vyhrazena pro mužské návštěvy. Tedy pokud muž nebyl současně pacient nemocnice. Agáta již plány viděla. Měla k nim několik připomínek, které do nich v hostinci stavitel zanesl. Princezna s Agátou a stavitelem Haraldem si potvrdili, že takto se začne do měsíce stavět a že je možné začít s dodávkami stavebního materiálu. Tomáš s Haraldem ihned potom odjeli za svou prací. Tomáš přímo do Elynu, aby začal podnikat přípravy na stavbu. Harald s ním poslal jednoho svého pomocníka. Tomáš přeci jen nebyl stavitel.

Když z mužů zůstal v návštěvní místnosti jen Kylián, zeptala se Agáta. „Mohla byste mne princezno doprovodit do mých soukromých pokojů, abychom si popovídali v příjemnějším prostředí?“

Žofie vyprskla se smíchem: „Byla jsem zvědavá, kdy to řekneš.“

„Co měla říct,“ ptala se Jasmína.

„Že tě poznala už minule,“ odpověděla kořenářka. „Ale nechtěla se vyptávat a nechala si to pro sebe.“

„Jak si věděla, že mne poznala, ničeho jsem si nevšimla,“ vyzvídala princezna.

„Musíš někoho znát delší dobu, pak si všimneš.“

„Chci vědět, co se děje. Tak mi snad dopřejete malý rozhovor u čaje,“ ukončila Agáta a zvedla se k odchodu. Vedla je tentokrát do jiné části kláštera. Po stranách chodby byly klášterní cely, na konci trochu stranou od ostatních vstoupily do soukromých prostor sestry Agáty. Pořád to byla klášterní cela, nicméně byla zařízena se vkusem, aby zde bylo možné přijímat návštěvy. Na stole konvice s čajem, na polici otevřené knihy.

Princezně zatím dozrála v hlavě otázka. „Jak dlouho se vy dvě vlastně znáte?“

„Čtvrt století to bude,“ odpověděla Agáta s mírnou otázkou a pohlédla na Žofii. Ta jen neurčitě přikývla hlavou. „Když nechal Matyáš zavraždit mého nastávajícího a mne, prý pro pominutí smyslů, dal zavřít do tohoto kláštera, nechtěla jsem už dál žít. Odmítala jsem jíst, jen jsem plakala. Tehdejší matka představená Bartolomea, dej jí pán Bůh nebe, ke mně nakonec zavolala Žofii. A ta se mnou mluvila a mluvila a mluvila. Už to někdy na tebe zkoušela?“ A podívala se na princeznu.

„V létě,“ odpověděla Jasmína. „Potřebovala jsem si uklidit v hlavě.“

„No, tak já jsem na tom byla podobně,“ dodala Agáta. „Žofie mi vysvětlila, že i když můj bratranec přede mnou jednu cestu násilím zavřel, pořád mohu mnohé dokázat. Pak mi nakukala, abych z našeho kláštera udělala nemocnici. Kdybych tušila, jaká to bude řehole, nevím, jestli bych se do toho vůbec pouštěla.“ Dodala už se smíchem v očích.

Jasmína si musela přiznat, že její dosavadní představy o řádových sestrách byly hodně zjednodušené.

„Ale pustila by ses do toho. Ráda vyhráváš nad smrtí.“ Řekla Žofie. „Tak co chceš vědět?“

„Něco se nám doneslo o velkém útěku vězňů z dolů. A co je zajímavé, nikdo z nich nešel domů. Co všechno mi můžete povědět. Jestli se bude bojovat, potřebuji varovat a ochránit naše kláštery.“

Princezně s Žofií stačil na domluvu jediný pohled.

Princezna začala ve stručnosti vysvětlovat celý plán: „Oprava Svatého Kryštofa má několik cílů. Jednak je ta ruina v Elynu pro ostudu a nemocnice pro chudé tam chybí. Pak také potřebujeme dostat do města dostatek vlastních spolehlivých mužů a oprava velké stavby je dobrá záminka. No, a pokud dojde na boje ve městě a já stále doufám, že ne, bude v nemocnici potřeba ukrýt ženy, děti a staré lidi. Proto tam potřebujeme dostat dost jídla, ale i zbraně a jiné zásoby. Proto jsou tam nové sklepy, na které si se ptala.“

Agáta princeznu pozorně poslouchala. „Kdy budete potřebovat ve městě ošetřovatelky. Kdyby přeci jen došlo na nějaké ty šťouchance?“

„Myslím tak na konci jara, na začátku léta bude možné přijímat první nemocné. Opravy ještě nebudou kompletní, ale část už by mohla být v provozu,“ pokračovala princezna. „Ještě jednu prosbu mám Agáto. Stavíme armádu. I když se budeme snažit vyhnout boji, vyloučit to nelze. Potřebujeme ošetřovatelky do polních lazaretů. Můžeš nám nějaké poskytnout? Za jejich bezpečí a soukromí se zaručí jednotliví velitelé. Prostě by jen s armádou došly do Elynu. Pokračovat v práci mohou v nemocnici. “

Agáta přisvědčila, že si to promyslí. „Jestli ještě máte chvilku čas, potřebuji Žofii, aby se podívala na jednoho chlapce. Bojím se, že má zápal plic.“

Žofie přisvědčila a tak za chvilku znovu šly známou chodbou. Princezna si všimla, že povlečení na postelích bylo novější a obvazy už nenesly známky opakovaného používání. Bylo poznat, že její první dar se dostal k těm opravdu potřebným. Vstoupily do pokoje, kde byl jedním z pacientů asi šestiletý chlapec. Propadlé tváře, horečnatý pohled, těžký dech. Žofie prohmatala chlapcovy záda, ruce a nohy, podívala se na oči, poslechla jeho dech. Pak položila chlapce na lůžko a začala mu masírovat chodidlo levé nohy. Najednou, jako zázrakem, se chlapcův dech uklidnil. I napětí z jeho tváře zmizelo. Asi trpěl i bolestmi, které najednou pominuly.

„Není to zápal plic,“ prohlásila Žofie. „Dýchá dobře. Myslím, že má potíže s trávením. Zkuste vynechat česnek a fazole z jeho jídla. Ať za mnou přijde sestra lékárnice.“

Žofie pak s ní probrala bylinky v klášterní lékárně a připravila pro chlapce čaj na jeho potíže. Když šly zpět, zeptala se Agáty: „Jak se daří tomu muži, kterému se nechtěla uzdravit noha?“

„Nevím, jak se mu daří,“ odpověděla Agáta. „Je to tak tři týdny co odešel domů po svých. Neměl čím platit, tak nám spravil dětské postele na celé chodbě. Hodný člověk.“

„Proč jsi tomu chlapci mačkala chodidla?“ zeptala se Agáta. „To jsem ještě neviděla, jak rychle jej bolesti přešly.“

„Na chodidlech jsou místa, kde můžeš člověku pomoci od bolestí. Člověk ale musí vědět, co dělá, aby neublížil. Až bude po všem, naučím vás to. Měli by to umět i další.“

Princezna cítila, že musí položit ještě jednu důležitou otázku. „Agáto, pořádáme hon na tvého bratrance. Chceme, aby přestal škodit lidem a aby zaplatil za zlo, kterého se dopustil. Neublíží to tvému citu pro rodinu?“

Agáta se chvilku zamyslela: „Moc mi připomínáš svoji matku Jasmíno. Máš však v sobě i něco z ráznosti svého otce. Tvoje panování bude mnohem lepší, než jeho. Matyáš by byl pro naší zemi moc špatný král. Ze svého srdce jsem jej, jako člena mojí rodiny, vytěsnila již dávno. Teď se jen modlím k Bohu o jeho duši. Aby pochopil dosah svých činů a žádal o odpuštění.“

Z kláštera odešla princezna jen s Kyliánem. Žofie prohlásila, že už má dost toho komediantského života, že potřebuje normální postel. Vzala zavděk nabídkou sestry Agáty, aby nějaký čas pobyla v jejich klášteře a dohlédla na uzdravování malého chlapce. „Nejsem voják, lidé mne potřebují.“

V půlce února Cyril se svojí skupinou horníků dorazil na dohodnuté místo v horském průsmyku. Cesty byly stále zasypané silnou vrstvou sněhu. Průsmykem už alespoň dva měsíce neprojely žádné vozy. Všichni teď jezdili mnohem delší cestou pod horami. Nehrozilo nám tak překvapení z nenadálého prozrazení. Nehrozilo ani, že by některý z mužů s částí pokladu utekl. V hlubokém sněhu by se sám daleko nedostal. Asi po dvou dnech se muži prokopali k zavalené jeskyni. Poklad byl pořád na svém místě. Jen dřevo vozů podlehlo vlhku a plísni. Cyril každý den nachystal část pokladu a já jsem jej v noci odnesl. Část skončila u Cyrila ve sklepeních, část u mne v jeskyni. Teď jsme měli dost peněz na stavbu nemocnice i na armádu.

Horníci sestoupili z hor a už pěšky se vydali s doprovodem k hlavnímu městu. Docela snadno se zamíchali mezi další podobné skupiny. Rozkřiklo se, že v hlavním městě staví velký dům, snad zámek. A že tam bude dobře placená práce.

Filipa jsem odnesl do chaloupky k jeskyni. Chtěl jsem jej ukrýt do bezpečí a dopřát mu čas, aby si vzpomněl na všechny Matyášovy komplice v králově okolí. Po týdnu jsem k němu přinesl i Žofii. Filip byl pro mne trochu záhada. Byl to šikovný obchodník. Mohl utéct za hranice a žít tam v blahobytu. Přesto se rozhodl nám pomáhat. Věřil jsem, že Žofie tuto záhadu vyřeší.

Začátkem března přišlo silné oteplení. Sníh rychle tál a v horách místo sněžení najednou pršelo. Z malých potůčků se stávaly divoké bystřiny. Pod horami se voda sbírala do řek, které odložily svůj zimní klid. Zbytky ledu s třeskem praskaly a hnaly se zpěněnou vodou.

Nádrže nad Matyášovými dílnami hlídali teď Vilémovi vojáci. Původní stráže zajali a odvezli je do sběrného tábora se slovy: „Pro vás ta legrace mládenci končí. Tady budete do léta, pak jdete domů.“
Nehlídané rybníky nikdo neopravoval. Dokonce kdosi prokopal některá hráze na horním toku řeky. Záplavová vlna strhávala jednu hráz za druhou a nabírala na síle. Poslední hrázi nikdo pomáhat nemusel. Voda ji smetla, jako by tam nikdy nebyla. V tu chvíli dostali signál vojáci níže po proudu. Vběhli do vesnic a k dílnám a křičeli, že se valí velká voda, že se protrhly rybníky na horním toku. Lidé si pamatovali velké povodně z minulosti a viděli divokou vodu, která už se teď hnala korytem řeky. Nikoho nebylo potřeba varovat dvakrát. I tak utekli na poslední chvíli. Vojáci odvedli zachráněné na kopec nad řekou, kde už na ně čekaly vozy s jídlem, přikrývkami, ošacením, nádobím, stany a nářadím.

„Tady si postavte stany a uložte svoje rodiny.“ Řekl vesničanům velitel vojáků. „Až voda opadne, můžete se podívat dolů a posbírat, jestli něco zbylo. Tady kaprál bude řídit chod vašeho tábora a bude se starat, abyste měli co jíst. Jak se zlepší počasí, znovu za vámi přijdu a dohodneme se, jak dál.“

Někteří vesničané se divili, jak to, že vojáci byli připravení, když se hráz ještě ani neprotrhla. Moc jich ale nebylo. Všichni byli rádi, že to přežili, že mají suchý nocleh a co do žaludku.

Když jsem obhlížel výsledek povodně, musel jsem uznat, že v těch dílnách nejméně čtvrt roku nikdo nic nevyrobí.

Naše třetí zastavení se jmenovalo Diss a Flynn. Oba menší hrady byly dobře opevněné, posádka čítala asi dvacet mužů. Plán byl jednoduchý a pro oba hrady stejný. Zapálím nějakou stodolu nebo kůlnu na hradním nádvoří. Pak vysadím tři vojáky na hradbách a ti dostanou další muže do hradu na lanech. Pak už to bude normální pranice. Důležité bude dostat Matyášovo zlato co nejdřív z obou hradů na cestu a do vozů a stáhnout všechny naše muže ve zdraví.

Dopadlo to víceméně podle plánu. Hodinu po půlnoci začalo hořet na hradu Diss. Dříve, než si někdo uvědomil, co se děje, byla pokladnice prázdná a na hradbách se povalovalo několik svázaných vojáků. Z hradu Flyn vypravili hlídku zjistit, co se na Diss děje. Zjistili to sami, za dvě hodiny. Když se rozednilo, byl náklad v bezpečí a pod dohledem Vilémových vojáků.  Část jsme opět uložili u Cyrila, část skončila u mne v horách. Část jsme nechali Vilémovi. Musel platit žold svým mužům, musel kupovat koně a jídlo. Nechtěli jsme, aby musel pro svoji armádu plenit v okolních vesnicích. Vypravil do kraje svoje kaprály a zásoby kupoval.

Vlna z naší povodně se zatím dostala do kraje. Ztratila už něco ze své ničivosti. Přidaly se k ní ale další řeky, vody bylo stále hodně a rozlévala se z koryta. Vybrali jsme s Vilémem několik mostů, které musí povodeň strhnout. Kdyby nechtěly spadnout, musí jim někdo pomoct. Chtěli jsme, aby Matyášova armáda, až se dá do pohybu, šla po cestě, kterou jí určíme. Na té cestě vykoupíme všechny potraviny a zaplatíme vesničanům, aby na čas opustili své vesnice a dobytek vzali s sebou. Matyáš potáhne s armádou zemí, kde nebudou jeho vojáci mít co jíst.

Aby těch Matyášových pohrom nebylo málo, připravili jsme první princeznino veřejné vystoupení. Z vojska, které dal dohromady Vilém a jeho přátelé, které pak doplnili vězni z dolů, jsme mnoho mužů odeslali do hlavního města a i na jiná místa. To, co z Vilémova vojska teď zbývalo, jsme chtěli použít hlavně k vyvolávání zmatků. Chtěli jsme upoutat Matyášovu pozornost a donutit jej vytáhnout s armádou na cestu. Pak se rozhodneme, jak dál. Teď právě nastala ta chvíle, o které mluvila princezna: „Když do jara uteče, možná si zachrání život.“

Vilémovo vojsko mělo zaujmout pozornost Matyášových špehů. Mělo se chovat, jako mnohem větší armáda, než kolik jich ve skutečnosti bylo. Kdyby si někdo spočítal, kolik potravin nakupují Vilémovi kaprálové po kraji, zjistil by, že má nejméně pětkrát víc vojáků, než kolik jich ve skutečnosti bylo v jeho táborech. No, on ty vojáky vlastně měl, jen už byli na cestě do hlavního města.

Do Vilémova tábora zatím dorazily ošetřovatelky od sestry Agáty. Vilém jim přidělil několik stanů na okraji tábora a určil skupinu vojáků, kteří měli na starosti jen jejich bezpečí. Další řádové sestry se do města měly dostat s jinými skupinami vojáků a dělníků.

Po velké březnové oblevě se zase ochladilo, ale ne nadlouho. Dubnové slunce již mělo sílu a jaro se hlásilo o svoji vládu.

Vilém nechal nastoupit téměř všechny své vojáky na louce u lesa. Chtěl, aby princeznin hlas vracela ozvěna. Většina z vojáků tušila, že se něco chystá. Hromadily se zásoby, přijížděly nové povozy. Na to má každý voják nos.

„Vojáci,“ začal Vilém. „Konečně přichází chvíle, kdy zúčtujeme s Matyášem. Zúčtujeme s člověkem, který nás vyhnal do lesů a od našich rodin. Konečně uděláme něco pro to, abychom se mohli vrátit se ctí a beze strachu domů. Sliboval jsem vám královskou milost a dosud jste museli věřit vy mě, že nelžu. Teď je tady Jasmína, dcera našeho krále a potvrdí vám svůj slib.“

Jasmína se vyšvihla na koně a zamávala vojákům. Pak k Vilémovu zděšení pobídla koně v klus a projížděla okolo řad vojáků, aby si ji všichni muži mohli prohlédnout.

Když dojela zpátky k Vilémovi, ten jen procedil: „To mi už nedělej. Co kdyby byl mezi nimi vrah.“

„Byl se mnou Kylián a navíc mám toto.“ Řekla princezna a zaťukala rukou na svůj plášť. Ozval se zvuk solidního pancíře, který byl pod pláštěm ukryt. Vilém jen zakroutil hlavou. „Cyril se postaral,“ dodala Jasmína na vysvětlenou.

„Vojáci,“ začala Jasmína svoji řeč. „Bojovali jste v nesmyslných válkách pro Matyášovu chamtivost. Dřeli jste v dolech, jen aby Matyáš měl víc a ještě víc. Vaše rodiny měly zatím bídu a hlad. To není spravedlivé. Vojáci, schovávali jste se v lesích, jen proto, že jste nechtěli pokračovat v Matyášových lumpárnách. Honili vás jako divou zvěř. To není správné.“ Odpovědí jí bylo souhlasné mručení.

„Matyáš oplétal kolem mého otce síť lží a klamu. Matyáš způsobil smrt mojí matky, vaší královny. Matyáš mne držel násilím na svém hradě, odkud jsem utekla jen díky dobrým přátelům. Matyáš nechal zavraždit mého strýce, když k němu přišel jako vyjednávač. To jsou zločiny proti koruně, které nesmí zůstat bez trestu.

Jdeme společně do války a musíme být připraveni bojovat, když bude potřeba. S vašimi veliteli jsme připravili plán, který, když Bůh dá, povede k našemu vítězství bez jediné kapky vaší krve. Nechci válku, ale musíme být připraveni ji vést. Chci, abyste v létě už byli doma u svých rodin, živí a zdraví.

Vojáci, je konec skrývání. I já jsem se téměř rok skrývala, aby mě Matyáš nenašel. Tomu je teď konec. I vy jste se museli skrývat, aby netrpěly vaše rodiny. Tomu je také konec. Musíme Matyášovi ukázat, kolik nás je, jakou máme sílu a co chceme. Jsem Jasmína, dcera vašeho krále. Za vaši pomoc vám slibuji poctivý plat, jídlo a královskou milost za skutky, které jste spáchali proti koruně ve službách hraběte Matyáše. Přijímáte moji nabídku? Ano?“

Odpovědělo jí burácivé ANO z tisíců hrdel.

Vilémova armáda se pomalu dávala do pohybu. Nechtěli postupovat příliš rychle. Museli dát Matyášovi čas, aby mohl vyrazit na cestu k hlavnímu městu. Ale nesmělo toho času být příliš mnoho, na nějaké důkladné přípravy. K Vilémovu vojsku již přijel rytíř Blažej se svojí dcerou Jolandou. Potom, co si odbyla několik představení princezny Jasmíny v různých částech království pro Matyášovy špehy, zaujala místo princezny ve Vilémově armádě. Žádných projevů již nebylo třeba. Byla tam jen proto, aby zaměstnala oči Matyášových zvědů. Bylo to velmi nebezpečné a musela dlouho přemlouvat svého otce, než souhlasil. Nedalo se plně vyloučit, že se neobjeví najatí vrahové. A tak se Jolandě dostalo výsady, mít osobní stráž jako skutečná princezna.

Chvíli jsme se dohadovali, jak se Matyáš zachová. Mohl ještě utéct. Mohl zůstat v Olney a čekat na spravedlnost. Nebo se mohl vydat s armádou do Elynu a pokusit se uchvátit trůn. Jako správný chamtivec si vybral třetí možnost. Návnada zabrala. Tímto rozhodnutím Matyáš prohrál svůj život.

... pokračování  (09) Velké finále. Matylda - královna mlsných jazyků