(09) Velké finále        Matylda - královna mlsných jazyků

předchozí díl    (08) Politika? Filip - Peníze a obchod

Byly doby, kdy se válčilo jen v létě. Armáda s sebou hnala stáda dobytka, která sloužila jako živá zásoba jídla. Pokud se tento dobytek a vojenští koně neměli kde napást, neválčilo se. Když armáda neměla dost jídla, brala ho lidem cestou. To se nikdy neobešlo bez násilí a ohně. Když prostí lidé přišli o své zásoby, umírali hladem. Z průchodu vojska se kraj vzpamatovával několik let.

To jsme chtěli změnit. Naše armáda (ta se zbraněmi i ta na stavbě v Elynu) platila za zásoby poctivou cenu a sváželi jsme je ze širokého okolí. Filipova pomoc se ukázala jako velmi cenná. Doslova. Radil svým přátelům, koho oslovit, s kým a jak vyjednávat. Jaká cena je rozumná a jaká už ne.

 

Matyášovo vojsko postupovalo hladovým krajem k Elynu. Nešlo jim to příliš rychle. Po jarní povodni zbylo málo mostů a na to, aby se armáda přebrodila, bylo v řece stále moc vody. Po nějaké době se mezi vojáky začala šířit podivná fáma. Jakási princeznina armáda obsadila Olney a princezna Jasmína vyhlásila královskou milost pro všechny, kteří se vrátí domů. Jak mohla princezna vyhlásit milost v Olney, když je tady, s Matyášem, svým manželem a jdou zachránit krále a Elyn. Ledaže by jedna z nich nebyla pravá princezna. No, jenomže která? Každý si to přebral po svém. Někdo zůstal, někdo se v tichosti vytratil.

Zběhové jsou tou horší stranou každé války. Nemají čest, protože zradili svého pána, svého velitele, svoje kamarády. Zato mají hlad a jsou bez peněz. Tak přepadají a loupí ve vsích a na samotách. Se zběhy z Matyášovy armády to bylo jinak. Ani ne půlden po tom, co opustili svoje vojsko, potkali další vojáky. Podivné vojáky. Některé dokonce znali. Tito jim vysvětlili, že by měli odložit zbraně a promluvit si. Pak se dověděli, kudy mají jít, kde dostanou najíst, kde můžou přenocovat a kdo je na cestě doprovodí. S každým z nich ještě promluvil seržant. Sedláky a zemědělce ihned posílali domů. Když narazili na nějaké řemeslníky, snažili se je přesvědčit, aby se cestou přidali k těm, co opravují mosty a napravují škody po Matyášově vojsku.

 

Princeznu s Žofií jsem zatím odnesl k Hubertovi, který tábořil s celou svojí ctihodnou společností asi jeden den cesty od hradeb Elynu. Matyášovi a jeho vojsku potrvá nejméně dva týdny, než dorazí k městu.

Princezna se přivítala s přáteli. Pověděli si o událostech a o tom, co je potřeba udělat v nejbližších dnech. „Huberte,“ začala Jasmína. „Mohli byste si na jarní sezónu připravit novou divadelní hru? Hru o zradě hraběte Matyáše a o připravované královraždě? Draka prosím vynech.“

„Ty chceš, aby se lidé od nás dověděli celý příběh?“ řekl po chvilce Hubert. „Nechceš, aby zvítězily nějaké fámy. To je moudré. Do toho se rádi pustíme. Osoby, které tam budou, povíš mi je?“

„Ty hlavní znáš, možná ti ještě další přidám. Až je vytáhneme na světlo.“ Dodala Jasmína. „Dokonce budeš moci použít jejich vlastní jména. Nemusí to být hrabě z Tramtárie a vévoda z Tajtrdlíkova.“

Na ta slova se Hubert zašklebil od ucha k uchu: „Bude to větší legrace, než v co jsem doufal.“

Divadelní společnost projela městskou bránou celkem bez potíží. No, bez potíží až po tom, co několik stříbrňáků skončilo v kapse strážného, který prohlížel vozy. Po převzetí peněz ten dobrý muž zjistil, že komedianti nevezou nic, co by městu Elyn mohlo uškodit a pustil je dál. Zastavili na plácku pode zdmi Svatého Kryštofa. Městská hlídka je jen upozornila, že pozemek patří špitálu a měli by se dohodnout s někým, kdo tam řídí stavbu. Aby tam třeba nechtěli zrovna skládat stavební materiál. Tak se teda dohodli.

Jasmína si pamatovala Svatého Kryštofa jako odpudivou ruinu, které každý raději obloukem vyhnul. Podél zdí hrozilo, že na vás spadne uvolněná taška ze střechy, nebo něco ze zdí. Teď bylo to místo k nepoznání. Mnoho věcí ještě chybělo, ale některá okna již měla okenice a byla zasklená, střecha byla vyspravená a z některých komínů se znovu kouřilo. Neklamné znamení, že tam jsou lidé, kteří pracují a vaří svoje jídlo.

I někteří měšťané se divili, že jdou práce tak rychle. Mladý vedoucí stavby (nějaký Tomáš) jim trpělivě vysvětloval, že: „Náš mecenáš má hodně peněz a chce, aby bylo hotovo do svátku Svatého Kryštofa. Tak najal i hodně lidí, podívejte se.“

Někteří se podívali, ale jen zběžně. Kdyby se jim podařilo podívat se důkladně, možná by našli sklepení, kde bylo uskladněno velké množství potravin a výzbroje. Kdyby měli zvlášť velké štěstí, našli by možná i sklepení, kde se začali hromadit jejich sousedé. Brom a jeho lidé začali sbírat lidi, podle Filipova seznamu. Postupně, nenápadně a tak, aby nevzbudili příliš velké podezření u těch výše postavených. Čas od času k nim přidali i někoho, podle vlastního uvážení. Filip byl přeci jen dva roky v dolech a mnohé se změnilo. Začínali u těch, kteří měli zprávy z města doručovat ven, za hradby. Matyášovi tak přes noc přestaly chodit z Elynu jakékoliv zprávy.

Den po příjezdu do města se Žofie vypravila ráno na trh. Ne, že by nutně potřebovala něco koupit. Svatý Kryštof byl jídlem zásoben výborně. Chodila od stánku ke stánku, prohlížela zboží a bavila se s trhovci. Konečně se dočkala. Od hradu přicházela na trh starší, trochu zavalitá žena, s košíkem a s šátkem přes vlasy.

„Buď zdráva Matyldo, nepotřebuješ nějaké bylinky?“ pozdravila Žofie příchozí. „Co bude mít král k obědu?“

„Žofie, tebe mi posílá samo nebe, už mám na dně a třezalka mi úplně došla. Dlouho si tu nebyla. Děje se něco?“ odpověděla oslovená na jeden nádech místo pozdravu.

„Mohla by sis vybrat v nemocnici? Sestry od Svatého Kryštofa také něco chtěly do lékárny, tak mám všechno tam, než si vyberou,“ zalhala Žofie.

Obě ženy se vydaly do nemocnice a bavily se o novinkách a známých, jako by se rozešly teprve nedávno. Žofie věděla, že Matylda je zvědavá i jak upoutat její pozornost.

Za branou nemocnice čekalo Matyldu dvojí překvapení. První bylo, když viděla, jak rychle opravy postoupily a že nemocnice bude zakrátko sloužit původnímu účelu. Druhé překvapení bylo větší. Žofie zavedla Matyldu do místnosti, kde měla mít svoje bylinky.

„Jasmíno,“ vydechla Matylda, když se ujistila, že opravdu vidí dobře. Beze slov objala dívku a vypadalo to tak, že už ji nikdy nepustí. „Jdou tady řeči, že jste se vdala za toho pavouka Matyáše a jedete s ním teď do Elynu. Že to není pravda.“

„Není Matyldo,“ odpověděla princezna. „Od Matyáše jsem utekla skoro před rokem. Asi tam má nějakou dívku, kterou bude vydávat za mne. Jediný, kdo mu to může překazit, je můj otec. Matyáš se ho asi pokusí zavraždit. Proto musíme do hradu dostat vlastní lidi. Pomůžeš nám?“

Matylda si chvíli prohlížela princeznu: „Musela si rychle dospět děvče. Místo šatů a plesů máš teď v hlavě armády a politiku. To víš, že vám pomohu. Koho a kdy potřebujete dostat do hradu?“

Princezna zavolala Broma. Přišlo s ním osm dalších mužů. Sice urostlí, ale ne zas příliš nápadní.

„Každý den se vozí do hradu dřevo do kuchyně,“ začala zvolna Matylda. „Když je hromada velká, potřebuje kočí pomocníky. Do hradu pojedou dva nebo tři, nazpět jeden. Dokážete to připravit?“

Jasmína se podívala na Tomáše, ten jen mlčky přikývl.

„Dobře,“ pokračovala Matylda. „Prvního tam odvedu hned teď. Rozhodla jsem se, že na trhu koupím trochu víc zeleniny a potřebuji, aby mi ji někdo odnesl. Máte tady nějakou nůši? Půjdeš se mnou ty, mladíku?“ a ukázala na Broma.

Ten jen přikývl. Pochopil, že Matylda není jen kuchařka. Umí i odhadnout, kdo je kdo.

Pak princezna Matyldě stručně vypověděla události posledního roku. Také jí pověděla o lidech, kteří na hradě zcela určitě pracují pro Matyáše. Bylo vidět, že Matyldu ta jména příliš nepřekvapila.

„Asi půl roku jsou v králově stráži takoví dva divousové. Dan a Don se jmenují, nebo tak nějak.“ Doplňovala Matylda. „Přivedl je prý sám komoří. Nehnou se od krále ani na krok.“ A podívala se na Broma.

Ten jen přikývl a dodal: „Asi bychom měli vyrazit, aby si někomu v hradu nechyběla. Najdu si tě na trhu.“

Matylda si vybrala bylinky od Žofie, to kdyby se někdo ptal a zamířila na trh, dokončit ranní nákup. Tam se k ní přitočil shrbený nosič a nabídl svoje služby na odnos zeleniny. Chvilku se dohadovali o cenu. Matylda nechtěla platit předem, nosiči nestačil slib, že až bude zelenina v kuchyni. Nakonec se k pobavení přítomných dohodli půl na půl. Pak už Matylda s pohlavky a sakrováním hnala nosiče do hradu, protože: „Nemám na tebe celý den, ty nemehlo jedno.“

Druhý den se Tomáš objednal k panu komořímu. Přednesl mu návrh, že by rád při příležitosti znovuotevření nemocnice Svatého Kryštofa uspořádali ve městě slavnost. S divadlem a hostinou. Celé slávě by dodalo lesku, kdyby se jí zúčastnil někdo z hradu. Kdyby to bylo možné, pan komoří nebo snad i sám král. Pan komoří pokýval hlavou. Tomáš tedy dodal, že jeho mecenáš by rád případnou účast významných osob podpořil finančním darem. Pan komoří kýval hlavou o poznání více. Pak mu ještě Tomáš navrhnul, že by se mohl zítra zastavit v nemocnici, aby viděl, jak to tam vypadá. Pan komoří už zase vypadal o něco méně ochotně. „Součástí zítřejší prohlídky bude i ochutnávka jídel a vín z tabule pro případné významné hosty. To víte, nechceme nic nechat náhodě,“ zvyšoval Tomáš nabídku. S tímto se do kancléřovy tváře vrátil spokojený úsměv a po chvilce dohadování souhlasil s návštěvou před polednem příštího dne.

Do hradu zatím dorazili první dva z Bromových mužů. Čekal na ně převlečen za čeledína. Pomohl jim vyskládat a uložit dřevo a ukrýt i tajný náklad, který byl na dně vozu pod dřevem. Jeden z mužů dostal umouněnou halenu a kominické nářadí. Bude se potulovat po hradu, kontrolovat a vymetat komíny. Přitom se dokonale seznámí s celým hradem a všemi jeho zákoutími. Druhý muž dostal sadu košťat a hadrů a úkol, vymetat a odvážet z hradu popel. Ten poznával hrad a i cesty z něj a do něj. Brom zatím pod záminkou nejrůznějších prací zjišťoval, kde jsou hradní stráže, jak jsou početné, jakou mají výzbroj, kde je uložena, kdo ji hlídá, jak se mění stráže, kdo jim velí, kudy chodí, …

Druhý den před polednem přijel kočár s komořím a dvěma muži jeho osobní stráže k bráně Svatého Kryštofa. Vítal je Tomáš s předáky jednotlivých řemesel na stavbě a zval váženou návštěvu na malé pohoštění. Za dveřmi se z předáků stali plně ozbrojení vojáci a tiskli své meče na zpocené krky vážené návštěvy.

Tomáš se rozhodl pro hru. Vůbec mu nevadilo, že bude tomuto zrádci lhát: „Milý pane komoří. Hrabě Matyáš si není jist vaší věrností. Proto mne poslal, abych na vás dohlédl.“ A ukázal komořímu medailon, který před několika dny sebrali jednomu gardistovi. „Vaši přátelé zůstanou s námi. Místo nich odejdou dva moji muži. Budou dohlížet, abyste dělal, co vám řeknu. Buďte si jist, že hrabě Matyáš má svoje lidi i na vašem hradě a dává pozor na vaši rodinu. To jen kdyby vás napadla nějaká pošetilost.“

Komoří viditelně zbledl a horlivě přikyvoval, že bude Tomášovi ve všem nápomocen. Z ochutnávky se do hradu pan komoří vrátil s dvěma novými strážnými. Ti původní získali dočasné bydliště v podzemních kobkách sklepení staré nemocnice. Tomáš neměl čas zjišťovat, komu patří jejich věrnost. Za dva týdny už to stejně bude jedno.

 

Matyášovo vojsko postupovalo hladovým krajem blíž k Elynu. Šlo jim to stále pomaleji. Neměli co jíst a bylo jich stále méně. Kaprálové s jízdními hlídkami se sice snažili získat nějaké zásoby ve vzdálenějších vsích, málo kdy se někdo s nějakým jídlem vrátil. Kdyby měl Matyáš tu možnost a podíval se na zemi, kudy šla jeho armáda z velké výšky, viděl by svoje vojáky, jak jdou v malých skupinkách domů. Viděl by svoje vojáky, jak spravují mosty a poškozené vesnice. Viděl by i svoje gardisty, jek sedí v zajateckých táborech pod dohledem stráží. Armáda, které veleli Vilém s Cyrilem společně, postupně čistila zemi od zbytků Matyášovi tajné moci. Nikdo z nich nestál o válku a bitvu. Proto také loupali postupně z Matyášova vojska slupku za slupkou, až mu zbylo jen několik set nejzatvrzelejších gardistů.

Tak, jak se zbytky Matyášovy armády blížily k městu, vzrůstalo uvnitř města napětí. Nikdo z obyvatel města nevěděl, co je ta armáda zač a jestli bude bezpečněji ve městě nebo na venkově. Tomášovi s Bromem bylo jasné, že zanedlouho se uzavřou městské brány a že bude nutné dostat dovnitř ještě Cyrila a několik jeho mužů. Potravin měli ve sklepeních a sýpkách nemocnice už dost i na několikaměsíční obléhání.

Poslední den v dubnu vyrazili do města královští heroldi v plném počtu obou dvou mužů: „Na vědomost se dává, že městská brána je do odvolání uzavřena. Kdo ve městě uvázl a nemá přístřeší, toho zve pan Tomáš do opravované nemocnice Svatého Kryštofa, aby tam přečkal potřebnou dobu. Kde jsou v domech ženské s dětmi nebo staré báby, mohou do nemocnice také. Pomohou alespoň řádovým sestrám vařit polévku a kaši pro chudé, která se ode dneška začíná vydávat.“ Bumtarata. „Na vědomost se dává…“

 

Zbytky Matyášovy armády byly už jen asi jeden či dva dny od města Elyn. Matyáš se rozhodl, že je potřeba dodat vojákům elánu a nechal je všechny nastoupit před ranním pochodem na louce.

„Vojáci, přátelé. Náš král je starý a nemocný blázen. Před rokem jsem pojal za manželku princeznu Jasmínu“ a ukázal všem silně nalíčenou dívku. „Chci pro naši zemi to nejlepší. Nechci s králem bojovat. Chci jen, aby starý a nemocný muž předal žezlo a korunu právoplatnému nástupci. Bůh nedopustí, aby“, dál se nedostal. Těsně vedle něj a částečně i na něj, dopadlo boží varování.

Už se na vás někdy vykálel holub? Je to nepříjemné, zvláště na tmavých šatech. No ale holub je docela malý pták. Ve vzduchu létají mnohem větší tvorové. Třeba divoká husa. Nebo ještě mnohem, mnohem větší. Rozhodl jsem se, že dopřeji Matyášovi boží varování vždy, když se k němu bude obracet. Pohoršuje vás můj způsob? Mohl jsem jej trefit a zabít na místě. Chtěl jsem, aby se od něj jeho muži odvrátili sami. Nechtěl jsem, aby kladli nezodpověditelné otázky.

Matyáš zíral na tu pohromu, která na něj dopadla, zdánlivě odnikud. Maskovaného draka na obloze nemohl vidět. Ani jej vlastně nehledal. Jen si uvědomil, jak strašně to páchne a utekl do svého stanu. Dezorientovaný velitel vydal rozkaz k dalšímu pochodu a šel se umýt. Evidentně zmatená armáda se vydala k Elynu do značně nejistého podniku.

 

Princezna s pancířem na hrudi a na zádech, s krátkým mečem v ruce, skryta uprostřed skupiny svých mužů šla známou hradní chodbou do králových komnat. Cyril šel oficiálně nabídnout králi svoje služby. Neoficiálně vedli princeznu ke králi. Před královými komnatami byl na stráži oddíl pod vedením vojáka, kterého si Jasmína ještě pamatovala. Králova stráž zaujala obranný postoj a vyzvala příchozí, ať složí zbraně.

Přes Tomášovy protesty se Jasmína prodrala dopředu a sundala si přilbu: „Barnabáši, znáš mě?“

Oslovený s nevěřícím výrazem ve tváři přikývl.

„Barnabáši, řekni všem, kdo jsem a jestli mohu se svými přáteli ke svému otci?“

Barnabáš stále ještě nejistým hlasem odpověděl: „Ano výsosti, jste Jasmína, dcera našeho krále a můžete kdykoliv k němu jít, i se svými přáteli.“

„Jako tvoje velitelka ti nařizuji, skloňte zbraně a pusťte nás dál.“ Ta věta byla vyřčena silou vojenského rozkazu a Tomáš si uvědomil, že by Jasmína mohla velet celé armádě. Klenba hradní síně sílu princeznina hlasu ještě chvilku vracela.

Brom se zašklebil na Tomáše: „Mladíku, čekají tě zajímavé časy.“ Tomáš se chvíli tvářil, jako že nechápe, o čem to vlastně mluví.

Na stráže autorita princeznina rozkazu zapůsobila jako kouzlo. Sklonily zbraně, Bromovi muži je odzbrojili a zaujali jejich místo.

Princezna, Cyril, Tomáš, Kylián a dva Bromovi muži vstoupili do královských komnat. Byli ve střehu, nevěděli, co je může potkat. V králových komnatách už byli jen dva sloužící a dva Bromovi muži. Viditelně si oddechli, když viděli, že se blíží posila a záchrana.

„Buď zdráv králi,“ začal Cyril, spolu s předepsanou úklonou. „Jdi ti nabídnout svoje služby a vedu ti návštěvu.“

Jasmína si sundala helmici z hlavy a přistoupila ke svému otci.

Říci, že král byl překvapený, by bylo hodně slabé vyjádření. Když si uvědomil, koho to vlastně vidí, vyhrkly mu do očí slzy a beze slova svoji dceru objal.

„Co jsi to Cyrile udělal s mojí dcerou?“ začal král po chvíli. „Vždycky byla hádavá, teď má i armádu, aby mě připravila o trůn?“ dodal král s nejistým úsměvem.

„Bořivoji,“ začal Cyril diplomaticky. „Jdu ti nabídnout pomoc, svému králi a naší zemi. Do vašich rodinných sporů se nehodlám míchat. Co chce, ti musí Jasmína vysvětlit sama.“ Dokončil diplomaticky.

„Myslím, že bychom to mohli probrat u snídaně, ještě jsem nejedl.“ Navrhnul král.

„Špatný nápad,“ ozval se jeden z mužů královy stráže. „Za poslední týden jsme přišli o dva psy. Někdo se neustále snaží krále otrávit. Ještě jsme Brome všechny nepochytali.“

Podle výrazu tváře král neměl o ničem ani ponětí.

„Tak zajdeme přímo do kuchyně,“ navrhnul Cyril. „Matylda je hodná ženská, ta tě neotráví. Alespoň ne hned.“

„Kdo“ ptal se král nechápavě.

„Matylda, tvoje kuchařka. Nechce ti ublížit. I když ji Jasmína musela chvíli přesvědčovat, že nejsi takový netvor, jak to vypadalo,“ dodal Cyril na vysvětlenou.

Tak se vydali do kuchyně. Král si pro jistotu vzal svůj meč a přilbu. Udivené pohledy sloužících dávaly tušit, že král už v těchto prostorách hodně dlouho nebyl.

Matylda na chvíli ztratila řeč nad tou nenadálou návštěvou. Pak uštědřila Bromovi lehký pohlavek: „To si mi nemohl říct, že přijdete i s králem. To bych si vzala čistou zástěru.“  Brom se jenom ušklíbl. Evidentně se jednalo o projev přátelského humoru mezi nimi.

„Vítejte veličenstvo“ a uklonila se králi. „Vítej princezno“ a bez úklony ji objala. „Šmankote, co to máš na sobě za plech. Smrdí to jak stará pec.“

„Už jen chvíli Matyldo, za pár dnů to sundám,“ odpověděla princezna.

„Snídali jste?“ vrátila Matylda řeč k tématu, kterému rozumí všichni a začala připravovat pro každého něco na zub.

Než se princezna pustila do vysvětlování, požádala Matyldu, ať přivede několik sloužících, aby i oni slyšeli, co tu bude povídat. Král se sice ošíval, Jasmína trvala na tom, že už nechce s ničím dělat tajnosti.

Pak králi a všem přítomným pověděla, jak to bylo s Matyášem a Agátou, jak se zmocnil rodinného majetku. Jak obchodoval se zbraněmi a bohatl na všech válkách, jak obelhával krále. Jak jeho lži a intriky zabily královnu. Při zmínce o královně Markétě král viditelně trpěl. Pak Matyáš věznil princeznu na svém hradě a jen díky přátelům je teď na svobodě. Jasmína vyprávěla o armádě zběhů a lupičů, kteří vlastně jen chtějí domů. Nakonec vyprávěla o tom, jak s touto armádou zběhů postupně oslabují Matyášovo vojsko, až z něj zbyla nakonec jen hrstka nerozhodných mužů.

„Ano otče, přišla jsem s armádou, abych zachránila zemi a usedla na trůn. Tobě už lidé nevěří.“ Zakončila princezna.

Králi se ve tváři promítala směsice pocitů. Pak se obrátil Na Cyrila: „Co si to probůh udělal s mojí dcerou? Měl jsem starost, za koho jí provdat, aby mě neproklínala ani ona, ani poddaní. Teď vidím, že to mohu klidně hodit za hlavu. Na můj názor se mě už ptát nebude.“ A pustil se s chutí do snídaně.

Princezna vynechala pár drobností. Třeba draka. Zásluhy připsala Cyrilovi a Tomášovi. Pochopitelně po vzájemné dohodě. Víte, jací jsou králové. Když mají pocit, že našli mocného spojence, posednou je dobyvačné choutky. Nechtěl jsem být spojencem jednoho krále. Chtěl jsem být spojencem všech lidí.

 

Všimněte si, kolik lidí se zaklíná Bohem. Říkají: „Bůh to tak chce. Bůh nedovolí. Bůh si přeje.“ a jinak podobně. A přitom to chtějí oni sami. Vlastní chtivost a zlobu vydávají za boží vůli. Bůh není váš nepřítel, to jen někteří lidé jej proti vám postavili.

Matyášovi se dostalo varování přede dvěma dny. Varování, že Bůh asi není na jeho straně. Přesto všechno stál na pláni před městem Elyn a chystal se vstoupit do města. Vstoupil by, kdyby jej někdo pustil. Jenomže neměl kdo. Městská brána byla zavřená a na hradbách byli vojáci. Mělo jej varovat, že už nějaký čas nemá žádné zprávy z města, mohl ještě pomýšlet na útěk. I tu poslední šanci promeškal. Teď stál v čele dvou setnin, které s ním ještě zůstaly, a domáhal se vstupu za hradby.

Městská i hradní posádka už byla očištěna od většiny Matyášových lidí. V hradních kasematech teď přemýšleli o míře svého provinění. Ti, co zůstali na svobodě, již nepředstavovali vážné nebezpečí. Cyril se ujal velení městské posádky. Jako právoplatný velitel města tedy vyjel před bránu a ptal se: „Kdo a jakým právem se dožaduje vstupu do města Elyn.“

„Jsem Matyáš, manžel princezny Jasmíny a právoplatný následník trůnu. Moje choť je tu se mnou“ a vyzval děvče, která se tam objevilo, aby předstoupilo. „Král nechce uznat naší svatbu, jdu uplatnit svoje právo.“

Na ta slova vyjel král s princeznou, Tomášem a deseti Bromovými muži na pláň před branou.

„Ještě si zapomněl tu větu, že jsem blázen a škodím naší zemi“ zvolal král.

„Já jsem Jasmína, dcera králova a ty jsi sprostý vrah a podvodník,“ přidala se princezna ke králi. „To děvče pošli domů, nic proti ní nemám.“

Matyáš chtěl asi něco prohlásit, začal jen: „Bůh je mi svědkem,“ a dopadlo na něj druhé boží varování.

Král se zvědavě podíval na své společníky, kteří se smáli tak, že se málem neudrželi v sedlech. Nicméně si zachoval chladnou hlavu. „Matyáši, nemám tě rád a Bůh zřejmě také ne. Jsi zatčen. A vy ostatní, složte zbraně před svým králem.“ To poslední bylo řečeno už hodně nahlas a s patřičnou dávkou královské panovačnosti.

Matyášovi muži neměli na nějaký boj ani pomyšlení. To, že jejich vůdce nemá Bůh v oblibě, v tom možná hrálo nějakou roli. Daleko důležitější asi bylo, že se jim za zády znenadání objevila armáda. Armáda, která tam neměla vůbec být. Armáda, která byla nejméně pětkrát početnější, než jejich. Armáda, která by je snadno rozmačkala o hradby města Elyn. Když dostali na výběr mezi složit zbraně, nebo být zabit, zvolili moudře první možnost.

 

Tak skončila válka,  ve které se vlastně ani neválčilo.

... pokračování  (10) Nesvádějte všechno na draky. Alfréd - drak.