(10) Nesvádějte všechno na draky       Alfréd - drak

Předchozí kapitola    (09) Velké finále. Matylda - královna mlsných jazyků

Čas sklizně je pro každého hospodáře dobou, na kterou se těší, ale které se i trochu bojí. Je rád, když se úroda vyvede a jeho blízcí jsou na další rok zajištěni. Do poslední chvíle se však bojí, aby se něco nepokazilo. Aby nepřišla velká voda, aby pole nezapálil blesk, aby dobytek neonemocněl. Mojí úrodou byl úspěch mých přátel. Měřítkem úspěchu pro mne nebylo bohatství. Úspěch jsem měřil mírou lidskosti, kterou mí přátele prokazovali.

 

Na hradě Kirin je na návštěvě představená Agáta se svými sestrami na cestě do Elynu. Nocleh pod střechou jim přišel vhod. I potřeba promluvit s Filipem a s Tomášem o financování nemocnice. Pokud bude závislá jen na dobrovolných darech, začne se za chvíli znovu propadat střecha. Dohodli se na platbách z majetků zrádců, kteří uprchli ze země i s rodinami. Přidali k tomu i něco z Matyášova zlata.

„A co náš majetek, to, co zbylo po Matyášovi?“ začala Agáta nejsložitější část dnešního odpoledne.

„Ten majetek je vlastně tvůj, pokud se jej ujmeš, budeš bohatou hraběnkou. Matyáš tě o něj připravil vraždou a podvodem.“ Odpověděl po pravdě Tomáš.

Agáta moc dlouho nepřemýšlela: „To bych zradila svoje sestry a nemocné. To jim nemohu udělat. Myslím, že mi postačí malý pozemek, kde bychom mohli postavit domov pro staré řádové sestry, které se již o sebe nemohou postarat. Dílny by měly připadnout městu a spravovat je bude městská rada. Zbytek rozdělím mezi rodinu. V širším příbuzenstvu je dost lidí, kteří jsou schopni se o ty vesnice a lidi dobře postarat. Lépe, než bych to dokázala já společně se správou nemocnice. Mám to připravit já, nebo to zvládnete sami?“ Zeptala se s úsměvem.

Bylo dohodnuto vše potřebné a Agáta se spolu se svými sestrami vydala vstříc královskému městu Elyn. Tomáš je doprovodil k hranicím panství. Když se loučili, vzala si jej Agáta stranou.

„Mladíku, už jsi řekl Jasmíně, jak moc ji máš rád?“

Tomáš s údivem pohlédl na řádovou sestru.

„Tak s tím neotálej,“ pokračovala Agáta. „Moc ji to trápí, že si jí to neřekl. A jednou nestačí. Musíš jí to opakovat každý den několikrát. My ženy potřebujeme být ubezpečovány, že nás naši vyvolení stále milují. Co na mě tak hledíš, také jsem byla mladá, ještě si na to pamatuji.“ A nechala vyjeveného Tomáše stát na cestě.

Za několik dnů dojely vozy s jeptiškami do Elynu. Řádové sestry vybalily svůj skrovný majetek, zabydlely se ve svých komůrkách a pustily se do práce. První nemocní se začali objevovat hned po znovuotevření městské brány. Agáta si všimla, že stavební práce jsou již téměř hotové. Dělníci začali opouštět město a vraceli se domů. Na rozdíl od původního plánu se začaly stavět další domy v těsném sousedství a na přilehlém jezdeckém cvičišti to také vypadalo, že se tam delší dobu jezdit nebude. Stavbyvedoucí prohlásil, že příkazy přišly z hradu, ať se zeptá tam. Agáta stejně chtěla zastavit za princeznou, tak to proberou najednou.

Druhý den chvíli před polednem se objevila Agáta v hradní komnatě, která spíš připomínala místnosti obchodní společnosti. Lidé přicházeli, odcházeli a u stolu Cyril s Jasmínou řešili vše, co se za poslední roky divného panování krále Bořivoje nahromadilo. Zrovna odcházel nový velitel městské stráže a kroutil hlavou nad přemírou podivností, která se na něj nahrnula. Když Jasmína uviděla matku představenou, vrhla se jí kolem krku, bez ohledu na královský a církevní protokol. Pak ještě křikla na stráž u dveří: „Další až po obědě,“ a zabouchla dveře.

„Jak se ti líbí nemocnice, už sis ji prohlédla?“ Začala Jasmína rozhovor.

„Pěkně opravená. Opravdu jste si dali záležet. Neuvědomila jsem si, jak je veliká. Dlouho potrvá, než najdeme dost ošetřovatelek. No a co jsou ty stavby okolo. Prý se mam ptát na hradě, tak se ptám.“

„Sami dobře víme, že nemocnice je velká,“ začala princezna. „Spočítala jsem si, kolik ošetřovatelek můžete dát dohromady a pořád to bylo málo. Pak jsem si uvědomila, že ve městě je mnoho žen, které potřebují práci. Město zase potřebuje útulek pro ženy, které například bije jejich muž, nebo někdo z rodiny. Zaměstnáme je v nemocnici prací, na kterou stačí. Ta větší budova bude pro ně, jako ubytování. Musíme počítat s tím, že některá může mít s sebou i děti. Ve druhém domě bude sirotčinec. Nechci, aby opuštěné děti musely spát ve stodolách a na ulici. Třetí dům je pro zdravotní školu. Chci, aby tam byla velká knihovna. Budou se tam učit řádové sestry, ale i ostatní děvčata, třeba i z vesnic. Bylo by hloupé, aby naši lidé umírali jen proto, že nikdo nepozná, co jim vlastně je. Jednou možná těm lidem dopřejeme lékaře, jako mají bohatí. Teď bude muset stačit toto. Pořád je to lepší, než nic. Pomůžeš mi?“

Agáta se naoko zaškaredila: „Mám dojem milá dámo, že od té doby, co tě znám, se můj život splašil. Z poklidu abatyše kláštera v Severních Bažinách do tohoto zmatku?“ končila už se smíchem.

„My ostatní jsme na tom stejně ctihodná sestro,“ dodal Cyril s hranou útrpností ve tváři.

„Myslím si, že by sis měla promluvit s muži, kteří na stavbě ještě pracují. Než odejdou z města.“ Dodala princezna. „Nemocnice bude potřebovat nějaké řemeslníky natrvalo a bylo by nešikovné je pokaždé hledat, když bude něco potřeba. Na pozemku máte dost všelijakých přístavků, kde by mohli mít dílny.“

Agáta se přiznala, že už jí to též napadlo. Pak se vydali k Matyldě na oběd. Cyril přesvědčil krále, princeznu i jejich nejbližší, že bude lepší jíst přímo v kuchyni vládkyně mlsných jazýčků, jak ji jednou princezna nazvala, než riskovat jed neznámého vraha. Matyldu navíc těšilo, když viděla, jak jejich hladovým krkům chutná.

Po obědě se Agáta obrátila na Cyrila: „Slyšela jsem něco o tom Božím varování, kterého se dostalo mému bratranci. Myslíte si, že bych si mohla se strůjcem toho kousku popovídat?“

„Ty nevěříš, že to byl Bůh?“ zeptala se Jasmína a podívala se na Cyrila s nevyřčenou otázkou.

„Ale no tak, můj Bůh takové věci nedělá.“ Odpověděla Agáta se shovívavým výrazem ve tváři. „Bůh je kamarád, který mi pomůže, když je mi těžko. Bůh mne zachránil, abych se nezbláznila, když mi zavraždili Jakuba, ale takovéto věci nedělá.“

„Nemáš strach, že si tímto názorem uděláš v církvi nepřátele?“ zeptal se Cyril.

„Také to říkám jenom někomu,“ pokračovala Agáta. „O naší matce církvi nemám valné mínění. Jsou v ní lidé dobří, ale i lidé horší, jako všude jinde. Kněžský talár z nikoho dobrého člověka ještě neudělal. Víte, že byly doby, kdy kněží prodávali zpovědní tajemství? Jen aby měli víc peněz,“

„Amen“, dodal Cyril.

„Cyrile myslíš, že bych si mohla ve sklepení popovídat s Matyášem?“

Cyril zavolal stráž, udělil potřebné rozkazy a zanedlouho stál před Agátou jeden z hradních stráží. Právě dojedli, tak se rozloučili a šli po své práci. Mladý strážný vedl Agátu do hradního sklepení po dlouhém schodišti. Mnohé kobky byly prázdné, v mnohých byli muži, kteří čekali, až je někdo vyslechne, zapíše jejich výpovědi a zváží míru viny.

Matyáš byl v poslední kobce a měl svého strážného. Když uviděl svoji sestřenici, zvolal: „Pomoz mi Agáto, jsme přece jedna rodina.“

„Pomoc? Tobě bratranče? Tak, jako jsi ty pomohl mému Jakubovi? Dýkou do zad. To bych mohla. Bůh by mi to jistě odpustil. Dokonce i naše matka církev občas razí zásadu oko za oko, zub za zub. To by však bylo pro tebe příliš snadné. Nemám tě ráda bratranče. Snad i to mi Bůh odpustí. Budu se modlit za spásu tvé duše. Provinil ses proti Bohu, proti králi i proti lidem, kteří tě kdysi měli rádi. Musíš nést důsledky svých skutků. Ve tvém případě jsou lidská i Boží spravedlnost zajedno.“ Domluvila abatyše s vážnou tváří.

„Proč tu tedy si?“ vyprsknul vzteklý Matyáš.

„Abych mohla zavřít jedny dveře, které byly moc dlouho otevřené. Už mne z toho průvanu bolela záda,“ řekla Agáta při odchodu.

 

Řízením osudu (nebo spíše Cyrilovým) přijel do Elynu Tomáš s nějakou neodkladnou věcí. Blížil se čas žní a Cyril chtěl být doma, tak Tomáš převzal otcův úřad. Sám ani pořádně nevěděl, jak si má říkat. Jestli je velitel stráže, obchodní rádce, nebo snad komoří? Starého komořího po výslechu propustili. Před tím ještě královští heroldi po celém království vybubnovali, že ten muž zradil krále, pozbyl čest a všechny tituly a majetek. Ze samé ostudy sbalil svoji rodinu a utekl ze země a od všeho majetku. Princeznin nápad. Tak pomalu sestra Agáta a její nemocnice přicházely k penězům.

Druhý den po Tomášově příjezdu prohlásila Jasmína, že se nechce vracet hned k práci, jestli by se mohli spolu projít po zahradě. Tomáš rád souhlasil, soukromé rozhovory s princeznou mu chyběly. Jasmína však byla myšlenkami někde jinde.

Najednou se zastavila a zeptala se: „Tomáši ty se mě bojíš? Od té akce s vojáky se mi vyhýbáš. Tome, jsem to pořád já. Ty jsi mne znal jako holku na útěku a jako kamarádku na cestách po království. Ale já jsem i princezna a budoucí královna. To všechno ke mně patří?“

Tomáš si vzpomněl na radu sestry Agáty: „Mám tě rád Jasmíno, víc, než vlastní život. Když jsem bez tebe, nechutná mi jíst. Když jsem s tebou, neumím mluvit. Dokázala bys mít ráda něco takového, jako jsem já? I když ti nejsem roven?“

Princezna na něj pohlédla s šibalským úsměvem ve tváři: „Ale pane Tomáši z Kirinu, vy nejste bezvýznamný šlechtic. Jste velice známá a podle mého ministra i celkem bohatá osoba. Krásky v celém království si už dávají šít róby na zimní ples a já je chci předběhnout.“ A vrhla se Tomášovi kolem krku. Jejich první polibek nebyl ani krátký ani rozpačitý.

Princezna měla několik jednání se zástupci řemeslných cechů města Elyn a zdálo se, že všichni nakonec dosáhli přijatelné dohody. Tomáš si ze zbytku odpoledne nepamatoval nic. Večer se šli podívat na představení Hubertovy divadelní společnosti „O proradném Matyášovi a o božím varování“. Bylo to celkem povedené a podle pravdy. Jen draka nahradil rytíř Ctirad a kupku hnoje na Matyáše seslal opravdový Bůh. Bylo tam i víc legrace, aby byla hra pro diváky stavitelnější.

 

Výslechy zatčených Matyášových pomocníků se chýlily ke konci. Vyprazdňovaly se i tábory se zajatci. Ten, kdo jen plnil Matyášovy rozkazy, mohl jít domů. Ten, kdo zradil krále či království přišel o majetek a mohl skončit i v trestaneckém táboře v dolech. Princezna byla zásadně proti popravám. Říkala, že když někoho popravíme, těžko jej budeme sešívat dohromady, kdyby se za čas prokázala jeho nevina. Na popravu tam byl jen jediný adept. Matyáš. Ve vězení dokonce skončil i kněz z hradního kostela. Ukázalo se, že velká část jeho bohatství pocházela z Matyášovy pokladny. Nakonec ani on nedopadl moc zle. Sestra Agáta si jej vyžádala jako pomocníka. Od toho dne, co opustil vězení, sloužil v nemocnici. Umýval a převlékal těžce nemocné, krmil je, pral jejich špinavé prádlo. „Doufám, že touto bohulibou prací jednoho dne odčiní svoje hříchy,“ prohlásila Agáta, když jej viděla, jak se lopotí s těžkou kádí po nemocničním schodišti.

Jedné noci na počátku léta Matyáš utekl. Při střídání stráží našli těžce raněného strážného a honem jej odnesli ke Svatému Kryštofu. Matyášova cela byla prázdná. Musel mít někde pomocníky, protože ze stájí hradní stráže zmizeli tři koně. I když ihned vyrazily pátrací oddíly, nikdo nic nenašel. Zdálo se, že Matyášovi přeje štěstí. Ale ne nadlouho.

Pomáhal jsem Cyrilovi vyhledávat zatoulané oddíly zběhů. Hlavně proto, aby jim někdo konečně řekl, že se nemusí bát jít domů, Všiml jsem si přitom skupiny tří jezdců, kteří ujížděli na západ, jako by jim za patami hořelo. To mne zaujalo a podíval jsem se na ně blíže. Toho dne už nikam nedojeli a já jsem se po delší době zase trochu víc najedl.

 

Tomáš byl do princezny zamilovaný až po uši a zvykal si na ten pocit. Už dokázal vnímat věci a dění kolem sebe. Už nehrozilo nebezpečí, že si při společném obědu vypíchne lžičkou oko. Princezna se při společné práci daleko více smála a celá zářila. I když už na hradě i ve městě bylo bezpečno, chodili na snídaně k Matyldě do kuchyně. Princezna to komentovala slovy, že jí chybí vůně kuchyně, na kterou si zvykla u babi Žofie. Navíc sloužící se mohou věnovat důležitější práci, než aby jí nosili jídlo do komnat. Matylda se při pravidelných snídaních dívala na oba mladé lidi jako na svatý obrázek.

Ne všechno tehdy probíhalo snadno a s úsměvem. Bylo potřeba narovnat vztahy se sousedy a podepsat mírové smlouvy. Vyslanci krále Ludvíka ze severu již čekali v předpokojích krále. Princezna se se svým otcem dohodla, že pokud nepřijede sám král, povede jednání ona. Společně s ní tam bude Tomáš. Vilém s Filipem budou připraveni, pokud bude potřeba. I když se král jednání nezúčastnil, poslouchal vše ve vedlejší místnosti.

Za krále Ludvíka přijeli vyjednávat tři přísně vyhlížející muži. V úvodní řeči obvinili krále z bezdůvodného napadení vlastní země, z vypálení dvou vesnic a smrti dvaceti lidí.

Princezna odpověděla: „Útočníci, co napadli naše vsi, přišli z vašeho území a zase tam utekli. Právem jsme se domnívali, že jsou to lidé vašeho krále. Dnes víme, že to bylo jinak.“

Mladší z vyslanců odpověděl: „Do vašich vnitřních sporů nám nic není. To si řešte u vás doma.“

Tak to šlo asi čtvrthodinu, až to princezna už nevydržela: „Vzájemným obviňováním se nikam nedostaneme pánové. Předložte návrh vašeho krále, ať se dostaneme dál.“

Nejstarší z trojice se jen pousmál: „Byl jsem zvědav, jak dlouho to vaše veličenstvo vydrží. l k nám se už doneslo, že vyjednáváte nezvykle rychle a podal princezně složený list papíru.“

Princezna si uvědomila, že celý ten úvod měl jediný cíl. Zjistit, jak bude reagovat. Na tuto úroveň vyjednávání si ještě sama netroufala. Do otevřených dveří sousední komnaty proto zavolala: „Filipe, mohl by ses k nám připojit?“

V muži, který vstoupil, by málokdo hledal zuboženého trestance z dolů hraběte Matyáše. Na sobě měl oděv královského úředníka. Úklonou pozdravil princeznu. „Pane Tobiáši, rád vás vidím,“ pozdravil jménem nejstaršího z vyslanců.

„Pan Filip z Olney. Slyšeli jsme, že jste uhořel. Jsem rád, že se pověsti mýlily. Každé jednání s vámi, bylo pro nás velkým poučením,“ dodal s hraným výrazem trpitele.

Princezna si připadala, že ti dva zasedli k  šachové partii, kterou začali hrát nejméně před dvaceti lety.

Výsledný návrh se značně lišil od původního, spokojené s ním byly obě strany. Návrh byl sepsán, podepsán a připraven, aby jej vyjednavači odvezli s sebou.

Byl čas oběda, tak zasedli v králových komnatách k jídlu. Při poháru vína se princezna zeptala: „Filipe, ty znáš Tobiáše už dlouho. Proč jsi mi to neřekl. Mohl si vyjednávat přímo od začátku?“

„Chtěl jsem vědět, jak bude vaše veličenstvo reagovat.“ Odpověděl Filip. „Někdy totiž vyjednavači něco dohodnou a panovník to svojí prchlivostí či pýchou pokazí.“

„Přesně tak,“ souhlasil Tobiáš. „S Filipem jsme se poznali jako obchodníci. Já jsem později začal pracovat pro krále, Filip pro Matyáše a nakonec se na nějakou dobu ztratil.“

Vyslanci odjeli s protinávrhem ke svému králi. Na dlouho se neloučili. Dobře věděli, že si v tomto roce tu cestu ještě několikrát zopakují.

Princezně se honilo hlavou velké množství nápadů a potřebovala je probrat se svými přáteli. Zrušila proto všechna odpolední jednání. Na terase si sedli k čaji a sušenkám.

„Filipe,“ začala princezna. „Kdo je dobrý vyslanec a vyjednávač? Obchodník nebo voják?“

„Oba“ odpověděl Filip s Vilémem téměř současně. Filip pak pokračoval: „Velké obchody se už pletou do politiky a politika ovlivňuje obchod. Když vyjednáváš o spojenectví s některým svým sousedem, je dobré mít s sebou vojáka. Ale i toto spojenectví se dotýká obchodu.“

„Asi je užitečné mít se svými sousedy nějaké dohody, abychom předešlo podobným dobrodružstvím, do kterých jsme se dostali s Matyášem.“ Pokračovala Jasmína. „Mohli byste se toho ujmout pánové? Jsem jen mladá dívka a nevím, kdo by mi pomohl.“ A zamrkala na oba dlouhými řasami. Roli žena v nouzi zvládala na výbornou.

Oba oslovení měli mnoho co dělat, aby utišili záchvat smíchu. Zatímco Filip byl nabídkou potěšen, Vilém neskrýval, že měl jiné plány. „Chtěl jsem opravit otcovu kovárnu a usadit se na venkově. Moc dlouho jsem byl bez domova. Ale víš co, uvidíme, co bude za rok. Třeba do té doby najdeš někoho šikovnějšího, než jsem já.“

S tou odpovědí byla Jasmína víc než spokojena. Pak se (jakoby) zamyslela: „Pánové, mám ještě jednu otázku. Budeme otevírat nové školy. Chceme učit mladé lidi o politice, obchodu, vojenství, hospodářství, léčení. U Alfréda jsem si uvědomila, jak málo toho vím o opravdu důležitých věcech. Myslíte, že byste se mohli přidat k našim učitelům? Chci to jak pro dívky, tak pro chlapce. Nejen pro bohaté, ale i pro nadané děti z chudých rodin.“

„A nemáš strach, že děti z bohatých rodin budou utiskovat ty chudé,“ zeptal se Vilém. 

„Tomu nerozumím,“ odpověděla Jasmína. „Těm chudým zaplatíme školu, ubytování i oblečení. Kdo by je utiskoval?“

„Utiskovat je bude strach těch bohatých.“ Vysvětloval Vilém. „Kolik je u nás rodin, které můžeš označit za bohaté? Osmdesát? Sto? To rodin, kterým by se dalo říkat chudé je nesrovnatelně víc. Rozum a nadání nezávisí na bohatství. Když budeš vybírat ty nejlepší z chudých, tak budou vždy chytřejší, než ti bohatí. Jen proto, že jich je víc, vybíráš z většího počtu. Musíš to vymyslet tak, aby si proti sobě nepopudila bohaté rodiny.“

„Politika?“

„Přesně tak, princezno,“ Dodal Filip. „Ale ty to vymyslíš. Nebo Alfréd.“ A dál se věnovali čaji a sušenkám.

 

Rozruch v zemi by se pomalu uklidňoval, kdyby se nechystala se královská svatba a korunovace. Na svátek Svatého Kryštofa spolu s dalšími oslavami. Nově jmenovaní úředníci si sotva stačili spočítat svoje povinnosti a už se na ně valil další zmatek. Hubert nedal jinak, než že svatební průvod a výzdobu připraví on.

„To mi nemůžeš udělat,“ žadonil Hubert u budoucí královny. „Nikdy už nebudu mít tak velké jeviště, tolik herců a tolik peněz na výzdobu.“

Jasmína ochotně souhlasila. „To to nejmenší, co pro tebe mohu udělat. Kvůli mně si vystavil svoji rodinu nebezpečí.“

Filip pozval všechny panovníky ze sousedních zemí. „Oni nepřijdou osobně,“ vysvětloval princezně. „Pokazili by tak práci svých vyslanců na jednáních. O míru a náhradě škod stále ještě jednáme. Důležité je, aby přijel někdo jako první komoří.“

„Například Tobiáš?“ ptala se princezna.

„Ano Tobiáš. Od něj vím, že jistě přijede. Podle něj vnášíš do debaty překvapující a nové myšlenky. Prý je to velmi osvěžující.“

Vznikly nějaké spory o to, kdo bude mít kolik lidí ve svatebním průvodu. Významné rody trvaly na úctě k tradici, představitelé cechů a rolníků zase měli jiné představy. Duchovenstvo vlastně nic nechce, „Ale všichni přece věříme v Boha.“

Po několika hodinách bezvýsledných dohadování Tomáš uhodil pěstí do stolu se slovy: „Tak dost, vážení. Účast v průvodu si budete kupovat. Podle toho, kolik kdo dáte peněz sestře Agátě na nemocnici, tolik lidí budete mít v průvodu.“ Odpovědí mu byla směsice kyselých pohledů. Historky o svatém Kryštofovi si přeci jen ještě někde pamatovali. Opakem rozladěných pohledů v sále byl žhavý pohled princezny. Díky němu Tomáš propotil košili i kabátec.

Svatba proběhla tak, jak se dalo očekávat. Spousta lidí, spousta veselí a hluku, spousta mrtvých (kuřat, křepelek, zajíců, kaprů a vepřů), mnoho vína a koláčů. Při korunovaci král předal svoji korunu Tomášovi a Jasmíně korunu její matky. Popřál své dceři a Tomášovi, aby nikdy nezradili důvěru jeden v druhého.

Tomášovi z celé té slávy zůstaly v paměti jen útržky. Teprve z vyprávění ostatních zjišťoval, co ten či onen a co se všechno dělo okolo. Postupně si zvykal, co to je být králem a manželem Jasmíny.

 

Asi tak dva týdny po královské svatbě se tři jezdci vydali do horského údolí pod mojí jeskyní. Už nějakou dobu jsem o nich věděl, nesnažili se skrývat. Na konci cesty se utábořili a dva z nich se vydali výš do hor pěšky. Po několika hodinách se vyškrabali k mé jeskyni. Už jsem je očekával. Cyril se zmiňoval, že mi někdy po svatbě přivede návštěvu. Věděl jsem, že mi nepřivede hlupáka, tak jsem se ani neschovával. Tou návštěvou totiž byla Agáta, matka představená a správkyně nemocnice u Svatého Kryštofa.

Když mne poprvé uviděla, zastavila se a protřela si oči. Pak se dala do hlasitého smíchu. Na tu dámu jsem byl čím dál zvědavější.

„Buď zdráv Alfréde, vedu ti návštěvu,“ začal Cyril.

„Vítám vás, jste hodní, že jste se přišli podívat na starého draka.“

Zmínka o starém drakovi vyvolala u Cyrila pobavení: „Starý drak? Ty tady budeš ještě několik století, to náš vyměřený čas je mnohem kratší.“ Pak už pokračoval prakticky. „Je chaloupka prázdná?“

„Zatím ano, ale asi tak za týden se tu objeví Žofie. Myslím, že vy dvě se pod jednou střechou snesete.“

„Žofie se sem nahoru také vyškrábe?“ ptala se nevěřícně Agata.

„Asi by se sem vyškrábala, ale je raději, když ji přinesu“ odpověděl jsem po pravdě.

„Žofie si létá s drakem a já jsem se musela škrabat do toho hrozného kopce?“ Obvinila Agáta Cyrila a provrtávala jej zlým pohledem.

„Potřebovali jsme vědět, jak moc chceš vidět strůjce božího varování,“ odpověděl Cyril s tváří nevinnost sama.

Do Agátina výrazu se přidalo něco z ohně pekelného, klatby, věčného zatracení, upálení a jiných církevních radovánek. Pak se začala nahlas smát. Ta dáma nezapomněla, jak se dělá politika, i když strávila víc než polovinu života v klášteře.

Cyril vyložil ze své krosny zásoby, které nesl pro Agátu, rozloučil se a vydal se na zpáteční cestu.

Agáta se rychle zabydlela v domku. Díky skromnosti klášterního života toho nepotřebovala mnoho. Navíc poslední host odtud odešel před třemi týdny. S hrnkem čaje si ke mně přisedla a pozorovala krásu hor v zapadajícím Slunci.

„Dojde Cyril za světla? Nerada bych, aby se mu něco stalo.“

„Tu horší část sestupu má už za sebou,“ uklidňoval jsem její obavy. „Do tábora dojde akorát za tmy. Neboj se, Kylián už rozdělal oheň, aby viděl světlo.“

„Máš tu krásný výhled. Lepší než já v nemocnici. Z jedné strany hrad, z druhé strany hřbitov.“

„Vidíš, zrovna o tom hřbitově jsem s tebou chtěl mluvit.“ Chytil jsem se tématu. „Jsou lidé, kteří si myslí, že pohřbíváním ve městě se kazí voda v místních studních. Bylo by dobré přestěhovat všechny hřbitovy ven za hradby. Kousek od města a nejen v Elynu.“

„Kněží by měli chodit dál, než padesát kroků od kostela?“ Tvářila se naoko zděšená Agáta. „To naše církev nepřežije.“

„Však to nemusí být všechno hned, to není práce na rok, ani na dva. Budeš zato mít lepší výhled a velký park vedle nemocnice.“

„Alfréde, proč to všechno děláš, proč pomáháš lidem,“ začala Agáta s otázkou.

„Lidé jsou zajímaví, baví mne to,“ pokusil jsem se o jednoduchou odpověď.

Prokoukla mne: „Jenom?“

„Nás draků je málo a ubývá nás. Mladí se už málo rodí a staří postupně odchází. Zato lidí je stále víc a mají stále větší moc. Tak chceme, aby v lidských bajkách a pověstech byli draci moudří a laskaví. Nechceme mít lidi za nepřátele, až náš svět bude pro nás všechny malý. To je stejné, jako s tvojí církví. Dokud lidé věřili, že svět je placka, mohl být Bůh nahoře a peklo dole. Dnes už mnoho lidí ví, že svět je velká koule a není středem vesmíru, že obíhá okolo Slunce a ne naopak. Budete mít problém, kam svého Boha přestěhujete. Musíte to vymyslet. Když to neuděláte, lidé na něj zapomenou. To by byla velká škoda pro všechny. Boží zákony jsou pro lidi užitečné a bylo by hloupé je odvrhnout jen proto, že nemáte Boha kde ubytovat.“

Z výrazu tváře jsem pochopil, že pro Agátu to není nic nového.

Večerní chlad vyhnal moji lidskou společnici do tepla chaloupky. Já jsem se ještě chvíli díval na hvězdy a šel jsem také spát.

Agáta byla zvyklá vstávat brzy ráno a tak sledovala se mnou svítání a východ Slunce. Údolí byla schována v ranní mlze, vrcholky hor už byly jasně osvětlené.

„A takto tady každý den řídím svítání,“ pozdravil jsem v žertu.

„Jen počkej, aby tě nepotkalo Boží varování,“ odpověděla Agáta se smíchem. „To se nafoukancům občas stává.“

Pak už s vážným výrazem dodala: “Stejně by to bylo krásné, kdyby se každému, kdo se zaklíná Bohem pro vlastní prospěch, dostalo toho správného božího varování. Nemuselo by to být zrovna od draka.“

„Možná právě proto kněží kážou v kostele. Tam jsou pod střechou.“ Pokusil jsem se zlehčit těžké téma.

„Královna po mě chce, abych vedla zdravotní školu, spolu s nemocnicí. Myslí to vážně?“

„Jak jsem poznal Jasmínu, řekl bych, že ano. Máš s tím problém? Mohl bych se za tebe přimluvit,“ dodal jsem v žertu.

„Jak to mám všechno stihnout? Svatý Kryštof mě plně zaměstná.“

„Tak si začni vychovávat nástupce. Jednou to stejně musíš udělat. Svatý Kryštof je opravdu větší, než klášter v Severních bažinách.“

Dopoledne došlo i na prohlídku mojí knihovny. Agáta metodicky procházela polici za policí. „Víš, že tady máš některé knihy vícekrát?“

„Vím. Knihy ke mně přichází a odchází.“ Odpovědí mi byl nechápavý výraz.

Začal jsem tedy s vysvětlováním. „Občas dojde za války k násilnostem a vypalují se domy, zámky, kláštery. Někdy se dostanou k moci fanatici a prohlásí, že knihy představují nebezpečí a začnou je pálit. Občas přijdu včas a něco zachráním, něco je bohužel nenávratně ztraceno. Tak ke mně přišla většina mých knih. No a pak se tady občas objeví někdo, jako třeba ty a řekne, že potřebuje knihy pro školu a pro nemocnici. Tak ode mne knihy odchází.“

Bylo vidět, že se Agátě ulevilo, když její nevyřčená prosba je již splněna.

Za týden jsme letěli pro Žofii. Agáta žadonila, jak malé dítě, že poletí tam i zpět. Když jsme přistáli u jeskyně, dělal jsem si z nich legraci: „Kdyby nás tak někdo viděl. Abatyše a čarodějnice na drakovi. To by byly řeči.“

Obě přítelkyně hospodařily v malém domku společně a vypovědět všechny novinky jim zabralo dobré dva dny. Jednou takhle po poledni přišla řeč na Matyáše a kdeže je mu konec. Žofie se na mě podívala. Přikývl jsem hlavou a tak pokračovala.

„Kde by mu byl konec, v Alfrédově žaludku. Spolu s dvěma pomocníky.“

Agáta na mne pohlédla, ani ne tak zděšeně, jako překvapeně: „Bylo by to plýtvání masem.“ Odpověděl jsem obvyklou frází a dodal. „Představ si, že by měl někde hrob, lidé by jej měli stále na očích. Nebo by byl v za hranicemi a vymýšlel nějakou čertovinu.“

„To je pravda“ řekla Agáta. „Co jeho pomocníci, ti snad mohli přežít?“

„Raději ne. I když věděli, co je Matyáš zač, pomáhali mu. Věř mi, že bez nich je světu líp. Mé dračí svědomí se s tím srovnalo docela rychle.“

„Proč si Matyáše nezabil přímo. Měl si k tomu jistě mnoho příležitostí.“ Tu otázku položila Agáta až po chvíli přemýšlení.

„Určitě bych to udělal, kdyby se věci vyvíjely jinak.“ Začal jsem s vysvětlováním. „Jsem rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Je lepší, když se lidé se zlem vypořádají sami. I když za to často zaplatí cenou nejvyšší, svými životy. Pak si totiž budou o něco déle pamatovat, co je to zlo a že boj proti němu není jednoduchý. Nakonec na záchraně vlastní země spolupracovali všichni a to je ze všeho nejdůležitější. Vojáci, kteří by bojovali proti sobě, nakonec spolupracovali. To je totiž cesta k usmíření a k odpuštění.“

„Amen.“ Dodala Agáta.

„Je tu krásně, klid a mír.“ Prohlásila Agáta, když jsme jednou spolu dohlíželi na zapadání Slunce.
„U Svatého Kryštofa léčíme těla našich nemocných. Občas to ale nestačí. Je potřeba spravit i duši. Něco jako klášter v horách by se pro to náramně hodil. Dokážeš mi poradit, kde by to mělo smysl. Taky, aby tě tady neobtěžovali.“

Pomoc jsem přislíbil. Už teď jsem věděl, kde by to mělo být.

Sestru Agátu jsem odnesl do Kirinu asi tak tři týdny, co ke mně přišla. Knihy za ní budu postupně stěhovat, jak se naskytne příležitost.

Letos se snad konečně přes zimu trochu vyspím.

pokračování  (11) Všechno je to svatá pravda. Celestýn - bajkař