(11) Všechno je to svatá pravda.          Celestýn - bajkař

Předchozí kapitola  (10) Nesvádějte všechno na draky. Alfréd - drak.

Pěkný příběh, co? Třeba to někdy někdo sepíše a vy si to pak přečtete.

Podobný nápad měla i mladá královna a tak se v půlce jara do hor škrabal takový podivný týpek. Bledý, hubený s velkou krosnou na zádech. Přemýšlel jsem, kdo ten souboj vyhraje, jestli krosna, nebo on. Nakonec vylezl až k jeskyni, usadil se tam a začal vyvolávat Alfréde, Al-fréééé-dééé. Tak jsem vyšel na práh svého příbytku. Byl zrovna uprostřed jednoho dlouhého frééééé, když si mne všiml a ztichl. Bez dokončení. Nevěřícně na mě zíral a zbledl ještě víc.

„Copak tě přivádí mladíku,“ zeptal jsem se, jak se sluší na pána domu. „Volal si mě?“

I na tu vzdálenost, co nás dělila, bylo slyšet, jak rychle přemýšlí. „Královna mě sem poslala, abych našel Alfréda a sepsal jeho paměti. A kdybych měl potíže, dala mi pro něj průvodní list. Ty jsi Alfréd?“ zeptal se a podával mi dopis s pečetí.

„Milý Alfréde,“ četl jsem nahlas. „Máme se královsky. Posílám ti toho bajkaře, aby si mu vysvětlil něco o světě. Jmenuje se Celestýn a je knihovníkem na našem hradě. Je celkem snaživý, ale jeho rozhled potřebuje trochu rozšířit. Tak Ti jej posíláme. Zdraví Tě Jasmína s Tomášem.
PS následník (či následnice) trůnu se narodí někdy na začátku zimy, tak dej vědět Žofii.“

„Tož vítej Celestýne,“ pozdravil jsem příchozího, kterému se zatím vracela barva do tváře. „Čeká nás dlouhý rozhovor.“

I když jsem na něj použil stejnou větu, jako na svatého Kryštofa, tak dlouhý hovor to ve skutečnosti nebyl. Sice se chvilku rozčiloval nad titulem bajkař, když on je přece studovaný vědec. Nakonec ale uznal, že není všechna literatura smrtelně vážná. Kolikrát naše životy ovlivní bajky a pohádky víc, než tlusté knihy plné učených vět. Zvláště když s bajkami a s pohádkami se malý člověk potká mnohem dříve, než s těmi učenými knihami.

Celestýn byl neskutečně zvědavý. Největším překvapením pro něj byly dračí knihy. „Ten jazyk neznám, co to je,“

„To je jazyk země, kde draci a lidé žili pospolu. Z té doby už zbyl jen jazyk a knihy. Chtěl by sis je přečíst?“

Chtěl. Tak se začal učit. Nešlo mu to sice tak rychle, jako Jasmíně, ale byla s ním nakonec legrace.

Poznámka drakova

Král s královnou mají zatím tři děti.

Nejstarší je Tomáš. Jeho sestry si z něj dělají legraci „První se narodil Tomáš druhý“. On na ně vyplázne jazyk a jdou se honit do zahrady, nebo jen tak po hradních chodbách. Jejich cestu občas prozrazuje sakrování strážných a sloužících, jak musí uskakovat před tou smečkou štěňat. Tomáš je nejraději u svého dědečka Cyrila. Chodí spolu na ryby a do lesa, pozorovat zvěř. Je rád s lidmi a rád se učí jejich práci. Prý kdyby nemusel kralovat, bude hajný, nebo porybný.

Druhá je Žofie a bude lékařkou. Zatím léčí jen svoje koťata, když je jim smutno. Ráda chodí s babi Žofií po kraji a učí se poznávat bylinky. Na cestách je doprovází starý Kylián. Dokonce už i Žofii přestala vadit jeho přítomnost. Kylián toho moc nenamluví a pomůže, když je potřeba.

Nejmladší je Agáta. Ta bude odbornicí na všechno. Nejraději má bajky strýčka Celestýna. Jednou večer s vážným výrazem v dětské tváři prohlásila: „Když může být drak odborník na lidi, budu já zkoumat draky. Půjdu do hor, nějakého si chytím a budu ho studovat.“ Ten večer se královna ne a ne přestat smát.

A to je konec. Prozatím.