Mačak

Daleko na jihu, kde tě ve dne slunce žhavě obejme a večer tě vlahý vánek něžně ukolébá, mezi modří oblohy a azurem moře ležely dva poloostrovy. Na jednom z nich se rozkládalo starobylé městečko, korunované štíhlou věží kostela, na druhém voňavé borovice ukrývaly červené pavilony hotelu, kam jezdili turisté užít si koupání, slunění a procházek.
Ve městečku žila kočka, bílá, jen s několika tmavšími skvrnami, temněji podmalovaná měla i víčka, takže vypadala velmi přísně a rozhodně. Neměla žádné jméno, všichni jí říkali prostě jen Mačka – kočka. Mačka nepatřila k žádné lidské rodině, i když měla pár oblíbených domácností, které navštěvovala a kde jí sem tam dali něco dobrého na zub.
Jednou na jaře Mačka pocítila, že bude mít koťata. Řekla si: „Zkusím se přestěhovat na protější poloostrov, třeba se tam i s dětmi lépe uživím.“ A jak řekla, tak také udělala. Prohlédla si hotel, jehož jednotlivé budovy byly spojeny prosklenou chodbou na betonové podezdívce. Tam, kde se chodba lomila, vznikl v betonu otvor, za nímž byla malá jeskyňka, velká právě tak pro kočičí rodinku. Mačka se tam spokojeně usadila a hned následující noci se jí narodila tři koťata.
Mačka je láskyplně ošetřila, olízala a nakojila. Ráno, když denní světlo proniklo do doupěte, si je pořádně prohlédla. První byl kocourek, rezavě mourovatý. „Ty se budeš jmenovat po mně – Mačak.“ Druhá byla šedě mourovatá kočička. „Ty jsi Šedka – Sivá.“ Třetí byla také kočička, jako máma bílá, jen s několika temnějšími skvrnami. „Ty jsi takové roztomilé děťátko – Beba.“
Koťátka zpočátku jen spala a pila. Mačka svá koťátka dobře hlídala, odvažovala se vyjít jen na chvíli, aby se nakrmila. Ale brzy si všimla, že Bebě chybí dolní část levé zadní tlapky. „Jak se Beba uživí? Jak bude lovit?“ Mačka se tak rozrušila, že jako blesk vystřelila z doupěte a běžela až k městečku, kde pod kamenným obloukem brány div nezakopla o ležícího psa Gricka, menšího bílohnědého chlupáče. Až doposud ho vždy jen odtažitě pozdravila, ale její hoře na ni dopadlo tak silně, že Grickovi vše honem vypověděla.
Gricko se podrbal za uchem, vyplázl růžový jazyk a řekl: „Víš, Mačko, lidi si myslí, že se zde jen tak povaluju a chytám si blechy v kožichu, ale já je bedlivě pozoruju, a tak můžu říct, že život nebývá vždycky spravedlivý. Dobráka někdy stíhají jen strázně, zatímco lotr se samým štěstím chechtá! Poradím ti jen: Měj Bebu ráda. Měj ji moc ráda.“
Mačka si Grickovu radu vzala k srdci a o všechna svá koťátka se láskyplně starala. A nebyla na to sama! Konečně přijeli turisté. Koťátka povyrostla a začala běhat po venku pod dohledem Mačky, která na ranním slunci spojeně podřimovala, ale uši měla nastražené, aby mohla koťátka včas ochránit. Mačak byl nejčilejší, neustále své sestřičky sváděl k běhání a zápasení. Když se koťata unavila, skulila se do jednoho klubka ke své mámě a zdřímla si spolu s ní.
I Beba byla čilá a veselá, nevěděla, jaké je to stát na všech čtyřech tlapkách, takže si ze svého postižení nic nedělala a do všeho kočkování se ráda zapojovala. Přece jen se ale stávalo, že při dovádění ztratila rovnováhu a překulila se na bok nebo na záda.
Turisté procházející chodbou koťata pozorovali, útlocitné rekreantky nešťastně vzdychaly nad Bebou a nosily koťatům od snídaně šunku nakrájenou na kostičky a granulky, co se přidávají do jogurtu. Mačka se brzy znovu vykrmila a její děti utěšeně rostly, srst se jim na slunci samým zdravím leskla a třpytila.
* * * * *

Po trávnících okolo hotelu se pohyboval mladý zahradník Luka. Oblečen v tričku, kraťasech a ušpiněných teniskách se skláněl ke květinám, vytrhával plevel a uklízel zvadlé květy. To on vysadil na jaře bílé, růžové, oranžové a červené kytky, a teď se staral, aby zůstaly krásné a svěží. Zalévat naštěstí nemusel, protože okolo rostlin byly nataženy gumové hadičky, z kterých vždy ráno a večer vytryskla voda. Luka při zametání trávníků po ránu vždy pokukoval po skleněné chodbě.
Tou pravidelně po deváté spěchávala jeho žena Jana, tlačila těžký vozík naplněný čistým ložním prádlem a ručníky, aby turistům uklidila jejich pokoje. Ve vínově červených šatech s bílou zástěrkou a s hnědými vlasy stočenými do uzlu připadala Jana Lukovi krásnější než všechny nastrojené turistky, nejkrásnější na celém světě!
I Jana se po Lukovi dívala, ale poslední dobou věnovala nejeden pohled i Mačce a jejím dětem. Když se s Lukou chodila pozdě odpoledne koupat (dřív pro samou práci nemohla), říkala: „Pořád musím myslet na to kotě s kratší nožičkou. Ty dvě upovídané Italky s vlasy černými jako uhel, které si ho chovaly, říkaly, že je to kočička. Nejradši by si ji asi vzaly domů, ale přece nepovezou kotě přes hranice do Itálie! Co kdybychom si ji vzali my! Příští léto přece zůstanu doma, aspoň bude dělat společnost mně a našemu malému.“ A Jana si něžně přitiskla dlaň k bříšku. Luka odpověděl: „Tak dobře, jen doufám, že bude schopná z našeho malého domečku vyhánět myši.“
Přišel konec září, turisté odjeli a k odjezdu se chystali i Jana a Luka. Do svého starého červeného autíčka naložili svá zavazadla a Jana spěchala chytit Bebu. Koťata ji důvěřivě nechala přistoupit, ale když Jana Bebu chytila, ta se začala vzpírat a kroutit. Janu překvapilo, kolik síly a mrštnosti je v tom tělíčku, které ještě nedávno bylo tak slabé a nemotorné. „Vždyť ty už nejsi žádné děťátko, ale velká holka – Klinka!“ Beba se tak zaradovala, že už není děťátkem, že rázem přijala své nové jméno a Janu za svou paní. Když ji usadili na zadní sedadlo, spokojeně vyhlížela z okna a dychtivě čekala, co jí budoucnost přinese.
Mačka posmutněle hleděla za autem a řekla: „První člen naší rodiny odešel, a vy už mě také nepotřebujete, už jste dospělí. Každý si půjdeme svou cestou.“ Mačka se vrátila do městečka, ale Mačakovi a Sivé se místo jejich narození tak líbilo, že zůstali na opuštěném poloostrově s hotelem a při společném lovu jako správný tým přečkali zimu. Už se docela těšili na společnost lidí.
* * * * *
Nastalo jaro, ale nikdo nepřijel. Ta krásná velká země, obývaná mnoha národy, se totiž začala rozpadat na menší státy podle národností jejich obyvatel. Zlí lidé rozdmýchávali nesváry, až soused znenáviděl souseda, kamarád kamaráda. Vypukla válka.
V kraji dvou poloostrovů byl nějaký čas mrtvý klid, ale postupně se boje přiblížily, na moři bylo vidět bojové lodě a ve vzduchu rychlá letadla. Z pevniny se ozývalo hluboké dunění děl. Kdo mohl, z městečka utekl, zbylí obyvatelé se obávali o své domy, o vysokou věž kostela i o své životy.
Na samém konci poloostrova s hotelem se v jednom podlouhlém pavilonu usídlili vojáci. Jednoho dne na poloostrov vjel náklaďák, na jehož korbě seděl mezi ostatními muži raněný Luka. Prostřelená noha ho strašlivě bolela, ale když uviděl známá místa, na bolest pozapomněl a začal si prohlížet okolí. Hotel smutně hleděl na moře i do lesa osleplými okny. Na dříve udržovaných trávnících vyrostla vysoká tráva, která uschla, ohnula se a pohltila všechny květy i další vysazené rostliny. Pokud tam vůbec nějaký kvítek zbyl, krčil se neduživě v dusivém objetí travin. Pavilon, do kterého Luka vstoupil, už nesl stopy značného opotřebení. Zdi byly otřískané, podlahy špinavé, okenice vyvrácené. Nebyly žádné hezké, šikovné pokojské, které by dům pravidelně uklízely a čistily.
Za soumraku se na schody u pavilonu posadili dva vojáci a pokuřovali. Mačak a Sivá se vydali na svou pravidelnou obchůzku poloostrova. Jakmile zašelestili v křoví, jeden z vojáků bez rozmyšlení vytasil pistoli a naslepo vystřelil. Ozvalo se bolestné zavřísknutí. Druhý voják povstal a nahlédl do křoví. Když uviděl ležet na zemi šedé tělo, obrátil se ke svému druhovi: „To byla jenom kočka! Ty už máš asi opravdu nervy v háji.“ Mačak pod keřem zuřivě prskal a vztekle blýskal očima, ale pochopil, že proti zbrani nemá šanci, a tak se v křoví jen ještě více přikrčil.
Luka se na kovové posteli pod tenkou přikrývkou třásl zimou. Přemýšlel: „Tak tedy skončily všechny ty krásné řeči o národu, o cti – v slzách a krvi! I ty kytky musely zemřít. S jakou péčí jsem je sázel, s radostí se na ně díval, jak se jejich poupata rozvíjejí, jak hrají všemi barvami, jak turisté obdivují tu barevnou nádheru - a vše přišlo vniveč.“ Luka ucítil, že ho láká poddat se stoupající horečce a nechat se vtáhnout do temného proudu.
Právě v tu chvíli se Mačak odvážil přistoupit k tělu Sivé: „Sivá, sestro, sestřičko, jak je mi po tobě smutno! Co si bez tebe počnu? Ať táhnou vetřelci s rachotícími věcmi, co nosí smrt! Chci zpátky ty milé lidi, kteří se pořád chodili koupat a mezitím nás hezky hladili a krmili!“ A Mačak plakal a plakal.
Luka se už už pouštěl břehu, když uslyšel Mačakovo mňoukání. Nepoznal, že jde o pláč, vždyť nerozuměl kočičí řeči, pro něj to bylo jen mňoukání, které se snažil nevnímat, ale neodbytně se mu dralo do uší, až si vzpomněl na kočičí matku a její potomky, na malou bílou kočičku, která i přes své postižení byla tak veselá a statečná, a která teď dělá společnost jeho milované Janě – a také malému Vinkovi, synáčkovi, kterého viděl jen krátce po jeho narození, ale už se těšil, jak s ním bude hrát fotbal a jezdit na kole. „Já se k nim přece musím vrátit!!!“ Luka se namáhavě posadil a ze všech sil zavolal: „Doktore, pomoc!“
* * * * *
Luku převezli do opravdové nemocnice a uzdravili ho. Ještě sice trochu kulhal a opíral se o hůl, ale po propuštění od vojska ihned zamířil ke svému malému kamennému domu. Jana ho čekala, a sotva zaklepal na dveře, padla mu do náručí. Luka se po chvíli sehnul a do jejich objetí přibral i malého Vinka, který se batolil kolem. Vinko se pána nebál, věděl, že je to táta. Maminka mu ho každý den ukazovala na fotkách a vyprávěla mu o něm.
Jana začala chystat něco k jídlu a Vinko volal: „Táto, pojď!“ Synek vedl tátu do zahrádky, kde za voňavým rozmarýnovým keřem, vyšším než Vinko, dozrávala na tenkých stoncích červená rajčata. A tam, pod rajčatovými keříky, spala Klinka stočená do klubíčka, po boku dvě malá koťátka, také bílá, jen s několika tmavými skvrnami. Lukovi vhrkly slzy do očí, do jeho drsné dlaně vklouzla něžná malá ručička.
* * * * *
Voják – střelec se ráno šel podívat, co to vlastně trefil, a když uviděl, že je to opravdu kočka, a tolik podobná kočce jeho babičky, cosi se v něm pohnulo a vykopal Sivé hrob ve svahu nad mořem. Vojáci zanedlouho odjeli a Mačak bloudil po poloostrově sám, smutný a naštvaný na celý svět. Občas lehával poblíž sestřina hrobu a pozoroval vlny, které za silného větru divoce bily o břeh. Tak samotařil nějaký čas, až jednou ho napadlo: „Co kdybych šel navštívit mámu Mačku? Sice už jsem velký kocour, ale kdo jiný mě může přivinout a utěšit líp než maminka?“
Válka skončila, byl uzavřen mír. Konečně mír! Obyvatelé starobylého městečka, svátečně odění, stoupali vzhůru ke kostelu, aby modlitbou vzdali dík, a hlaholící zvon se radoval s nimi. Mačak proběhl všechny uličky, všechna křovinatá zákoutí, prošel se po všech střechách, ale Mačku nenašel. Teprve až se utišil zvon, odvážil se na hřbitov u kostela. Tady pod ozdobenými náhrobními kameny snili svůj věčný sen dědové a babičky obyvatel městečka. A na jednou takovém tmavém kameni uviděl Mačak natažené bílé tělo. „Mámo, vzbuď se! Maminko, ty jsi ….mrtvá?“ Mačak se strachem až zajíkl.
Mačka otevřela pravé oko, zastříhala levým uchem, dlouze si zívla, a teprve pak se na Mačaka podívala oběma očima: „Ale kdepak! Sice jsem už starší kočka, ale ještě se spolu něco naběháme, myší nalovíme!“
„Mami, Sivá už nežije!“
„To je mi moc líto. Ale takový je život nás, toulavých koček: velmi nebezpečný, ale také – dobře poslouchej, Mačaku – velmi, velmi svobodný. My jsme ještě na světě a jaksepatří si to užijem! Jen se podívej, jak je zde krásně!“
Mačak se spokojeně uvelebil vedle mámy. Oba se zahleděli k západu. Ze slunka zbýval nad obzorem už jen maličký skrojek a moře najednou bylo úplně stříbrné! Lidé v kostele dozpívali, vlnky o břeh tichounce šplouchaly, a celý kraj obestřel pokoj a klid. Ozvalo se jen jedno zaskřípění – v hotelu se otevřelo okno…
Věz, že život má svou cenu,
jsi-li kočkou z Primoštenu.
S brízou o závod si běžíš,
v noci na hřbitově ležíš
na vyhřátých kamenech.
Z krásy kol se tají dech.
Modré nebe, modré moře,
netrápí tě žádné hoře.
Když koťátka zamňoukají,
připadáš si jako v ráji.
Věz, že život má svou cenu,
chci být kočkou z Primoštenu.