Závist a Nenávist

Žila, byla, v jedné zemi vládkyně - paní Závist. Vše, co kdo měl a ona neměla, uměl a ona neuměla, vlastnil a ona nevlastnila, záviděla s sžíravou, mučivou bolestí.
Všechno takovým drzým opovážlivcům okamžitě kradla.
Jenže mohla krást jen věci, nikoli moudrost a schopnost tvořit. Takže lidé si potřeby pro svůj život vytvářeli nové a nové a ona je nestíhala krást.
Ta neutuchající, palčivá nepřejícnost, jí pomalu užírala. Čím více kradla, tím více se lidé spojovali a navzájem si pomáhali.
Jednou večer, když už se závistným vysílením pomalu loučila se svým životem, kdosi zaklepal na dveře.
"Kdo to otravuje!" zasípala vztekle z posledních sil, skřípavým, sotva slyšiteným hlasem.
Dveře se rázně otevřely a mezi nimi stála ošklivá, zamračená osoba, celá zahalená v ohavném, černém plášti.
"Kdo jsi a co chceš Ty Kokote?" zeptala se otráveně paní Závist.
"Jsem Nenávist a přišla jsem Ti pomoci," odpověděla osoba a sundala si z hlavy kapucu.
"Jak Ty bys mi mohla babo pomoci?" zavyla zoufalým, vteklým hlasem Závist.
"Já jsem nešťastná, protože nemám nic, neumím nic, jen krást věci!" pokračovala.
"Přestože kradu, co mi síly stačí, lůza pořád všechno potřebné k životu má! Vyrábí si nové věci! Jak to, že to umí!!! Proč oni ano a já ne!
Nemám už proč žít!" ječela vzteky bez sebe, až se zalykala.
"Zanech nářku drahá Závisti," šeptala se slizským úsměvem Nenávist. Spolu dokážeme velké věci, uvidíš."
A tak se spolu vydaly zemí a hledali šťastné, spokojené lidi, kterých bylo stále ještě dost a dost.
Lidi, kteří byli moudří, manuelně zruční a dokázali vyrábět krásné věci, lidi, kteří dovedli psát knihy a básně, prostě všechny lidi, kteří něco uměli a byli na své dovednosti hrdí.
Vždy, když takového člověka potkaly, ukradly mu co se dalo, vyhodily z obydlí a začaly se mu jedovatě vysmívat, urážet a znevažovat jeho moudrost a schopnost tak dlouho, dokud na jeho tváři neulpěla zoufalost.
S každým dalším zoufalým člověkem jim tak pomaloučku narůstala síla a ony už se necítily tolik neschopné.
Čím víc lidí uvrhly v beznaděj a smutek, tím více jim přibývalo energie, kterou z těch ubožáků svým počínáním vyssávaly.
A jejich negativní, ničivá moc narůstala neuveřitelným tempem.
Po cestě se k nim přidávali jejich příbuzní, další závistivci a nenávistníci, až jich bylo tolik, že na světě nezůstal jediný člověk, který by byl šťastný a spokojený.
========================================================================= Otázka pro všechny lidi, kteří chtějí žít a ne jenom přežívat jako lovná zvěř: opravdu chceme, aby na světě zvítězily Závist a Nenávist a s tím spojená bezohlednost, chamtivost a neurvalost?