Bílá kočka na odstřel

Fascinovaně zíral na dívku na židli. Seděla naprosto v klidu, smířeně. Nekřičela, neškubala sebou, nesnažila se utéct. Ne, jen seděla. A to ho tak fascinovalo. Bylo to jiné, než normálně. Tedy, normálně.. To je taky divné slovo. Normálně. Znamená cokoliv, i to, že za 80 000 dolarů zabíjí naprosto cizí lidi. Prostě, máte někoho, koho nemáte rádi a přebytečných 80 000 dolarů? Ten člověk už je prakticky mrtvý. Stačí jen nechat lístek na jedné stěně ve městě. Něco ve smyslu: „Po městě běhá pes se vzteklinou, má zrzavou srst a kulhá na jednu nohu. Je starší. Pokud ho zahlédnete, ozvěte se na telefonní číslo XXX – XXX – XXX.“ A on se ozval. Domluvili se na podrobnostech, jako byl způsob vraždy, kam přijdou peníze, kdo přesně bude obětí. Nikdy se nezeptal proč. Neměl důvod. Nezajímalo ho to. Prostě jen měli být inhumováni. Jak miloval tohle slovo. Přečetl si ho v knize Terryho Pratchetta a teď ho s oblibou používal. Zase se zaměřil na dívku. Jako by vůbec nevnímala, co se kolem ní děje. Prostě jen se mírně usmívala, zhroucená na židli. Byla mladá, docela hezká. Když našel na stěně cedulku, že někdo zahlédnul ve městě bílou, nebezpečnou kočku, pousmál se nad tím. Bílá kočka. To znamenalo nepohodlnou milenku, nebo štětku. Nečekal, že dívce bude asi tak sedmnáct a že bude mít bílé vlasy. Muž v telefonu mu řekl, že ji má zabít velice speciálním způsobem. Musí ji naříznout tepnu na krku, ne moc velkou ranou a nechat ji vykrvácet. A musí to být 14.2. Zaujalo ho to. Nechtěně, ale přece. Vloupal se do jejího bytu. Nikde tam nic nebylo. Holobyt. Jen pomalované stěny zvláštními obrazci, na rámech dveří vyryté symboly. Musela být máklá. Procházel prázdnými místnostmi s tichostí Smrtě. Konečně kus nábytku. A to postel a stolek. A na posteli ležela dívka, dlouhé bílé vlasy rozhozené po polštáři a sladce spala. Drobná, usmívající se. Prudce ji praštil do hlavy. Aby měl jistotu, že se neprobere. Oblékl ji oblečení a trochu ji polil alkoholem, aby náhodnou chodec měl pocit, že nese opilou slečnu domů. A potom ji odnesl sem, do doku, přesně jak měl domluvené se zákazníkem. Posadil ji na židli, přivázal, zavázal jí oči a nechal ji tu. Probrala se asi tak před pěti hodinami, ale kromě otázky, zda může dostat napít, nic neřekla. Ani mu to nebyl divné. Radši si nedomýšlel, proč se neptá. Posadil se naproti ní a sledoval ji.
„Poslal vás on, co?“ Mlčel.
„Ach tak... Nevíte to... Nevadí...“ pousmála se. A potom se zapřela na židli, zaklonila hlavu a začala si pobrukovat píseň. „Kidnap the Sandy Claws, throw him in a box, bury him for ninety years then see if he talks.. (Unést Santu Klause, zavřít ho do bedny, pohřbít na 90 let a pak se uvidí, jak mu bude do řeči)“ zazpívala si a upřela na něj pohled překrytý černou páskou.
„Řekni mi, Johnny, ehmm, nevadí, když ti budu říkat Johnny, že ne? No, řekni mi, jak mně máš zabít?“ Odmlčela se a stále na něj koukala.
„No a nebo ne, stejně mi to neřekneš.. No tak ti to řeknu já. Máš mi naříznout tepnu na krku a nechat mně tam umřít.. A má to být 14.2.“ vysvětlovala mu klidně. On tam seděl a stále ji pozoroval. Něco mu na tomhle nesedělo. Něco mu říkalo. že je tu něco špatně. Něco.. Zhluboka se nadechl. Z prsou mu trčel podivný kus kovu. A ona tam seděla, jednu ruku nataženou k němu. Jak si mohla rozvázat pouta? Jak... Horečnatě přemýšlel. Stáhla si pásku z očí a pohlédla na něj růžovýma očima s jemnými zlatými kroužky kolem čočky.
„Přišla jsem tě zabít...“ Lapal po dechu. Něco je tu špatně.
„Až moc dlouho sis tu hrál na veterináře, chlapče... A teď proto umřeš...“
„Kdo..“ začal.
„Zbytečná otázka..“ přerušila ho.
„Nikdo.. Jen já a moje spravedlnost. Ani tě neznám, ale staří jsou nahrazováni novými, toť vše...“ Vytáhla z pouzdra jeho nůž a přejížděla mu špičkou po krku.
„Prostě jsi mi bral kšefty. A já musím vydělávat. Každý z nás na něco potřebuje prachy... Sbohem, Johnny...“
„Nej...“ Podřízla ho. Nezajímalo ji, kdo to opravdu je, ani proč tohle všechno dělal. Nepotřebovala to vědět, k čemu taky. Byla vrah. Inhumovala své oběti. Jak milovala tohle slovo. A vůbec knihu Pyramidy. Byla to jen trpká náhoda, že on taky, ale to ona nevěděla. Dnes se z ní stane zase jedna bezejmenná v davu, která bude čekat na nový lístek u stěny. Asi si tam sedne, zapálí si cigaretu a počká si na něco nového. Ale napřed se musí postarat o tohle tělo. Vytrhla mu z těla ten kov, který předtím použila. Byl to nějaký šrot.
„Zabilas ho?“ zeptal se hlas u dveří.
„Jo Doriane...“
„Skvěle Deirdre...“ Pohlédla na své dvojče.
„Musíme ho pohřbít nahoře v jámách... Uděláš to?“
„Jasně, udělám...“ souhlasil Dorian.
„Ty jdi vyzvednout malou k chůvě... Přijdu večer na večeři...“
„Dobře, uvidíme se večer...“ souhlasila tiše. Odešla z doku, ani se neotočila. Věděla, že jednou i ji potká nějaká taková divná zakázka a že při ní umře, ale co z toho? Tak to tu chodí. Staří jsou zabití mladými. Ale teď to bylo jedno. Teď se musí postarat o malou Darlu.
Rodina nadevše.