Romeo a Julie 21. století

Zastavil jsem se u výlohy Rishonova obchodu a jako obvykle začal předstírat, že koukám na nabízené zboží. V ulici bylo jen pár lidí a ti byli jednak izraelité jako já a navíc jsem si je zběžně pamatoval. Asi zde žijí. Vypadalo to, že je vše v pořádku, a já se konečně mohl začít soustředit na to, proč jsem sem přišel.
Sklo bylo zevnitř pokryto hebrejskými nápisy a vedle nich se tyčily arabské číslice. Dokonalá ironie. Postupně jsem očima přejížděl po jednotlivých řádcích a hledal ta správná písmena. Ano, tady jsou. Jako vždy jsem je rozpoznal podle klopeného Nikkudu. I tentokrát byla zpráva zapsána v opačném pořadí písmen než je pro hebrejštinu typické. Stálo tam Šebbesal, tedy liška. Takže se sejdeme u Ehuda. Trochu jsem se zarazil, protože u Ehuda jsme se scházeli jen když šlo o něco opravdu důležitého.
Koutkem oka jsem zaznamenal, že nějaký zvědavec sleduje, proč tak dlouho čtu tabuli s cenami, které byly opravdu ryze židovské. Nápadně jsem strčil ruku do kapsy a vytáhl těch pár drobných, co jsem měl sebou, zklamaně sklopil hlavu a otočil se k odchodu. Jako bych zaslechl zvědavcův cynický úšklebek. Beztak to byla jedna z těch vší, které nejvíc vydělávaly právě na současné době. Moje záda zmizela za rohem směrem k chudinské čtvrti.

Když jsem se vrátil do bytu, kde jsem žil se svými rodiči a dvěma bratry, chýlilo se už k večeru. Naphtal a Pinchas na mě tázavě pohlédli a já jen neznatelně přikývl. Otec s matkou předstírali, že o ničem neví. Všichni jsme věděli, co já a bratři děláme, ale otce s matkou jsme do toho nesměli nikdy zatáhnout. Tak už to chodí. Dvě hodiny po soumraku jsme museli vyrazit k Ehudovi.
Při odchodu ze dveří se k nim přišel rozloučit otec. Asi tušil, že dnes je to obzvláště důležité, ale choval se stále jakoby nic. Ani on ani my jsme nemohli tušit, zda se vůbec vrátíme. „Shalom,“ prohodil Naphtal a ani se už neotáčel. „Behatslacha,“ popřál nám otec štěstí a dveře zavřel. Nebylo už moc času ale dříve jsme jít nesměli. Každý jsme vyrazili jinou cestou.

U Ehuda už byli i ostatní. Zběžně jsem kývl na pozdrav Duduovi a Yitzhakovi a pár dalším, se kterými jsme se lépe znal. Občas nebylo na škodu někoho znát, ale právě v Bekamachu to nedělalo moc dobře. Čím víc lidí vás znalo, tím spíš vás mohl někdo označit. Bylo jen pár takových, jako Ehud, kteří by to ustáli díky svým kontaktům. Nás by ale nemilosrdně odstranil buď Hamás nebo amerikáni. Ti obzvláště rádi poukazovali na nás, na izraelity. Aby ne, když si tak mohli odůvodnit další setrvávání v Izraeli.
Ehud usoudil, že jsme zde už všichni a zamkl hlavní vchod. Pak otevřel dvířka do sklepení a protáhl nás několika chodbičkami do malé místnosti, o které jsme se mohli momentálně všichni domnívat, že tu nikdo nemá nic nastraženého. Neubránil jsem se však tomu, abych alespoň letmo nezkontroloval místa, kde bych nejvíc čekal štěnice. Koutkem oka jsem zpozoroval, že stejně činí i Naphtal a vedle něho i Pinchas. Učí se rychle, jinak by dlouho nepřežili.
V nevelké sklepní prostoře se spoustou prachu na zemi se těsnalo asi šestnáct lidí. Pár z nich mělo samopaly, ale tak to bylo v pořádku. Všichni společně probírali plán noční akce. Bylo rozhodnuto, že je třeba zasadit další ránu Hamásu. Na teroristy terorem. Naštěstí jsme měli dobrou podporu několika místních „vyšších kruhů“, takže jsme věděli, že se má uskutečnit jakési setkání jedné místní skupiny poblíž Re'im. Vypadalo to jako dokonalý cíl.

Ve třech džípech jsme se dopravili do vzdálenosti asi jednoho kilometru od místa, které jsme jeli vyřadit. Třináct členů Bekamachu vyskákalo ven – včetně mě a Naphtala. Pinchas byl ještě zelenáč, a tak byl mezi těmi šťastnými třemi, kteří zůstali v autech.
Bekamach znamená pomsta. Ani nevím, za co jsem se mstil. Nenáviděl jsem zabíjení, nenáviděl jsem věčný strach při pohledu na lidi se zbraní a stejně tak jsem nenáviděl mrazení v zátylku, když se kolem vyskytl někdo ve splývavém arabském hábitu. Nikdy jste nevěděli, kdy zmizíte spolu s polovinou ulice jenom proto, že si nějaký sebevrah myslí, že věříte ve špatného boha. Nechtěl jsem připustit, aby moji případní potomci museli žít ve stejně hnusném světě jako já. Dnes jsem jim šel zajistit budoucnost a zabít jejich případné vrahy. Pokud se tedy nějakých potomků po dnešku dožiji.

Od akce se očekával dokonalý úspěch. V jedné z podzemních místností mělo několik drobných místních vůdců přebrat zbraně pro přípravu dalších útoků. Drželi se podobných zvyků jako my, co se týče zamykání místností, kde se něco dělo. Díky Bohu za to. Co si ale neuvědomili, bylo, že tyto domy kdysi stavěl Izrael pro své mírumilovné občany. Se ztrátou bydla jsme ztratili i mírumilovnost. Neztratili jsme však stavební plány. Postačilo najít místo se špatně zakrytou ventilací.

Ephraim vytáhl dvě malá zelená vajíčka a odstranil závlačky.
„Mabet!“ a s vražedným úsměvem je vhodil do větracího otvoru.
Úplně si představuji jak se několik odporných úsměvů sklánělo nad zbraněmi a každou z těch černých lesklých smrtí hladilo očima, když náhle odněkud z rohu ze stropu spadli na zem dva granáty. Pak úsměvy zmizeli ve smrti, která se jim tak líbila.
Vtrhli jsme ze dvou stran do budovy. Horní patra byla s největší pravděpodobností prázdná, protože hamasovci se snažili pro okolí předstírat, že zde nikdo není. Tím lépe, alespoň se nikdo nebude zajímat tolik o to, co se zde právě děje.
Hlavní části jsme vyčistili rychle. Místní osazenstvo se sotva stačilo vzpamatovat z výbuchu vedle. Několik spršek z olova se do nich nemilosrdně zakusovalo. Zlikvidovat je nečinilo žádné potíže. Kromě jednoho škrábnutí na naší straně proběhlo všechno čistě a rychle. Teď už zbývalo jen projít pár místností v prvním patře, kde nikdo neměl být. Dobrovolně jsem se pustil do jedné z částí.
Malá chodbička, ztemnělá přerušením elektřiny. Tu a tam se na stěně objevil matný odlesk odspoda, jak se plameny draly ven z vybuchlé místnosti. Do půl hodiny tady všechno shoří a nikdo se nikdy nedoví o dnešní noci.
Kužel světla z baterky připevněné na hlavni lehce klouzal po stěnách a odkrýval různé pukliny a štěrbiny, které se šklebily ze stěn. V této chodbě byly jediné dveře. Zarazilo mě však, že klika vypadala ohmataně, takže tudy občas někdo procházel. Chtěl jsem zavolat někoho, aby mi kryl záda, ale nakonec jsem přemohl strach, protože jsem nechtěl být za vyděšeného, potažmo za slabý článek. Nikdy nechytejte kliku, když nevíte, kdo ji drží na druhé straně. Dveře jsem rozkopl.

Na první pohled byla místnost prázdná, ale nepříjemný pocit v zátylku tvrdil opak. Pravdou je, že za takového osvětlení mohla tma skrývat kohokoliv. Třeba i moji smrt.
Opatrně jsem postoupil a znovu pořádně osvětlil jednotlivé části místnosti. Vedle mě stála židle. Kopancem jsem ji poslal po podlaze do kouta, který nejvíce poutal moji pozornost. Nic. Přesně jak jsem čekal. Přesto jsem stále nechtěl odejít. Ano, ten závěs. Je příliš vyboulený, ale rozhodně ne tolik, aby skryl normální mužskou postavu. Přešel jsem na druhou stranu naproti závěsu, abych se pořád držel dostatečně daleko, a volnou rukou jsem strhl držák, na kterém byl závěs uchycen.
Hrubá tkanina se sesunula k zemi a odhalila nevelkou dívčí postavu. Překvapeně jsem pohlédl do jejích vyděšených očí a uvědomil si, že může být tak asi o pět let mladší než já. Musela být hrozně vystrašená, jen si představte, že najednou skupina nějakých cizinců chladnokrevně vyvraždí celý dům a vy se skrýváte kdesi nahoře v budově. Choulíte se za závěsem, který poskytuje jen dost mizerný úkryt a slyšíte výbuch, střelbu a výkřiky umírajících.
Najednou uprostřed té řezničiny se ve mně probudil pocit, který mi byl už léta cizí. Děkoval jsem Bohu, že jsem místnost neprozkoumal pouhým prostřílením koutů. Pořád se na mě dívala a musela číst smrt v mé tváři. Nedokázal jsem se ale odhodlat k tomu, co jsem měl správně udělat, a sice ji zabít, aby nezůstali svědci.
Místo toho, jsem se jí zeptal, co zde dělá, ale hebrejsky, protože jinak jsem pořádně neuměl. Hlavou mi probleskla myšlenka, že až uslyším první arabské slovo, vrátí se mi rozum a já ji dokážu zabít.
„Ani.... lo... mevina.“ odpověděla lámanou hebrejštinou a já úplně zkoprněl. Pomalu natáhla ruku ke stolu a já v první chvíli myslel, že hledá zbraň. Chtěla však uchopit knihu ležící na stole. Bylo na ní napsáno: „Alef-bet“. Cosi jako hebrejský slabikář. Po stole byly rozloženy ještě nějaké knihy, nejspíš matematika a asi angličtina či co.
Její šatstvo, tvořené z asi dvou velkých kusů látky omotaných v jakýsi provizorní hábit, vypadalo dosti zuboženě a zanedbaně. Z vnitřku budovy jsem zaslechl kroky. Otočil jsem hlavou směrem ke dveřím. Nikdo sem ještě nepřišel, což bylo pro ni jenom dobře. Upoutalo mě ale, že jak jsem vykopl dveře, vylomil se z nich zámek, od kterého jsem nikde neviděl klíč. To znamenalo, že zde musela být zamčená.
Fantazie mi okamžitě nabídla příběh dívenky nedobrovolně držené v sídle jedné z buněk Hamásu. Patrně dcera nějakého z těch zastřelených. Nejspíš nemohla nikam vycházet, kvůli tajnosti, a tak jí nezbylo než být zavřená tady. Určitě ji ale nikdo z místních neučil hebrejsky, musela se to naučit sama. Nedokázal jsem si představit vůli, která by mi dovolila za takových podmínek se chtít sám něco učit.
Avšak možná to byl celé jen nesmysl, výplod, ale hlavně chyba člena Bekamachu.
Už jsem ani netušil, za co, že se to mstím. A najednou jsem strašně nechtěl, aby tady umřela kvůli nějakým stupidním šarvátkám, které jsou nakonec zase jenom o něčí moci a něčích penězích. Ne, já k ní nechtěl dnes přivést smrt a ani jsem to nechtěl dovolit komukoliv jinému. Musel jsem ale jednat rychle. Ostatní se začnou brzy divit, proč nejsem ještě zpátky. Dostal jsem nápad.
„Ma schimcha?“ zeptal jsem se jí.
Nejspíš rozuměla jenom slovu jméno, ale nakonec řekla : „Cilí“
Krásné jméno, napadlo mě.
Otevřel jsem okno a vystrčil ji na římsu ven. Rukama nohama jsem se jí pokusil vysvětlit ať se schovává. Asi pochopila. Pokud ne, tak jsem ji nejspíš nakonec zabil tak jako tak. Zavřel jsem okno a otočil se.
Do místnosti vstoupil Moshe a vrhl na mě tázavý pohled. Nejspíš nic neviděl a neslyšel, ale jistý jsem si být nemohl. Řekl jsem mu, že jsem to tu právě skončil, ale že se mi pořád něco nezdálo. Než dostal nějaký podobný nápad, pozvedl jsem samopal a pokropil několik nejvíce podezřelých koutů a něco poslal ke stěnám. Dával jsem si sakra pozor, abych nestřelil tam, kde měla být Cilí.
Pokývl a společně jsme odešli. Akce dopadla úspěšně. Třináct vrahů se mohlo spokojeně vrátit k vozidlům a posléze i domů. Nasedl jsem ke svým bratrům a po chvíli jízdy jsem vystoupil. Výmluvu jsem měl dokonalou – dojdu pěšky, abychom nevzbudili podezření současným návratem. Naštěstí nikdo další nechtěl vystoupit, protože byli líní vracet se pěšky takový kus cesty. Dusal jsem v těžkých botách po silnici tak dlouho, než džípy zmizeli za obzorem. Bylo velmi časně ráno, před čtvrtou. Neváhal jsem, otočil jsem se zpátky k místě zásahu a rozběhl se.
Čekali mě tak dva kilometry a po akci jsem už byl poněkud vysílený. Avšak vidina toho, co by se mohlo stát nebo možná nestát, kdybych se vrátil příliš pozdě, mě nutila nezvolnit tempo. Budovu jsem oběhl širokým obloukem. Nechtěl jsem, aby si mě případní příchozí zapamatovali ve spojení s hořící budovou. Už tak to bylo úplné šílenství. Kdykoliv mohl dorazit někdo z Arabů a zastřelit mě, i kdyby nevěděl, že mám s tím požárem něco společného. Z oficiálních vládních nebo amerických jednotek se tu ještě chvíli neukážou. Nikdy nechodí nikam, kde je to ještě příliš horké. Upoutal mě drobný pohyb za mírným kopečkem poblíž. Snad to není sebevražda, pomyslel jsem si a rozběhl se tím směrem.
Bůh mi přál a nenašel jsem zde nikoho jiného než Cilí. Netvářila se už tak vyděšeně jako před chvíli, ale přesto nevěděla, co si počít. Popravdě, ani já jsem to nevěděl. Bylo ale životně důležité se odtud rychle dostat. A odhadoval jsem, že i pro ni. Nikdo by si nemyslel, že to udělala sama, ale také by někoho mohlo zajímat, jak to, že přežila. I kdyby tohle vysvětlila, nejspíš by ji nečekal o moc lepší osud, než jaký zažívala v pokoji, který jí spíše sloužil jako cela.
„Cilí! Makelat!“ a doufal jsem, že porozumí.
Nerozuměla. Zopakoval jsem to a ukázal jsem chůzi a směr odtud, navíc jsem se zkoušel tvářit zoufale. To už zabralo.
Pomalu, nedůvěřivě se zvedla, ale nakonec vyrazila směrem ke mně. Až teď jsem si všiml, jak moc je krásná. Havraní splývavé vlasy jí spadaly až pod ramena a její hnědé, mandlové oči se drobně blýskaly ve svitu plamenů. Plné rty měla pevně sevřené k sobě, ale to bylo vzhledem k situaci pochopitelné. Naneštěstí hábit halící postavu už neukázal nic mému zvědavému pohledu. Přistoupila až ke mně a tázavě nakrčila obočí, asi abych řekl kam jít. Stouplo mi trochu sebevědomí, ale na to teď nebyl čas. Museli jsme zmizet.

Cestou jsme chvíli šli při trati a měli jsme štěstí, že jsme nalezli nějaké pohozené kalhoty. Bylo důležité, aby přestala vypadat jako Arabka.
K desáté hodině ranní dorazila do města nezvyklá dvojice. Muž šel unaveným krokem, ale jinak na něm bylo vidět, že je zvyklý na delší pochody. Vedle něho cupitala mladá žena, spíš možná dívka, u které nebylo jasné, zda patří k Palestině nebo Izraeli.
Místní je ignorovali, protože měli už tak svých starostí dost. Momentálně se soustředili na zprávu, že kdesi u Re'im vypukl náhle požár opuštěné budovy. Dosud se ho nepodařilo uhasit a není jasné, zda byly oběti na životech.
Ti dva byli prozatím v bezpečí.

Dobře jsem se vyznal ve městě, ve kterém jsem už léta žil. Nic překvapivého, spíše nutnost. Nebyl proto pro mě žádný problém najít nějaké opuštěné sklepení a nějakou místnůstku, kde by se dalo přebývat. Cilí potřebovala úkryt a oběma nám bylo jasné, že musí být dobře schovaný, protože teď nepatřila do žádného ze světů.
Už se tvářila celkem spokojeně, nebo alespoň lépe než předtím. Bylo to všechno strašně divné, vždyť to není tak dlouho, co jsem na ni mířil ze svého HK, a teď pro ni riskuji svůj život a nejspíš i životy dalších z Bekamachu.
Cestou jsme se pokoušeli trochu mluvit, ale dalo to dost práce. Alespoň už věděla, jak se jmenuji, což nejspíš také nebylo úplně dobře. Tedy ne pro mě, ale to mi bylo jedno.
Stáli jsme tam v té bohem opuštěné místnosti, kde snad už mohla přežít. Sehnal jsem nějaké zásoby, takže její nadějná vyhlídka na život se teď vztahovala alespoň na tři nejbližší dny. To není moc, ale v dnešní době si člověk rychle zvykne na podobná ultimata. Koukal jsem na ni, trochu starostlivě a asi i trochu zamilovaně. Jinak jsem si ty svoje sebevražedné pohnutky nedokázal vysvětlit. Ona to asi musela také vědět. Jemně se ke mně přitiskla a políbila mě. Chvíli jsme tam tak spolu stáli a já si zase jednou po letech začal myslet, že i kdybych měl umřít, tak jsem rád za to, co dělám. Byl nejvyšší čas odejít. Nechtělo se mi, ale musel jsem. Ve dveřích jsem se zarazil a uvědomil si, že jsem jí právě připravil další celu, tedy to, před čím jsem ji údajně ve svých myšlenkách zachránil, jsem jí přichystal já sám.
Kdybych jí tak zde mohl alespoň něco... a napadlo mě, že mám sebou knihu a bezmyšlenkovitě jsem pro ni sáhl. V momentě, kdy jsem ji vyndal mi došlo, co to bylo za blbost. Nabízejte Arabce knihu o židovství. Zarazil jsem se a omluvně začal vracet knihu zpátky. Nejprve vypadala zaraženě stejně jako já, ale asi ji nejspíš dojala ubohost mých rozpaků, a tak zarazila moji ruku s knihou a vzala si ji. Ještě jsme se políbili na rozloučenou a já ji tam zanechal samotnou.
Vrátil jsem se domů, nikomu nic nevysvětloval a šel rovnou spát. Usínalo se mi snadno, tak snadno jako v den, kdy nemám na rukách ničí krev. Celý týden měl být, co se Bekamachu týkalo, úplný klid, abychom na sebe nikoho neupozorňovali. Skvěle, mohl jsem se postarat o všechno, oč jsem potřeboval.
Asi po hodině hledání jsem to konečně našel. Hebrejština pro samouky, arabsky. Vypadal jsem docela podezřele, protože u mě by se očekávala Arabština pro samouky v hebrejštině. Zamumlal jsem cosi o tom, že to jsem už četl a chci poznat jestli bych dokázal studovat vlastní jazyk s nabytými znalostmi. Ztratil jsem se v davu šílenců, kterých je všude plno.
Vydal jsem se za ní k pozdnímu odpoledni. Šel jsem několika různými chodbami a měnil směr, aby mě nikdo nemohl sledovat. Manévry jak z filmu, ale tady šlo o život. Když jsem se blížil k jejím dveřím, dělal jsem schválně při chůzi hluk. Nechtěl jsem ji vylekat náhlým zjevením se u dveří. Zaklepal jsem podle předem domluveného způsobu.
„Cilí?“
„Chaim?“
„Ken,“ přikývl jsem, ale to už odmykala.
Chytrá holka, byl jsem rád, že si dává pozor.
Ani jsem nestačil nic říct a už se na mě pověsila. Nestěžoval jsem si. Měl jsem však dojem, že potřebuje více jen obejmout než nějakého vražedného milence. Nebylo divu. Místnost z velké části halila tma a jediná kniha, kterou zde měla, ležela přesně v místě, kam dopadal jediný ostrý proužek světla. Vysvětlil jsem jí, že jsem možná našel lepší úkryt, a tam jsme se také společně přesunuli. Jednak jsem byl rád, že nezůstaneme dlouho na jednom místě a jednak jsem se cítil dost provinile za podmínky, do kterých jsem ji uvrhl.
Byla to další z komůrek kdesi v podzemí. Výhodou zdejších poměrů, kde mnoho lidí dlouho nepřežije nebo nevydrží dlouho na jednom místě, je, že pak existují desítky různých míst nikoho. Zde se musel před několika lety někdo schovávat. Komůrka byla propojena se dvěma vedlejšími, kde v jedné byl světlík pod poměrně vysoko posazeným stropem a v druhé dokonce existovalo cosi, co alespoň vzdáleně připomínalo hygienické příslušenství. Plechová mísa napojená provizorně na odpadní potrubí a podobně zfušovaný vývod z potrubí pro studenou vodu. Teplá voda v tomto domě nejspíš ani neexistovala.
Nejvíce se jí zalíbila místnost se světlem. Ve tmě se už pravděpodobně bála, protože od toho masakru si moc světla neužila. Nevím, co jsem si myslel. Situace byla dost bezvýchodná. Nesměli jsme přiznat, že existuje. Kdyby vyšlo najevo, co tady dělám, spolehlivě by mě to odstranilo ze scény. Pro ni to muselo být mnohem horší. Jako žít bez života. K izraelitům se hlásit nemohla, neuměla dostatečně dobře hebrejsky. Na druhou stranu, kdyby se někdo z místních dověděl, že tu žije samotná Arabka, smrt by na ni rovněž dlouho nečekala.
Nic z toho jsem jí nemusel říkat. Sama dobře věděla, že zatím nikam nesmí. Doufal jsem, že se možná naučí aspoň trochu hebrejsky a pak bude snad smět sama třeba jen vyjít nakoupit, nebo tak něco.
Položil jsem před ni několik věcí, které jsem sehnal. Učebnici hebrejštiny, mapu okolí, nějaké jídlo, noviny a samozřejmě také oblečení a mýdlo. Při pohledu na mýdlo se spokojeně usmála. Sám bych ho už také docela potřeboval.
Potom, co jsem si myslel, že jsem snad nezapomněl nic zařídit, a začal se na ni jenom tak přihlouple dívat, dolehlo na mě takové... Bylo mi najednou strašně trapně. Jako špatný vtip. Nevěděl jsem, co říct. Obzvláště, když možnost komunikace byla takhle omezená.
V tomto ohledu byla asi mnohem dospělejší než já. Zvedla učebnici a ukázala, jestli bych ji nepomohl s učením. Přišlo mi to trochu úsměvné ale zároveň jako dobrý nápad. Posadili jsme se na zem k místu se světlem, já ji objal a otevřeli jsme první stránku. Kdyby se někdo zvenku podíval světlíkem dovnitř, myslel by si, že se tu povalují dva potrhlí bezdomovci. Ale spokojení.
Ani jeden jsme rozhodně nevěnovali pozornost jazyku. Tedy alespoň já ne, nerad bych křivdil Cilí, protože se zdála být vyloženě nadaná. Až jsem si občas připadal trochu hloupý. Netřeba říkat, že nezůstalo jen u nějaké hloupé knihy. Přespal jsem v tom sklepě, kde tma ledacos skryje, až do rána.

Další den jsem měl takovou dobrou náladu jako už dlouho ne. Věděl jsem, čím to bylo, ale pro okolí jsem musel předstírat, že je prostě jenom obzvláště hezký den. Po poledni mi ale zkalily radost myšlenky na budoucnost. Pěkná potvora tahle budoucnost, většinou nic dobrého nechystá. Věděl jsem, že stávající řešení nemůže dlouho fungovat. Do měsíce si určitě začnou někteří všímat. Jestli se někdo něčeho dopátrá.... Ani jsem nechtěl pomyslet.
Jedinou spásou se zdál být útěk někam do Evropy, nejlépe do Francie. Kdyby se to dobře zařídilo, nejspíš bychom dostali azyl. Se vstupem na francouzskou půdu by problémy přestali existovat.
Celý následující týden probíhal poklidně. Po poledni jsem vždy sehnal něco k jídlu, aby Cilí nemusela umírat hlady. S radostí jsem sháněl různé drobné maličkosti a těšil jsem se na její vděčný pohled, až je uvidí. Zvykly jsme si na sebe. A to tak, že jsme oba čekali, až zase budeme spolu. Život poblíž pásma Gazy mě o tom moc nenaučil, ale asi je to láska.

Byl to den jako každý jiný. Procházel jsem kolem obchodů a doufal, že seženu něco za rozumnou cenu, ani jsem nevěděl co. Zaujal mě stánek s novinami. Nikdy jsem noviny nečetl, protože jsem dobře věděl, jak zpravodajství v těchto oblastech funguje. Většinou se jednalo o zájmy jedné ze stran a o různé zkreslené informace o praktikách té druhé strany, kterou bylo nutno očerňovat. Novináři se teď živily hlavně na nepokojích v Ramalláhu. Tentokrát ale vystřídala hlavní titulek jiná zpráva, místní. Psali o tom požáru nedaleko Re'im. Úřady nechaly identifikovat těla obětí. Tedy alespoň se pokusili. Co zde žiji, si nepamatuji, že by se někdy úřady něčemu takhle dopodrobna věnovali. Četl jsem dál.
Na konci mě zaujala věta, že je podezřelé, že všechny ohořelé ostatky patří pouze mužům. Na tom bych já rozhodně nic podezřelého neshledával. Podezřelé bylo, že to někomu připadalo podezřelé. A v duchu mě pálila myšlenka, že se někdo začal shánět po zmizelé Cilí. Protože celá zpráva vypadala, že si ji někdo objednal, včetně toho vyšetřování, bylo to dost špatné. Mohlo to být lobby někoho od nás z Izraele, nebo taky někoho z Fatahu. Nepovažoval jsem za možné, že by někdo jiný mohl mít takové kontakty.

Přišel jsem jako už několikrát za Cilí, ale jenom dnes jsem byl tak značně rozrušený. Poznala to na mě a protože nebyl důvod před ní něco skrývat, řekl jsem ji, co jsem četl. Hebrejsky už rozuměla obstojně, kéž bych věděl jak to dělá.
Zbledla a posadila se do kouta. Z tváře jsem jí četl, že tuší mnohem větší problém, než jaký jsem si já dokázal představit. Přisedl jsem si k ní a ona se ke mně okamžitě přivinula. Měla podobný výraz jako tenkrát, když jsem na ni mířil svým Hecklerem.
Pak se rozpovídala. Dalo to práci, ale nakonec mi sdělila informaci, která by mě nenapadla ani ve snu. Její otec měl něco společného s Fatahem. Když byla tak o dva roky mladší, připletla se k nějakému jeho jednání a bez vědomí mluvících ho vyposlechla. Otec na to přišel a věděl, že si nemůže dovolit, aby něco z toho vyšlo ven. Že to byla jeho vlastní dcera, která by nejspíš nikdy nic neřekla, ho ani nenapadlo brát v úvahu. Tihle zatracení muslimové prostě ženám nevěří. Naštěstí to ale nebyl takový bastard, aby se jí zbavil úplně, a tak využil pár svých známostí v Hamásu a odklidil ji právě do toho vyhořelého domu u Re'im. A teď ho nejspíš začalo zajímat, co se s ní stalo. Když jsem se zeptal, co tak důležitého vyslechla, jenom zakývala hlavou, že musela přísahat. Nenaléhal jsem na ni. Vím, co to je svatá přísaha, a navíc jsem ji spíš obdivoval, že to chápe i ona.
Pokud ji ale hledají, tak se musíme připravit zmizet. Akutně hrozilo, že číslo udávající průměrnou délku života byl pro nás přehnaný odhad.

Nadešel čas obejít své staré kontakty mimo Bekamach. Bekamach nesměl nic zjistit, a to bylo pekelně těžké. Aby je Bůh zatratil. Nakonec se mi podařilo několika různými úplatky dosáhnout alespoň snahy o pomoc mých „přátel“.

Právě jsem bral z domácí knihovny jakýsi svazek o Evropě a najednou se mi za zády objevil Naphtal.
„Chaime, kam zase jdeš? Komu pořád nosíš ty knihy?“
„Co je ti po tom? A krom toho, ty knihy čtu já,“ zalhal jsem.
„Jednou jsem šel za tebou. Nemysli si, že jsi jediný, kdo se vyzná v podzemí.“
Zděšeně jsem mu hleděl do očí.
„Neboj se, nikdo kromě mě nic neví.“
„A co víš ty?“
„Že nejspíš někoho skrýváš. Často teď nejsi přes noc doma, takže je to nejspíš žena. Zajímalo by mě, před čím se ji snažíš chránit. Chci to vědět, protože nepřímo do toho zatahuješ i zbytek rodiny.“
Měl pravdu a já to věděl. Ale, kdyby to nebyl můj bratr, nejraději bych ho rovnou zabil a někam odklidil pryč. Tiše, aby se nikdo nic nedověděl.
Lhát jsem mu už nemohl, protože věděl příliš a zbytek by si mohl zjistit sám. Řekl jsem mu, co jsem musel. I to, že ji nejspíš hledá někdo z Hamásu a potažmo i Fatahu.
Netvářil se dvakrát šťastně. Dokázal jsem si představit sebe na jeho místě.
„Když se to někdo doví, tak celou rodinu vyřídí buď Bekamach nebo někdo jiný. Nejbezpečnější by bylo zabít ji i tebe. Když se zbavím jenom jí, tak mě ty zlikviduješ. Kdybych se zbavil i tebe, budu druhý Kain a Bůh mi nikdy neodpustí,“ hezky to zrekapituloval.
„Chci s ní utéct pryč, nejlépe do Francie,“ předložil jsem mu to, o co jsem se tak úpěnlivě snažil.
Chvíli jsme se o tom spolu bavili a já začal být rád, že na to všechno nejsem tak úplně sám. Cilí počítat nešlo, protože ta nemohla dělat nic. Její situace svou hořkostí dalece předčila tu moji.
Dohodli jsme se, že se mi Naphtal pokusí pomoci prchnout a nikdo další se už do toho nenamočí, ani Pinchas.

Cilí se tvářila na útěk do Francie rozpačitě. Nikdy v životě nepoznala nic jiného než Palestinu a Izrael. Já v podstatě také ne, ale upozorňovat jsem na to nechtěl. Nakonec ale usoudila, že jiná možnost nezbývá. Jestliže byl původně můj nápad pouze sladkým snem, pak teď to byla zbývající naděje.
Snažili jsme se o Francii nastudovat co nejvíc, a že to bude k užitku, o tom jsme nepochybovali ani jeden.
Nechtěl jsem ji tam nechávat samotnou, teď, když nebylo jisté, co přinese zítřek. Nebo jsem možná nechtěl být sám já.
Usínal jsem se zvukem jejího něžného oddychování u ucha.

Dávno tomu, co jsem se modlil k Bohu, ale tentokrát jsem měl pocit, že mi to u něj pomůže. Pochybuji, že to bylo tím, ale příštího dne jsem měl jenom dobré zprávy ohledně svého plánu. Naštěstí ani Bekamach neprováděl žádné akce, protože jsme na sebe nechtěli upozorňovat během nepokojů. Čistě preventivní sledování a obvyklé vymáhání informací.
Yehiel, moje největší naděje, mi udělal radost.
„Podívej, kdybych ti nedlužil z minulosti, nejspíš bych to v životě neudělal. Stálo to dost síly a prostředků,“ předložil přede mě takřka tradiční povídačku Ty-můj-věčný-dlužníku.
Bylo to dohodnuto tak, že nás menší člun poblíž Ziqimu vyzvedne a doveze na jih k pobřeží u Sheikh Zuwayid. Tam na nás má čekat transportní loď jedoucí do Palerma, odkud se pak díky jeho dalšímu známému dostaneme do Marseille. Ne, že by to nemělo skuliny, ale považoval jsem to za dost dobré.
A co bylo nejlepší, mělo se to udát příští týden.
Naphtal se tvářil také šťastně, že už se nebude muset bát, kdy udělám nějakou další pitomost.

Zbývala ještě jedna komplikace. Bekamach. Kdybych najednou zmizel, začali by podezřívat mě a nejspíš i Pinchase a Naphtala ze zrady. Musel jsem jít za Ehudem a najít nějakou dobrou výmluvu.
„Ma nishma, Ehud.“
„Shalom, Chaim.“
Řekl jsem mu, že po mě jde nejspíš někdo z Hamadu, že se jedná o spor z minulosti. Hleděli jsme si z očí do očí. Podezříval mě. Já jsem pohledem neuhnul. Hlavou mi proběhlo, co by se mohlo stát s Cilí. Nakonec znejistěl a pak přiznal, že mají informace o tom, že Hamás provádí psí kusy, aby někoho dostali, případně odstranili. Fajn, ať si najde svoji verzi pravdy.
Nechtěl, aby existovalo nějaké spojení mezi mnou a Bekamachem, takže zprávu o tom, že chci prchnout ze země přijal jako samozřejmost. Nezajímal se, kam chci zmizet, stejně bych mu lhal.

Cilí už byla připravená, museli jsme mít nějaké evropské oblečení, jídlo, falešné doklady. Štěstím bylo, že zde spousta lidí oficiálně ani neexistovala, stejně jako teď my dva, takže jen těžko se dalo zjišťovat cokoliv o naší minulosti. Byla neuvěřitelně silná, aby tohle všechno vydržela. Přesto ale byla ráda, že je se mnou. A já s ní.
Znovu jsme si zopakovali falešnou historku pro zahraniční úřady, která nás měla maximálně přiblížit azylu. Oba jsme tušili, že to nemusí vyjít. Pokud nás vrátí, bůh s námi.
„Toda raba, Chaim,“ špitla mi do ucha.
„Bevakashah.“
Byla to naše poslední společná noc tady v Izraeli. A byla vášnivá.

Ráno jsme se spolu vydali k autu. Barva se z něho odlupovala a celkově působilo dojmem zchátralosti a zanedbanosti. Přesně tak, jak jsem si to představoval. Nebude tolik přitahovat zvědavé pohledy.
Řídil Naphtal. Vysadil nás asi tři kilometry od místa. Tam by už bylo auto podezřelé a on nesměl být nikým s ničím spojován, protože zůstával v zemi.
„Shalom, Naphtal,“ a políbil jsem ho na rozloučenou na tvář.
„Lehit. Behatslacha, Chaim.“
Předal jsem mu dopis na rozloučenou se zbytkem rodiny a on pak odjel.
Cilí se loučení neúčastnila. Neměla se s kým loučit. Prostě jsme si každý vzali svůj batoh a vyrazili k pobřeží.

Nemuseli jsme spěchat, protože ještě bylo dost času, a tak jsme se drželi za ruku a pomalu společně kráčeli lesem. Emigranti se naposledy procházejí ve své zemi. Škoda, že nikdo jiný nemohl ocenit zvláštnost toho momentu. Na druhou stranu jsme byli spolu konečně sami a volní.
Těžko jsem mohl věřit tomu, že je svět najednou tak dokonalý. Samotné nebe se smálo a koruny stromů mu přizvukovaly.
Byli jsme asi kilometr od cíle, když jsem začal mít takové to varovné tušení, které už zachránilo život nejenom mě, ale i Cilí. Neměl jsem však nejmenší ponětí, v čem by mohl být problém, a tak jsme normálně opustili les a já začal doufat, že moje zneklidnění nemá žádný důvod. Pobřeží už bylo na dosah a zdálo se mi, že vidím dokonce i naši loď.
Udělali jsme několik dalších kroků a já si všiml pár vzdálených postav na obzoru. A oni si všimli nás. Najednou jsem věděl, že je třeba spěchat. Vybídl jsem Cilí k běhu a sprintovali jsme přímo k člunu. Postavy se také začaly rychle pohybovat.
Asi někdo z Hamásu přišel na něco, na co přijít neměl. Co bylo hodně špatné, byli po zuby ozbrojeni.
Ještě jsme zrychlili a všimli jsme si, že z lodi na nás mává člověk, abychom si pospíšili. To se mu snadno řekne. Zaslechl jsem první zaštěkání kalašnikova. Moc šancí jsme neměli, loď byla ještě alespoň tři sta metrů vzdálená a útočníci se nestyděli na nás plýtvat olovem.
V hlavni urychlené projektily kolem nás vytvářeli gejzíry hlíny. Jedovatý sykot kulek ve mně probudil ledový strach a odhodlání zachránit Cilí a pak možná i sebe. Svět kolem se zpomalil a já vnímal pouze protivníky a tlukot vlastního srdce.
V příští milisekundě mi levou paží projela prudká bolest. Kulka prošla svalem a zanechala za sebou jen zmrzačenou končetinu. Nezbývalo než sebou praštit k zemi. Vedle mě dopadla i Cilí. Měl jsem před sebou scénu jak z nejhorší noční můry. Jednou ji trefili do boku a podruhé přímo do zad. Hleděla na mě očima plnýma slz a ve tváři se jí zračila nelidská bolest a překvapení. Bože! To je tak strašně nefér!
Vlastní bolest a trpkost jejího osudu mě přivedli do šíleného amoku. Vytáhl jsem svůj Desert Eagle, který jsem sebou vzal pro všechny případy. Od boku jsem zamířil na nejbližšího z pronásledovatelů a stiskl spoušť. Trefil jsem ho do tváře. Mohutná energie výstřelu způsobila, že na druhé straně hlavy vylétla kulka i s kusem lebky. Skácel se bezvládně k zemi a ostatní protivníci náhle ztratili původní elán.
Nevyvolalo to ve mně ani náznak potěšení, protože to, co udělali Cilí, mě mrazilo v srdci jako kus ledu. Vystřelil jsem další náboj. Trefil jsem trup. Ani tentokrát stop-efekt nezklamal a z mého cíle se vytrhl cár masa. Zavyl a polomrtvý políbil zem. Další výstřel však nenašel svůj cíl a já na to vzápětí doplatil.
Nelidský pohled z pod arabského hávu nevyhasl, jak jsem doufal, ale místo toho mi prostřelil koleno. Roztříštěné kosti mě donutily bolestí křičet, ale ten vražedný rudý vztek, co mě zevnitř spaloval, znovu zamířil a stiskl spoušť. Tkanina odhalila rozervaný krk a Arab naposled pohlédl, tentokrát do tváře své smrti. Shnij i se svým Alláhem bastarde.
Zbylí dva se už krčili u země a bez míření prostě kropili prostor kolem mě a Cilí. Ještě jsem na ně vystřelil, ale už nebyla naděje, že se z toho dostaneme.
Z dálky se blížili další zahalené postavy a naše loď raději opouštěla pobřeží. Bůh nás odsoudil k smrti. Škoda, že jsem nestihl proti němu víc hřešit.
Ještě mi v komoře zbyly dvě kulky.
Cilí ležela na zemi a pomalu z ní vyprchával život. Ani ona nebyla ušetřena hrůzných důsledků střelby a z prostřeleného břicha se jí valila krev. Držel jsem ji v náručí a bolestně plakal nad naším mizerným osudem. Proč, proč musí zemřít? K čertu!
Hleděli jsme si do očí a už nám bylo všechno jedno. Asi dvě další kulky se mi zaryly do těla. Z posledních sil zašeptala: „Ani ohevet atah.“
„Ana Behibek,“ řekl jsem jí v jejím jazyce. Pak vydechla naposled.
Když jí vyhasly oči a já už svíral jenom její poddajné tělo, přiložil jsem si pistoli ke spánku. Hlaveň mi spálila kůži, ale to už bylo úplně jedno. Naposledy ve svém životě jsem stisknutím spouště dovolil kulce vzít život a proděravět lebku. Pár gramů olova sebou odneslo můj poslední okamžik a společně s Cilí jsme pak upadli v náruč smrti. Vedle nás ležela pistole, která zbytečně nedoručila svoji jednu poslední smrt.