Mezi kousky popela.......

~Škrt, škrt, škrt.....~
Uvnitř červenýho zapalovače, takovýho, jakej se prodává v trafice za mizerných pár kaček, přeskakovaly jiskry.
~Škrt, škrt, škrt.....~
Jenom ty zasraný jiskry a nic víc.
Netrpělivě jsem zapalovačem zaštěrchala a zvedla jej do úrovně očí. Byl skoro prázdný.
Spolkla jsem nadávku a mrštila tím krámem do nejbližší popelnice.
Co je to za odpor, když má člověk chuť na cigárko a nemůže si ho dát?!
Nezbývalo mi nic jiného, než se někoho zeptat, jestli nemá oheň.
Rozhlédla jsem se kolem sebe.
Na autobusové zastávce bylo tou dobu jen velmi málo lidí.
Nějaká babka s květovaným šátkem pečlivě studovala jízdní řád a u nohy jí seděl pes, připomínající obrovský černý smeták.
Přes to svoje číro nemohl vidět, ale přesto to vypadal, jako by mě upřeně pozoroval.
Jako by tušil, že dělám něco špatnýho, když stojím přímo pod cedulí ,,Zákaz kouření“ a žmoulám v ruce válec.
Jeho panička mě sjela pohledem od hlavy k patě.
Rychle jsem se podívala jinam.
Věděla jsem, že vypadám příšerně.
Pod očima jsem měla kruhy jako podšálky, vlasy mi zplihle visely na ramena.
Sotva jsem mohla tu hrůzu skrýt pod kapucí šedivé vytahané mikiny.
Lemy nohavic jsem měla obalený blátem a tkaničky od bot ucouraný.
Bylo mi, jako kdybych dostala háka na bradu.
Bylo mi jasný, co si o mě všichni myslí.
Hubená holka ve vytahaných špinavých hadrech a žvárem u huby.
Nejspíš zdrhla z domova. Nebo něco bere.
Pod stříškou postávala malá holka a předstírala, že si čte si knížku.
Ve skutečnosti po mě po očku pokukovala.
Dělala jsem, že to nevidím. Stejně nevypadala, že má sirky.
,,Hele, kóčo, nechceš helfnout?“
Nějakej týpek v modré kšiltovce a náušnicí v uchu mi strčil hořící sirku pod nos.
Žlutej plamínek poskakoval po hlavičce dřívka a trošku u toho prskal.
,,Jasně.“ řekla jsem a nechala ho, aby mi připálil.
Blaženě jsem do sebe natáhla kouř.
Chuť tabáku mě jemně zalechtala v hrdle.
,,Dikec.“
,,Neni zač. Jakej byl vejlet?“
Nechápavě jsem na něj civěla.
,,Cože?“
Ukázal na moje zabahněný nohavice a tenisky, který vypadaly, jako bych je vyštrachala odněkud z popelnice.
,,Vypadáš, jako kdyby sis to sem hasila pěšky přes Ural.“
Nejspíš to považoval za dobrej vtip.
Ušklíbla jsem se.
,,Jasně. A po cestě jsem stačila zastřelit Johna Lennona.“ odsekla jsem.
Přestal se smát.
,,No tak sorry, no. Nechtěl jsem tě..víš..urazit.“
Na nástupiště právě přijížděl starý rozhrkaný autobus.
Nejistě na mě pohlédl.
,,No, už mi to jede. Tak se měj.“
Rukou napodobil střelbu z pistole a začal šplhat po schůdcích do autobusu.
Ještě se na poslední chvíli otočil.
Vylovil něco z kapsy a hodil mi to.
Chytila jsem tu věc do dlaní.
Byla to krabička sirek.
,,Čest!“ houkl a zmizel v útrobách žlutýho autobusu.
Dveře se za ním zavřely a prorezlej kolos se s řevem odšnečil, přičemž ještě stačil zamořit nástupiště smradem z výfuku.
Hleděla jsem na krabičku.
Myšlenky mi v závitech kmitaly sem a tam.
~Díky kámo. Právě mě něco napadlo.~
Můj autobus přijel až za deset minut.
Hodila jsem nedopalek do silnice a naskočila.
Řidič si mě znechuceně prohlížel- asi se mu nelíbilo, že musí vézt takovou špínu, která mu určitě zasviní potahy a pak zdrhne, aby je nemusela platit.
Sedla jsem si úplně dozadu v oknu a opřela si hlavu o sklo.
Jemně brnělo a rozvibrovalo mi tak plomby v zubech.
V dlani jsem křečovitě svírala sirky.
~ Říkala jsi, že mě miluješ. Ty jedna zatracená děvko.Okradlas mě. Okradlas mě a pak...pak jsi mi plivla do ksichtu.~
V mozku mě pálilo velký rudý kolo.Jo. Asi jsem zešílela. Ale bylo to skvělej pocit.
~Skončila jsem jako troska, jako úplnej debil. Chcípni, Ronnie.~
Drtila jsem krabičku mezi prsty. Na několika místech jsem ji dokonce promáčkla.
Ve spáncích mi duněly bubny.
~Chcípni, Ronnie Prescottová.. Chcípni. Chcípni. CHCÍPNI!~
Autobus zastavil na konečné.
Jako ve snách jsem se vypotácela ze dveří a dlouho šla přes pole.
V létě na něm rostly slunečnice s květama velkýma jak talíře.
Hlína byla po dešti rozměklá a lepivá, podrážky se mi nořily hluboko do toho hnusu a šly těžko vytáhnout..
Ta podělaný bahno mě zpomalovalo.
Žhavý kolo se mi v hlavě otáčelo rychlostí dva miliony otáček za minutu.
Ostrej studenej vítr mi strhl kapuci z hlavy a šlehal mě do tváří.
Sirky v krabičce štěrchaly.
,,Už jdu.“ zamumlala jsem. ,,Už jdu, Ronnie.“
Přede mnou se vynořil starej viktoriánskej domek s dřevěnou verandou.
V okně v podkroví svítilo světlo.
Auto Ronniejch rodičů bylo pryč. Pescottovi nebyli doma.
Zato tu stálo nablýskaný černý camaro s polstrovanejma sedačkama a volantem obaleným červenou kožešinou.
Patřilo tomu zkurvysynovi Billymu Patrckovi.
Nesnášela jsem toho zbytečně bohatýho zmrda.
Navíc mi stačilo docvaknout, co se právě děje v pokoji Ronnie Prescottové.
Kolo v mým mozku explodovalo.
Roztřesenýma rukama jsem otevřela krabičku a vylovila z ní sirku.
Škrtla jsem.
Mihotavej plamínek mi ozářil špičky prstů.
Cítila jsem jeho teplo.
Připomínalo mi teplo Ronnie Prescottový.
Pustila jsem hořící sirku na zem.
Zdálo se mi, že padá nekonečně dlouho.
Nakonec přece jen dopadla do trávy a zhasla.
Nevadí.
Přepočítala jsem sirky v krabičce.
Sedmnáct.
Sedmnáct sirek. Sedmnáct pokusů.
Šestnáct.
Patnáct.
Tráva však byla moc mokrá.
Ale ta kolem verandy, ta pod stříškou, byla suchá.
Čtrnáct pokusů.
Třináct.
Jedno ze stébel konečně chytlo. Hořelo rychle. Po chvíli už hořel celej trs suchýho plevelu.
Jaká pastva pro oči, řek by klasik.
Vytáhla jsem z kapsy mobil a vytočila číslo.
Přiložila jsem si ho k uchu.
Trvalo to skoro dvě minuty, než to Ronnie zvedla.
,,Co zase chceš, ty buzno?!“ vyštěkla namísto pozdravu. ,,Nemůžeš mě nechat na pokoji? Mezi náma nic není, jasný? Nejsem pošahaná lesba jako ty!“
V pozadí jsem zaslechla Billyho hlas.
,,Kdo volá?“
Ronnie mu neodpověděla.
,,Tak řekneš něco, nebo budeš mlčet jako debil......?“
,,Právě házim zapálený sirky do trávy.“
,,Cože?! Kde?“
Pohlédla jsem na hořící trávník.
Plameny už začaly olizovat trámy terasy.
,,Před tvým domem, ty krávo.“ řekla jsem klidně a spustila jsem ruku s mobilem podél těla.
Z horních pater se ozval dívčí jekot.
Oheň čile přeskočil na střechu.
Žhnul mi do obličeje.
Natáhla jsem k němu ruku. V momentě mi zapálil rukáv mikiny.
Nebolelo to. Ne moc.
Střecha se začala hroutit.Řev v podkroví utichl.
Do nosu mě udeřil pach spáleniny. To mi chytily vlasy.
V tu ránu jsem hořela celá.
Drahá Ronnie......
Láska je žhavej oceán.

,,Dobré ráno, u mikrofonu je Charlie Carson, rádio G-zone, 105.6 FM, je sedm hodin ráno a ….“
Převalila jsem se v posteli na bok a zašátrala po budíku.
Na třetí pokus se mi ho podařilo vypnout.
Dotěrnej kvákot Charlieho Carsona konečně sklapnul.
Mátožně jsem se posadila na posteli a vložila si bolavou hlavu do dlaní.
Měla jsem divnej sen.
Zdálo se mi, že jsem hromádka popela a vítr mě odnáší do všech stran.
S každým zrníčkem, který odletělo, jako by odletěl i kousek mýho vědomí.
Ale co. Byl to jen sen.
Přehodila jsem nohy přes okraj postele a.....
V tu ránu ve mně hrklo.
Na zemi ležela pomačkaná krabička od sirek. Byla prázdná.
Někdo začal zběsile zvonit na zvonek a bušit na dveře.
Jako v mrákotách jsem se doplahočila do předsíně a otevřela.
Na prahu stál chlápek v šedým baloňáku, kterej vypadal úplně jako komisař Maigret, a v pozadí dva uniformovaní policajti ve slunečních brejlích.
Maigret mi ukázal odznak.
,,Komisař Moore. Jste slečna Alecia Delano?“
Přikejvla jsem.
,,Jste začena za dvojnásobnou vraždu a žhářství třetího stupně. Máte právo nevypovídat. Cokoli řeknete, může být....“
,,Strčte si ten proslov někam.“
Připadala jsem si jako v nějaký trapný detektivce.
Právo a pořádek. Námořní vyšetřovací služba. Kriminálka Miami. Vlezte mi všichni na hrb.
Natáhla jsem ruce a jeden z poldů mi důležitě nasadil želízka.
A pak mě v těch samejch sepranejch hadrech odvlekli na stanici.
To bylo před dvanácti lety.
Bylo mi sedmnáct.
Teď mi táhne na třicet.
Jmenuju se Alecia Delano. Jsem žhářka a vražedkyně.A pak ještě ,,buzna“ a ,,pošahaná lesba“.
Budu sedět, dokud nezaklepu bačkorama.
A víš co, milá Ronnie?
Už dvanáct let se mi zdá ten samej sen.
Sen o kouscích popela.