Vražedné vzpomínky

Je příjemný, teplý večer, když Max zrovna myje v kuchyni nádobí. K práci mu hraje rádio s hlasitou hudbou, tak jak to má nejradši. Při utírání si prozpěvuje, do doby než chytne neohrabaně sklínku, která mu vyklouzne a roztříští se na zemi na desítky kousků.
„Do prdele!“ Zakleje Max při pohledu na rozbitou sklínku. Sehne se a sbírá větší kusy skla do dlaně. Jeden střep mu vnikne do zápěstí, znovu si zanadává. Při vytahování si dlaň ostrou hranou skla nařízne ještě víc, to už zdobí bílou podlahu krvavé kapky.
Všechny zbylé střepy vysype zpátky na podlahu, teď už rudě zbarvené. Vstane, aby pustil vodu v dřezu a oplachuje si ránu. Barva čiré vody se změnila na růžovou a to Maxovi přivedlo na mysl vzpomínku z dětství.
Teď je ve starém domě, kde žil s rodiči. Je ve stejné situaci, dívá se na růžově zbarvenou vodu, kterou barví jeho ruka s řeznou ránou. Vzpomíná, jak ho rána štípala pod tím proudem vody, ale byl v přesvědčení, že si jí musí opláchnout kvůli infekci. Vzpomíná taky, jaký měl tehdy strach, aby sem nepřišel, ne teď když je sám doma.
Ze vzpomínání ho vyruší hluk venku, ozval se odněkud ze zadu, kde jsou popelnice. Zastaví vodu a jde si dlaň obvázat. Přes obvaz se krev snaží dostat ven, přemění ho v rudý cár látky. Max se posadí do křesla, teď už je v obýváku, z kuchyně se pořád ozývá rádio.
„Z čeho jsem měl takový strach? Z čeho, nebo z koho?“ Tiše si Max šeptá a přemýšlí, až se zarazí „Ben.“ Suše mu to jméno vyjde z úst a tvář mu zahltí úzkostný výraz. Úplně zapomene na nějaké pořezané zápěstí, nevnímá, že mu krev opět skapuje, tentokrát na koberec, kde se okamžitě vsakuje. Pootevřená ústa, z kterých vyleze skoro neslyšeně: „Měl jsem strach z Bena, který mě v tom lese pořezal. Hráli jsme si a on mě pak z ničeho nic pořez…“ Zastavil se v polovině slova a hlasitě se pokáral: „Ale no tak, Maxi! Ben není skutečný. Je to výplod tvé fantazie.“
Uvědomí si stékající pramínek krve po prstu dolů na koberec, rychle podloží krvácející dlaň zdravou a vydá se do koupelny. „Sakra, teď si tu ještě zaseru koberec, jako by nestačil bordel v kuchyni.“ Za domem se znovu ozve zarachocení, toho si však Max ani nevšimne v hluku vydávající rádio z kuchyně.
V koupelně si napustí umyvadlo, zanoří do ní ruku i s obvazem. „Žáden výmysl, Ben byl skutečný,“ mumlal si Max s přesvědčením. „Tak často jsme si spolu hráli, do doby než,“ poslední slovo spolkl a začaly se mu opět vybavovat vzpomínky.
Max je v minulosti, kde mu je třináct let. Vydává se do lesa, na své tajné místo, kde si chodíval hrát, na místo, kde poprvé Bena potkal. V té době tam šel s cigaretami, které ukradl tátovi. Chtěl zkusit, jakou mají cigarety chuť, ale pořád váhal, kdyby na to přišel někdo z jeho rodičů, dostal by pěkný výprask. Jen tak tam stál a díval se na krabičku cigaret, když v tom se ozval za ním cizí hlas.
„Ahoj, dáš mi jednu?“
Max se zděšením pootočí hlavu a zahlédne nějakého chlapce, už na pohled poznal, že je o dost starší. Bez váhání natáhl ruku s krabičkou a nabídl. „Samo, vem si jednu.“ Váhavě se na neznámého návštěvníka jeho místa usmál.
„Dík,“ starší kluk si jednu vezme. „Já jsem Ben, nemáš i zapalovač?“
„Já jsem Max, mám zápalky.“ Zapálí Benovi cigaretu a sám si taky jednu zapálí. Max si dá prvního šluka a okamžitě se zadusí.
Ben se zasměje, pobaveně se podívá na Maxe. „Tvoje první cigareta?“
„Jo,“ jediné co ze sebe Max dostane s pohledem do země.
„Na to si časem zvykneš, z první se každý přidusí.“ Ben dokončí větu a potáhne cigaretu. „Sem chodíš často?“ vydechne hustý kouř.
Max pohledne na Bena, znovu zkusí potáhnout a opět se zadusí, ale už o něco míň. Se slzami v očích přikývne: „Jo, chodím tu celkem dost často.“
„Tak se tu možná zas někdy potkáme, já už musím a dík za cígo.“ Ben se rozloučí a rychlou chůzi zmizí v lese.
Max se vrátí zpátky do reality, vytáhne ruky z umyvadla a zabalí ji do ručníku. Vytáhne špunt z umyvadla, aby krvavá voda odtekla. Vrátí se do kuchyně pouklízet střepy a krvavé kaňky z podlahy.
„Už tehdy, když jsem přišel s Benem k nám domů mněl šílený nápad, ale co to bylo?“ Max se zamyslí a vrátí se zpátky do dětských let. Automaticky při tom nabírá na lopatku střepy.
Předtím jak šel do lesa na to své místo a doufal, že tam zas potká Bena. Ben vždycky vymyslel, co bychom mohli dělat. Naposledy jsme prakem trefovali staré láhve posbírané ze skládky nedaleko. To bylo něco, naučil mě jak správně zaměřovat, nakonec jsem nikdy neminul cíl. Tehdy mi řekl ale divnou věc.
Když jsem dorazil na místo, Ben tam už byl. Stál opřený o strom a pokuřoval, ani se nepodíval a hned volal: „Nazdar Maxi, tak co, jak se vede starý brachu?“ Starý brachu? Tak mi v životě neřek. Pomyslí si Max.
„Čau. Ale jo, v klidu.“ Max si sedne vedle něj na zem. „Co budem dneska dělat?“
„No já nevím,“ Ben se zamyslí, podívá se na Maxe, „nevím, co budeme dělat, ale ty bys měl se sebou něco dělat.“
Max na něj upoutá tázavý pohled, aniž by něco řekl, Ben už pokračoval dál.
„Seš už přece velkej né. Doma nikoho nemáš, co kdybych ti ukázal, jak se máš holit.“ Se zvednutým obočím si Ben opět potáhnul.
„Jak ví, že nikoho doma nemám?“ v duchu se ptá Max sám sebe. „Oholit? Proč bych se měl holit?“ pronese už nahlas.
„Uvidíš, tak pojď.“ Ben se lehce odrazil od stromu a vydal se směrem k Maxovému domu.
Současný Max už má na lopatce všechno sklo z podlahy, vstává a vydává dozadu za dům k popelnicím. Cestou přemýšlí nad tím, jak šel s Benem k nim domů. Ben šel napřed, věděl přesně kam má jít, ale dyť nikdy u nás nebyl, jak to mohl vědět? Že by ten doktor měl pravdu? Né, dyť jsem mu to všechno uvěřil jen proto, abych za nim už nemusel chodit. Vyjde ven, světlo za domem nefunguje. Zabalenou rukou do ručníku sejme víko popelnice a vsype zbytky sklenice. Z temného kouta uslyší nějaké rachoticí zvuky, podívá se zřetelněji a zavolá do temnoty: „Halo, je tam někdo?“ Žádné odpovědi se nedočká, přistupuje opatrně blíž v mírném předklonu s lopatkou v ruce, přichystanou na obranu. Zkusí to znovu, „je tam někdo?“ tentokrát váhavým hlasem. Opět žádná odpověď, napřahuje ruku s lopatkou ke švihu, druhou zabalenou přitiskuje k hrudníku. „Vylez ven ty…“ nestačí dokončit větu. Ze stínu vyběhne kočka s pohrdavým zamňoukáním, Max leknutím uskočí, hodí po ni lopatku a zakřičí: „Ty mrcho jedna!“
Lopatku nechal ležet na zemi a svižným krokem šel zpátky do domu. V mysli se zpátky vracel do dětství, do doby kdy mu bylo třináct let.
Oba dorazili před Maxův dům, Ben zpod rohožky vytáhl klíč od domu a odemkl. V tom se Max zarazil, „Hele, jak víš kde si schovávám klíč od domu?“
Ben se s klíčem v zámku otočí, pousměje se. „Dyť si mi to nedávno řekl, začínáš senilnět Maxi.“ Větu dokončí smíchem.
Aniž by si Max uvědomil, jestli se o tom opravdu zmínil, nebo ne, už byli uvnitř v domě. Šli rovnou do koupelny, Max měl obavy, nikdy nesměl domu nikoho vodit, když tam nemá rodiče. V koupelně se Ben zastavil a upřel pohled do Maxových očí: „Určitě si už pochopil, že tu nejsme kvůli nějakýmu holení. Vytáhni žiletku Maxi.“
Dospělý Max, opět sedící v křesle v obýváku vzpomíná, jak se tehdy cítil, v té koupelně, celou tu cestu k nim domů. Tichým hlasem si promítá celou situaci: „Všechno věděl. Věděl kde co je. Nejhorší byl ten jeho výraz, vytáhni žiletku Maxi.“ Rozklepou se mu ruce. „Na co žiletku, Bene já…“
„…Bene já mám strach. Pojďme ven.“ Strnule stál a díval se na Bena.
„Nebuď posranej, dyť to nic není. Hele já to taky zažil.“ Ben ukázal Maxovi levé zápěstí, které zdobila červená jizva. Nikdy si ji nevšim, ale tehdy tam byla. „Neboj se, zkus to. Dělej!“
Maxovi začaly slzet oči, v pravé ruce mezi palcem a ukazovákem držel žiletku. Třepal se, ale v duchu mu něco říkalo pořád dokola „Dělej!“.
„Dělej!“ Ben s děsivým výrazem řve na Maxe.
„Ne. Já nemůžu. Prosím, Bene, já nechci.“ To už Maxovi po tváří tečou slzy, třesoucí ruka s žiletkou se blíží k zápěstí. Po dlouhém váhaní Maxovu ruku uchopí něčí paže, není to Benova, tahle paže má plno jizev, z některých vytéká krev, některé se otevírají. Max na tu ruku vytřeští oči, ta mu trhne s jeho rukou, ve které má žiletku a přetne mu zápěstí. Z rány vystříkne krev, při pohledu na takový proud Max převrátí oči v sloup a sklátí se na zem.
Tam jeho vzpomínky končí, nevzpomíná si, ne proto, že by zapomněl. Nevěděl ani tehdy, když se probral v nemocnici vedle plačící matky.
Ale to nebylo naposledy, co ho viděl, uvědomil si Max. Asi tak rok po incidentu v koupelně zapomínal na svého kamaráda, zapomínal, až zapomněl úplně. Žil si zase svůj samotářský život, poflakoval se po lese na tom svém místě. Hrál si tam velmi často, nejčastěji však o letních prázdninách. V létě se taky Max dostal ke knížce „Jak plést z proutků“, myslel, že by to mohl zkusit, teorii měl v knížce, materiál si musel jít obstarat.
Vzal si nůž z kuchyně a vydal se na lov proutků. Věděl kde jich je spousta. Kousek od jeho oblíbeného místa bylo místo, kde si mohl vybrat proutků, kolik jen unese. Vydal se po vyšlapané cestičce a doprovázel se pískáním. Na místě se dal do řezání, proutky si skládal vedle sebe úhledně, aby je mohl lépe vzít. Když dořezal, chtěl si materiál svázat dvěma provázky, ať mu drží pohromadě. Nůž odložil stranou, obvázal proutky dokola, udělal dvojitý uzel a natáhl ruku pro nůž na proříznuti provázku. Šmátral rukou vlevo, kam ho odložil, ale nic nenalézal. Otočil hlavu, nebyl tam. Zamyšleně jen svraštil čelo a pak zaslechl povědomý hlas přímo za sebou.
„Ztratil jsi něco Maxi?“
Maxovi bylo hned jasné, kdo je vlastníkem hlasu. Otočil se a stál tam. Zašeptal jen: „Bene“.
„Snad jsi na mě nezapomněl,“ zasmál se Ben a pokračoval, „doufám taky, že jsi nezapomněl na naší nevyřízenou záležitost.“ V ruce držel nůž, který tak Max hledal.
Maxe zahltil strach, na čele se mu začal rosit pot. „O čem to mluvíš? Bene já… já musím domů,“ zakoktal a postavil se, pomalu Bena obcházel.
Nestihl udělat ani dva kroky a Ben švihnul nožem po Maxovi. Ostří nože mu sjelo kousek pod loktem. Rána byla hluboká, okamžitě se za ni chytl. Ben se se smíchem a nožem přibližoval. Maxovi se podařilo Bena odstrčit do křoví, kde upadl. Max se dal na útěk, utíkal nejrychleji, jak to jen šlo přímo domů. Doma nikdo nebyl, proto musel zpod rohožky vytáhnout klíč, kde si ho vždycky schovával. Když se ohlédl za sebe, nikdo tam nebyl, ale přesto dveře zamkl. Se strachem se díval z okna a zhluboka vydechoval. Z rány mu silně tekla krev, všude po podlaze byly rudé stopy. Po chvíli přešel k umyvadlu a ránu očisťoval pod proudem vody.
Z kuchyně se pořád ozývalo hlasité rádio, to Maxe vytáhlo z vzpomínání. Vyprostil se z křesla se zabalenou rukou do ručníku a šel utišit rádio. V kuchyni si všiml už zaschlé krve na podlaze a v dřezu nedomyté nádobí. Byl tam i nůž, který se podobal tomu, co se sním kdysi vypravil do lesa. Při pohledu na něj znechuceně odvrátil zrak a vypnul rádio.
„A je ticho,“ vypínač rádia cvaknul a domem se rozlehlo ticho. Zhasnul v kuchyni ve chvíli, kdy se za domem u popelnic opět ozvalo zarachocení. „Zasraná kočka, ale tentokrát neuteče!“ Rozčileně se vydal k popelnicím. Otevíral zadní prosklené dveře a úplně ho zamrazil hlas, který ho zastavil.
„Maxi?“
Nemusel ani přemýšlet, hned věděl, že je to Ben, stejně jako naposledy co ho viděl. Byl o dost starší, ale byl to on. Hrůzou strnule stál a svěsil ruce podél těla. Ručník použitý jako obvaz povolil a spadl. „Ty přece nejsi skutečný. Jsi jen moje představa, představa, která mě donutila o pokus o sebevraždu. Teď zavřu oči,“ zavřel oči silně, až se mu třepala víčka, „a ty zmizíš. Nejsi skuteč…“
„Nešaškuj Maxi, vyser se na ty psychologické sračky,“ vyrušil ho Ben. „Podívej se na tohle, myslíš, že není skutečný?“ Zdvihl neumytý nůž, který svíral v pěsti. Mírně sním pootočil, tak že se odraz světla na jeho čepeli mihnul. „Už to konečně dokončíme Maxíku.“ Ve slově Maxíku se rozběhl.
Max neotálel, otočil se, otevřel dveře ven za dům a vyběhl. Udělal dva kroky, třetím došlápnul na lopatku, kterou mrštil po kočce, po té zatracené kočce. Noha mu podjela a spadl na zem jak dlouhý tak široký.
Ben ho doběhl, sklonil se nad ním, „dobrou Maxi.“ Prořízl Maxovi hrdlo, krev vystříkla do jeho usmívající se tváře. Vzpřímil se a pozoroval jeho poslední pohyby. Max se zraněnou rukou od střepu chytl za hrdlo a vydával dusící bublavé zvuky. Ještě než naposledy vydechl, z koutku úst mu vytekla krev.
Max žil sám, trvalo dva dny, než jeho mrtvé tělo objevili popeláři. Kolem něj byla spousta zaschlé krve a maso z jeho těla bylo potrhané od pouličních koček. V ruce křečovitě svíral kuchyňský nůž, kterým si prořízl hrdlo.