Poslední procházka

Byla tichá zimní noc a chlapec, nemohlo mu být více jak 17 let, procházel kolem chladné hřbitovní zdi. Cosi nepřirozeného viselo ve vzduchu, něco tajemného, a přesto krásného, co hoch nechápal. Náhle za hřbitovní zdí uslyšel zvuk, totožný s tím, jako kdyby někdo táhl po zemi plášť. Ovanul ho mrazivý chlad, pronikal mu do každého otvoru v kabátě a i do všech nejzasutějších míst duše. Nerozuměl tomu. Dostal strach, ale zároveň zahořel zvědavostí. Něco jej táhlo za tu zeď, do tajemna, do míst která nezná. Kráčel ještě chvíli podél zdi a zvláštní chlad ještě více sílil, když došel k bráně. Pohlédl na hřbitov – byl temný, ale z toho si nic nedělal! Neváhal a vykročil na hřbitov, vstříc neznámu a tajemnu.

Otevřel skřípějící bránu a nasál vzduch prosycený chladem mramoru a pachem vadnoucích květin. Bezútěšný pohled na napůl rozbořený, a časem poznamenaný hřbitov mu rozhodně na klidu nepřidal. Nevěděl sice proč, ale zvláštní pocit mu velel, aby šel pořád rovně. Neváhal a vykročil vpřed. Lavičky na hřbitově vypadaly v noci opravdu zvláštně, jejich stíny vytvářely zvláštní obrazy. Procházel kolem časem poznamenaných náhrobních kamenů, nápisy na některých z nich už ani nebyly k přečtení. On však kráčel stále kupředu. Netušil proč, ale něco mu říkalo, že na samém konci najde něco, proč stálo za to sem jít.

Kráčel dál a snažil se nevnímat zvláštní zvuky a nepříjemné poryvy chladného nočního větru, který stále sílil. S rozhledem na tři metry kolem sebe byl opravdu rád, že nezakopl o každý kámen, jimiž byla cesta poseta. Sílící vítr rozvířil jeho kabát, ale to ho zatím nijak netrápilo. Byl u konce – největší a nejstarší náhrobek na hřbitově, tak starý, že se ani nedalo přečíst, kdo zde našel věčný klid. Stál tu však nápis, nepřirozeně čistý a bílý na podkladu náhrobku: „Vivere militare est!“. („Žít znamená bojovat!“) Chlapec tušil, že to nevěstí nic dobrého. Chtěl odejít, když v tom nápis vzplál plamenem a události nabraly rychlý spád.

Hoch se polekal, chtěl utéct, ale zakopl a odřel si ruku a obě kolena o velký ostrý kámen. Snažil se nevnímat palčivou bolest, která se pomalu stupňovala a vzhlédl. Stála nad ním vysoká postava v kápi. Nejprve si myslel, že má halucinace z toho pádu, ale ta postava se hýbala. Nepochybně to byla Smrt, sápala se po něm. Uskočil. Nevzdávala se. Hoch uskakoval, uhýbal, unikal, bránil se, bojoval. Bojoval o svůj život. Věděl, že smrt je vysvobození, ale takhle brzo a tímto způsobem zemřít nechtěl. Toto mu vlilo novou sílu do žil. Otočil se a dal se na útěk, kličkoval mezi náhrobky, aby jí zpomalil. Snažil se dostat co nejrychleji k hlavní bráně. Smrt nespěchala. Šla vyrovnaným krokem, stále stejně rychle. Spíše se vznášela několik centimetrů nad zemí a plášť s velkou kápí na ní klidně povlával.

Hlavní brána byla na dohled. To hocha ještě více popohnalo dopředu. Stanul již pouhých deset metrů od východu, když v tom se ozvalo lusknutí. Brána zaskřípěla a zavřela se. Chlapec nebyl schopen slova, věděl jen, že nemá kam utéct a v pasti. Ohlédl se. Smrt k němu plula stále stejným tempem. Pohrdlivě se uchechtl a jako když utne, strach ho opustil. Nechápal jak je to možné. Překvapilo ho to a dodalo odvahy a klidu. Věděl, že zemře, ale byl rád, že poznal temno.

Promluvil: „Pokud mám nyní zemřít, ukaž mi svou tvář!“. Smrt se uchechtla a zasyčela: „Jak si přeješ. Je-li toto tvé poslední přání ...“ a stáhla si z hlavy kápi. Holá lebka se zaleskla v měsíčním svitu, prázdné oční důlky vypadaly děsivě a zuby skřípěly, jako hudební pila. „Pohlédni smrti do tváře.“ pronesla s úšklebkem. Mladík byl naprosto klidný. „Já se smrti nebojím.“ opáčil. „A proto zemřeš blázne.“ dokončila Smrt dialog. Chlapec, protože neměl kam utéct, poklekl. Smrt k němu připlula. Pokusil se ještě o jeden marný odpor, ale nemělo to smysl. V sekundě si vzala jeho mladou duši. Zemřel dříve než dopadl na zem.

Mezi náhrobky se objevil nový, byť docela obyčejný, ale čistý. Neošlehaný nánosy bahna a času. Snad tam stojí dodnes, jako tenkrát:

„Smrt není konec, ani začátek. Je to jen přestupní stanice na cestě, kterou každý z nás jednoho dne projde. Pro silnou mysl nekončí život smrtí, ani netvoří překážku.“